Pro věřící je alespoň v teoretické rovině spor mezi přirozeným a psaným právem pseudosporem, autorita Boží stojí mimo vší pochybnost nad autoritou lidí. V praxi to ovšem může být složitější, vedle "nezabiješ" přikazuje Bible i genocidu. Ještě složitější - a nedořešený - je spor pro boží pohrobky.

Martin Ondreját nalézá náhradního Superzákonodárce v "legitimitě", totiž v tom, že "pokud se to lidem zdá OK, pak je všechno OK." Nevysvětluje ani kterým, ani kolika lidem. Nejspíše myslí demokratickou většinu. Tu, která zvolila Hitlera, Gottwalda, Sharona, Bushe či Ahmadínežáda. Ale je vůbec možné soudit demokratickou volbu a demokraticky zákony, aniž bychom se museli uchýlit k vyšší autoritě, k elitářské povýšenosti nebo k větší pokrokovosti?

Martin Ondreját takové řešení vidí: "V Norimberském procesu byl Superzákonodáce zhmotněn. Byly to vítězné mocnosti a jejich titulem byla moc nad poraženými". Husákův koncept reálně existujícího socialismu je zjevně dosud nedoceněným pramenem moudra. Dokud Bush válčí se souhlasem většiny Američanů, je to OK. Jestli za to někdy bude stát před soudem, bude to také OK. Spravedlnost je to, co teď a tady reálně existuje. Německá filosofie práva to popisuje jako "normativní sílu faktického".

Lze si ale vůbec dělat názory, které by "poplatné hodnotám své doby" nebyly? Jenomže ta otázka ve skutečnosti zní, zda si vůbec nezávislé názory dělat chceme. Nic prakticky užitného to nepřináší. Naopak, v každé době jsou příčinou četných frustrací a konfliktů. Martin Ondreját nechce. Nezabývá se argumenty pro a proti přirozenému právu. Je o bezzásadovosti a bezcharakternosti světa kolem i uvnitř předem rozhodnut a jen jako dodatečné alibi snáší pár prvoplánových fragmentů na důkaz, že očekávat opak by bylo pošetilostí, kyselou jako hrozny.

Čímž je zodpovězen i aspekt týkající se subjektivní stránky přirozeného práva. Pokud pro někoho má jeho vlastní duchovní nezávislost hodnotu, nemá zpravidla potřebu ji před ostatními obhajovat. Je nedílnou součástí jeho identity a sebeúcty, stejně jako úcty a respektu k ostatním, kteří si své názory utvářejí stejně nezávislým způsobem -- byť i s odlišnými závěry. Od toho se ovšem nutně odvíjí i chápání práva na vlastní názor a na vlastní důstojnost jako něčeho zcela přirozeného a univerzálního. Otázka, zda někomu máme či nemáme jeho lidská práva přiznávat je protismyslná. Především nemůžeme uvést žádný přijatelný důvod ani žádné oprávnění mu je odpírat. Jedni v tom mohou vidět božský princip, druzí žasnout nad modrým nebem nad nimi a mravním zákonem v nich. Filosofové mohou hovořit o přirozeném právu a pragmatici se mohou spokojit se zjištěním, že určité minimální podmínky jsou nezbytné pro získání a uchování vlastní důstojnosti a že jejich upírání druhým zároveň ničí i hodnotu a důstojnost vlastní.

Kupodivu se tyto hodnoty s dobou a místem zas tak moc nemění. Sokrates, Seneca, Hus, Hobbes, Rousseau, Kant, Franklin, Kropotkin, Gandhí, Dalajláma -- všichni poplatní době a místu? Sofokles, Shakespeare, Göthe, Dürenmat? O těch své době poplatných již dnes nic nevíme, pane Ondrejáte, pamatujeme si pouze ty, jejichž myšlenky platily v jejich době stejně jako dnes.

"Je jistě možné z hlediska biologie vypátrat nějaká pravidla chování, jejichž zásadním nedodržováním by skutečně došlo k vyhynutí lidstva", uvažuje Martin Ondreját o objektivních aspektech přirozeného práva. Inu, biologie bude ke zkonstruování virů schopných vyhladit celé lidstvo ještě dva-tři roky potřebovat, atomovými zbraněmi by to šlo hned. Je to ale pozoruhodná úvaha právě u příslušníka národa, jehož státní útvary mají životnost nejvýše dvacetiletou a z nichž ten poslední se vyznačuje dysfunkčností zcela mimořádnou -- především v právních disciplínách. Stojí za tím snad nějaké skryté nějaké experimentální ambice?

Pokud se spokojíme s menšími celky než celé lidstvo, máme příkladů sebedestruktivního chování neporovnatelně víc, než příkladů chování dlouhodobě funkčního. Často se uvádí Velikonoční ostrov, jehož obyvatelé na stavbu a transport obřích soch nejprve spotřebovali celý lesní porost a následně retardovali na úroveň doby kamenné. Bližším příkladem je rozpad říše Římské, ze kterého se Evropa vzpamatovávala tisíc let. Dvě světové války, revoluce, rozpad čtyř říší, holocaust, genocidy a komunistický teror za jedno půlstoletí jsou v měřítcích Martina Ondrejáta pouze drobnými nehodami, přesto nepřehlédněme, že se Československo samo z velmi dobré startovní pozice v roce 1918 za osmdesát let probojovalo až na úroveň dvou malých chudých zemí.

Pokud by chtěl Martin Ondreját pátrat po nějakých pravidlech, nabízí se mu statistický závěr, že se všechny dobře fungující a prosperující společnosti bez výjimky vyznačují vysokou mírou respektování přirozeněprávních principů, zatímco pohrdavý přístup k přirozenému právu charakterizuje právě ty nejméně úspěšné.

K obdobnému ale může dospět i prostou úvahou. Prosperita společnosti závisí z největší míry na tom, do jaké míry se s ní její občané identifikují, do jaké míry ji považují za svou, podílejí se na ní a pociťují za ni spoluzodpovědnost. To předpokládá soulad chování společnosti s očekáváními jejích občanů a důvěru ve společné instituce. Očekávání i důvěra se ovšem v rovině práva orientují na přirozeném právním cítění občanů, na přirozeném smyslu pro spravedlnost. I kdyby bez nich mohlo pozitivní právo vůbec prakticky fungovat, bude přijímáno jako bezpráví a nespravedlnost a stane se nejen zbytečným, ale pro společnost přímo kontraproduktivním. Příklady jako Roztočil, Kajínek, Hučín jsou dostatečně výmluvné, Martin Ondreját ovšem může nadále experimentovat jak tuhý kořínek společenská soudržnost má, než dojde k otevřeným nepokojům a krizím.

O tom, že základním povoláním soudců je chránit "nepostradatelná základní lidská práva jak člověka před člověkem tak člověka před státní zvůlí" existuje universální soulad napříč dějinami, kulturami a náboženstvími, byť se v jednotlivostech mohou odlišovat. Jestliže se ze společnosti stane aréna právní zvůle, ve které vítězí ten, kdo dokáže ostatní lépe okrást, podvést, zkorumpovat, jsou budoucí katastrofy naprogramované. Lidstvo kvůli tomu ovšem nevyhyne. Již jen proto ne, že jeho větší část přemýšlí jinak, než Martin Ondreját.