Jsem si vědom toho, že štěstí je pro každého něco jiného, universální definice neexistuje, pro mě je třeba štěstí žít tak, aby měl můj život smysl. Strach ze smrti je zcela přirozená věc, nic, za co by se člověk měl stydět. Z ateistického hlediska končí smrtí pro člověka jednou pro vždy všechno, na tomto pozemském světě, všechny výhody - nic si sebou z toho co vytvořil nevezme, všechny radosti - už se s nikým nikdy neobejme, ale také i útrapy, už ho nikdy nic nebude bolet..Strach ze smrti ale můžeme v životě překonávat stejně tak, jako se snažíme překonávat jiné těžkosti života. To znamená, že se to můžeme učit a můžeme se to naučit. Předpokladem toho je vědomí, že všechno, co děláme a máme, není definitivní.

Strach o věci pozemské je to, co nás nutí smrt nepřijmout, přestože je od počátku součástí života na celé planetě. Lidé si tím ale působí v budoucnu ještě mnohem větší újmu, nebo komplikace. Smrt těla je definitivní, nelze ji uplatit, nelze se s ní dohodnout, smrt lze pouze ve výjimečných případech oddálit tím, jak žijeme, nic víc. Logicky jediné, co můžeme pro sebe a pro druhé udělat, je zbavit se ještě většího nepřítele, než je smrt, a sice strachu ze smrti. Strach ze smrti, je strach konvenční. Smrt není ani hezká, ani ošklivá, smrt jenom je a vždycky jsme v ní jen my, to, co nás utvářelo, a nikdo jiný. Kdo dokázal setrvat vedle svého blízkého až do konce, ví, o čem mluvím. Kdo projde tímto strachem, už ho mít nikdy nebude..

Generace před námi se strachu zbavovaly postupně, na cestě životem a ve svém stáří již strach ze smrti neměly. Čím více prožily svůj život smysluplně, tím více byly připraveny na svůj odchod beze strachu. Tito lidé ještě z rodinného prostředí věděli, co je to smrt, viděli, jak vypadá umírání, věděli, jak se chovat k umírajícímu, a tuto zkušenost předávali dalším generacím. Smrt byla přirozenou součástí jejich života. Smrt v dnešní společnosti za plentou v nemocnici nové generace děsí, není jakoby naše, netýká se nás a málokdo je proto ochoten si připustit, že na svou smrt a smrt svých blízkých se musí připravovat celý život.

Nechci moralizovat, každý z nás chybuje, avšak přesto zmíním jednu zásadní věc. Všechno, co lze ve vztazích mezi lidmi naplnit, je nutné udělat ještě během života. Ve vztazích v rodině o to podstatněji. To je totiž jediný prostor, který máme, který můžeme využít a ovlivnit. Pouze v prostoru života máme možnost vyříkat si vše tak, abychom nemuseli mít později třeba výčitky svědomí. Nikdy později, už podobnou možnost mít nebudeme. Když to neuděláme, zůstane nám hořkost a obviňujeme potom nikoliv sebe, ale smrt z toho, že nám vzala šanci, které jsme se my dobrovolně zřekli. Avšak člověk nemůže ani za své stáří, ani za to, že zemře.

Je nutné to stihnout ještě před tím, než každý jednou nastoupí svoji osobní cestu k smrti, v níž už nelze nic změnit, protože umírající už vás nemusí vnímat a nic z vnějšího světa už pro něho není podstatné. Bezprostředně před smrtí jsme totiž milosrdně zbaveni této zátěže, aby byl náš odchod snadnější. Jsou to chvíle, kdy už se i umírající musel před tím sám vyrovnat se svým životem, přijmout svůj úděl a smířit se. Umírajícího stačí držet jen za ruku, protože tváří v tvář smrti, už nelze slovy nic vyjádřit. Proto je smrt tak prostá. Smrt v nemocnici nás vzájemně zbavuje tohoto významného kontaktu, zbavuje nás možnosti prožít se svým blízkým jeho nejtěžší chvíle v životě, chvíle, v nichž je právě proto každý člověk vždy tou nejnevinnější bytostí.

Vše tedy musíme naplnit a vyříkat si v životě, jedině v něm je možné vyřídit si všechny své záležitosti se sebou, se svými i s jinými lidmi. Pokud se tak nestane, pozůstalý smrt blízkého nikdy nepřijme a nikdy už nebude šťastný, protože smrt mu nadobro vezme šanci, kterou mu život nabídl. Nic z toho, co mohlo být, pak už nelze vrátit zpět. Zůstane trauma, tíseň, oddalovaná světskými radostmi, nicméně strach zůstane strachem a bude ve stáří ještě větší. Nikdy nemáme jistotu, že jsme udělali pro druhého maximum, v mnoha případech to ani nejde, ale musíme mít jistotu, že jsme se o to maximálně snažili.

Na smrt blízkého nejsme nikdy dostatečně připraveni, vždycky přichází dřív, než jsme čekali. Vždycky budeme mít po jistou dobu dost osobních důvodů k tomu, zkoumat všechna pro a proti, obracet ze strany na stranu všechny souvislosti související s jeho smrtí, budeme se snažit odpovědět na mnoho otázek, související s tak podstatnou změnou, jakou je úmrtí v rodině, ale nic z toho nás už nemůže nikdy zbavit pocitu štěstí, že jsme doprovodili milovaného člověka na jeho nejtěžší cestě. Je to nejhumánnější služba, kterou člověk člověku může vůbec dát a v níž dáváme a dostáváme zároveň. Nedovedu si dnes vůbec představit, že by to mohlo být v případě mé matky jinak a proto jsem šťastný.

Vím totiž, že jsem se rozhodl správně a vím, že před podobnou těžkou zkouškou, už nikdy nebudu stát právě proto, že smrt těla je definitivní a již se nebude v případě mé matky opakovat. Každý člověk zemře jen jednou, to je jistota, která se neopakuje a tak velmi záleží na tom, jak se tohoto lidského úkolu v případě svých blízkých zhostíme, protože podobnou šanci máme jen jednou a později se nedá už nic napravit. A právě vědomí správnosti naší volby a našeho rozhodnutí, v nás po smrti blízkého člověka vytváří pocit absolutní jistoty a dovoluje nám hledět otevřeně před sebe, protože už nic nezvrátí to, co bylo a to, co jsme prožili, jakkoliv to bylo těžké. Pokud to neuděláme my sami, nikdo jiný to za nás neudělá. Zatímco v jiných věcech lze dělat kompromisy, smrt nám nabízí jen dvě možnosti.

Mohl bych tu skončit, ale přece jen něco dopovím. Vím, že mnozí lidé podobnou šanci propásnou jen z toho obyčejného strachu a někteří tuto možnost neměli třeba z objektivních důvodů, přestože moc chtěli. Nestihli to z různých důvodů a proto si možnosti, že jsem mohl být se svou matkou až do samého konce, velmi vážím. Zdaleka jsem před tím totiž netušil, jak mnoho mě tato zkušenost obohatí pro další život a kolik tím dostanu. Považuji to za výjimečný dar, pro který jsem ale přece jen musel něco udělat, cosi podstoupit, risknout a něco hodně podstatného rozhodovat. Nic nepřijde jen tak samo od sebe. Jsou věci v životě, které se nedají koupit, objednat ani pojistit, rozhodujeme o nich sami a rozhodujeme tím o svém štěstí. Jak mi kdosi jednou řekl : "Jó pane, je to všechno vaše volba, jak si to uděláte!"