Přitom. když jsem si dělal k tomuto tématu mediální výtah, nikde jsem se nedočetl skutečnou konstruktivní kritiku a neslyšel jasné, srozumitelně formulované a doložitelné důvody k odmítnutí Milana Knížáka. O článku Petra Třešňáka v Respektu nemluvě.

Zdá se, že argumentace těch, kteří se cítí být Knížákem poškozováni, se odehrává v rovině veskrze velmi osobní. Nepochybně je mezi odpůrci ředitele NG řada kvalitních teoretiků, avšak dosud nepodali jediný důkaz o Knížákově špatné práci, který by mohl být ověřen nějakými objektivními hledisky. Nedivím se, oblast umění je terén, tvořený výlučně subjektivismy všech, kteří se po něm pohybují.

Umělec by neměl být ředitelem podobné instituce už jenom proto, že je ve své podstatě ze shora uvedených důvodů "nekritizovatelný". Nezajímá mě, "jak velké je Knížák prase". Vždy jsem odlišoval rovnu osobní a rovinu odbornou, přičemž osobní animozity nemají ve smysluplné kritice co dělat. Nepatří tam, nelze se o ně opírat, avšak celé prostředí českého výtvarného umění včetně mediálního, je jimi prosyceno.

Je to nekorektní, neodpovědné a neprofesionální. Proto jsem odmítl zúčastnit se všeobecného honu na Milana Knížáka, který přerůstá do rovin osobních invektiv a osočování. Nepotřebuji z davu na nikoho plivat a nebudu podporovat ty, kteří se neumějí vyjádřit. V roce 2001 jsem v médiích i v Britských listech uveřejnil kritiku, v níž jsem se zabýval otázkou, zda Milan Knížák poškozuje Národní galerii.

Tehdy šlo o spojení jména Národní galerie jako nezávislé státní instituce, s tvrdě komerčním serverem art.cz. Uvedl jsem dostatek ověřitelných důkazů pro své tvrzení, že spolupráce s touto firmou Národní galerii poškozuje a byl jsem ochoten jít s nimi klidně i před soud, pokud by to bylo nutné. Skutečností dnes je, že v současné době Národní galerie již není partnerem této firmy a dokonce i ona, se z mé kritiky ku svému prospěchu sama poučila.