Jak už jsem napsal dříve, pro Palachův čin v jeho době a v jeho situaci mám plné pochopení. Pokračoval jsem tvrzením, že na rozdíl od německého protinacistického odboje mohl Jan Palach právem očekávat nelhostejnou reakci svých spoluobčanů. Tím jsem se ale naprosto neomezil na nějaké volání po "bezprostředním efektu", které mi pan Línek podsouvá. Čistě politicky byla tehdejší situace beznadějná a mohlo dojít maximálně - řekněme -- ke dlouhodobé kulturní revoltě proti normalizačnímu režimu. Že nic takového ani řadu let poté nenastalo, to už je věc jiná. Ale "efekt" onoho zoufalého činu studenta historie v žádném případě nebyl předem vyloučen.

Ti, kdo se dodnes cítí Palachem osloveni, tak většinou činí proto, že byli jeho současníky a jeho smrt je hluboce zasáhla. I to chápu. Nepozastavuji se nad jejich snahou stále znova upozorňovat na Palachův odkaz. Vadí mi však úsilí některých z nich posunout celou záležitost do abstraktní až mytologické roviny a přehlížet mimořádné okolnosti, bez nichž by oběť Jana Palacha postrádala smysl. Považuji to za škodlivé.

Někteří z našich současníků se totiž snaží abstraktního, mýtizovaného Palacha i v dnešní době tím nejméně vhodným způsobem následovat. Jak vypátral pan Sklenář, bylo jich za poslední dva roky možná dvanáct až čtrnáct. A nikdo z nás by tyto lidi v jejich počínání neměl žádným způsobem podporovat. Je třeba jasně říci, že žádného sebeupalování dnes není třeba, že máme velmi vážné pochybnosti o správnosti "bezvýchodného" hodnocení dnešní situace. (Připomínám, že i Palach se ještě v listopadu 1968 aktivně zúčastnil studentské stávky na FF UK, než se ze zoufalství rozhodl postupovat jiným způsobem.) Odkazem na čistotu motivů à la pan Línek přitom problém leda zamlžujeme: existují například desítky pravicových extrémistů, kteří subjektivně zcela poctivě touží "zemřít za vlast" -- a nebudeme je za to oslavovat, neboť víme, jak snadno lze takovýchto motivů politicky zneužít. Přitom v žádném případě nepopírám tvrzení četných autorit, že liberální demokracie nenabízí mnoho možností pro uplatnění "ideálních" motivů, jimiž se vyznačuje určitá část zejména mladých lidí. (Například Simon Wiesenthal v knize "Spravedlnost, nikoli pomstu" upozornil, že diktatury na rozdíl od demokracií vesměs dovedou s těmito motivy pracovat excelentním způsobem.) Je však nekonečně nešťastné spojovat zmíněné téma s palachovskou tradicí právě ve chvíli, kdy po republice možná chodí desítky potenciálních sebevrahů. Copak obrazotvorci nevidí, že lehkovážným srovnáváním >Palacha s Kristem nepřímo podporují "filipínský" model následování?

Shrnuji: po mém soudu je velmi dobře možné současně ctít oběť z Václavského náměstí, vážit si těch, kdo na ni vzpomínají, a přitom rozhodně nesouhlasit s pokusy >Palacha za každou cenu násilně "aktualizovat". V tomto duchu hodlám i nadále vést debatu o interpretaci palachovské tradice. Stanoviska zaujatá mými partnery mi totiž připadají nevyvážená. Pan Sklenář správně upozorňuje na potenciálně zhoubné následky toho, co nazývá "Palachovým kultem", ale z jakýchsi důvodů pokládá současně za potřebné dalekosáhle zpochybnit i samotný objekt tohoto "kultu"; pan Línek a další Palachovi zastánci pak odpovídají způsobem, který nedostatečně rozlišuje mezi roky 1969 a 2005, a dodávají Sklenářovi munici k dalším filipikám. Pokud budou obě strany i nadále pokračovat stejným směrem, patrně nikdy nedojdou k přesnému vymezení předmětu sporu -- a tak ani nenarazí na linii, která by je snad mohla spojovat.