Tak odtud chtějí pánové z magistrátu režiséry Svobodu a Zelinského vyhnat! A nasadit sem nějakou rentabilnější šmíru, či muzikál. Co je tedy poslední díl trilogie? Zábava už od úplného začátku. Entré zářného Apollóna, kterého hraje Jan Plouhar jako zpěváka Prince, malého vzrůstem, ale velkého zjevem. Obscénně žvýká a natahuje žvýkačku, v hloubi jeho jazyka se zatřpytí piercing. Sám Apollón byl Musagetés, vůdce múz, tak proč ho takto neobléci a černou Princovu kštici suplovat parukou s elegantním antickým účesem, který v havraní černi vlasu vypadá opravdu efektně. S chůzí a s gesty a zmíněné pophvězdy se odebere na scénu proklínán rozlícenými starými bohyněmi (což byl zosobněný starý princip, zub za zub, smrt za smrt), které stíhají matkovraha Oresta. Apollón vystupuje na jeho straně. Vyléčil ho ve své svatyni z šílenství a Staré bohyně se mu hnusí. Též Apollónova homosexualita je nad slunce jasná.

Nesmíme zapomenout, že Orestés se  k soudu uchyluje z rodných Mykén do Athén. To je přece nejmoudřejší městský stát Helady a soudu nepředsedá nikdo jiný než bohyně moudrosti. Ač ji zprvu vůbec nepoznáme, protože ji hraje Jiří Hána a celé je to opět parodie na soudní proces, protože když má být nějaký americký soudce spravedlivý, tak by měl být afroameričan, tedy je herec načerněný. Athéna se chová jako nadržený kašpárek, všemi svými kašpařinami stranící svému bratru Apollónovi. Když se předává slovo mezi soudními stranami, hraje Athéna znělku z předávání Oskarů a to takzvaně "na hubu" a scéna přitom vypadá jak červenočerný vstup do multiplexů, kopírující americké kultovní vzory.

Toto divadlo je sen, inteligentně namíchaný z reálně geopolitických motivů. Érínyje jako zástupci Starých bohů, starého kontinentu a Evropské unie, jsou konfrontováni se stranou Nových Bohů, velmocenské Ameriky. Nevíme, kde jsme my a v tomto sporu se hraje i o náš hlas. O potrestání, či nepotrestání Oresta totiž hlasuje sbor athénských moudrých, jimiž jsme v této hře my. Inu ale ani za premiéry v Athénách se jistě hlasy diváků nesčítaly. Snad i proto, že všelidová hlasování probíhala v demokratických Athénách měsíc a každý rozumný Athéňan chápal co je to alegorická mýtická fikce. Hlasování Athénských moudrých dopadne nerozhodně, proto musí rozhodnout hlas Athénin, jejíž sympatie jsou jasné. Orestés je radostí bez sebe, z jeho projevu vůbec necítíme, že by opravdu silně věřil, že je v právu. Orestés Jana Bidlase nám ve svém rozporuplném výstupu nedá zapomenout, že byl před krátkým časem šílený a údajně byl vyléčen tím, že si urazil článek prstu, opravdu se nevíme jestli ho Apollón vyléčil zcela. Ono také zabít matku za to, že zabila otce, který musel být zabit, protože zabil svou dceru, kvůli své kariéře, je kolosální trauma.

Pointou trilogie je , že Érínye jsou usmířeny, ne nadarmo je titul posledního dílu překládán jako Usmířené Lítice. Toho je dosaženo zručnou diplomacií Athény. Inscenováno je to následně: Unavená Athéna se odličuje a převléká bláznivým kašpařením propocenou košili. Sbor lític zasedá ve foyer a jejich kletby, černý sliz hrozeb, moru a neprosperity je nám přenášen na dvě video-projekční plochy na obou stranách portálu. Zde trochu odbočme estetickou poznámkou: Na konci promluv bývá obraz zastaven na domluvivší Lítici . Zmrzlý obraz videoprojekce působí magicky. V kontextu s tím prastarým, ale přesto nás rozechvívajícím textem, strnou do tragické masky. Zastavený obraz se stane podivuhodnou ikonou v múzickém díle.

