Kostra příběhu je následující. Společnost Elwa Spa, jejíž jednatelkou byla Ruska Světlana Vojtková pronajala svůj lázeňský dům Elwa v roce 1999 společnosti Elwa Bohemia, jejímž jednatelem byl Vladimír Maksimov. Ovšem již v roce 2000 podala Elwa Spa na oba podnikatele ruského původu trestní oznámení pro pokus o podvod. Policie shromáždila důkazy, shledala oznámení jako důvodné a předala případ příslušnému státnímu zastupitelství v Karlových Varech. To prostřednictvím státního zástupce JUDr. Pecky obžalovalo Maksimova s Vojtkovou z pokusu o podvod, když měli chtít po Elwě Spa odstupné 2,5 miliónu korun za předčasné ukončení nájemní smlouvy, ačkoli smlouva měla prý po deseti měsících tak jako tak vypršet.

Obžalovaní ale tvrdili, že smlouva byla uzavřena na 11 let a její originál předali k založení do spisu. O něm však státní zástupce prohlásil, že je padělkem. Originál smlouvy na 10 měsíců sice měli mít v rukou oznamovatelé údajné trestné činnosti Maksimova a Vojtkové, ale dodnes nebyl nalezen.

Práce státního zastupitelství

Podle verze obžalovaných se kopie smlouvy na deset měsíců objevila dodatečně jen proto, aby pronajímatel nemusel platit odstupné. Podle nich jde o akci organizovaného zločinu a z účasti v něm podezírají kromě policie také zmíněného státního zástupce JUDr. Pecku, který jejich trestní stíhaní údajně kryje.

Ten skutečně, jak vyplývá ze soudního spisu, mimo jiné obžaloval stíhané ze skutku, který nikdy nespáchali. Smlouva o ukončení nájmu a odstupném totiž obsahuje ustanovení, že nájemci náleží odstupné nikoli za předčasné ukončení nájmu, jak se píše v obžalobě, nýbrž za nasmlouvané pobyty, kontakty na klientelu a cestovní kanceláře atd. -- tedy za zavedený byznys včetně tzv. know how.

Jenže v případě náhrady za podnikatelskou aktivitu, vykonané práce a investice je čas podružný. Není pak podstatné, zda smlouva zněla na deset měsíců či let, neboť požadovaných 2,5 miliónu odpovídalo pouze návratnosti již prokazatelně provedených aktivit a investic, které mohl pronajímatel dále obchodně využít.

Soud námitku však po celou dobu vedení procesu ignoroval. Nakonec musel uznat další důkazy obhajoby a obžalované osvobodil. Přesto soudkyně po skončení posledního jednání na můj dotaz odpovídá:"Jsem na 75 procent přesvědčena, že obžalovaní jsou vinni. Pro jejich odsouzení svědčí řada silných důkazů. Na druhou stranu jsou tady indicie, které dávají prostor pochybnostem, proto se senát usnesl na zprošťujícím rozsudku."

Práce soudu

Jaká je tedy ona řada důkazů, o kterých soudkyně hovořila? Na další dotaz, zda by mohla tyto silné důkazy jmenovat, soudkyně uvede: "Jsou to především výpovědi svědků a fakt, že byly na několika institucích nalezeny kopie smlouvy na deset měsíců."

To jsou tedy ona kardinální fakta, která dovedla senát k přesvědčení, že obžalovaným sice není možné spáchání činu dokázat, avšak je možné dále pochybovat o jejich nevině. Soud tedy obžalované sice nenechal zavřít, ale ani je neočistil. Takovým prohlášením se vlastně říká, že spravedlnosti nebylo v žádném případě učiněno na zadost, je stále velmi pravděpodobné, že obžalovaní trestný čin spáchali, ovšem důkazy k odsouzení těchto gaunerů je, bohužel, málo. Pouze je tedy nutné respektovat právní úzus presumpce neviny.

