Drastická bezpečnostní situace

Takto jsme tentokrát museli přicestovat do Iráku: dostat se na palubu dopravního letadla Hercules britského vojenského letectva, takového letadla, jaké v neděli 30. ledna v Iráku havarovalo. Posádka letadla bedlivě po celou cestu sledovala, zde nehrozí raketometný útok.

Po silnici jsme do Iráku vůbec přijet nemohli, to je v současnosti příliš riskantní.

Uplynuly už téměř dva roky po invazi do Iráku. Takhle to dopadnout nemělo.

Už jen přiletět na mezinárodní letiště v Bagdádu v době, kdy se Iráčané připravovali na všeobecné volby, byl děsivý zážitek. Celé části této země jsou v chaosu. Dálnice z letiště do centra Bagdádu je pravděpodobně nejnebezpečnějším kusem silnice v celé zemi.

Toto je jeden z nejobtížnějších okamžiků celého pobytu v Bagdádu. Jsme na hlavní silnici mezi letištěm a středem města. Tady, na otevřeném prostranství, bez jakékoliv ochrany. Zde, na této silnici, už došlo doslova k desítkách sebevražedných atentátů. A my, jako zahraniční televizní tým, jsme vystaveni skutečnému riziku, že budeme uneseni. Máme s sebou ozbrojeného strážce, i když svou zbraň skrývá, ale srdce nám bije na této silnici tak trochu rychleji. Vždycky je člověk vděčný, že dojede do cíle.

Jak se dnes konají v Iráku volby, Panorama bude uvažovat nad tím, jaká budoucnost čeká Irák. Lze tak lehce vybudovat demokracii z trosek kruté diktatury? A dokážou Spojené státy a Británie najít vlastní strategii odchodu?

(Jásající dav) Takhle si Amerika myslela, že to bude. Že budou americká vojska vítána jako osvoboditelé.

Po téměř čtyřiceti letech vlády jediné strany a brutální diktatury, bylo přece nemožné, aby lidi nepřivítali americké jednotky s otevřenou náručí.

Generál Wesley Clark: "Teorií bylo, že provedeme tu invazi a bude to jako ve Francii na konci druhé světové války. Přivítají nás jásající davy v ulicích. Zbytek režimu Saddáma Husajna bude svržen, všichni vyjdou na ulici a budou se konat volby."

Namísto toho se stalo to, čehož výsledky vidíme teď. Je to velmi složitý, dlouhodobě obtížně řešitelný problém.

Douglas Feith, náměstek amerického ministra obrany, neokonzervativec: "Irák jsme osvobodili a je jasné, že Iráčané mají nyní budoucnost a ta je daleko lepší než za Saddáma Husajna. Mohou dosáhnout svobody a prosperity. Je jasné, že většina Iráčanů si to uvědomuje."

Reportér: No, v centrálním Iráku je denní realitou života toto. (Záběry atentátů.) Strávil jsem v Bagdádu teď už hodně dlouho a dosud jsem nenašel obyčejného Iráčana, který by souhlasil, že je jeho život teď lepší, než byl za Saddáma Husajna. Lidé zoufale touží po míru a po bezpečnosti. Avšak dnešní volby, které mají být začátkem skutečné demokracie, stály stovky životů. Povstalci vyhlásili volbám válku a vraždí ty, kdo je podporují. A jejich akce jsou každým dnem odvážnější.

(Záběry atentátu) Jak se tým z irácké volební komise připravoval na dnešní volby, stal se terčem útoku na hlavní nákupní bagdádské třídě. Povstalci se ani neobtěžovali zakrýt si obličej. Vytáhli muže z automobilu a po jednom je zastřelili.

Kdekoliv se v centrálním Iráku pohybujete, nebezpečí není nikdy daleko. Tito vojáci riskují smrt či zranění pokaždé, kdy opustí relativní bezpečí své základny v Bagdádu. Když jsme vyjeli ze základny ve svých ozbrojených vozidlech humveeh, napětí vzrostlo hmatatelně.

Jedeme z Bagdádu směrem na sever, směrem k irácké vojenské základně Tadži, asi 15 km odsud. Ještě letos v únoru či březnu bychom mohli jet úplně normálním civilním automobilem, bez ozbrojené eskorty. To už není možné. Proč člověka ze Západu by to dnes bylo příliš nebezpečné.

Nejprve během naší cesty nedošlo k incidentu. Naše ozbrojená vozidla donutila irácké civilní automobily, aby nám ustoupily z cesty. Střelci na věži neustále kontrolovali situaci.

