a) islám je hlubokým a významným myšlenkovým hnutím s ustavenou, zajímavou tradicí.

b) islám je pestrý a mnohorozměrný, nabízí spoustu cest a směrů.

c) islám klade otázky, které nikdo jiný neklade, a bez něj by bylo naše myšlení chudší.

d) to nejviditelnější ze současného islámu jsou extremisté, zjevně nebezpeční nejenom sami sobě.

Agenda

Mám na feminismu rád otázky, které klade, a nemám rád odpovědi, které některé jeho směry dávají. Jiří Drašnar doložil s ironií sobě vlastní Darině Martykánové, že feminismů je hodně, ba víc, než by čekala feministka. Proto je zajímavé bavit se spíš o feministických tématech, která jsou významná, než o feministických názorech, které se vzájemně popírají. Za důležitá feministická témata pokládám (pokaždé k nim z mužské ješitnosti přidám i vlastní náhled) mimo jiné:

a) (v debatě už propranou) přirozenost či nepřirozenost ženských a mužských pohlavních rolí. Objev, že pohlaví (nebo vlastně gender) není jen vrozené, ale je dost drsně ovlivněné (ba vyvolané) výchovou, je jedním z největších výdobytků feminismu (a Freuda). I přesto mám ale za to, že mezi muži a ženami (a možná také mezi lidskými rasami, aťsi to není politicky korektní) jsou v souvislosti s rozdíly fyzickými i odlišnosti duševní. Budou asi jen hlubší a složitější než rozdíly v IQ nebo v předurčenosti žen k vaření. Nedovedu takové rozdíly objektivně popsat, na rozdíl od vědců je snad umějí naznačit básníci. Nebudou také ani náhodou absolutní, jsou to vzhledem k variabilitě lidských typů a jednotlivců spíš tendence nebo množiny s velkým průnikem.

V tom, že mezi muži a ženami jsou rozdíly v psychice, se mnou souhlasí i spousta feministek. Neshodneme se jenom v hodnocení takových rozdílů. Myslím, že znaménka plus nebo mínus jsou tady nesmyslná. Případné odlišnosti mezi muži a ženami jsou komplementární, stejně hodnotné, a Přírodobůh pravděpodobně dost dobře ví, proč je stvořil/a. Možná je dokonce (pozor, kacířská myšlenka!) společnost, která vrozené pohlavní rozdíly genderovou výchovou zdůrazňuje (či přímo vytváří), moudřejší než všichni, kteří ji chtějí násilně převracet. Možná je k něčemu dobře, že kluci nemají brečet a holčičky mají chodit v pěkných šatičkách. Možná díky tomu ona společnost funguje. Ve chvíli, kdy tahle pravidla přestanou být důležitá, si je uvědomíme jako umělá a samovolně je zboříme (částečně se to už děje). Jsou si ale dámy (a čestná výjimka Martina Škabrahy), které v debatě na těchto stránkách brojily proti výchovnému genderovému násilí, opravdu jisté, že už ztratilo účel? Jsou tak vševědoucí?

b) analýzu zobrazení a postavení žen v umění a vůbec v symbolické výměně, kterou je lidská komunikace. Je zajímavé sledovat, jak se žena v mužském (i ženském) umění mění a co z ní zůstává pořád stejné. Je taky skvělé sledovat kvantitativní i kvalitativní nástup umělkyň v posledních padesáti letech. Ženské umění i analýza ženství v kultuře minulosti znamenají další vítězství feminismu (a dekonstrukce). Průšvih ale je, když začne Pavla Jonsson cenzurovat Halase a americké feministky Shakespeara.

c) analýzu mocenských vztahů (nejen) mužů a žen. To, že lidské vztahy (od těch nejintimnějších po ty nejhromadnější) jsou mimo jiné otázkou moci, víme díky feminismu a marxismu. Vzájemné mocenské postavení mužů a žen, které můžeme pořád ještě nazvat patriarchátem, se postupně mění a pravděpodobně ještě měnit bude.

