Tuto kvalitu vnímají mimo jiné jako možnost znásobeného úspěchu, kdy jedinec může docílit za život i několik kariér. Gerontologové jsou prý ochotni se vsadit, že už dnes žijí lidé, kteří se dožijí věku 150 let, člověk by žil dlouho a pak by zemřel relativně rychle. Podobné bulvární zprávy neproduktivní a pasivní lidé rádi slyší, já jsem ochoten se zase vsadit, že nic z toho se nepovede, pakliže se společnost radikálně nepromění. Smysl svého života musí člověk hledat v sobě, nikoliv v orientaci a v doufání ve vnější možnosti, jež jsou jen iluze, oddalováním vlastní neschopnosti být sám sebou.

Znám řadu biologicky starých, ale přesto mladých lidí, velmi bystrých, pružných, vnitřně aktivních a když s nimi mluvím zjišťuji, že tyto schopnosti do nich vepsal obtížný život, nutnost iniciovat sám sebe a obstát v něm. Na druhou stranu potkávám a znám mnohem větší procento biologicky mladých, ale přesto už starých lidí. Vydělávají slušné peníze, ale jejich aktivita je jen vnější, mají nespočet možností povyražení, řadu variant jak zahnat nudu, ale uvnitř jsou pasivní, nepružní, uzavření a když s nimi mluvím, nejsou schopni dostat se intelektuálně za horizont naučených frází.

Dle mého názoru, jakkoliv oni nic podobného nejsou ochotni připustit (don't worry, be happy!), kvalita jejich života je přesto velmi malá. Jejich produktivita je ohraničena jen vyděláváním peněz, které ale zpětně neužívají pro rozvoj vlastní duchovní produktivity, pro rozvoj sebe sama, ale zase jen k osobní spotřebě. Pro kultivaci lidského rodu, třeba směrem k větší humanizaci, produkují minimum. Nevidím nejmenší důvod prodlužovat dlouhověkostí těmto lidem utrpení, neboť ona jim nepřinese kvalitu života, jen prodlouží nekvalitu a delší dobu konzumace.

Definice kvality života je lidmi chápána individuálně, ale je zřejmé a existuje na toto téma velké množství seriozní literatury, že kvalitu života nezabezpečuje úspěch, fyzická výkonnost, ani intelektuální schopnosti. Psychoanalýza přehledně popsala celou sféru a oblast růstu lidské osobnosti, který je závislý na podmínkách, které může ovlivnit jen člověk sám. Jedinečností a tudíž vlastním smyslem lidské existence je její nezaměnitelnost, její původnost, autentičnost, schopnost individua identifikovat v sobě svůj vlastní osobní vývoj, své vlastní duchovní potřeby.

Tato jedinečnost je předpokladem docílení štěstí a na štěstí je recept jenom jeden, být sám sebou, rozvíjet své vlastní tvořivé schopnosti v souladu se svojí přirozeností. Nyní prý mají gerontologové technologie, které budou měnit mozek, metabolismus, osobnost i děti. Jenomže zázračné nové technologie jakkoliv změní osobnost, nemohou změnit to podstatné v ní, schopnost člověka uvědomovat si sám sebe a jestliže si je člověk vědom své vlastní identity, bez ohledu na to, jakým genetickým kódem je "přepsaná", zda je původní, či nová, vždy bude podstupovat ke svému štěstí stejně obtížnou cestu.

Genetické inženýrství by muselo zcela změnit podstatu člověka, muselo by z něho učinit poslušný a lehce manipulovatelný nástroj a konkurenční stroj sice s vysokou inteligencí, avšak nutně citově sterilní monstrum, neschopné vlastní tvořivé produktivnosti a rezistentní vůči vlastnímu požadavku štěstí. Že existence takové bytosti postrádá smysl vůči sobě samé, je nabíledni. Třeba zrovna tohle je cíl, ani bych se nedivil, ostatně "civilizované" lidstvo už tento trend nastoupilo. Člověk uvažuje logicky směrem k formálním úkolům, k nesmyslným cílům, ale stále více nelogicky uvažuje směrem sám k sobě.

Jsem proto skeptik vůči podobným prognózám. Včleňovat do lidského těla nové geny jsem schopen eticky tolerovat jen z hlediska potřeb nevyléčitelně nemocných, například dětí se smrtelnou nemocí mukopolysacharidosou, což je dědičně podmíněné onemocnění látkové výměny. Tyto děti nebudou moci nikdy rozvinout svůj charakter, zatímco každý zdraví člověk má možnost realizovat plnohodnotně svoji osobnost, má možnost sám sebe měnit a fakt, že se o to nepokouší, mu nenahradí žádná dlouhověkost. Tápe-li padesát let, jaký bude rozdíl v tom, když bude tápat ještě dalších sto let? Bude se jenom déle bavit, ale konec stejně přijde.

Cokoliv chemického je pro organismus špatně, přirozenost, jejíž součástí je i potencionalita nemoci, si vždycky najde skulinku. Ostatně steroidy nejsou nic nového, ty už dávno používají nejen sportovci, psychoaktivní drogy také ne, to je jen jiné slovo pro drogy jako takové. S průměrnou délkou života si také nejsem jist. Lidé narození na počátku dvacátého století se dožívají velmi vysokého věku, osmdesát, devadesát let není žádný problém, stačí si projít pražské nemocnice, naopak mám pocit, že mladší ročníky, třeba zrovna ty válečné, odcházejí mnohem dříve, často kolem šedesáti let věku.

Sigmund Freud diagnostikoval v lidské přirozenosti tendence k ovládnutí destruktivním instinktem smrti a to nejenom v oblasti libida. Obávám se, že lidstvo pokračuje nezadržitelně cestou vlastní sebedestrukce, už dávno to není hrozba nukleární války, ale neproduktivní, konzumní způsob života, potlačování přirozené vůle charakteru být lidským a orientace na všespásné náboženství trhu. To je vývozní artikl k podrobení si světa. Tyto tendence jsou nejen podle Freuda projevem těžké neurózy a snaha o dlouhověkost není nic jiného, než falešná naděje, která může jen oddálit strach, ale nevyléčí příčinu.