Dnes však neexistuje žádná velká konzervativní osobnost, od níž by pocházely všechny velké konzervativní ideje. Úspěchy Kendalla a jeho kolegů byly kolektivní: dohromady vytvořili řadu doktrín, které definovaly podstatu amerického konzervatismu: omezená moc vlády, anti-utopiánství, volnotržní ekonomika, vlastenectví, tradiční morálka a náboženství, federalismus, antikomunismus, víra v "absolutní hodnoty".

Dnešní konzervativci se nepokoušejí tyto doktríny nově interpretovat, ani přehodnotit. Mladí konzervativní intelektuálové se nesnaží vytvořit novou intelektuální syntézu. Také je málo konzervativců, kteří by přijali konzervativní ideologii v důsledku náhlého osobního "prozření". Většinou dědí své konzervativní přesvědčení od rodičů a prarodičů.

Konzervativci ztratili zájem o interní debatu o své ideologii před třiceti lety, kdy byla podstata amerického konzervatismu ještě otevřenou otázkou. Málokteří konzervativci si však myslí, že se bez další rigorózní diskuse konzervatismus rozloží. Konzervativní ideologie byla projednou definována a nyní už stačí ji jen šířit po světě.

Jenže, argumentuje autor, konzervatismus takového vynikajícího postavení nedosáhl.

V padesátých a šedesátých letech se konzervativci snažili nejen vyvrátit moderní levicové ideologie, ale chtěli je i zlikvidovat. Každý konzervativní autor tehdy tvrdil, že objevil Svatý grál, totiž zásadní argument, který navždy rozdrtí omyly levicového hnutí (komunismu, socialismu, feminismu, atd.)

Od té doby většina konzervativců zastává názor, že takový Svatý grál už byl nalezen. Jenže on nebyl. Americký konzervatismus se nepodařilo definovat žádné jediné osobě.

Například nikdo nedokázal konzervativní přesvědčení, že vládní zásahy do hospodářství jsou škodlivé. I když ekonomie je schopna dokázat, že některé vládní ekonomické programy jsou odsouzeny k zániku, není schopna dokázat, že všechny vládní ekonomické programy nutně selžou. Co se týče různých morálních argumentů na podporu libertariánství, ty jsou ještě slabší. Levicoví teoretikové jako Ronald Dworkin a Amartya Sen přesvědčivě dokázali, že libertariáni nejsou schopni řádně pochopit, co znamená pojem svobody, založené na rovnosti - on totiž neznamená, jak tvrdí libertariáni, že všichni musejí mít svobodu hladovět, ale znamená, že všichni mají mít férovou šanci svobodně usilovat o osobní realizaci. Tento princip požaduje aktivnější roli vlády, než jakou jsou libertariáni ochotni připustit.

Většině libertariánů ovšm vadí, že nejsou schopni své politické názory podpořit přesvědčivými argumenty. Nejinformovanější osoby mezi nimi ověem vědí, že žádná přesvědčivá argumentace pro omezenou vládu neexistuje. Nejinteligentnější libertariáni vědí, že libertarianismus je jen ideologie.

To, co platí v užším měřítku o amerických libertariánech, platí i v širším měřítku o amerických konzervativcích všeobecně. Nejmoudřejší konzervativci vědí, že Svatý grál, logické zdůvodnění jejich víry, jim není na dosah. Avšak nikdy se nevzdají naděje, že ho jednou objeví.

V klasickém díle z roku 1922, Public Opinion (Veřejné mínění), argumentoval Walter Lippman, že obyčejní občané nemají intelektuální schopnosti k tomu, aby se jim podařilo porozumět alespoň trochu složitostem moderního života. Rozčílený John Dewey na to reagoval knihou The Public and Its Problems (Veřejnost a její problémy), která měla být polemikou s Lippmanem, ale ukázalo se, že nakonec Dewey ve všech hlavních bodech s Lippmanem souhlasí.