Stejně jako u genderových rolí by ale měla zaznít legitimní otázka: nepomáhá patriarchát lidské společnosti přežít? Nemá to, že je takřka univerzální kategorií, nějaký důvod? Není jeho výsledkem především to, že lidstvo vydrželo miliony let vývoje a že se pořád drží ve slušné kondici? Netvrdím, že tuhý patriarchát Evropy osmnáctého století je ideálním společenským uspořádáním, ale mám za to, že ženské kvóty pro vstup do politiky jsou diskutabilní, ne-li pitomé. Kdybych si měl vsadit na možnou budoucnost, tak vzhledem k historii lidstva vložím své peníze na variantu, že společenským uspořádáním příštích desetiletí nebude ani vláda žen, ani rovnoměrný podíl žen a mužů na politické moci, ale osvícený, proměněný, svého ženství si vědomý a v ničem ho neomezující (za to je potřeba pořád ještě bojovat) -- patriarchát. Patriarchát s ženami jako prezidentkami, premiérkami a šéfkami podniků, ale v konečném souhrnu pořád patriarchát. A co hůř, coby nenapravitelný mužský šovinista to budu mít za dobré.

Politika

Ženské hnutí má za dvě stě let své existence (podobně jako třeba hnutí dělnické, hnutí rasové rovnosti atd.) skvělé politické výsledky. Postavení žen na začátku devatenátého a na začátku jedenadvacátého století je nesrovnatelné.

Hlavní boje jsou vybojovány, rovnoprávnost žen s muži už nikdo nezpochybňuje. Některé bitvy samozřejmě zůstávají, ale snad se povede časem i výrazněji srovnat platy a ještě víc omezit domácí násilí (stejně jako přimět soudy, aby děti z rozvedených manželství přiznávaly otcům).

Problémy feminismu jako politického hnutí jsou ale stále podobné jako problémy každé politické alternativy, která ještě neumí zacházet s demokratickou mocí:

a) Feministky v politickém diskurzu rády mluví za všechny ženy tak, jako by samy byly předvojem jejich velkého, jen dosud ne zcela uvědomělého zástupu (a taky jako výlučná skupinka v moři nepřátelství). To má nepříjemné historické konotace. Navíc to ostatní ženy ponižuje skoro víc než mužská vulgarita.

b) Stane-li se ve světě (zejm. v USA) absurdní skandál způsobený přepjatostí feministické politiky (vyloučení chlapečka ze školky za políbení spolužačky; zbídačení některých mužů v Los Angeles, kteří jsou administrativní chybou bez odvolání nuceni platit výživné na děti, jež nejsou jejich; ostrakizace profesorů na univerzitě, nepravdivě obviněných ze sexuálního obtěžování,), mají to (i české) feministky sklon vysvětlovat jako přehmat, jako extrém, nesouvisející s hlavním proudem, jinak řečeno jako třísku odštípnutou při kácení lesa. I to odkudsi známe. Dospělý politický směr ovšem přebírá odpovědnost za všechny svoje výsledky.

c) Feministky na politickém kolbišti překrucují čísla o znásilňování, o domácím násilí, vymýšlejí si výzkumy, bagatelizují fakta, která se jim nehodí, jinak řečeno: lžou (viz už proslulá kniha Bernarda Goldberga Jak novináři manipulují). To dělají v politice všichni, ale směr, který tolik hlásá hesla o spravedlnosti, by se mohl mírnit.

Abychom se vrátili k přirovnání z titulku. Islám je jediné z velkých světových náboženství, které ještě neprošlo katarzí z velké paradigmatické prohry, zkušeností z odkrytí vlastní špíny, šílenosti, megalomanství, neprošlo prožitkem vlastní nebezpečnosti. Židovství či buddhismus mají něco takového za sebou už dávno, křesťanství (aspoň katolické) si něčím takovým prochází od osvícenství. Pokud jde o politické směry, marxismus dostal takovou mocenskou lekci v roce 1989.

Islám, stejně jako feminismus, je mladý a sebevědomý, a proto plný výstřelků. V době, kdy je svět globálně spojený, je islám takovými výstřelky bohužel i globálně nebezpečný. Feminismus, přes všechnu svou inspirativnost, částečně taky. Dostane-li někdy (v ideové rovině!) krapet na frak, bude se s jeho extremisty lépe žít i diskutovat. Což v žádném případě neznamená, že by většinový, hlavní proud feminismu (i islámu) nebyl důležitý a zajímavý, přestože s ním ne vždy musíme souhlasit.

Ať žije penis a Cetrum pro Gender Studies!