Pan prezident řekne novoroční řeč. V té řeči řekne mnoho slov. Tím se oficiálně ukončí rok 2005, jako každý jiný a počne se rok 2006, jako každý jiný.

Každé opakování dějů sebou nese znaky stereotypu. Nevyrovnané povahy počnou pociťovat nudu, v principu nudu královskou: kolikrát jsme viděli filmy o tom, jak se některý Ludvík nudil tak citelně, že se nakonec veškerá politika monarchie soustředila na úsilí pobavit prvního muže ze všech předních. V dějinách se Ludvík občas jmenuje Nero nebo nějak faraonsky, podstata zůstává táž.

Nuda není výsadou králů. Je stavem duše. Konec konců, po každém probuzení jsme postaveni před úkol jak naložit s nejblíže budoucím časem do dalšího usnutí. Pokud nejsme právě otroky na římské galéře a denní program nám stanovuje bubeník, udávající rytmus pohybu pádla a kulturista s karabáčem, připomínající, že umdlévání nebo pokusy o lenošení nejsou vpečetěny do naší pracovní náplně.

Nedochovaly se z těchto časů, bohužel, mediální ankety, v nichž by vybraní galejníci promluvili na téma : "Usilovnou prací stále vpřed za špicí galéry," nebo: "Únava -- důsledek ideologické infiltrace nepřítele. "

Novátoři z řad veslařů by nás mohli poučit o své přemýšlivosti a o tom, jaké převratné způsoby našli v technice veslování, nebo rozdávat rady, jak stmelený kolektiv jejich galéry už dávno překonal zpátečnictví a v případě, že galéra půjde v bitvě ke dnu, vykoná přikovaná posádka ještě něco užitečného. Třeba zapěje ódu na panovníka, aby smysluplně využila okamžiků v době, kdy veslování už není třeba. Horlivci přidají návrhy na hnutí: "Vesluj ještě na dně, posílíš v bitvě světový mír," ale jak řečeno v tehdejší době se denní tisk nevěnoval ideologii, snad i proto, že denní tisk neexistoval . A tak veslaři přikovaní ke galérám veslovali, když při tom zemřeli, sejmuli jim okovy a hodili těla žralokům. Nikomu to nevadilo a nevadí dodnes. Zásluhám samotných veslařů nebyl a není připisován žádný zásadnější význam , státníci, ani přímořských států (sic!) nekladou věnce k pomníku "Neznámého otroka-veslaře na galéře", možná nespravedlivě, neboť do důsledku vzato, bez práce oněch neznámých by se galéry k sobě nemohly přiblížit a hrdinové by se nedostali k možnosti padnout za vlast, panovníka, svého admirála nebo za něco jiného vznešeného a zkrášlit svou, z estetického hlediska, jistě nepěknou smrt v masakru bitvy, hodnotou kvalitativně vyšší.

Nemluvím o galérách a otrocích tak obšírně, abych hájil jejich nezadatelná lidská práva, zřejmě porušovaná, ale proto, že jejich práce a životy jsou nádherným příkladem stereotypu a nemožnosti překonat jeho meze.

Předlistopadový režim poskytoval, kromě mnoha jiného, v hodnotách jak kladných tak záporných, možnost iluze, že kdyby nebyl, stal by se život rázem o mnoho krásnějším. A zábavnějším. Jen pominul, už se dočítáme, že jsme se stali obětí kultu peněz a modloslužebníky Zlatého telete a bude to pro nás mít nedozírné následky v budoucnosti.

Škody na národa roli dědičné nikdo již nenapraví a zkrátka a dobře, my i budoucí, o nichž je řeč na pomníku sv. Václava ve smyslu přání nezahynout, prožijeme své nicotné existence v ještě nicotnějším všeobecném marasmu.

