26. 8. 2005
Soudcova odpovědnost a právo na právní názorPodle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 22.8.2005 pražské soudy jednaly nezákonně, když vedly trestní řízení proti "katarskému princi"navzdory tomu, že jeho trestní stíhání předal ministr spravedlnosti do Kataru. Z mediálních ohlasů vyvozuji, že ministr spravedlnosti zvažuje možnost, že po seznámení s písemným vyhotovením rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podá kárnou žalobu na soudkyni JUDr. Moniku Křikavovou. Není mi známo, zda hodlá "odměnit" také předlistopadového soudce JUDr. Petra Stutziga, který se s chutí připojil k tažení proti ministrovi spravedlnosti a samozřejmě nevyužil možnosti odvolacího soudu zastavit pomýlené počínání prvostupňového soudu. JUDr. Monika Křikavová dle novinových zpráv v této situaci pro sebe reklamuje právo na uplatnění vlastního právního názoru a projevila ochotu postavit se před kárný senát. Vyvolává tím otázku, kde je hranice mezi neškodným uplatněním právního názoru na straně jedné, a neetického jednání či dokonce trestného činu na straně druhé. |
Dovolím si projevit laický názor na výše nastíněnou otázku. Soudkyně JUDr. Moniky Křikavové je mi upřímně líto. Měl jsem možnost bezprostředně sledovat způsob, jakým vedla ústní řízení ve věci "katarského prince". Zanechala ve mně ten nejlepší dojem jak projevy právnické vzdělanosti, tak laskavým jednáním s obžalovanými a poškozenými, pečlivostí vedení výslechů a vyhodnocování důkazů. Rozsudek mi připadal spravedlivý, s výhradou, že se domnívám, že "princ" mohl vyváznout s podmíněným trestem, kdyby zde nebyl precedens tříletého trestu v mediálně známém procesu s Pavlem Opočenským a nebýt nutnosti najít ospravedlnění pro zmaření kusu "princova" života vazbou. JUDr. Monika Křikavová se mi tedy jeví jako vzdělaná, vysoce inteligentní, pečlivá a spravedlivá soudkyně. O to je horší, že své kvality zneužila v nezákonném jednání. Její ochota postavit se před kárný senát je poněkud nadbytečná. To není věc jejího úsudku a vůle. Pokud Pavel Němec podá kárnou žalobu a předseda kárného senátu se nad chudákem ministrem slituje a přijme ji (pan ministr zdaleka nemá jistotu, že se s ním soudce JUDr.Jan Sváček ztotožní v názoru na vhodnost kárného projednání nepřístojností soudců), paní soudkyně se prostě bude muset podrobit, třeba i v nepřítomnosti, ať se jí to bude líbit či nikoli. Kárná žaloba je tím nejmírnějším prostředkem, který se ministrovi nabízí. Právě proto, že JUDr. Monika Křikavová je velmi kvalitní soudkyně, zcela určitě věděla, že obecný soud nemá právní nárok z vlastní iniciativy přezkoumat, hodnotit a případně zmařit vykonání rozhodnutí ministra vlády ČR, ani jiného státního orgánu. Věděla, že trestní řád s možností nesouladu mezi právními názory různých orgánů počítá, a proto stanoví závazný postup jejich řešení: předchozí rozhodnutí jiného soudu nebo orgánu o věci, kterou se soud zabývá, je zákonnou překážkou pokračování řízení, na kterou soud musí reagovat přerušením řízení a postoupením sporu k řešení Nejvyššímu soudu ČR, popř. Ústavnímu soudu ČR. Ostatně toto rovněž v pondělí připomněl Nejvyšší soud ČR, s jehož názorem nelze polemizovat. Oba obecné soudy a další účastníci "vzpoury" proti autoritě nadřazeného ministra a místopředsedy vlády ČR měli samozřejmě právo považovat jeho rozhodnutí za zmatečné, ale nic kromě arogance je neopravňovalo k tomu, aby své mínění uplatnili jiným než v trestním řádu