Už bylo mnoho řečeno v souvislosti s karikaturami proroka Mohameda, zdá se, že velké mediální téma je vyčerpáno a uzavřeno. Otázky svobody slova, rozdílnosti víry, postojů, pohledů, kulturních a náboženských odlišností, byly převážně tendenčně nazírány z mnoha úhlů, ale argumentačně chabé, většinou z naší strany protiislámsky zaměřené diskuse otevřely nové okruhy, dokonce absurdní spor o to, zda je lepší islám, či katolicismus. Záměrně neříkám křesťanství, protože to ve své čisté, krystalické podobě "lásky v srdci" skončilo románským slohem, zůstalo zapomenuto někde ve středověku (nepište mi o upalování čarodějnic :) ).

Ohradili jsme se a zaštítili svobodou slova vůči svobodě slova nesnášenlivým cizověrcům a máme pocit, či dokonce přesvědčení, že máme pravdu. Máme a zase jenom máme. Vlastníme pravdu, donekonečna papouškujeme, že máme svobodu slova, ale cítíme a prožíváme svobodu skutečně? Jakou hodnotu má to naše "svobodné" slovo? Nemáme náhodou jenom idol a modlu svobody slova stejně tak, jako máme a vlastníme idol boha, jež je někde mimo nás? Nevytěsnili jsme dávno Ježíše ze svých srdcí, protože my sami už neumíme milovat a on se stal jen náhražkou za vlastní akt lásky, který by měl vzejít z nás samých?

Nemiluje náhodou on za nás a my se můžeme dál modloslužebnicky v klidu věnovat svému skutečnému pohanskému tajnému náboženství, kterým už dávno není křesťanství, ale ve skutečnosti jen tržní charakter naší odcizené lásky, tj. směnitelnost všeho za všechno? Jakým právem čepýříme své kohoutí peří a povyšujeme svoji křehkou a labilní industriální víru, zaštítěnu onou svobodou slova na všespásné universum, když už je jasné, že naše hodnoty se přeměnily v krizi identity západní kultury? To není o pravičáctví či levičáctví, jak se to mnozí političtí kojenci a naivní spoluobčané (nemyslím hanlivě) snaží bagatelizovat.

Středověký ideál věřil, že všichni lidé jsou součástí velkého společenství. Řečeno souběžně s Erichem Frommem, "Ježíš byl hrdinou lásky, hrdinou bez moci, hrdinou bytí, jež se odvolával k srdcím lidí a tato víra v hrdinu lásky získala stovky tisíc stoupenců". Co z něho zůstalo dnes? Uctíváme jiné hrdiny a jiné hrdinství, náš model a naše modla je úspěch a naše hrdinství je úspěšnost. Stát už není o morálce a spravedlnosti. Ježíše jsme si nechali jako zástěrku, v jeho jménu a v duchu křesťanských ideálů voláme po svobodě slova, pod korouhví demokracie vnucujeme jiným systém, pod kterým se sami dusíme (nepište mi, že pravda a láska stejně zvítězí :)).

Katolicismus je fasáda a církev v podstatě stejně byrokratický aparát jako vládnoucí systémy. Víra jako vnitřní orientace a aktivní proces mizí, souběžně s láskou a solidaritou, religiozitu nahradila spotřeba ("jasně vole, máme prachy a všechno můžem"), konzumace a převaha rozumového manipulativního myšlení, v nejlepším případě odpustky "zlatooděncům" a papírový Betlém o Vánocích. Člověk je odcizený sám sobě. Proč, když má všechno? A nemohu než necitovat volně K.Marxe, z kterého si bolševici vzali, jen co se jim hodilo a který uvedl : "Čím méně jsi ve svém bytí, tím více vlastníš, co je ti ubráno na životě a lidství, je ti nahrazeno v penězích a v bohatství". (nepište mi, že byste to brali J)

Je mi líto, ale byl to zase Marx, který řekl, "soukromé vlastnictví nás udělalo tak hloupými, že něco je "naše" teprve tehdy, když to máme." Když jsem kdysi vedl dětskou výtvarnou skupinu, zabýval jsem se otázkou "jak mít prožitek", jakou metodikou vymyslet a jak docílit či zprostředkovat prožitek učitelům v hodinách výtvarné výchovy, protože tento jediný "svobodný obor" na školách, je vyučován schématicky. Byla to nadsázka, prožitek nelze mít, nelze jej vlastnit, prožitek lze jen zakusit, projít jím. Je potřeba být vybaven schopností prožívat. Ale jak získat toto základní now-how? Myslím, že to je zásadní otázka, jak docílit hlubokého prožívání života a svého bytí v něm. Formální vlastnictví věcí odpověď nedává.