Ale jsem si vědom svého nízkého postavení a tak jsem učinil místo dražšímu.

Bylo to krásné auto, což o to, ale počínání jeho tlustého dohola ostřihaného šoféra, snažícího se zakrýt své odulé líce týdenním strništěm, mě opravdu popudilo. Vzpomněl jsem si na jednu cestu kdysi dávno, kdy jsem jel ze Záhřebu do Zadaru.

Bylo léto a tenkrát po sobě Jugoslávové ještě nestříleli, ale ta silnice stejně vypadala, jako že se na ní odehrává nějaká zvláštní moderní válka. Občas sprchlo, klouzalo to a tak cirka každých deset kilometrů se konala nějaká pozoruhodná havárie.

Tehdy jsem se ptal sám sebe, jestli je to, co vidím, realita anebo nějaká projekce mé vlastní morbidnosti. Auta vklíněná do sebe ve třech, ve čtyřech, tři vozy na střeše, sporťák bmw, který se srazil s krávou, překocený jeep frontera, vyválené, zboulované oply a mercedesy a navrch kolem sloupu ovinutá škodovka s dojemným detailem plata, plného rozbitých vajíček.

Až na tu škodovku měla ta auta samé německé poznávací značky.

Říkal jsem si, že nadutí Teutoni zřejmě ztrácejí v méněcenné východní zemi poslední zbytky ovládání.

"Ale kdepak," mávl rukou přítel Rajko, "to je každý rok... Je to první generace, s tím se nedá nic dělat, prostě se musejí pozabíjet."

Pochopil jsem: ti řidiči všech těch opelů manta a bmw cabrio, kteří se řítili stotřicítkou v protisměru do pravoúhlé zatáčky na bílé čáře, to nebyli Němci. Za volanty seděli domorodci, za své v Německu vydělané peníze si koupili ojetinu a s čerstvým řidičákem se jeli domů předvést.

Předvedli se dokonale -- co je silnějšího, než smrt ve službách myšlenky?

"Jejich děti budou jezdit normálně," řekl Rajko, "a těchhle není žádná škoda."

Nu, naše silnice se taky hemží úžasnými automobily. Milionové plechové zázraky se řítí v protisměru jednosměrkami, předjíždějí na dvojité bílé čáře, jezdí stovkou v obci, nedávají přednost hlavní silnici a parkují na chodníku. Nečiní tak jen, aby se předvedli -- proklamují tak i svou filozofii: přednost má dražší vůz.

Neutratil jsem dva miliony za své auto, říká si tlustoprd za koženým volantem, abych někde dával přednost laciným plžům. Co bylo dražší, má větší práva a to neplatí jenom pro auta, leč i pro politiku a právo. Já vím, je to první generace a není jich žádná škoda, musíme počkat, až se pozabíjejí . Ale co my ostatní?

V té souvislosti mi dochází, že jsem tomu BMW uhnout neměl a měl jsem ho zahnat do toho tramvajového tunelu. Příště to zkusím.

Poznámka autora: Mimochodem, kdyby si u mě aspoň sto lidí tu knihu objednalo, zařídím dotisk, viz www.trhknih.cz.