stanoveným postupem. Není možné, aby paní soudkyně při svých kvalitách toto nevěděla. Pokud toho nedbala, dala najevo, že její soukromý názor stojí nad zákonem. Jednala v úmyslu přímém nebo nepřímém a vyvolala škodlivé následky. Česká veřejnost je zmatena filmy ze soudního prostředí, přicházejícími z anglosaské oblasti, kde v řízení před soudem platí precedenční rozhodování a základem právních úvah je přirozené právo. V ČR a jinde v Evropě platí kontinentální právo, které neposuzuje věci z hlediska přirozeného práva, ale podle míry souladu s psanými zákony. Nejde tolik o dosažení spravedlnosti, ale o respektování zákonů. Tím se zužuje prostor pro nezávislost soudů. Jsou nezávislé na výkonné moci a samozřejmě politických vlivech v tom smyslu, že např. soudci nesmí zavolat např. někdo ze sekretariátu ministra nebo politické strany a sdělit mu, že má v řízení proti Františkovi Vopršálkovi uložit trest na horní hranici sazby, protože ten mizera chodí na pivo s nevhodnými lidmi. Ale naopak jsou zavázány přísně se držet psaných zákonů. Jejich nezávislost se dále uplatňuje tam, kde formulace zákona je natolik neurčitá, že připouští dva nebo i více možných výkladů. Ovšem to platí jen potud, dokud se soudce nezávislým výkladem práva nedostane do konfliktu s jiným subjektem s právem vlastního rozhodování: pak nastupuje výše naznačené řešení odvoláním se k vyšší soudní autoritě. Soudům také nepřísluší rozhodovat o tom, kdo bude trestně stíhán. O tom rozhoduje moc výkonná. Ale mnozí soudci, k nimž se nešťastnou "vzpourou" proti ministrovi spravedlnosti přiřadila JUDr.Monika Křikavová, toto vše nerespektují a domnívají se, že paragrafy jsou křivé proto, aby si je mohli libovolně ohýbat. Proto občas jednají svévolně. Obecný výsledek tohoto stavu je známý: naprostá nepředvídatelnost soudních rozhodnutí, velký rozptyl v trestech souzených dle shodné trestněprávní kvalifikace, vysoký podíl prvoinstančních rozsudků, rušených v odvolacím nebo jiném opravném řízení, spousta stížností na nespravedlivé rozsudky, z nichž určitá část je nepochybně oprávněná. Proto je nutné takto chápanou soudcovskou nezávislosti vnímat jako zvůli a stavět jí hráze. Precedentní kárné projednání svévolného počínání pražských soudů v kauze "katarského" prince by bylo stavebním kamenem takové hráze. Současně by bylo projevem velkodušnosti ministra, kterému nic nebrání případně sáhnout k ostřejšímu nástroji. S výše uvedeným zaměňováním soudcovské nezávislosti za soudcovskou zvůli souvisí i představa, že soudci neodpovídají za následky svého rozhodování. Žádný ústavněprávní předpis ani zákon to takto výslovně nestanoví, ale soudci prosazují svou beztrestnost uplatněním zvykového práva. A prosadili si u Němcových předchůdců legislativní zakotvení některých opatření, která ztěžují zahájení jejich případného trestního stíhání za následky nezákonného nakládání s pravomocí soudce. Ta pak doplnila nejvyšší státní zástupkyně vydáním interního předpisu, který v podstatě zahájení trestního stíhání znemožňuje. Možnosti kárného řízení byly zúženy na stíhání za průtahy řízení, na chování, snižující důstojnost soudního řízení a na neetické jednání soudce. Ale předsedové kárných senátů většinou hodnotí návrhy na kárné stíhání soudců jako nedůvodné a někteří dokonce tvrdí, že neetickým jednáním v této souvislosti jsou myšleny pouze poklesky v občanském životě soudce. Takže jednání soudce, který se nepřipraví na proces a vynese nesprávný