Globálně...

Současná pedagogika má svůj specifický rámec. Je jím tzv. globální výchova. Globální výchova nepředstavuje konkrétní předmět, ale je to něco jako tón výchovně vzdělávacího procesu. Má znít všemi jeho částmi.

Globální výchova má být holistická (má problémy pojímat celostně), relativní, multikulturně laděná, demokratizující, pluralistická a v neposlední řadě také enviromentálně orientovaná. Jakkoli se proti tomuto trendu nedá nic namítnout, vzhledem ke splnění svého účelu se jeví každá taková snaha jako nesmyslný akt společenské schizofrenie.

Důležitá totiž není samotná výchova, ale její cíl. Obecným cílem výchovy je něco jako individuálně a sociálně (rozumově, tělesně, mravně, pracovně, esteticky a kdoví jak ještě) rozvinutá osobnost. V konkrétním případě životního prostředí má být mladý člověk podle soudobé oficiální koncepce (mimo jiné zahrnuté do tzv. rámcového vzdělávacího programu) veden ke kompetentnímu, informovanému a pozitivnímu vztahu, založenému na uvědomění si odvislosti vlastní existence na lokálním i globálním životním prostředí.

Do čeho ale tyto "cílové produkty" vstupují? Ponechme stranou spekulace o tom, do jaké míry může v tomto ohledu škola korigovat návyky a stereotypy vytvořené v rodinách. I kdyby tato schopnost byla vysoká, pak v podstatě ztrácí na významu a její opodstatnění se dá shrnout slovy: bylo by přece nelogické učit děti opaku.

To by sice nelogické bylo, ovšem stejně nelogicky se jeví stav, kdy sice učíme děti třídit odpad, neplýtvat vodou a energií či upřednostňovat kolo před autem, ale v okamžiku, kdy dítě opouští vzdělávací systém, nedostává se jeho hypotetickému přesvědčení žádné zpětné vazby na skutečnost.

...

Jak je to možné? Dejme nyní do souvislosti upřímnou snahu státu vzdělávat a vychovávat své občany k obrazu "individuálně a sociálně rozvinutých osobností" a stav, který nabízí možnost její realizace ve společnosti. Hypoteticky harmonizovaná osobnost, která si vytvořila náležitý vztah ke svému životnímu prostředí, se po opuštění prezenčního vzdělávacího systému (na jakékoli úrovni) setkává s realitou. Bylo by patrně logické očekávat, že když si společnost takové osobnosti touží vychovávat, poskytne jim zároveň náležitou odezvu. Tak to ale není. "Osobnost" je konfrontována s realitou, která po ní požaduje naprosto jiné "kvality", než optimální vztah k životnímu prostředí. Místo, aby byl takto formálně vychovaný člověk kontinuálně upevněn ve svém přesvědčení, přichází etapa deziluze s co možná nejrychlejší adaptací na reálně uplatňovaný vztah k životnímu prostředí, tedy nezájem. To se pak projevuje i na vlažném přístupu těchto lidí -- budoucích rodičů -- k nadšeným představám svých budoucích potomků, indoktrinovaných nereálně fungujícím školským systémem k enviromentální přičinlivosti.

...

To má samozřejmě mnohé další návaznosti. Existují vesměs vysoce fundované názory, jako například výzva filosofa Josefa Šmajse, autora Evoluční ontologie, nebo třeba dalšího filosofa Miloše Dokulila (zde a zde) a mnohé jiné, které upozorňují na hrozbu nevratných klimatických změn způsobených tzv. kulturní činností, znamenající možné ohrožení samotné lidské existence. Zůstávají v podstatě bez širší odezvy, natož (ú)činné reakce. Ale na to už si mohlo lidstvo zvyknout - jakkoliv je síla akademického pohledu zřejmá, v lidské společnosti hraje vždy daleko větší úlohu politický názor.

...k ničemu

A to je právě problém oné návaznosti. Sebelépe enviromentálně vzdělaný a vychovaný jedinec, ocitající se v naprosto inkoherentně založeném prostředí, nenachází žádnou respektovatelnou odezvu, čímž o své (hypotetické) přesvědčení přichází. Tohoto momentu si v devatenáctém čísle letošního Respektu všímá i sociolog Ivan Gabal, který svůj článek zakončuje inzerátem: "Hledá se šarmantní český politik bez závazků, s inteligentní ekologickou vizí pro českou politiku 21. století. zn. Přilba podmínkou.

Ano, společnost sice chce vychovávat své členy určitým způsobem, ale zároveň jim v tomto směru neposkytuje žádnou možnost takto vypěstované přesvědčení prosazovat: chybí politický prostředník! Na rozdíl od Ivana Gabala si nemyslím, že by to byl problém individuálního politického nasazení (Gabal v článku zmiňuje jako vzor tragicky zesnulého Josefa Vavrouška), ale naprosto nevhodně realizované politické alternativy.

Řeč je o politickém fenoménu, jenž v českém prostředí ztělesňuje Strana Zelených.

Předně je nutno zdůraznit, že tato politická varianta není předurčena k dominantnímu postavení. Její ideologická nabídka je skutečně v současném civilizačním stádiu alternativní a doplňující, ale její místo v politickém spektru je nezpochybnitelné. Dlouhodobě usurpované vedení české mutace ekologicky orientované politiky však dokazuje, že se dá neefektivně umořit každý potenciál. Spolupráce s marginální neoliberální stranou LiRa sice dokazuje vysoké koaliční možnosti, ale tudy cesta do "velké" politiky nevede. Snad jediná, vnitropoliticky dosud nekompromitovaná politická ideologie, tak živoří někde mezi dvěma a třemi procenty voličské přízně, ačkoli její skutečné možnosti se mohou pohybovat někde na úrovni KDU -- ČSL.

Proč? Protože už o tom byla řeč -- nebýt religiózně blouznivých vůdců přesvědčených o své neomylnosti ve spáse světa vezdejšího, mohla by Strana Zelených zcela plynule navázat právě na oficiálně prosazovanou koncepci globální výchovy. Co by si tak politická strana mohla víc přát, než prvovoliče vychovávané v duchu svého vlastního politického programu. S tímto vedením ale Strana Zelených nemůže -- ani v době levicové krize -- reálně počítat se vstupem do parlamentu. Hodně o tom vypovídá i skutečnost, že další, ekologicky zaměřený filosof Erazim Kohák, raději kandidoval do senátu za ČSSD než za Zelené.

Je to skutečně dost nepochopitelné. Žádná další politická strana se nemůže tolik spolehnout na to, že se jí společnost sama bude snažit vychovávat voliče. Vedení Zelených to s hlubokou vírou v ekologický kalvinismus ignoruje a odhodlaně kráčí za spasením, nikoli do parlamentu. Globálně k ničemu vzdělané děti budou dál masově upadat do pravolevé politické letargie.