Posledních čtrnáct dnů jsem více cestoval po Čechách, ale nevybral jsem si k tomu vůbec vhodný čas. Podcenil jsem důležitost bruslících panďuláků se zahnutými holemi, honícími se za čímsi malým černým, a naivně jsem předpokládal, že televize se do těch nejzapadlejších hospod prostě ještě nedostala. Často po mnoha kilometrech v nohách, ujitých v naprosté tichosti daleko od civilizace, mě v české hospodě obvykle vítal místo odpoledního klidu řev a skandování fanoušků. Později jsem pochopil: starousedlíky vystřídali lidé z města, novodobí chalupáři a vlastenci.

Přivezli si sebou peníze, své zvyky a závislost na novodobém kýči a protože máme tržní stroj - už mě nebaví psát mechanismus - je třeba uspokojit poptávku. Náš zákazník náš pán. Všechno se mění, původní obyvatelé buď zemřeli, nebo se krčí někde v rohu a od těch nových, se toho většinou moc nedozvím. Jejich problémy mě nezajímají, jejich pohled na svět s nimi nesdílím, jejich hodnoty mě nechávají chladným. Ať žijou Češi ! Hurááááá ! Budeme stejně mistři světa, nandáme to těm sráčům! Nejsem zatrpklý, ba ani nepřející, ale pivo jsem většinou kvapně dopíjel před hospodou a tlačenku jsem si nechal jen zdát.

. Pochopím, že podobné zábavy vyhledává určitá část konzumentů, kteří se k tomuto účelu sejdou třeba někde v Jágr-baru, kde neotravují druhé lidi. Velkoplošné projekční plátno v hospodě čtvrté cenové skupiny jde ale už mimo mé rozumové schopnosti.Všude to bylo stejné, i na místech, kde bych to vůbec nečekal, třeba ve starobylé havířské hospodě Na vršíčku, na Březových Horách. Štamgasti, kteří si nakonec chtěli přece jen něco říci, museli protrpět nepříjemné hulákání jenom proto, že hospodský nechtěl z té podivné hry o nic přijít. Konečně jsme teď tedy už "mistři světa" *) a konečně si někde dám v klidu pivo, telenovela už není tak hlučná.

*) V mnoha zemích světa se lední hokej vůbec nesleduje, zkuste se na něj zeptat třeba v Británii nebo v Holandsku, pozn. red.