Ale pak došlo k útoku. Jak jsme byli nuceni zastavit, před námi byly slyšet tři temné výbuchy. Naše eskorta se snaží zjistit, co se děje. O několik minut později přijedeme na místo útoku. Je to hrozné. Několik příslušníků Irácké národní gardy leží na vozovce mrtví. Jejich zranění kolegové jsou ošetřováni.

Povstalci zaútočili na konvoj tím, že odpálili na silnici bombu. Naše eskorta nemůže nijak pomoci a jsme nuceni jet dál. Později jsme zjistili, že jsme se také stali při příjezdu na scénu terčem útoku.

Nakonec jsme dorazili do cíle a eskorta může relaxovat.

Reportér: "Stane se vždycky něco, když vyjedete ven?"

Vojenská eskorta: "Většinou. V padesáti procentech případů vidíte či slyšíte výbuchy, slyšíte střelbu z malých zbraní. Nemusí to být zaměřeno proti vám, ale děje se to velmi často."

Lidé mimo Irák se často ptají, zda jsou Iráčané rádi, že Američané svrhli Saddáma Husajna. To ale není ta správná otázka. Toto je země, kde to, zda člověk přežil, často záviselo na tom, mít schopnost dopředu určit, kdo vyhraje a kdo prohraje. A kdo vyhraje zde? - No, až do loňského jara si lidé mysleli, že vyhrají Američané. Nyní se dívají kolem sebe a zjišťují, jak úspěšní jsou povstalci - a už si nejsou tak jisti.

Přetížená americká armáda

Situace se pro Američany v centrálním Iráku za posledních několik měsíců velmi výrazně zhoršila. Bezpečnost je nyní velmi špatná a Pentagon musel zvýšit počty vojáků na 150 000, to je větší počet, než kolikse jich podílelo na invazi. V současnosti to stojí více než 4 miliardy dolarů měsíčně.

Armáda je tak přetížená, že téměř 40 procent zdejších vojáků jsou záložáci, nebo z americké Národní stráže. Šéf amerických záložních jednotek nedávno varoval, že se záložní armáda rychle rozkládá.

Jako vždy, největší cenu platí obyčejní lidé. V Iráku usmrtili povstalci i koaliční vojáci tisíce civilistů. Další tisíce civilistů zahynuly v důsledku všeobecné nezákonosti, která ovládla zemi.

Je to skutečně podivné. Mohu vám poskytnout naprosto přesný počet koaličních vojáků, kteří byli v tomto konfliktu usmrceni. Mohu vám i dost přesně sdělit, kolik zahraničních podnikatelů a kolik iráckých vojáků a policistů bylo usmrceno. Dokonce mohu i říci, kolik povstalců prý koalice usmrtila.

Avšak pokud jde o smrt obyčejných iráckých civilistů, lidí, pro něž, konec konců, se tato celá válka vedla, je opravdu obtížné najít kohokoliv, kdo by se obtěžoval zjistit konkrétní počet mrtvých.

Generál Wesley Clark vedl v roce 1999 úspěšnou válku NATO v Kosovu. Avšak od samého začátku se stavěl proti této válce a proti způsobu, jak se vede. Zdůrazňuje, že i 150 000 vojáků je příliš málo.

Wesley Clark: "Pro americkou armádu je tohle velmi obtížné. Jestli budeme tohle dělat i dál, budeme muset zvýšit počet amerických vojáků v aktivní služně, o 50 000 - 100 000 vojáků. Krátce se to vyřešit nedá."

Samozřejmě, nejde pouze o americké vojáky. Británie má v Iráku druhý největší vojenský kontingent a také by chtěla odejít. 9000 britských vojáků hlídá šiitský jih, méně energicky a jemněji, než to dělají Američané. Většinou na šiitském jihu k povstaleckým akcím nedochází, i když bylo usmrceno 76 vojáků a 30 britských civilistů.

Ale jak z koalice odcházejí jiné státy, Británie musí zaplňovat vznikající mezeru. A tím stoupá riziko, že bude Británie zatažena hlouběji do konfliktu.

Prezident Bush se jednou vyjádřil, že zůstane v Iráku, jak dlouho to bude nutné a ani o den déle. Ale kdy ten den bude? Jak se může koalice uvolnit z Iráku? Douglas Feith, čelný neokonzervativec z Pentagonu, byl tvůrcem irácké invaze. Oznámil právě, že ze svého místa letos odejde. Možná je to náznakem, že politika, kterou prosazoval, už není přijatelná. Avšak v rozhovoru definoval americkou politiku v Iráku takto:

Douglas Feith: "Nepřítel se obává pokroku na politické frontě ještě více, než se obává naší vojenské moci. Proto má naše strategie více než vojenské složky. Má také složku hospodářské rekonstrukce a zejména složku pokroku na politické frontě."

