Když v pondělí 30. ledna zahajoval básník Ivan Martin Jirous v galerii Via Art novou komorní výstavu Josefa Žáčka pod názvem Oltář snů, ani nevím, co vlastně četl, přemýšlel jsem o obrazech. Myslím že řekl, že svět už je dávno v prdeli a Žáčkovy obrazy na zdi jsou ještě jedním z mála světel, ale to je moje -- Magor jistě promine - volná interpretace, tak volná, že to je spíš pocit z toho, co říkal. Nechám si ho, aby mě vedl dál.

Duchovní světlo v Žáčkových obrazech je naděje, nedogmatická, volně interpretovatelná, avšak vycházející z odporu ke všemu, co potlačuje lidskou důstojnost a svobodu. Tu autor chápe jako právo mít svůj odlišný názor kdykoliv, za jakýchkoliv okolností. Jeho malba i přes to, že se vyznačuje koloristickými kvalitami, monochromně subtilními, malířsky úspornou poetikou, byla vždy promyšleně angažovaná, nikoliv v tom profláknutém slova smyslu.

Nedotýká se nás doktrínou, frází, ale osobním apelem, o to výraznějším, čím méně je zřetelný. Autor si s představou obrazu v mysli hraje, zkoumá možnosti vyjádření konkrétního tématu a potom přemalovává, parafrázuje, používá nadsázku, metaforu, nezneužívá symboly konjunkturálně, bere jim jejich smysl a dává jiný konfrontací s veřejným vědomím a pamětí. Naznačuje tím jiné obsahy, aktuální, někdy buřičské, podle toho, jak cítí a prožívá. Před jeho obrazy je třeba pobýt, rozpomenout se, než se vtisknou.

Příklad: Na čelním, temném obraze se vzhůru zvedá hlava vyhlížejícího dravce, s latinským nápisem v dolní části, jež ve volném překladu znamená "On, jenž schválil naše počínání". Obraz je volná transkripce detailu Americké státní pečeti, těžko rozluštitelná šifra, ale jasná. Žáček zná dobře Deklaraci nezávislosti USA a tímto obrazem se kriticky vyjádřil k politice USA, která se zbraní v ruce nadšeně vyváží svůj fanatismus "svobody", jehož zárodky jsou skryty už v jejich "božské" listině.

Deklarace ve svém sebeurčení mluví mimo jiné o "božské prozřetelnosti", o "nejvyšším soudci světa", o vyslyšení zákona přírody a boha přírody! Žáčkův svobodomyslný "bůh" tuto demagogii instinktivně odmítá, kdo se na něco ptal původních obyvatel, kteří, cituji z Deklarace: "Jsou krutí indiánští divoši, jejichž známým válečným pravidlem je ničení všech pokolení bez rozdílu věku, pohlaví a postavení" ? Nebránili snad původní obyvatelé své území stejně, jako se přistěhovalci vzpěčovali proti britskému impériu?

Žáček velmi často používá latinské texty ve svých plátnech universálně, jako původní jazyk lidstva, světový jazyk angličtina, tolik nadužívaná v umění, se mu nutně jeví jako profánní. Text často působí v obraze přímo dusivě svým geniem loci, archetypálností, odkazující k neměnnému, zapomenutému a tajemnému. Pravdy se tesaly do kamene latinsky, v Žáčkově obraze jakoby tento prajazyk, jemuž dnes málokdo rozumí, divákovi těžkne v hrdle.

Velmi dlouho jsem zvažoval, zda mám uvést, že se malíř ocitl mezi čtrnácti zatčenými v tzv.Palachově týdnu v lednu 1989, protože jeho práce obstojí sama o sobě, i bez zmiňování veřejně prezentovaného hlasu občanského svědomí. Jenomže s tím, o co usiluje, vytváří tato informace důležitý, nepřehlédnutelný kontext. Jde mu totiž vlastně stále o totéž, o neochotu ohnout hřbet a držet hubu a krok, ať je doba jakákoliv. Jeho snažení je koneckonců stejným hlasem, jako tehdy na václaváku, jen méně viditelným, více izolovaným.

Obrazy tohoto malíře nejsou moc k vidění, vystavuje občas a jenom někde, ale když už jsou vidět, nelze je přehlednout. Jsou jiné, dívají se, ne že mi je pozorujeme, oni spatřují nás a zasahují, hluboko v naší mysli. Bez moralizování probouzejí zbytky svědomí, alarmují jenom člověčenstvím a s pokorou křičí smutek světa. Tečka, dost bylo slov. Výstavu je možné navštívit v pražské galerii Via Art, Resslova 6, Praha 2 až do 24. února 2006.