Reklama "malých" či "nezávislých" inzerentů ještě žádného provozovatele televize neuživila. Přitom mediální trh se nástupem digitalizace zásadně nezmění. Množství peněz bude obdobné, jen o ně bude svedena krutější bitva. Na tom se bez protestu shodli všichni. To, že klesne podíl stávajících komerčních televizí se dá čekat. Co se ale nedá čekat, že ta miliarda, o kteoru přijde Česká televize do roku 2008 po zákazu reklamy v televizi veřejné služby, bude na rozjezd všech vysíláníchtivých kanálů stačit.

A to i přesto, že offline střižna v PC se dá pořídit dnes za 150000, HD kamera za 120000, grafické pracoviště za 100000. Takto se dá tvořit obecní či městské vysílání, takto se ale nedají nalákat inzerenti na atraktivní "plnoformátový" program. To je televize na koleně. Sice perspektivní směr, ale stěží ihned výdělečný.

Digitální televize může být i skupinové hobby nebo prostředek firemní komunikační kultury. Televize a její audiovizuální ekvivalenty v sítích mobilních telefonů či na broadbandovém interentu může být i dokonalým nástrojem propagandy. Pro velké firmy, farmaceutické koncerny, pojišťovny či univerzity. Pro ministerstva zdravotnictví, sociálních věcí, místního rozvoje, armádu, policii stejně jako pro politické strany. Televize vytvářená na koleně je sice budoucností digitalizace, ale tou vzdálenější. Do krásy jí chybí - stejně jako internetu, množství cenově dostupného hardware u příjemců. Dokud nebude masově rozšířeno broadbandový internet, nebude pravděpodobné to, co dnes třeba existuje v distribuci "amatérských" fotografií z párty či diskoték. Do té doby nevznikne Pařba TV. Dokud své dílo nenatočí kdejaký zahrádkář či kuchařka, nevznikne ani Zahrada TV jako přímý následovník Receptáře nebo Knedlík TV jako pokračovatel Kuchařky tety Mařky... Může ale vzniknout velmi silná potřeba VZP TV jako televize o zdraví a pojištění, Senior TV jako ráce a přítel osamělých seniorů, Rande TV jako seznamka či Výlet TV jako podpora turistiky a regionů. Měla by vzniknout i Škola TV jako virtuální učebna pro děti školou povinné. Jenže kdo by ji dělal? Ministerstvo? Podnikatelé?

To, co odliší diletanty a snaživce od profesionálů, budou nakonce stejně investice do výchovy profesionálů - lidský kapitál. Ten se musí vrhnout na redakční práci systematický plošný sběr, ukládání, archivování a třídění terrabajtů vizuálních informací. Na atraktivní marketing multimediálních produktů. Znalostní převis redaktorů i schopnost okamžité reakce teprve udělá z "pokusu o televizi" ten pravý nosič reklamy či prezentace a tím i zlaté tele pro své majitele. A případně i užitečnou službu. Druhým nezbytným prvkem jsou diváci, kteří budou tvořit komunitu, a ne náhodný shluk lidí, kteří náhodou namačkali číslo na dálkovém ovladači.

Doposud jediným, kdo zvládl bezchybně "nanečisto" provoz "nikové" televize, je bývalý generální ředitel ČT Balvín a jeho hudební televize Óčko. Přesto, kdyby byl závislý pouze sám na sobě, měl by s financováním nejspíše problém. Óčko je ale součástí koncernu Mafra. Všichni ostatní, kteří dostali licence, prozatím nic profesionálního neukázali. I když se někteří stále snaží...

Média veřejné služby nejspíš zůstanou tahounem digitalizace i nositelem standardu kvality. A to i přesto, že ODS už řekla jasně a zřetelně ústy svého mediálního experta, poslance Zbyňka Novotného, že chce dosáhnout privatizace všech veřejnorpávních médií i jejich archivů. Novotný to řekl zcela jasně a zřetelně v Infocentru ODS Praha ve čtvrtek 18. května 2006.