Takové rozuzlení zápletky v člověku obvykle při čtení románů vyvolává pocity vzteku a bezmoci, nutí ho opakovaně k zamyšlení nad tím, co je a k čemu vlastně je spravedlnost... Obávám se, že tohle není onen klasický případ.

Podívejme se nyní na případ věcně bez emocí a zhodnoťme argumenty, jež měl karlovarský senát k dispozici:

Obžaloba versus obhajoba -- výpovědi svědků

OBŽALOBA:

• nechala předvést svědky, z nichž někteří potvrdili, že smlouva na deset měsíců je pravá

OBHAJOBA:

• Jediní svědci, kteří uváděli s určitostí (ostatní pouze dovozovali, že to tak patrně bylo), že obžaloba je pravdivá, tedy že smlouva zněla na 10 měsíců, byli pracovníky, či majiteli společnosti, která podala trestní oznámení. (Je tedy představitelné, že mohli mít zájem na odsouzení Maksimova s Vojtkovou, aby nemuseli platit vysoké odstupné a mohli se zmocnit provozu sanatoria rozběhnutého obžalovanými. Jejich výpověď mohla být pravdivá, ale také mohla být účelová; jeden z nich byl již odsouzen /dosud nepravomocně/ za poškozování cizích práv, protože měl padělat plnou moc společnosti Maksimova a Vojtkové i notářské ověření podpisu jednatele a bez jejich vědomí měl založit a nakládat s jejich účtem
• Svědci obhajoby naopak neměli trvalejší (ekonomickou) vazbu k případu a neměli problém s pamětí při popisování tehdejších událostí
• na rozdíl od svědků obžaloby, kteří často vypovídali mlhavě a nepamatovali si jistě téměř vůbec nic

Samotné výpovědi svědků tedy proti sobě stály pouze jako protichůdná tvrzení, která vyplývala z pozic stran ve sporu. Žádný nezainteresovaný svědek přímo a s určitostí nepotvrdil, že by smlouva na deset měsíců kdy existovala. Pokud si tedy chtěl senát v případu udělat jasno, nezbývalo mu, než prozkoumat věcné důkazy.

Věcné důkazy

OBŽALOBA:

• notářsky ověřená kopie smlouvy na deset měsíců
• prosté kopie smlouvy na deset měsíců nalezené na okresním úřadě a ve dvou dodavatelských podnicích
• expertíza Kriminalistického ústavu v Praze, která připustila, že smlouva na jedenáct let zabavená obžalovaným může být padělaná.

OBHAJOBA:

