Je-li opravdu jeden, který je potom ten správný, co je a není chudoba, zda hlad přináší méně chorob, než ve vyspělém regionu vyžraných a všemi mastmi mazaných, filozoficky, sociologicky a internetově vybavených osob pyšnících se vědomostmi, majetkem a udržovaným zdravím, plánovanou reprodukcí potomstva...

Vůle žít je nekonečná, vůle vítězit také, vůle po pomstě, po prospěchu a po zdraví, pak dokonce možná potřebná k zachování lidského společenství. Rozum je konečný. Motáme se přečasto v názorových bažinách našich politických předáků dřepících v dobře placených lavicích vynášejících imunitu, protože je --li cosi vzácné, je třeba to ochránit, i za pomoci ochranky, a to i když střežené by nikdo neodnesl a nezcizil.

Konečnost rozumu končí v nerozumu a rezignaci. K čemu podporovat pyšné trouby v tomto planetárním zmatku? Pokud skončíme opravdu v náručí Evropanského veleboha, zaženeme nadobro demokracii? U sousedů mají ve znaku pokroku zapsánu demokracii zlatým písmem, akorát jim tu dobrou zlatou kdosi odloupal. Konečně i my tvrdíme, jací jsme krásní demokraté -- huby jí máme plné, skutky však vytváříme mrzké.

Ptala se mě jedna dáma, nemám-li v šupleti trocha optimismu. Mám, všechno je spravedlivě konečné.