Sněmovnímu plenárnímu projednávání v druhém čtení předchází boj v rozpočtovém výboru. Co se neobjeví v návrhu rozpočtového výboru, má malou šanci na schválení, protože je pro méně vlivného poslance (v tomto případě nečlena rozpočtového výboru) obtížné dosáhnout shody napříč sněmovnou. Ve druhém čtení nastane opravdu zdlouhavé čtení pozměňovacích návrhů. Poslanec, který o prosazení pozměňovacího návrhu usiluje (to je skoro každý), musí říci, o kolik chce kterou položku rozpočtu "ponížit" a kam takto "uspořenou" sumu nasypat. Říká se tomu "loupání perníčku". Čtení těchto pozměňovacích návrhů trvá celý den. Pak nastává třetí čtení, kdy se o návrzích, předložených v druhém čtení, hlasuje. Těchto několik stovek hlasování trvá pár hodin. Nakonec je podrobován schvalování takto přetvořený návrh státního rozpočtu jako celek. Senát se do státního rozpočtu vměšovat nemůže (naštěstí).

Vynechám komentář k tancům kolem přípravy návrhu státního rozpočtu na Ministerstvu financí a ve vládě. Ač si o těchto návrzích můžeme myslet ledacos, přece jen procházejí rozsáhlou odbornou oponenturou, která sice není zárukou dokonalosti, ale vede k jistému omezení perverzit.

Poslanci předkládající pozměňovací návrhy mají ovšem v převážné míře zájem upozornit na sebe stavbou lokálního pomníku, případně přihrát peníze spřáteleným firmám buď přímo, nebo přes zakázky. Peníze z takto realizovaných investičních akcí jistě obvykle nejsou zcela bez užitku promrhány, ale kritériem výběru "priorit" už vůbec není obecná prospěšnost, ale prospěch lokální, pro místní voliče a sponzory jasně viditelný. Zřetelnější než provozní náklady jsou stavby a efektní nákladná zařízení, sportoviště a svatostánky, také části škol a nemocnic...

Od doby, kdy jsem byl ministrem a poslancem, bylo dosaženo jistého pokroku.

Jako ministr jsem velmi pečlivě vážil připravenost a účelnost zejména stavebních investic. Před blížícím se hlasováním za mnou ve Sněmovně tehdy přišel místopředseda vlády Pavel Mertlík a bez nějakého úvodu vytáhl z kapsy kalhot pomačkaný papír a podal mi ho: "Tohle ti posílaj' a když to tam zařadíš, tak ti to prej schválej'." Na papírku byl dlouhý seznam investičních akcí, z nichž většina neměla valné opodstatnění. Například nákladné dobudovávání naprosto neperspektivních nemocnic. Dokonce jistý poslanec navrhoval dvacetimiliónovou dotaci na rekonstrukci zprivatizovaných lázní, která byla už nakolik let mimo provoz... Takové nápady bývají doprovázeny univerzálním vysvětlením: "Všude žijí lidé...". Ve skutečnosti jde o to, že všude chtějí být poslanci zvoleni. Na ministerstvu jsem si dal hodně práce při tvorbě interní normy, stanovující, jaké náležitosti musí splňovat návrh investice, jak má být doložen a jak mají být stanoveny priority. Doufal jsem, že postup se stane součástí zákona. Jenže kapři si rybník nevypustí. A štiky už vůbec ne. A tak třeba poslanec Langer navrhl nákup přístroje CT do nemocnice v Jeseníku za 10 miliónů, kterou vlastní jeho kolega - významný funkcionář stejné politické strany.

Jako poslanec jsem žádné pozměňovací návrhy ke státnímu rozpočtu nepředkládal. Ostatně poslanci se napříč politickým spektrem rozhodně dohodnou na jednom - na boji proti pragocentrismu. Není to české specifikum. Boje proti pařížocentrismu, vídňocentrismu, římocentrismu, varšavocentrismu či bratislavocentrismu nejsou méně úporné. Pro většinu poslanců je velmi napínavé, jak hlasování o jejich návrhu dopadne. Jako by všechno vsadili na outsidera. A tak jsem během hlasování bloumal nezvykle prázdnými chodbami, přilehlými k jednacímu sálu sněmovny.

Vloni i letos došlo ke znatelnému pokroku. Poslanci se dohodli, kolikamiliónové návrhy může jeden každý poslanec předkládat. Kolik opoziční poslanec, a kolik koaliční poslanec. Možná se to zdá spravedlivé, mně to však připadá ještě děsivější než dosavadní praxe.

Řešení vidím ve velmi přísných pravidlech stanovení priorit - tak, jak jsem to před 6 lety navrhoval jako člen vlády. Toto řešení může být přijato za podmínek, které nenastanou.

Ten rybník si prostě nevypustěj a nevypustěj...