Martin Fendrych v časopise Týden č. 30 ze dne 19. 7. 2004 reaguje ve svém článku "Smrt vystrčená za plentu" na toto téma sice užitečně, avšak obecně: Je dobré přijmout smrt jako součást života, je dobré být u umírajícího a přestat se bát smrti. Autor si klade otázku, proč neumíme umírat, ale odpovědi se vyhnul a nedivím se mu, je komplikovaná. Osobně si myslím, že neumíme včlenit smrt do našeho života, protože nás to nikdo nenaučil a neučí.

Je to problém společenský, kulturní, ale především asi civilizační. Přírodní národy a mnohá jiná etnika nemají s přijetím smrti problém a smrt je dokonce významnou součástí jejich života. My jsme ale zpřetrhali tradice, v nichž smrt měla své místo, a vytváříme nové, již bez ní. Známe jen zprostředkovanou smrt z médií a z televize, smrt která se nás "netýká" a není naše. Vytváříme zidealizovaného úspěšného a "nesmrtelného" člověka. Není to u nás jen problém bývalých komunistů, kteří podle autora mnohdy sami prázdní starci razili heslo "mládí vpřed".

Zamyšlení Martina Fendrycha otevírá k diskusi řadu problematických oblastí, které se týkají umírání člověka v našem současném kulturním prostředí. Stojí za hlubší úvahu a pokusím se později popsat svoji zkušenost. Smrt ovšem jednoznačně není jen osobní a individuální záležitostí, ve hře o "život a o smrt" je zapojeno mnoho faktorů, mnoho okolností, řada věcí, nespočet rozhodnutí mnohých zainteresovaných lidí, kteří rozhodují o životě člověka a nikdo za smrt nechce nést odpovědnost, protože to je těžké.

Lékaři bojují o život, mají to v kodexu, potřebovali by ale více otevřenosti, řekl bych osobní odvahy, postavit se falešné hře, která mezi nimi a námi existuje. Lékaři jsou takoví, jací jsme my, reagují tak, jak my chceme, aby reagovali. Vzhlížíme k nim totiž jako ke všemocným zachráncům a na ně potom podáváme soudní žaloby, zemře-li nám náhodou blízký člověk. Ano, lékař se nám bojí říci, že pacient umírá, a není to jenom jejich chyba. Společnost nás neučí přijímat smrt a rodiče, kterým zemřeli rodiče za nemocniční plentou, nemají co předat svým dětem.

Mluvíme o kvalitě života, ale nemluvíme o kvalitě umírání.. Smrt v nemocnici není a nikdy nebude pro tu nejstarší část populace kvalitní. Jak jsem již uvedl, člověk by neměl zemřít dříve psychicky a sociálně, vyvázán ze svých přirozených vazeb. Lékaři je nemohou nahradit, zásadní rozhodnutí je na nás. Ano, je to rozhodnutí přetěžké, ale odpovědnost za kvalitu umírání nesou blízcí příbuzní. V jistý okamžik je třeba zbavit se falešných nadějí, jít do rizika odpovědnosti. a přijmout možnost smrti svého blízkého. Je to na nás.

Jak to ale dokázat, když k takovému rozhodnutí je zapotřebí rozhodné vůle? Komenský napsal, že děti jsou jako nepopsaný list papíru, budou takoví, jací jsme my. Z osobní zkušenosti si myslím, že nebudeme-li se jim věnovat, nedáme-li jim lásku a pozornost, ony nám ji nedají také. Na nás je, ne na nich, jak silné si s nimi dokážeme vytvořit citové pouto. Pouto, které umožní dětem samostatný život, avšak pouto, které je kdesi uvnitř vytváří pocit jistoty v tomto světě. Dnešní svět mluví o úspěchu, nikoliv o duši, co ovšem chodí, v našich smrtelných schránkách?

Moje matka mi lásku dala, a protože mě přivedla na svět, já jsem ji zcela intuitivně, avšak logicky pomohl z tohoto světa odejít. Ano, měl jsem to štěstí, že okolnosti mi to umožnily a že jsem to stihl. Rozhodování bylo těžké, ale bylo rychlé. Nikdo z lékařů vám v tom nemůže a nebude chtít zabránit, naopak se jim uleví. Povede vás cit a intuice, dar vašich rodičů. Podepíšete mnoho papírů, kterými se lékaři kryjí proti žalobám a které už stejně nemá cenu číst, musíte mít trochu štěstí, ale hlavně to stihnout. Odpojovat umírajícího od řízeného dýchání jde už totiž jen velmi těžko. Je to bídná smrt, jen my se utěšujeme, že nikoliv.