Irácké volby - jediné zbývající ospravedlnění invaze do Iráku - jsou pozoruhodné hlavně pro to, kolik stály peněz a lidských životů. Británie iráckým volbám věnovala čtyřikrát více finančních prostředků, než kolik jich poskytuje ostatnímu světu formou pomoci.

To, jak se neokonzervativci holedbají, že pozvedají nad muslimským světem "pochodeň demokracie", je absurdní. Aktivní volby se konaly v roce 1996 v Palestině, v roce 2000 v Egyptě, v roce 2001 v Íránu a v roce 2002 v Pákistánu.

Přesně tak, jak Washington a Londýn podporovaly Saddáma (a prodávaly mu děsivé zbraně), když se jim to hodilo, podporují i volby jen tehdy, když se jim to hodí. Amerika odmítla potvrdit, že je Jásir Arafat demokrati či odsoudit generála Mušarafa jako diktátora. Amerika i nadále podporuje takové nedemokratické vládce, jako je plukovník Gaddáfí, Hosni Mubarak a Karimov v Uzbekistánu. Trumpeta demokracie hraje velmi nejistě, kdykoliv je nabídnuta na export.

Půda, v níž nyní musí zakořenit irácká demokracie, je velmi neúrodná. Ani volební monitoři v Zimbabwe nemuseli utéci do cizí země, aby si zachránili život.

Všechno prý dopadne dobře, "pod podmínkou" že Iráčané budou poslouchat, zřeknou se násilí a budou se navzájem milovat. To je holt stará historka. My máme právo napadnout suverénní stát, "jestliže" jeho obyvatelům dojde, jak dobře to míníme. Jestliže jim to nedojde, je to jejich vina, ne naše.

Realitou je, že se Irák po dvou letech angloamerické vlády stal nejanarchičtější a nejnebezpečnější zemí na světě. Proválečná lobby by to měla uznat, má-li být schopna vidět jasně, co dělat dál. Duchovní z Rady pro islámskou revoluci se musejí dohodnout s bunkerovou vládou Ijada Alávího v Bagdádu. Polovojenské jednotky musejí vytvořit řádnou interní bezpečnostní sílu. Miliardy iráckých ropných dolarů, které nyní rozkrádají americké firmy, viz pozoruhodný pořad rozhlasu BBC, musejí být dány k dispozici Iráčanům. Bagdád musí také dosáhnout dohody s šejky a válečnými magnáty v sunnitském trojúhelníku. Američané tohle prostě neumějí. Povstání musejí porazit Iráčané samotní, nejlépe prostřednictvím peněz.

Autoritu nového režimu by nesmírně posílilo, kdyby začal požadovat brzký odchod amerických a britských vojsk. Pokud budou Američané přítomni, režim bude považován za loutku okupační moci a bude terčem povstalců. Iráčané souhlasí, že přítomnost cizích vojsk vede k zvyšování násilí.

Američané stavějí v irácké poušti čtrnáct obřích vojenských základen, jako za Saddáma Husajna. To je pro Iráčany urážkou a pobídkou k povstaleckým útokům.

Problém Iráku není vojenský, je intelektuální nebo spíš vlastně rasový. Nikdo nepochybuje, že americké a britské jednotky mohou zůstat v Iráku, jak dloiuho chtějí, zabíjet a nechat se zabíjet. Potíž je, že my nejsme schopni uznat, že by západní přítomnost někde na světě mohla být negativní. Nechápeme, že cesta ke stabilitě v Iráku možná začne tehdy, až odejdeme domů (jako tomu bylo v Libanonu.

To, co Saddám dělal či nedělal - často s podporou Západu - nemůže ospravedlňovat to, co dělá Západ nyní, když má tutéž moc. Amerika a Británie proměnily Irák v chaos. Nyní zvolení Iráčané získají skutečnou autoritu pouze tehdy, pokud nebudou v podezření, že jsou loutkou cizích okupantů.

Kompletní článek v angličtině ZDE