• Vojtková notářsky ověřila údajný originál smlouvy na jedenáct let v prosinci 2000, označila jej kvůli bezpečnosti na poslední straně u podpisů markantem a měla jej prokazatelně u sebe do dubna 2001, kdy u ní originál zabavila policie. Poslední strana originálu nemohla být proto ověřována jako součást smlouvy na deset měsíců na notářství v Kladně v lednu 2001, jak tvrdí svědci obžaloby. Navíc kopie smlouvy na deset měsíců založená jako hlavní důkaz byla podle obžaloby založena do spisu již v březnu 1999 a přesto má na poslední straně u podpisů markant, vytvořený Vojtkovou (prosinec 2000) a podpisy na této kopii (na 10 měsíců) se přesně shodují s podpisy na originálu (na 11 let).
• dokázala vlastním pokusem, že notářství v Kladně, které ověřilo údajný originál smlouvy na deset měsíců založený ve spise, vyrobilo bez problémů v jiném případě z prosté kopie listiny ověřenou kopii, aniž by mu byl předložen originál dokumentu.
• více jak 40 smluv uzavřených obžalovaným s cestovními kancelářemi na dobu neurčitou či na mnoho let za datum, ke kterému měla smlouva na deset měsíců skončit.
• takové smlouvy uzavírala i údajná objektivní svědkyně obžaloby Ing. Stráská, která však tvrdila, že smlouva byla uzavřena na deset měsíců. Ještě 14.12.1999 uzavřela poslední ředitelka společnosti obžalovaných smlouvy o cenách tepla na rok 2000, ačkoliv nájemní smlouva byla podle obžaloby uzavřena do 31. 12. 1999.
• zvuková nahrávka, která dokládá tvrzení obžalovaných, že je jejich předchozí právní zástupkyně JUDr. Kasalová prodala konkurenci a že smlouva byla skutečně uzavřena na 11 let.
• Nález Kriminalistického ústavu v Praze se opíral o takové předpoklady, jako byl například poznatek, že první a poslední list smlouvy se odlišuje kvalitou materiálu. Jinými slovy pokud například při vyhotovování originálu došel v kanceláři papír a jeden z listů byl v tiskárně počítače z jiného balíku papírů, znamená to také - slovy soudkyně - indicii, která svědčí v neprospěch obžalovaných. Pracovníci Kriminalistického ústavu v Praze si také povšimli vyviklání skobičky držící pohromadě listy údajného originálu na 11 let v místě scvaknutí sešívačkou. To, že takové "vyviklání" je nutně způsobeno otáčením stránek už experti ústavu neuvádějí. Ovšem přesto i toto lze zřejmě podle soudu chápat jako indicii svědčící proti obžalovaným. Žádný silnější důkaz či indicii expertíza neodhalila. Přesto konstatovala, že "smlouva mohla být padělána". Ke stejnému závěru ovšem došli experti i v případě zkoumání smlouvy na deset měsíců...
• všichni pracovníci včetně ředitelek uzavřeli s Elwou Bohemia pracovní smlouvy na dobu neurčitou, ačkoliv firma podle obžaloby věděla, že její podnikání v Elwě skončí po 10 měsících.
• pronájem hotelu na 10 měsíců by byl ekonomický nesmysl: nájemce platil o 20% vyšší nájem než jeho předchůdce; převzal 25 zaměstnanců, kterým by musel platit v součtu statisíce odstupného; statisícové investice do reklamy v Německu a v Rusku; provedl rekonstrukci sanatoria a další kroky svědčící o záměru hotel provozovat dlouhodobě.

Tak to byl souhrn všech podstatných předložených důkazů. Snad se to někomu může zdát jako tendenční, jakoby se nechtělo ani věřit, že by obžaloba státního zástupce mohla být postavena na tom, že vyvrací argumenty obhajoby.

Ano -- obžaloba skutečně nepřinesla žádný další a pozitivní závažný důkaz, který by jen trochu osvětloval, že obžalovaní spáchali nějaký trestný čin.

To, co ve mně vyvolává zděšení je fakt, jakým způsobem soud probíhal. Na jednu stranu se nemohu ubránit kladnému pocitu z toho, jak předsedkyně Krůšková citlivě a s nadhledem zvládala samotný průběh jednotlivých jednání -- mám na mysli schopnost komunikace a orientace ve spletitém případu.

Na druhou stranu mi doslova běhá mráz po zádech, pokud si uvědomím, že toto má být dostatečná kvalifikace k posouzení věcné stránky případu. Z celkového resumé totiž vyplývá, že soud nepátral po pravdě, tedy po tom, "co se skutečně odehrálo".

Fenomén jménem spravedlnost

Jakoby soudní mechanismus při blízkém prozkoumání odhalil skrytý a zaběhaný provoz svého soukolí. Jakoby jeho hlavním kritériem nebylo přivést na světlo přesnou deskripci souzeného děje, nýbrž hladký chod po kolejích položených státním zástupcem.

Státní zástupce předloží obžalobu a ukáže prstem. Označený občan se stává podezřelým (samo o sobě to je jistě v pořádku) a dostává se do jistého postavení ve zvláštním světě justice.

Výše zmíněný případ pak podle mého názoru odkryl jistý stereotyp myšlení tohoto světa justice, jež se neřídí striktně právní teorií, ústavou ani zákonem a zvláště ne myšlenkou, že dokud není obžalovaný pravomocně odsouzen, je nutno jej považovat za zcela nevinného.