Politický proces

V současných volbách kandidovaly desítky stran a tisíce kandidátů. Velká většina Iráčanů chce hlasovat pro svou budoucnost a zastává názor, že je to důležité.

Od invaze se všechno změnilo: Irák má nyní energický svobodný tisk. Zrušení sankcí vedlo k velkému vzrůstu vlastnictví všeho, od automobilů, přes ledničky a satelitní talíře. A většina lidí může svobodně vyjadřovat své názory.

Západní koalice pomáhá vytvořit složitý ústavní systém, jehož účelem je, aby byly ve vládě zastoupeny všechny hlavní skupiny obyvatelstva.

Na jihu země tvoří šíité přibližně šedesát procent obyvatelstva Iráku. Navzdory tomu jim byla dosud vždy odpírána politická moc, není divu, že jsou mezi nimi dnes tyto volby tak populární. Totéž platí o Kurdech na severu a na severovýchodě.

Problémem je centrální Irák, sunnitská oblast. Sunnité tvoří jen 20 procent obyvatelstva, přesto však vždycky měli největší podíl na politické moci. Teď hrozí, že o tuto moc přijdou. Proto se nestavějí vůči volbám nadšeně.

Mnoho sunnitů se domnívá, že volby budou nutně nespravedlivé a bojkotovali je. Je nutno přiznat, že předvolební kampaň byla značně neskutečná. Kandidáti, kteří se neodvážili se nechat identifikovat, se ucházeli o podporu lidí, kteří se neodvážili říct, zda k volbám přijdou. Avšak pokud se sunnité neúčastnili těchto voleb, bude to pro ně porážka. Prozatímní shromáždění, které vznikne z těchto voleb, nejenže jmenuje vládu, ale má také vypracovat novou ústavu.

Na druhé straně šiitská komunita prožívá znovuzrození. Saddám potlačoval šíity po dlouhá desetiletí a vraždil je po desetitisících. Nyní jsou velká náboženská města Nadžaf a Kerbela znovu středisky probouzejícího se politického sebevědomí. Duchovní šéf šiitů, velký ajatolláh Sistání, požadoval, aby se volby konaly, i když si tím západní koalice nebyla jista. Kdyby byly volby odloženy, mohlo to bývalo vyvolat šíitské povstání.

Takže nyní vznikla situace, kterou žádný předchozí vládce Iráku, včetně Británie, nedovolil: Sunnité jsou slabí a rozhádají a šíité jsou plní sebevědomí.

Účelem těchto voleb a celého ústavního procesu je přimět lidi, aby byli spolu, aby spolu navzájem jednali, aby dosahovali kompromisů. Nesmíme tedy předpokládat, že ve volbách zvítězí jasně jedna strana. Alespoň Britové a Američané zoufale doufají, že tomu tak nebude.

Doufají, že Ajad Aláví zůstane hlavním vyjednavačem. Aláví je světský šíita a bývalý emigrant. Před invazí měl blízko k britským i americkým výzvědným službám. Jeho strana dodala Američanům a Britům mnoho oněch zdiskreditovaných tvrzení o zbraních hromadného ničení.

Aláví má mnoho poradců od Bushe a od Blaira. Je zjevné, že se v Alavího kruzích používá přesně ono PR a ona propaganda (spin doctoring), jaké známe z Bílého domu a z Downing Street. Stalo se to importem v Alavího Iráku.

Po volbách bude po určitou dobu trvat, než vznikne nová prozatímní irácká vláda. Bude se hodně vyjednávat za scénou a možná dojde k boji o moc mezi světskými a náboženskými šíity. Avšak ti, kteří z toho vyjdou jako vítězi, budou muset řešit okamžitě největší zdejší problém.

(Povstalecké video): " Je naší povinností i naším právem bojovat proti okupačním armádám. Jejich národy budou pohnány morálně i hospodářsky k odpovědnosti za to, co jejich zvolené vlády zničily a ukradly v naší zemi."

Toto je jedno ze stovek povstaleckých videí, které byly zveřejněny na internetu.

Dosud došlo více než k 17 000 útoků na koaliční vojska v Iráku a k tisícům dalších útoků proti samotným Iráčanům. 30 000 povstalců bylo prý zajato či usmrceno, avšak hnutí odporu stále roste.

Šéf irácké výzvědné služby nedávno odhadl, že v Iráku je aktivních 40 000 bojovníků a dalších 160 000 aktivních stoupenců. Je to ve srovnání s podzimem dvojnásobný odhad.

