S titulky článků, které občas píšu pro BL, se to má tak, že některé tvořím sám a některé, z důvodu nedostatku vlastní inspirace, redakce BL. Titulek "Pane Cveku, probuďte se" je můj. Je vlastně parafrází názvu článku s nímž jsem polemizoval.

Abych pravdu řekl, reakce Jana Bíma mě docela potěšila, protože naznačuje že si v zemi, jejíž tisk překypuje hrubostí a osobními urážkami, uchoval cit pro slovo - i když nakonec považoval vcelku jemnou ironii za osobní útok na pana Cveka.

Mrzí mě samozřejmě, že jsem Jan Bíma titulkem rozrušil natolik, že mě hodil do jednoho pytle s poradcem ministerského předsedy:

"(Jírovcovy) protiargumenty totiž jako by vypadly z pera Oty Novotného, poradce premiéra a předsedy ČSSD Paroubka, který nedávno hodnotil povolební scénu podobně jako pan Jírovec, možná však o to korektněji, protože se architektuře povolebních vyjednávání sám věnuje a má mj. i osobní zkušenost s tím přetahováním poslanců z protivníkova tábora, na které pan Jírovec naráží a za kterým vidí korupční jednání jeho iniciátorů."

Tento postřeh mě velmi zaujal. Já totiž mám -- co bych to nepřiznal -- ve svých informacích díry a tak jsem o tomto člověku nikdy neslyšel a nemohl od něj ani symbolicky ani prakticky opisovat. Pokud jsem tedy jako vnější pozorovatel, dospěl k podobným závěrům, je to spíš důkaz toho, že moje závěry mají logický základ.

Pan Bím nic z toho, co jsem napsal, ale nevyvrátil. Pokud například píše, že "(Topolánek) ctí tajnou, podle pana Jírovce, "prokorupční" volbu zakotvenou mj. v Ústavě ..." tak tím nepopírá můj názor, že tajné hlasování korupci usnadňuje. Ani to, že u Topolánka, je to stejně z nouze ctnost, protože v dané situaci vůbec nezáleží na tom, jak pravice hlasuje. Upozorňuji že výraz "prokorupční" jsem v článku nepoužil. Ten pochází i s uvozovkami z klávesnice pana Bíma.

Vyžadování stanické disciplíny je věc zcela běžná i zavedených demokraciích. Ve svém článku Desatero jsem uvedl, jak tuhou stranickou disciplinu požaduje ve velmi pravicové Konservativní straně její vůdce a současný kanadský ministerský předseda Steven Harper.

Hlasování podle vědomí a svědomí -- nazývané zde nechtěně ironicky "free vote" -- umožňuje vůdce vládnoucí strany pouze v případech, kdy škoda způsobená případnou porážkou je menší než škoda způsobená obviněním, že stranická disciplina jde proti morálním zásadám. Jako příklad lze uvést hlasování o manželství homosexuálů. Takové hlasování ovšem nemůže svrhnout vládu.

Porušení stranické discipliny (nevhodným výrokem či skutkem) sebou nese několik možných trestů. Poslanec může být odsunut do pozadí (fyzicky přemístěním do zadních lavic), vyloučen dočasně z řad svých soudruhů (aby měl čas si uvědomit, že si bez stranické podpory nemá v příštích volbách naději na nominaci), nebo může být vyhozen trvale a pokračovat ve své funkci jako nezávislý (čti bezvýznamný).

Dezerce poslanců do jiné strany je další možností. Do jaké míry v něm hraje roli korupce závisí na tom jak ji definujeme. V Kanadě, kde poslední dvě volební období existuje menšinová vláda, došlo ke dvěma významným přeběhům.

V roce 2005 získali tehdy vládnoucí Liberálové Belindu Stronach, významnou členku opoziční Konservativní strany. Nešlo jistě o korupci penězi, protože tato dáma má na kontě podstatně víc než Liberální strana. Za "záchranu" vlády, jí bylo odměnou ministerské křeslo.

Její "odporný" čin vyvolal v řadách Konservativní strany velké rozhořčení a obvinění Liberálů z mravní pokleslosti. Pak ovšem došlo k volbám, v nichž Konservativní strana vyhrála. Ještě než vytvořila novou, menšinovou vládu, přetáhla do svých řad bývalého ministra zahraničního obchodu liberála Davida Emersona, který suverénně vyhrál ve svém obvodu díky své chrabrosti s níž se vrhal do boje za politiku Liberální strany proti zrůdné politice konservativců.

Emerson možná jednou ve svém životopisu vysvětlí, že do Konservativní strany nevstoupil z přesvědčení, ale proto, aby ji mohl rozvracet zevnitř. Možná, že tomu tak i je, protože od té doby se mezi konservativci přestalo mluvit o mravnoti a to je co říct. To jsou ale drobnosti, Podstatné je, že Emerson má zase svoje ministerské křeslo a Konservativní strana obvod, v němž šeredně prohrála.

O možném "koupení" chybějícího hlasu jsem psal proto, že v českých sdělovacích prostředcích je česká společnost průběžně označována jako zkorumpovaná a tak je nepravděpodobné, že by česká politika byla v tomto klimatu čistější než třeba kanadská.

S Janem Bímem se podstatně lišíme v odhadu míry ústupků, které Topolánek udělal Paroubkovi. Protože jsem si přečetl Trojkoaliční dohodu a mám jistou znalost modrých šancí ODS, nemám důvod změnit po přečtení článku Jana Bíma svůj názor na to, že přistoupení ČSSD na trik s desaterem by znamenalo dát si vlastní program za klobouk.

Na zbytek článku Jana Bíma nemá cenu odpovídat. Trojkoalice bude totiž mrtvá dřív než moje odpověď vyjde.

Protože okurková sezóna je v plném proudu, dovolím si odlehčit předcházející text několika pikantnostmi.

Belinda Stronach byla milenkou Petera McKaye, druhého nejmocnějšího muže kanadské Konservativní strany. Zlé jazyky tvrdí, že se Belinda přestupem k liberálům elegantně zbavila milence, který ji přestal bavit.

Peter McKay je zajímavá osobnost nepříliš pevných morálních zásad (to už ale konzervativcům příliš nevadí). Byl totiž předsedou Progresivní Konzervativní strany a to na základě dohody s vůdcem levicové frakce Orchardem. Ten totiž, za písemný slib, že se strana nespojí s daleko pravicovější Reformní stranou vedenou Harperem, podpořil McKayovu kandidaturu. Mc Kay tento slib obratem porušil, ale ne de jure, protože Progresivní konzervativci nepřešli do Reformní strany a nebo naopak, ale vzájemně se rozpustili a vytvořili novu Konzervativní stranu, v níž už Orchard neměl místo, protože její pravicovost zůstala na Harperově úrovni.

Belinda a McKay prohráli boj o její vedení nové strany a tak se doslova uchýlili do soukromí. Když se trochu pozapomnělo na jeho nesolidnost jednání s Orchadem, Mckay dostal neformální pozici druhého muže ve straně. Byla to odměna za to, že odseparoval nežádoucí černé (relativně) levicové ovce ze svého stáda a zbytek přivedl ve formě potřebných hlasů ve volbách záchranci kanadské pravicové pravice Harperovi.

V rámci postelové terminologie lze říct, že McKay vlezl do postele Harperovi a přes epizodu s Belindou v ní zůstal. Belinda opustila postel McKaye, což symbolicky i prakticky představuje rozluku s konservativním ložem a stolem.