Podle toho, co jsem v atelierech viděl, je v tom lepším případě hlavním smyslem studentů udělat si prostřednictvím výtvarničiny radost, mnohdy ale ani to ne. Bylo mi z toho smutno a ptal jsem se proč. Pravděpodobně proto, že od umělecké snahy očekávám cosi víc než jen estetickou či výtvarnou kvalitu. Kdykoliv jsem hovořil s některými studenty a ptal jsem se, proč dělají to, co dělají, většinou mě všichni ujišťovali, že je to baví. Jako by ono baví, bylo jediným smyslem jejich snažení, jeho vyústěním.

U začínající mladého umělce to je jistě jedna z podmínek, avšak nikoliv zásadní. Myslím, že jedním z důležitých přístupů rodícího se mladého talentu je hledání a hledání bez otázek, je tápání, slepá cesta, která nikam nevede. Hledání totiž sebou přináší omyly a omyly zkušenost a zkušenost další otázky. Je to stále se opakující proces, celoživotní program, umělec se přestává ptát teprve svojí smrtí. Mladý umělec je samozřejmě umělec bez zkušeností a o to více by mělo být hledání jeho každodenním chlebem.

Nechci se na tomhle místě zabývat jednotlivými pracemi, oba ateliery sochařství Jiřího Beránka i Kurta Gebauera mě zklamaly, přesto, anebo možná právě proto, že v nich bylo téma zadáno. V prvním případě šlo o téma Mechanický člověk - ztráta citu, téma na první pohled pro současnou dobu zajímavé, i když podle mne velmi špatně formulované. V druhém případě byla úkolem erotika. V obou případech se mi zdá, že zadání bylo ve formulaci naprosto nesmyslné, vlastně samoúčelné a studenti si s ním podle toho, co jsem viděl, nevěděli rady.

Atelier Jiřího Beránka skončil vizuálně i obsahově u robotů (zlatá dvacátá léta! Tehdejší robot, jak víme, cit normálně neměl -- až na závěr Čapkova dramatu R.U.R.), zdravičů a nadlidí; atelier Kurta Gebauera na téma erotika jen vtipkoval. Není divu, erotika není téma, erotika je erotika, tématem by mohla být otázka, co je ještě erotika. Jakkoliv bylo ale zadání zavádějící, nikde jsem nenalezl něco víc, co bych nazval osobní zaujatostí, snahou vyslovit ještě svůj názor, třeba naivní, anebo postoj, o kritickém ani nemluvě. Studenti se jen snažili splnit úkol, vyhovět profesorovi, dostat zápočet.

Jsem v tomto smyslu zklamán pedagogickým působením, samotná možnost svobodného vyjadřování studentů na škole ještě nezaručí kvalitu. Pominu-li nakonec důležitou potřebu tzv. znalosti řemesla (v obou atelierech se skoro nemodeluje !!!), jsem stejně na pochybách. Výsledky jsou velmi vágní, snažení studentů končí i nápadu, u fóru, maximálně u parafráze. Až na ojedinělé výjimky mě výsledné práce nepřesvědčily svojí naléhavostí. Kdyby byla přítomna, leccos bych i odpustil, ale vnitřní prožitek, onen důležitý charakter díla, jako by se v těchto pracích vytratil. V jiných atelierech tzv.volného umění to nebylo vůbec lepší.

Možná to v těch lidech není, o čemž ale pochybuji. Možná se jich nikdo na nic neptá, možná s nimi nikdo o ničem podstatném pro ně nemluví, anebo mluví špatně. Nevím, očekávat názorově hotového umělce při vstupu na tuto školu, je alibismus. Objevil jsem mnoho materiálových kombinací, odzkoušených postupů, viděl jsem převzatá a donekonečna opakovaná schémata, ale necítil jsem žádné zaujetí nějakým vnitřním modelem. Očekávám od nejmladších studentů hodně? Nemyslím si, stačilo by mi vidět snahu, ono vznášení otázek, jež se bez omylů neobejde, ale omyly lze odpouštět.

Řekne to těm studentům někdo?