Spojené státy dosud přišly o více než 1400 vojáků a více než 10 000 amerických vojáků bylo zraněno.

Do Iráku nyní přicházejí zahraniční fundamentalisté, kteří dříve přicházeli do Afghánistánu: Syřané, Saúdští Arabové, Egypťané, zatčeni a usmrceni tu byli i britští bojovníci. Tito cizinci a jejich místní spojenci pravděpodobně tvoří méně než 10 procent celkového povstaleckého hnutí.

Jejich útoky jsou zvlášť brutální.

Avšak drtivá většina povstalců jsou Iráčané. Patří k asi 40 organizacím baathistických a tradičních nacionalistů, kteří se stavějí proti tomu, co považují za zahraniční okupaci své země. Hovořili jsme s jedním vysoce postaveným baathistickým povstalcem z organizace, která vykonala množství útoků:

Vysoký baathistický povstalec: "Toto povstání je důsledkem zločinů, které spáchali Američané a Britové. Škodí občanům. A když jim škodí, bijí ho a bijí jeho bratra a usmrtí jeho syna, co si okupanti myslí, že se stane? Myslí si snad, že počestní, loajální občané, kteří milují svou zemi, začnou na ně házet květiny? Ne, postaví se jim ve zbrani na odpor."

Kontroverzní bojové metody

Povzbuzuje způsob, jímž bojují Američané, tento druh iráckého povstání?

V listopadu 2004 zahájila americká vojska svůj druhý totální útok na město Falludža za posledních šest měsíců. Čtvrt milionu civilistů muselo odejít. Povstalci proměnili Falludžu ve svou hlavní základnu. Zde byla zadržována a zavražděna většina západních rukojmích. Většina atentátů prostřednictvím automobilů, které stály v Iráku tolik životů, byla připravena zde.

Americkým cílem bylo zničit povstalce před dnešními volbami. Útok byl krutý. Asi 1200 údajných povstalců a více než 70 amerických vojáků bylo usmrceno. Dodneška je Falludža je pro Iráčany v podstatě uzavřeným městem. Očití svědkové tvrdí, že 70 procent města bylo poškozeno či zničeno.

Ali al Paisi a jeho rodina bývali stoupenci americké a britské invaze. Avšak byli mezi uprchlíky před útokem z města Falludža.

Ali al Paisi: "Můj dům měl dvě patra. Když začalo bombardování, horní patro se propadlo. Lidé utíkali. Měli jsme náklaďák, tak do něho celá rodina nastoupila a odjeli jsme. Pak na nás zaútočily koaliční jednotky. Náhle jsem slyšel, jak říká můj syn Hamza: 'Byl jsem zasažen.' Stal se mučedníkem, Pánbůh požehnej jeho duši a duši všech muslimů. Pohřbili jsme ho a dostali jsme vyjádření smutku od našich příbuzných."

Mnoho povstalců bylo zabito či zajato, ale operace byla tak široce inzerována předem, že většina povstalců z Falludže odešla ještě před jejím začátkem. Mnoho sunnitů považuje Falludžu za katastrofu, ano, za válečný zločin. Nikdo neví, kolik civilistů zde přišlo celkem o život. Odhaduje se, že to bylo mnoho set lidí. Tichá podpora pro povstalce se silně zvýšila.

Ali al Paisi: "Doufáme, že Američané budou poraženi. Protože bojujeme za spravedlivou věc. Hájíme svou zemi, své město, svůj Korán a své mešity."

Generál Wesley Clark: "Ať už je tomu z jakéhokoliv důvodu, lidé v Bílém domě, lidé v neokonzervativním hnutí, lidé v Pentagonu, si mysleli, že je možné řešit politické problémy užitím silné americké vojenské moci. A ono z tohohle všeho vyplývá, že si musíte dávat velký pozor. Armády dokážou věci velmi efektivně rozbít a zraňovat lidi. Ale jestliže tu vojenskou sílu nezarámujete silnou diplomacií, politiky a mezinárodního práva, nedosáhnete výsledků, jaké očekáváte."

Vyjednávání

Tak co je nejlepším způsobem, jak se vypořádat s rostoucím povstáním, které podporuje tak velké množství rozhněvaných sunnitů? Vláda Ajada Alávího vyjednává v Jordánsku s vysokými činiteli, kteří mají blízko k povstalcům. A nyní začínají navrhovat i vedoucí politikové v Iráku, že povstalci by měli být pomalu začleněni do politického procesu.

