6. 1. 2006
Monitor Jana PaulaPokud se kdokoliv modlí za to, aby Šaron nyní přežil, modlí se za to, aby později trpělLékaři a kněží činí smrt bolestnou, říkával Napoleon a Maurice Maeterlinck (1862 -1949) zase výstižně uvedl, že není to smrt, která útočí na život, ale život urážlivě vzdoruje smrti. Věda pod falešnou záminkou morálky zdržuje konec trápení člověka a přitom není fyzického ani metafyzického důvodu k tomu, proč by neměl být příchod smrti právě tak blahodárný jako příchod spánku. Současný svět médií, politiky, moci a náboženství je ve svém patetismu a kýčovitosti už tak trapný, že je prakticky nesnesitelný. Šaron vůbec nebojuje o život, s tak těžkým poškozením to ani není možné, o jeho život bojují lékaři, jenomže o jak kvalitní život? Že bude ochrnutý, v tom lepším případě a zcela odkázaný na druhé jako děcko? |
To, že se modlí Palestinci za jeho přežití, lze v tomto kontextu pochopit, ale že Izraelci vyzývají k motlitbám za jeho život, to je věru silné sousto. Za jeho duši měli by se modlit. Britský profesor Colin Blakemore řekl televizi CNN, že nyní je důležité hlavně to, zda Šaron přežije, jenomže co vlastně přežije? Zbídačená tělesná schránka, bez valného vědomí a vůle k životu? Avšak přežije pouze ikona, smrt chce být člověku Šaronovi ještě pro tentokrát vzata a odepřena. Protože, jak třeba píše v BL Karel Dolejší, který dokonce doufá v lepší nedělní zprávy, přežití Izraelského premiéra může znamenat jistou naději na alespoň symbolický návrat politika, za kterého prý bude Izrael jen těžko hledat náhradu. Jsme tedy svědky další absurdity, lidská smrtelnost kazí mírové plány. Co na tom, že Šaron, nesoucí odpovědnost za masakry v táborech Sabra a Šatíla, měl na všechno času dost, dokud žije, žije údajně i naděje na dosažení politického kompromisu s Palestinci. Absurdita za absurditou. A tak jediným konzistentním politikem v tuhle chvíli pro mě zůstává íránský prezident, který doufá, že izraelský premiér na následky mrtvice zemře. Já ostatně také. |