Mnoho toho není: Jan Hendrych je sice outsider, ale přesto je uprostřed vysychajícího proudu současného umění vůdčí osobností, protože s jeho dílem umění nekončí, ale pokračuje. To je základní, volně interpretovaný, poněkud zmatený postulát autorova textu, k jehož podpoře využívá Hauser nikoliv fundovaný vhled, ponor do příčiny, analýzu, zdůvodnění, ale v médiích zcela běžný postup, jako je například dehonestace.

Autor se srozumitelně nevyjádřil, v čem je Hendrychovo dílo výjimečné. Používá pouhá tvrzení, přání, patetickou nadsázku, jež není v ničem odborném pevně ukotvena, a tak, z důvodu vlastní neschopnosti formulovat Hendrychův přínos, uchyluje se - zcela módně - k negaci např. postmoderny, konceptualismu, nových technologií a dokonce pop-artu. Co na tom, že postmoderna skončila a konceptualismus i pop-art je, jak známo, pevnou součástí světové výtvarné teorie.

Proniknu-li houštím líbivě znějících básnických obratů, nalézám jen prázdná slova obhajoby: Hendrych vytváří umění, ne artefakty, nebo například: Hendrychovy sochy mají moderní provedení, ale jejich nitro, je nitrem klasických antických soch. To jsou naprosté bláboly, jimiž autor, byť v dobrém úmyslu, ukázat podle jeho mínění zajímavou tvorbu, jen mlží a mate. Už sám titulek vede čtenáře k tomu, aby přijali autorovu manipulaci, že umění je něco víc než artefakt a vzájemný rozpor připomíná i v textu.

To je samozřejmě nesmysl. Odkazuji autora na Základy obecné teorie umění (SPN 1968) od PhDr Jaroslava Volka, konkrétně na kapitolu 4 Umění a artefakt, strana 105, kde lehce zjistí, že si trochu popletl pojmy a vymezuje vůči sobě něco, co nelze. Jednota uměleckého díla a artefaktu se mimo jiné odehrává například v improvizaci, přičemž improvizace je legitimní součástí umělecké tvorby a stejně tak nikdo dnes nepochybuje, že abstraktní umění, tedy umění improvizace, je plnohodnotnou součástí dějin výtvarného umění.

Michael Hauser si stěžuje, že dnešní estetika není zvyklá používat pojmy, jimiž lze vystihnout ony jedinečné rysy Hendrychova díla, jazykem krize prý nelze vyjádřit povahu těchto soch. Marx-leninská estetika to zřejmě neuměla o moc lépe, a tak se tedy ptám, proč se o to autor sám v textu nepokusil? Proč místo "dojmologie" srozumitelně nevyjádřil a neanalyzoval, v čem, jak a hlavně proč je Hendrychovo dílo tím, co si o něm autor myslí?