Stoupenci baathistů ovšem chtějí návrat ke státu jedné strany. Spojené státy, které stále ještě vedou svou "válku proti terorismu", normálně odsuzují vyjednávání s lidmi, které ony považují za teroristy. Ale Irák, jak se zdá, je v tom pro Američany výjimkou.

Schválili byste, kdyby nová vláda chtěla s povstalci vyjednávat?

Americký velvyslanec v Bagdádu Negroponte: "Suverénní irácká vláda má přirozeně právo dělat, co si přeje, a my to vítáme, ve vztahu k povstaleckému hnutí i těm, kteří stojí proti vládě. Chtěl bych zdůraznit, že tato jednání už probíhají, mezi představiteli irácké vlády a osobami, kteří vůči ní stojí v opozici. Ano, dialog může být součástí této situace, zejména, pokud podporuje demokratický proces."

Avšak vlivná šíitská aliance toto neuznává. Šíité chtějí válku proti povstalcům zintenzivnit, pokud získají v nové irácké vládě převahu.

Kolik bylo usmrceno civilistů?

Je to skutečně podivné. Mohu vám poskytnout naprosto přesný počet koaličních vojáků, kteří byli v tomto konfliktu usmrceni. Mohu vám i dost přesně sdělit, kolik zahraničních podnikatelů a kolik iráckých vojáků a policistů bylo usmrceno. Dokonce mohu i říci, kolik povstalců prý koalice usmrtila. Avšak pokud jde o smrt obyčejných iráckých civilistů, lidí, pro něž, konec konců, se tato celá válka vedla, je opravdu obtížné najít kohokoliv, kdo by se obtěžoval zjistit konkrétní počet mrtvých. Podle údajů z iráckého ministerstva zdravotnictví bylo od července 2004 do ledna 2005 bylo při bojích usmrceno přes 1200 civilistů při identifikovatelných povstaleckých akcích. Více než 4000 osob bylo zraněno.

Více než další 2000 civilistů bylo usmrceno při vojenských akcích koalice a iráckých bezpečnostních sil. Více než 8000 osob bylo při těchto akcích zraněno.

Takže kolik civilistů zemřelo celkem, od invaze? Lékařský časopis The Lancet vydal studii, která odhaduje, že celkem bylo usmrceno až 100 000 iráckých civilistů. Tento počet byl široce odmítnut jako příliš vysoký. Britský ministr zahraničí Jack Straw namísto toho citoval údaje organizace Iraq Body Count, i když nepovažuje tyto údaje za spolehlivé. Tato organizace konzervativně odhaduje, že zahynulo asi 18 000 civilistů, ale domnívá se, že skutečný počet mrtvých budou desetitisíce mrtvých.

Odejdou okupační vojska?

Iráčtí občané mají své vlastní názory na to, jakou chtějí vlastní zemi. Málo z nich chce přítomnost koaličních vojsk. Nakonec bude zřejmě odchod západních vojáků jednoduchý. Nově vzniklá vláda je možná požádá, aby odešli.

Negroponte: "Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1546 se touto otázkou zabývá. Hovoří o mandátu mnohonárodnostních jednotek v Iráku. Zdůrazňuje, že tento mandát vyprší koncem politického procesu, popsaného v rezoluci, tedy po volbách, které se mají konat na konci roku 2005. Uvádí se také, že tento mandát může skončit dřív, pokud o to irácká vláda požádá.

Mnoho Iráčanů si muselo v neděli uvědomit, že by bývaly tyto volby daleko mírovější, kdyby s nimi koalice bývala souhlasila dříve, než si tak znepřátelila sunnity a povstání tak nabylo na síle.

Iráčané si asi nepředstavovali, že se jejich první svobodné volby budou konat v takovéto všeobecné atmosféře strachu a úzkosti.

Ale je důležité nepředpokládat na základě toho, co se děje dnes, že celý proces selže. Naopak, jsem přesvědčen, že to nakonec povede k úspěchu.

Je jen škoda, že celý ten proces tolik lidí během něho tolikrát tak drasticky poškodilo a kazilo.

Douglas Feith: "Pokud se Iráčanům podaří vytvořit řádnou vládu, jak se jim v tom snaží pomoci mezinárodní komunita, a vytvoří zemi, která bude svobodná, bude mít vládu, která bude lidi skutečně zastupovat a bude moci prosperovat v důsledku svých přírodních zdrojů, a bude žít v míru se sousedy, pokud k tomu dojde, tak se ukáže, že všechny dosavadní problémy stály za to."

V určitou chvíli bude muset koalice čelit těžkému rozhodnutí: buď zůstat v Iráku donekonečna, anebo odejít a nechat Iráčany, aby si věc vyřešili sami.

Kompletní transkript pořadu v angličtině ZDE