Do Baltského moře zabloudila velryba, zpívající velryba, lidé nechápou proč a nevědí, jak ji dostat zpět, do jejích vod, ale já nechápu kam zpět by ji měli dostat, vždyť je stále doma, v jedné vodě. Moře je pro mě jenom moře, stále neuchopitelné a jenom jedno. Zabloudím už padesát kilometrů za barákem, a tak fakt, že něco tak velkého, co mne přesahuje nejenom svými tunami, ale i rodokmenem, si jen tak zabloudí v širém moři, je věc mysteriózní.

Všechny ostatní zprávy světa scvrkly se mi rázem v nic, v malichernost a směšnost. Hloupý, neviditelný kytovec, ponořený stovky metrů ve svém soukromí pod hladinou vody, mne upoutal svojí skutečností. Stále jsem přemýšlel proč, čím je mi tak blízký, ten tolik vzdálený nevyzpovídatelný, nedotazovatelný tvor, který si vplul za potravou tam, kde údajně není, protože mu něco a nebo cosi změnilo směr, přirozený pohyb, orientaci.

Přitahuje mne životností a pravdivostí. Neříkejte mi nic o tom, že se to prostě občas stane, já nepotřebuji vysvětlit jevy, protože chci být užaslý. Nepotřebuji mít k této informaci kritický přístup, nepotřebuji mít tento fakt podložený analýzou, jakkoliv nad ním možná "obyčejní lidé" jen pobaveně a znuděně mávnou rukou. Svět obřího savce je pro ně příliš izolovaný, příliš vzdálený možnostem reality schow, malému vizuálnímu nic.

Vilém, Hynek či Jarmila si před zraky senzacechtivých spoluobčanů prožívají své drobné osudy, své deklamované sprostoty, svých deset minut podělané slávy a někde hluboko v moři si zabloudí velryba, obyčejná "blbá" velryba, která se celý svůj život chová přirozeně a najednou se objeví tam, kde ji nikdo nečeká. Krátká hlasová zprávička bez obrázků o osamoceném mořském tvoru ve mně spustila ohromnou lavinu asociací a představ.

Umožnila mi úžasnou imaginaci, nahlédl jsem ve své představě dokonale její soukromí.

Vidět šedavého obra ladně plout v temných stínech v nedozírném prostoru vodní hmoty je ohromující pocit. Obhajovaná přirozenost potřeby nahlédnout do soukromí lidí ve velkoměstě je voyerismus, šmíráctví z nudy, nebo civilizační patologie nedostatku identity svého bytí. Lhostejnost krále moří ke všemu, co se děje v malicherném světě nad vodní plochou, mě fascinuje.

Lidé neměli soukromí, dočítám se v "hlubší" analýze reality show, donedávna přece spaly mnohačetné rodiny v jedné místnosti. Co na tom, že jediné soukromí, je soukromí mysli, soukromí vědomí a bytí, do kterého se lze pouze vcítit a které nelze ztratit ani nedobrovolně na posteli s někým jiným, natož televizním šmíráctvím.V reality show prý jde dokonce o odhalení duše, prostřednictvím eliminace soukromí. Cožpak se duše vyjeví odčítáním, matematickým postupem?

Připadám si jako šťastně zbloudilá velryba, neviděl jsem jediný díl reality show, slyším o ní dokonce poprvé, a přesto tvrdím, že ji nelze hodnotit, natož očekávat vztah mezi divákem a účinkujícím na místech, kde to z přirozených psychologických příčin není ani možné. V konzumaci se ještě nikdy žádný vztah nezrodil. Vilém, Hynek a Jarmila se za přítomnosti kamer i bez znemožňující konzistentní stylizace nemohli transformovat v postavy dramatu, zůstali nikým.

A tak vězte, "obyčejní lidé", když (cituji), "čeští elitářští novináři ve svém zaujetí pohrdají vašimi zkušenostmi a názory", že i vy se můžete (cituji) "cítit vlivným členem komunity, namísto obvyklého pocitu malinkatého kolečka v obrovitánské mašinérii", když pro to něco uděláte a třeba zabloudíte do prostor své vlastní fantazie. Protože i ona, stejně tak, jako velryba, si prostě jenom je a čeká na vaše objevení. Že už nevíte, co to je?