(Levicový) liberalismus dospěl v Americe za Rooseveltova programu New Deal, kdy se mu konečně podařilo nahradit zastupitelskou demokracii administrativním státem evropského typu, jehož zaměstnanci byli nejschopnějšími a nejidealističtějšími lidmi v národě. Po druhé světové válce, kdy atmosféra v USA už nebyla nakloněna reformám, se levicoví liberálové obrátili k ještě elitnější instituci - na Nejvyšší soud - a tak pokračovali v restrukturalizaci americké společnosti. Po dobu celé generace natolik dominoval levicový liberalismus americkému životu, že se liberálové začali domnívat, že jejich levicová ideologie vyjadřuje přirozené názory amerického lidu.

Liberalismus však brzo ochromila intelektuální skleróza. V hodině svého triumfu neviděli liberálové své vlastní ideologické nedostatky, které posléze začaly být až příliš zjevné.

Jak to skončilo, je dávno známo. V šedesátých a v sedmdesátých letech se levicový liberalismus v Americe dostal až "na hranice sociální politiky", nedokázal reagovat na zločinnost a na rozpad vnitřních měst, neměl zájem odporovat komunismu, posiloval rasové napětí v důsledku nerealistické politiky a předal veškerý kulturní život radikálům z Nové levice. Zároveň levičáci naštvali obyčejné lidi svými sympatiemi pro pachatele trestných činů, pro aktivisty, vyvolávající nepokoje, pro šiřitele antiamerických nálad, pro moralisty. Jak to řekl Nixon, Demokratická strana se stala stranou drog, amnestií a potratů. A od té doby ztrácí stále víc a víc moci.

Dnes hrozí nebezpečí, že se stejným způsobem rozhodlo usnout na vavřínech konzervativní hnutí. Naštěstí však se občas u konzervativců originální myšlení přece jen ještě občas najde. Viz tři příklady:

V rámci libertariánské argumentace vyvolává nenápadně skutečnou revoluci skupinka univerzitních učitelů, soustředěných kolem časopisu Critical Review. Každých čtrnáct dní v tomto časopise přiznávají, že ani volnotržní ekonomika ani morální filozofie nejsou schopny vytvořit přesvědčivou argumentaci, proč je libertarianismus správný. Nicméně, tvrdí, vláda s omezenými pravomocemi je přesto lepší než silná direktivní vláda, protože omezená vláda umenšuje problém veřejné nevědomosti.

Drtivá většina voličů v masové demokracii, argumentují tito myslitelé, je drastickým způsobem neinformována i o těch nejzákladnějších politických problémech. Ve volbách hlasují na základě nejrůznějších iracionálních a negramotných popudů. Ani elity nejsou schopny řádně porozumět složitosti politiky a jsou otroky ideologických stereotypů. Lidská mysl je příliš primitivní na to, aby dokázala porozumět složitosti moderní politiky. Demokratická politika je tak volbou mezi ideologickou rigiditou elit a absolutní nekompetentností širokých mas. Této neblahé situaci můžeme uniknout pouze tak, že omezíme rozhodovací moc vlády nad naším životem.

Zadruhé, volná skupina "evolučních konzervativců" se pokouší porozumět politice ve světle genetiky. Lidé jako Steve Sailer píší energicky a s imaginací o kontroverzních tématech jako je rasa, IQ, hlasovací zvyklosti a národní totožnost. Lidská biodiverzita je důležitá a měli bychom se jí snažit porozumět.

A zatřetí existují technoskeptičtí konzervativci, kteří píší do časopisu The New Atlantis. Ti brání lidskou přirozenost. V podstatě inteligentně argumentují proti tomu, co lidé chtějí, jako dlouhověkost a tělesné zdraví, a tvrdí, že to neguje vznešenější aspekty lidského života - lásku, čest a zbožnost.

Tyto tři zdroje nových myšlenek na pravici mají určité rysy společné. Zaprvé, všechny se zabývají moderní vědou. Zadruhé, všechny tyto tři školy konzervatismu jsou elitářské.

Toto elitářství je intelektuální silou. Originální myšlení často rozkvétá v oblastech, které jsou zdánlivě intelektuálně marginalizovány. Bohužel, konzervativní hnutí, poté, co objevilo masové publikum, riskuje, že vyplýtvá svou intelektuální marginalitu, která jej kdysi činila tak zajímavým a odvážným.

Podrobnosti v angličtině ZDE