Pokračujme dál ve výkladu inscenace. Érínyím je v Athénách nabídnut oltář a obětní průvody, ty na to nakonec prostřednictvím svých vyjednavačů přistoupí a následuje další chórická pasáž blahořeční Athénám pod jejich standardou, při které už Athéna zívá. Z Lític (Érinyí) se stávají Usmířené bohyně (Eumenidy). Nesmíme zapomenout, že tento krok athénské obecenstvo kvitovalo. Čím více bohů, tím více ochranitelů a přímluvců, tím větší konjunktura, tak se v Athénách také věřilo na prosperitu.  Athéňané měli dokonce oltář Neznámému bohu. Čím více svátků, tím větší blahobyt. Nesmíme zapomenout, že tragédie začínaly jako ona podivné přidrsnělé průvody, při kterých se zpívaly zpěvy kozla (tragos oideiá). Kozel byl totiž za hříchy obce obětován. Za řeckých Diónýsií se vůbec mnoho obětovávalo a z obětin byl pohoštěn celý průvod. Dnes si už asi nedokážeme představit, jakou vzácnost tvořilo pro většinu antického obyvatelstva maso. Po konzumaci masa se pak člověk dostával do extatického stavu. Což je tedy další důvod proč je to rozhodnutí kvitováno a navíc moudrost Athén byla potvrzena i tím, že dokáže spor urovnat nekrvavou cestou a rozumným slovem.

V té době byly demokratické Athény velmocí a Velké Dionýsie, pro které Aischylos psal, byly jejich sebepropagací. Poselstva z celé Helady také dovážela dary do pokladnice Athénského spolku a údajně je veřejně odevzdávala na proscénium divadla. Pro aktualizaci dodávám, že Athénský spolek byl něco jako NATO, či EU. Proč to vše ale hrát v Praze a České republice? Inu myslím si, že i Češi si myslí, že svou pozicí vyzráli na svět, také k nám zveme globální a evropské firmy, lákáme je svým emage. A věříme, že oni jsou naše prosperita a obětováváme na jejich oltáře. I my jsme moudří a věříme, že víme, co v dnešní Pax Americana děláme. Touto trilogií je nám to trochu provokativněji předloženo k rozsouzení. Celá inscenace se odehrává pod standardou, která se barevnou kompozicí podobá vlajce s hákovým křížem, jen místo něho je tam symbol V nebo Λ . Písmeno A se nikoli jen v programu k představení píše jako Λ, tímto způsobem je to i ve všech propagačních materiálech Rokoka. Přisluhovatelská i moudrá Λthéna se loučí právě zdviženými dvěma prsty, tedy starým pozdravem Victory, Vítězství.

O prožitkové mapě představení jsem nemluvil, ale věřte, že i ta je nadmíru zajímavá. Myslím, že se v Rokoku hraje antická tragiikomedie se vším všudy a v Praze ji máme možnost 26.5. a 9. 6. zažít ve velezáživné formě v celém rozsahu. Doufám, že se celá trilogie bude ještě reprízovat, ač situace v této městské scéně je všeobecně známá. Chtěl bych k tomu pouze dodat, že svůj díl viny mají i divadelní odborníci, kteří současné umělecké vedení dosadili, ale nedokázali obhájit. Už jenom díky tomu, že ve většinové společnosti nemají velký vliv. A představu, jak by se v České republice mělo hrát divadlo vlastně nemají, ač jsou při uměleckém obsazování divadel hlavní silou. Měli by se tedy zamyslet nad účinností svých výkonů. Nový překlad Orestey byl vypracován na zakázku Národního divadla, tam se také velmi neslavně hrála. Divadlo Za branou zažívalo největší slávu při inscenacích Krále Oidipa, spolupracoval s nimi i filosof Jan Patočka. Když bylo jejich divadlo po sovětské okupaci zavíráno, Peter Brook ve svém pařížském divadle zahájil stávku. Je smutné, že umělecké vedení divadla Rokoko bude vyhnáno dříve než si získalo podobně mocné zastánce. Tolik mé přeorání tématu této inscenace.

Předchozí díly jsem neviděl, a protože 26. 5. kdy se bude hráti celá trilogie, nebudu v Praze. Zašel jsem vyzkoušet alespoň poslední díl. Z kritiků jsem tam byl jediný, tedy prosím přijměte můj hlas a interpretaci.

Filologický překlad Matyáše Havrdy ZDE