Ostatně největší soupeř ukázal, že dokáže být "věcný" stejně efektivně, ne-li lépe. Přitom stačí jenom čekat a odehrávat přilétávající míčky zpátky přes síť. ČSSD nemusí říkat vůbec nic - stačí vždycky jenom říct, že chce opak toho, co ODS. ODS přitom vždy chce to nejhorší. Jak jinak.

Zatímco první parazituje na realitě, protože ví, že je možné donekonečna (a částečně vždy úspěšně) vyvracet chyby, nesplněné sliby a odmítat odpovědnost za ně, druhý se přiživuje docela nepokrytě na svém protivníkovi. Je to metoda klíštěte. V podstatě na každou aktivitu prvního druhý reaguje. Ne ale tak, že by předkládal svůj vlastní program. Reaguje tak, že se prostě jen negativně vymezí vůči předloženému návrhu. Připomíná to takovou tu pitomou dětskou hru, kdy jeden řekne "ty seš blbej" a druhý na to odpoví "ty seš blbej". Opakují to tak stále dokola a potom už to zredukují na pouhé "ty" -- "ty". Vydrží to přitom neskutečně dlouho.

Kdo je blbej se samozřejmě nelze dozvědět a vůbec o to nejde. Jde o to dokázat, že pravdu mám já, ať už je jakákoliv. Přitom se vlastně nedá říct, že by šlo o pravdu, ale jen o určité pojetí skutečnosti, diametrálně odlišné od jiných, které je předkládáno k identifikaci.

Možná to působí tak, že ten první, tedy ODS, má program a parazituje pouze ČSSD. Není tomu tak. Je totiž úplně jedno, zda někdo přichází s něčím tzv. originálním, nebo jestli někdo vyjadřuje názory jen tím, že to odmítne. Vymahatelnost splnění jakékoliv myšlenky, ať už pozitivně vyřčené, nebo vyjádřené abstraktně, pouhou negací myšlenky jiné, je stejně těžké. A mohou to být myšlenky sebevíc věcné.

Posun v manipulaci na úroveň tzv. věcných argumentů velmi dobře koresponduje s tím, že skutečně podstatná část voličstva je vzhledem k vývoji sociální stratifikace k větší propustnosti mezi jednotlivými sociálními vrstvami ideově nezakotvená. To před volbami znamená získat voliče nikoliv dlouhodobým přesvědčováním a skutečnými výsledky, ale získat ho teď a tady. Je-li zároveň stav nedůvěry voličů vůči politické sféře dlouhodobě nejnižší, je nutné při přesvědčování voličů použít takové motivy, které jeho zájem vzbudí a dokážou ho stále ještě přesvědčit.

Takto by se dalo z jiného pohledu mluvit i o tom, že jsou tím pádem politické strany tlačeny ke zdi a musejí být "věcné" a tedy i konkrétnější, tedy odpovědnější. Nemusejí. Neexistuje jediný způsob, jak věrohodně dokázat, že případné nesplnění věcných nebo nevěcných slibů bylo vinou toho, kdo je slíbil. V politice, která nemá žádnou pevnou bázi, z níž by vycházela, a která neustále plave, chvíli ve vodách demokracie, chvíli mimo její hranice, je možné v podstatě za jakékoliv situace vytvářet různé obrazy o skutečnosti a prohlašovat (i prohlasovat) je za jediné, pravdivé.

Nepovažuju proto "posun k věcnosti" kampaně za žádný přínos. Ve své podstatě jde pouze o posun v tom, kam až lze v manipulaci zajít. A jelikož politickou zbraní proti manipulaci není její odhalení, ale přizpůsobení se, není nic jednoduššího než vrtěti psem z druhé strany. Je v tom skutečně nějaký rozdíl?