Pochmurné úvahy o zanikajících hodnotách, případně hodnotách, které přijdou vniveč, protože nebudou mít příležitost vůbec vzniknout, se obvykle točí okolo konstatování (případně okolo stížností až nářků), že tento stát, tento ekonomický a politický systém, nepodporuje kulturu. Spisovatelstvím a básněním , výtvarničením a divadlem (et cetera) se uživí nemnozí, ještě méně z nemnohých se z podobných aktivit má dobře a, a jestli se nemýlím, řeč je o pohrdaném a proklínaném kultu peněz.

Kdyby kupříkladu stát poskytoval doživotní stipendia "tvůrčím, uměleckým profesím" dejme tomu deseti procentům obyvatelstva, vedeným, podle jakýchsi kritérií, v dotované profesi "spisovatel, básník, sochař, grafik, zpěvák protestních písní", věřím, že z produkce takto vytvořené sociální vrstvy by veřejnost vnímala tak zanedbatelnou část, že by se situace nikterak nelišila od té dnešní, kdy prostě sbírka básní "Jsem vyrván této galaxii" nebo román "Ano" by beznadějně ležely v prachu regálů knihkupectví jako leží dnes.

Kolik jen všeobecně uznávaných velikánů důstojně přežilo svůj život pouze díky milosrdnosti, obdivu, štědrosti mecenáše a kolik jen všeobecně uznávaných géniů poskytlo svými životy námět pro přiblblou oslavu romantiky bídy a strádání? Nemluvě už vůbec o tom, že romantika je ke strádání a bídě hodnota násilně přidaná.

Republikou nyní cloumá, a to doslova, Big Brother a Vyvolení. Potkal jsem už tolik lidí, kteří dštili síru a oheň proti skandálu všech skandálu, proti zvrhlosti a zvrácenosti takových "show", o neuvěřitelnosti výskytu primitivů, obyvatelů vil, že je mi hlavně s podivem, kolik lidí se na seriály lidské bídy a utrpení nedívá. Kritici, a to i ti nejvášnivější se totiž na dotaz, jak to všechno vědí, když se na "to nemohou ani koukat" a také to "hned přepínají", odvolávají na to, že se "vždycky kouknou jen chvíli, ale to jim úplně stačí, kam to jen ten svět spěje atd. "

Myslím si zcela vážně, že je skutečně sebezáchovné "nekoukat na něco takového vůbec", a tak nemohu sloužit ani obhajobě , ani kritice. Soudím ovšem, podle jinak masového zájmu, že čím vulgárnější a čím brutálnější jsou kamerové popisy obchodu s lidským masem, tím větší je množství telefonátů a SMS dojemných vzkazů, přeloženo -- podstaty toho obchodu.

Nevím ovšem, proč a jak přesvědčovat pubertální dívčinu z hor, která už protelefonovala majlant, že je pouze obětí mediálně-ekonomické manipulace. Prostě nevím a ani nechci vědět. Obávám se totiž, že valnou část zájmu o jakékoli vzrušení, o jakkoli pojatý druh zábavy, způsobuje ona otázka po probuzení -- co budu s tím časem vlastně dělat? Eo ipso -- co budu dělat se sebou samým?

Nabízet v takto tržně pojatých seriálech protihodnotu a konkurenci ve formě "umění s nejvyšší značkou kvality " je ovšem nesmysl. "

Televizní přednes Máchova Máje nezpůsobí lavinu SMS výkřiků a na finále mistrovství světa ve fotbale se také bude dívat více lidí než fanoušků Hamleta, kteří to ani toho památného fotbalového večera bez "být či nebýt" nevydrží.

Z praktického hlediska může být zajímavé skutečně vyčerpávající "vyhodnocení" paralelního seriálu "z vily goril". Odhalení by totiž mohlo spočívat i v nesmírně cenném materiálu pro funkci, funkčnost a obecně -- "strategii dramaturgie" veřejnoprávních sdělovacích prostředků.

Dost možná by se mohlo stát podkladem pro stanovení hranic možností "seriózních a bulvárních médií" ve vlivu na diváka či posluchače.

Díky vynálezu Velké francouzské revoluce a televize jsme se všichni ocitli v roli krále, který ráno vstane a zavelí : "Bavte mne, dvořané!"