Dokonce jsem na vlastní oči viděl a slyšel předlistopadového člena ÚV KSČ a Hrdinu socialistické práce s právem nosit Zlatou hvězdu, jak v opilecké euforii vykřikoval přímo v budově ÚV KSČ na nábřeží na celý vestibul, že nám teď s OF ve svém hutním gigantu ukáže...A to ještě ve všech těch partajních funkcích byl. Nevím, jak dopadl, ale věřím, že se mu to nepodařilo.

Vzpomněl jsem si na něj proto, protože možnosti nominálních hodnot stranických známek a velikost stranického průkazu v zásadě skoro vylučovaly odrazit příjmy jemu podobných pomocí stranických příspěvků. Stručně a jasně, ty známky se tam často prostě nemohly vejít. Řešilo se to různě, ale ani nevím proč, napadlo mne, jak by to bylo krásné, kdyby se do průkazu nalepovaly směnky. Prostě zavést namísto stranických známek stranické směnky. Každá strana by dostala přísně evidované bločky ze státní tiskárny cenin a musely by se je na požádání při kontrole hospodaření ukázat. A bylo by jasno. Jiné směnky by prostě žádná politická strana nesměla vydávat.

Taková směnka by ovšem mohla být ozdobou stěny cti v kanceláři nebo domově přispěvatele podobně jako diplom z jedné z mnohých renomovaných univerzit nejlépe amerických, popřípadě dekrety o členství v různých klubech, ložích a řádech. Směnka by byla prostě takovým předpokojem členství, prostě půjčil a chce vrátit, má vztah ke straně. Nějak ho to prostě táhne ke straně, tak, jako staré nomenklaturní kádry jejich obrovské černé aktovky, které vláčeli od porady k poradě a až na samém vrcholu bylo toto břemeno z jejich beder sňato statnou ochrankou. To již ovšem bylo naprosto jasné, že soudruha to do strany doslova vcuclo. Je naprosto zřejmé, že držitel stranické směnky chce sloužit lidu do roztrhání těla nebo chce totéž on od lidu. V každém případě by součástí rituálu příjímání za člena strany mělo být slavnostní trhání směnek a jejich nahrazování dokladem o čestné a nezištné pomoci, protože v  české politické straně přece nemá někdo, kdo chce něco od strany, vůbec co dělat.

Každý se má ptát, řečeno z JFK, co může udělat pro stranu a nikoliv, co může strana udělat pro něho. Výrok JFK je ovšem jenom čajíček oproti výroku našeho KG, který prohlásil: Nikdy jsem neudělal pro stranu dost a vše, co jsem učinil bylo dílem kolektivu. Ještě, že již dávno a dávno tomu prohlásil Jonathan Swift, že politická strana je šílenstvím mnoha pro blaho několika. Jonathan Swift měl tenkrát na mysli, že těch několik blažených sedí na vrcholu té politické pyramidy. Dnešní doba přinesla stále častější případy modelu, který ty blažené má úplně mimo politickou stranu a její veřejnou odpovědnost. A to je problém daleko větší než existence nebo neexistence jakýchkoliv směnek s podpisy jakékoliv strany. Ten model říká, že demokratické mechanismy sice možná vybírají politické lídry, ale jejich chování má potom jen málo co společného s tímto politickým mandátem a je pod vlivem těch, kteří drží stranické směnky a jiné písemné nebo jinak zaznamenané sliby.

Kdo řídí kontroluje, zní stará poučka z dob, kdy se lidé učili, že směnka jsou hotové peníze. Bylo to i zaklínadlo matky jediné velké strany, která si svou vedoucí úlohu notoricky pletla s řízením a kontrolováním tak dlouho, až měla po vedení. Fyzicky i ústavně. Dnes stále více platí, že kdo kontroluje, ten řídí, a navíc k tomu platí, že kdo půjčuje, ten kontroluje a tedy i řídí. A kdyby to platilo jenom o tzv. bankovním socialismu...

Je směšné mluvit o korupci tam, kde do vrcholové politiky mohou zvenčí naprosto otevřeně přicházet velké soukromé peníze. A proto by měly být stranické směnky asi zakázány. A nebo by mělo existovat tajné usnesení, že stranické směnky se zásadně neproplácejí.... V žádné formě. Ale opravdu korektní je jenom ta první varianta.

Stranické směnky nedávat a nebrat !!!