rozsudek, protože nepochopil, o co se v kauze jedná, je podle tohoto názoru etické. Když už přece jen dojde k projednání kárné žaloby, kárné senáty, složené z kolegů provinilce, si často vedou podle známého hlediska "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". V duchu výše uvedeného způsobu myšlení se paní soudkyně nyní dovolává beztrestnosti. Srovnejme následky jejího jednání např. s trestným jednáním šejka Hamada. Z jeho "obětí" se cítila poškozena jediná, přesně vzato její matka. Znalci nezjistili žádnou újmu na jejich psychice, ani ovlivnění jejich hodnotového žebříčku. Ve specifických podmínkách tohoto případu pachatel sice jednal nezákonně, ale nezpůsobil společensky významnou škodu. Naopak dle zjištění Nejvyššího soudu ČR byl v důsledku svévolného počínání soudu od dubna držen nezákonně ve vazbě, čili byl poškozen v jednom ze základních lidských práv. Nezákonné omezování svobody jedince je trestným činem. Hrozí ale také značná finanční škoda pro stát, neboť "princ" bude jistě úspěšný, bude-li se domáhat přiměřené náhrady škody, která mu vznikla během nezákonné vazby. Důsledky nezákonného postupu paní soudkyně jsou tedy dalekosáhlejší, než účinky nemravného chování nezákonně odsouzeného. Jakou logiku má její požadavek na beztrestnost ? Jsou zde ale další, nepřímé účinky její svévole. Vyvolala spor, který inspiroval politického exhibicionistu Jana Šinágla, aby napsal trestní oznámení na Pavla Němce, po němž vděčně sáhla nejvyšší státní zástupkyně a zneužila ho jako záminky k obtěžování ministra a jeho spolupracovníků policií. Tato pranice mohla a patrně i měla přinutit Unii svobody, aby na trestní stíhání ex-ministra Mlynáře (denně mu blahořečím, když užívám vládní portál nebo v pohodlí komunikuji s úřady po internetu) a obtěžování ministra Němce odpověděla odchodem z vládní koalice s hlasitým prásknutím dveří. Výsledkem by bylo narušení vnitropolitické stability státu s těžko předvídatelnými důsledky. Laskavý čtenář nechť si vypočítá, kdo by se v případě neúspěchu Paroubkova snažení o vzkříšení koaliční vlády smál jako poslední a tedy nejlépe. Paní soudkyně kromě toho svým svévolným jednáním bránila ministrovi ve výkonu jeho pravomoci. Navodila situaci, v které se prozradilo, že zahraniční partneři naší vlády se nemohou spolehnout na splnění slova, daného ministrem vlády ČR. To v době, kdy se v našich novinách a bohužel také ve veřejných vystoupeních "vzbouřenců" šířil názor, že vláda malého, leč vlivného Kataru je nedůvěryhodná a nelze očekávat, že by splnila závazky, dané při vyjednávání o předání trestního stíhání "prince" do Kataru. Soudci a státní zástupci nežijí ve vzduchoprázdnu. Jejich občanské uvědomění musí být na takové úrovni, aby se nenechali ovlivnit politikou, ale také se nesmí nechat vtáhnout do jakýchkoli pokusů o zneužití soudů,státních zastupitelství a policie k zasahování do politického dění. Z vnějšího pohledu účastníci "vzpoury" proti ministrovi spravedlnosti působí dojmem skupiny jedinců, vzájemně se podporujících a jednajících ve shodě, možná jen hájících své kastovní zájmy. Pokud nebude jejich postup prověřen nástroji trestního stíhání, nelze ale vyloučit, že sledovali také politické cíle nebo osobní prospěch. Jednání každého z nich, tedy také paní soudkyně JUDr.Moniky Křikavové, lze hodnotit různě: od občanského a profesního selhání přes etický poklesek až po zneužívání pravomoci veřejného činitele. Potrestání zasluhuje v každém případě. |