Připomeňme si dobu. Po obrovském národním probuzení, kterému se říká Pražské jaro, do země vtrhli okupanti. Vyvolali odpor (u rozhlasu byla barikáda) a nenávist. Na mnoha místech tekla krev, na domech byly nápisy. Lidé svírali pěsti zlobou. Za této situace straničtí a vládní představitelé podepsali tzv. Moskevský protokol, nejhanebnější papír vlastizrady. S odporem píšu jejich jména: A. Dubček, L. Svoboda, O. Černík, J. Smrkovský, G. Husák, M. Jakeš, J. Lenárt, V. Bilak, A. Jindra, V. Mlynář, M. Dzúr, J. Piller, B. Kučera, J. Špaček, B. Šimon, O. Švestka, E. Rigo, F. Barbínek (nepodepsal F. Kriegl). Osmnáct Jidášů. Svou zradou přinutili národ kleknout a rýt držkou v zemi. Následně okupaci schválil i Parlament ČSSR.

Mez lidmi zavládlo obrovské dusno a zklamání. Ještě nikdy v dějinách Československa jsme se tak zbaběle nezachovali. Zvláště mladí lidé se nedokázali s touto zoufalou situací smířit. Skupina studentů se rozhodla za cenu nejvyšší národ vyburcovat k aktivnímu odporu. Pořadí se losovalo. Jan Palach si vytáhl číslo jedna, Jan Zajíc číslo dvě. První pochodeň vzplála na Václavském náměstí. Bylo to úděsné, bylo to šokující.

Ještě dnes mám slzy v očích, když na to vzpomenu. Nic jsme nezmohli. Sovětská přesila a česká zrada byla příliš velká. Po měsíci bylo jasné, že ani druhá oběť změnu nepřinese. Před oběma Jany tenkrát národ smekl a každý jeden z nás se v duchu zastyděl, že k takovému činu nemá odvahu. To nebylo žádné Žiť chočetsa, jak hloupě a ještě rusky píšete, pane Davide, to byla pouhá zbabělost neudělat totéž. To nebyl žádný chybný závěr z mladické nerozvážnosti, jak ještě hloupěji píšete, pane Davide, to byla láska k vlasti dotažená do důsledku.

Pokud se dnes hledá největší Čech, pak z mého pohledu jsou to ti dva: Jan Palach a Jan Zajíc.