Svět soudního aparátu svým subjektům připisuje již předem nikoli snad jen určené, ale především určující role. Zdá se, že celý stroj pak pracuje na tom, aby konkrétní subjekty dosáhly naplnění odpovídajících rolí, které si tento zvláštní svět vytvořil hned na počátku řízení: např. existuje jistá priorita představy, že soudce nalezne to, co konstatuje státní zástupce, spjatý daleko úžeji s aparátem soudu než cizorodý subjekt obhájce, který "práci" stále jen stěžuje a klade překážky do cesty "spravedlnosti".

Soudní aparát totiž přistupuje k soudnímu procesu jako jakýkoli jiný byrokratický úřad ke svým úkonům -- tedy jako k "práci". K práci, která je definována imperativem "je třeba vykonat zadaný úkol". Ano, podstata je podle mne v tom, že významy slov "práce" a "spravedlnost" mají tendenci se v takovém pojetí stát synonymy.

Podle mého mínění má soudní mašinérie pak tendenci vnímat obviněného jako objekt své práce, objekt, který se vzpírá přijmout a naplnit svou roli, k čemuž mu významně napomáhá obhájce.

Jakoby pak pod hladinou vznešeného poslání spravedlnosti plynul tiše o to silnější a podstatnější proud, který má dovést objekt "obviněný" k naplnění jeho skutečného "úkolu, cíle, role" v rámci tohoto zvláštního světa, zvláštní struktury.

Jen málokdy připustí aparát skutečně lidskou chybu, tedy omyl. Mechanismus se nemýlí. Jsou jen dvě možnosti: buďto jej někdo "zadře" či úmyslně poškodí, nebo nezíská dostatek vstupních dat pro očekávaný výsledek.

Proces Vojtkové a Maksimova lze podle mého považovat za druhý případ. Soud podle tvrzení své předsedkyně přeci nesoudil od počátku něco, co soudit nemohl, nenamáhal se posuzovat kvalitu "vstupních dat". Prostě přistoupil na to, co mu předložil státní zástupce jako na fakta, stejně jako přijímá stroj vkládanou matérii (data). A, "bohužel", vstupních informací bylo málo. Úkol nebylo možné úspěšně dokončit, přestože všechny procesní náležitosti k tomu směřovaly...

Podle mého mínění je to velmi zjednodušená a stručná odpověď na otázku, jak je možné, že instituce s tak odpovědným a zásadním posláním (mimochodem naprosto odlišným od běžného postupu v úřadě) jako je státní zastupitelství nepředkládá aktivně a s rozmyslem důkazy trestných činů, ale pouze odstraňuje námitky obhajoby, které stojí v cestě základnímu (i když chabému) tvrzení a tedy "zdárnému" vyřešení zadaného úkolu a soud na to přistoupí.

Nehledá se cesta, jak naplnit spravedlnost, ale nejčistší a nejjednodušší rutina.

Zákon ale staví všechno jinak. Podle něj je povinností soudu prokázat obžalovaným vinu, jinak jsou nevinni. Podle zákona by vlastně nemuseli dělat vůbec nic a jejich nevina by se měla ukázat v nedostatečnosti důkazů. V tomto případě však obhajoba musela obžalobu zcela vyvrátit.

Co by se stalo, kdyby obžalovaní z opatrnosti nevyhotovili markant na originálu smlouvy na 11 let prokazující, že smlouva na 10 měsíců je jen (podle nich někým úmyslně vyhotovený) padělek? Co kdyby se jim nepodařilo v jiném případě prokázat, že notářství v Kladně bez problémů vyhotoví ověřenou kopii z prosté kopie, aniž by vidělo originál listiny? Co kdyby obžalovaní náhodou neobjevili smlouvy s cestovními kancelářemi o ubytování jejich klientů a s teplárnou o dodávce tepla pro období, kdy nájem měl podle obžaloby pro Elwu Bohemii po 10 měsících již skončit atd. ? Možný trik organizovaného zločinu se založením smluv o nájmu na 10 měsíců by díky práci státního zástupce slavil úspěch...

