Po jedné z hlavních tříd v Hořicích projíždějí denně stovky aut v těsné blízkosti jednoho z nejpůsobivějších sousoší českého sochařství. Vynikající dílo poměrně málo známého Quido Kociána Mrtvý Ábel, zůstává nepovšimnuto na trávníku před kamenosochařskou školou. Nikdo se nezastaví, nikdo nepostojí u sochy, která je zhmotněním smutku a zoufalství. I to symbolizuje dnešek, velmi výstižně.

Na cestě do Krkonoš doporučuji každému, kdo se chce dozvědět něco o utrpení jiným způsobem než jen prostřednictvím televizní obrazovky a médií, aby zastavil a pobyl chvilku u nádherné sochy, jež není o nic horší než třeba práce světově slavnějšího Rodina. Je v ní tolik hluboké lidskosti, tolik z lidského údělu, že nepotřebuje interpretaci.

Quido Kocián (* 7. 3. 1874 Ústí nad Orlicí, + 3. 1. 1928 Hořice v Podkrkonoší) navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté studoval na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka. S ním však neměl dobré vztahy, oba se rozcházeli umělecky, neboť Myslbek byl tradicionalista, jeho sochařské myšlení bylo alegorické, s pevně postavenou sochařskou formou. Na Kociána zanevřel.

Naproti tomu Kocián vycházel ve své tvorbě z velmi osobních pohnutek, zabýval se tématem existencionality člověka a zajímaly ho vnitřní psychické procesy člověka, což je autorovým důležitým a cenným obohacením uměleckého dění na přelomu 19. a 20. století. Kociánova tvorba patří k pozoruhodným projevům českého secesního symbolismu. Plastiky nesou expresivní výraz a obsahově vyjadřují pocity viny, zla a zániku.

Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocián se během života nedočkal docenění a zdá se, že je snad objevován teprve nyní. Na sklonku jeho tvůrčí i životní dráhy se jeho bývalý žák Z. Pešánek, sám významný sochař českého kinetismu 30.let, snažil o zviditelnění díla svého učitele, neboť si ho hluboce vážil.