Rozhořčení obžalovaných po odůvodnění rozsudku bylo veliké. Měli pocit, že je to všechno naprostý nesmysl, spiknutí, zlý sen. Museli obstarat na svou obhajobu řadu důkazů, ve své podstatě museli dokazovat svou nevinu, snášet stresy a utopit téměř všechny své finanční prostředky v průběhu řízení, které se táhlo, z jejich (evidentně oprávněného) pohledu nesmyslně, několik let. Nakonec je soud proti své vůli propustí ze svého soukolí, s nostalgickým povzdechem, ach, nezdařilo se, soud cítí svůj dluh, svůj nezdar...!

Pokud lze říci, že někdo v tomto sporu zvítězil, pak je to zřejmě osoba (pokud tomu tak bylo), která skutečně padělala smlouvu o nájmu. Tím, že soud tímto způsobem interpretoval soudní proces, tedy "neprokázaná vina", nikoli zcela "vyvrácená obžaloba", státní zástupce není nucen hledat skutečného viníka, který pravděpodobně padělal listiny a spáchal další závažné trestné činy. Nemluvě o tom, že státní zástupce JUDr. Pecka se odvolal -- má přeci své poslání a svůj úkol: odsouzení obžalovaných, který nedotáhnul do konce, což je ostuda -- a tudíž je věcí profesionální cti prokázat u vyšší instance svou kvalifikovanost. Případ se tedy ještě pěkně rozmázne -- otázkou je, komu to přinese větší škodu.

Organizovaný zločin má dlouhé prsty a to zvláště v proslavených Karlových Varech. Dokážu si dobře představit, jak zábavné musí být sledovat pídění lidí, kteří ještě netuší, jak společensky podmíněný je fenomén nazývaný spravedlnost...

Korunní svědci

Ovšem, jak se zdá, blýská se na jinačí časy! V současné době leží v Poslanecké sněmovně legislativní úprava, která má zavést do trestního řádu institut "korunního svědka". Tato kauza by mohla být v tomto smyslu zajímavým námětem.

V daném případě obhajoba předložila několik materiálních důkazů spolehlivě vyvracejících svědectví obžaloby a také další, které prokazují zainteresovanost svědků obžaloby na výsledku řízení. Přesto se soudkyně vyjádřila o svědcích obžaloby jako o velmi důvěryhodných (jedním z hlavních důvodů bylo to, že mají čistý trestní rejstřík). Výpovědní hodnotu subjektivních svědectví osob (u kterých nikdo nemohl vyloučit osobní motiv) tak nadřadila výpovědní hodnotě materiálních, tedy z definice objektivních důkazů.

Ve světle tohoto případu, kdy se trestní proces stal pravděpodobně soukromým nástrojem likvidace podnikatelské konkurence, není nijak od věci představa, kdy policie bude využívat (vydíratelných) "korunních svědků" za tichého dozoru státního zastupitelství. Každé policejní ředitelství může mít své "Pepky Vyskoče" (Josefy Vyskočily) nebo "Citróny" (případ Kajínek), které bude vodit případ od případu jako cvičené medvědy, tam, kde bude cítit důkazní nouzi.

Konečně, není nutné sugerovat policistům nějaké zlé záměry. Nereálná není ani představa, že si orgány činné v trestním řízení prostě kde to půjde zjednoduší vlastní úsilí (jak po tom prahne snad každá byrokratická instituce) a ani nebudou hledat jiné důkazy. Vždyť přeci na policii a státním zastupitelství se ví nejlépe, kdo je a kdo není vinen... Koneckonců i sám soudce nemusí být proti. Je přeci nezávislý a volně hodnotí důkazy. Nakonec i na něj může v budoucnu čekat nějaký "jeho" korunní svědek...