Dejte nám kouzla a -- ontologickou nejistotu. Jako by jí bylo na světě málo! Místo "vyššího mravního principu" je totiž stejně dobře možno říci: bůh. Ani pojem "boha", ani pojem "vyššího mravního principu" totiž nemá žádný srozumitelný význam, kde by jedna definice okamžitě nepotírala druhou. V této hře s falešnými kartami se tedy není co divit, že jako kořen evropské civilizace je označeno několik svitků pohádek o blízkovýchodním čaroději, jenž údajně naučil všechny všemu a navíc se "obětoval" ve jménu vyššího mravního principu za "hříchy všech". Fakt, že za dva tisíce let (!) nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, co to znamená, je kladen na misku plusů.

Tak tomu ovšem není. Téměř každá vědecká práce v jakémkoliv oboru se každou chvíli odvolává na antické myslitele, na římské právo, na řeckou filozofii a vědu. Odkazy na evangelia jako zdroj poznání jaksi najít nelze. Už na úsvitu evropských dějin, během jejich skvělých okamžiků dávno před nástupem křesťanství, znal svět pojem "ctnosti", "mravnosti", "odpuštění", "zločinu" -- a také ovšem sebeobětování ve prospěch společnosti.

Toto sebeobětování bylo ceněno velmi vysoko a provždy ceněno bude. Namísto klasifikace sebevražd dle psychologických motivů je třeba se zeptat: jsme schopni stanovit jakýsi klíč k posouzení sebeobětování? Lze vytvořit rovnici, která by nám přesněji, nežli pojmy "vyššího mravního principu" nebo "boha" (které probouzejí podezření, že byly vytvořeny pouze proto, aby ospravedlnily jakýkoliv zločin v dějinách) rozluštila hádanku, zda člověk zemřel pro blaho všech, a byl tedy hrdinou, nebo zda zemřel zbytečně a je obyčejným sebevrahem, jakých je v naší zemi ročně téměř dva tisíce?

Ideál neospravedlňuje nic. Žádný. Největší masakry v dějinách byly způsobeny ve jménu ideálů (podle počtu obětí) komunistického, nacistického a křesťanského. Jakýsi islámský terorismus, který se dnes skloňuje ve všech pádech, se nemá šanci ani přiblížit jeden a půl tisíciletí globálního křesťanského teroru. Že se tedy něco děje ve jménu "vyššího mravního principu", není žádný argument. Ve jménu téhož rozplizlého principu (či plastického pojmu bůh) se totiž může stát i cosi velmi, velmi zlého.

Řekne-li tedy někdo, že se kdosi obětoval "za hříchy všech", nevím co to znamená. Pokusím se to zjistit, a protože mi to nikdo nebude schopen vysvětlit, zapomenu na celou věc. Když se však naopak dozvím, že pan XY vytáhl z ohně dvě děti, ale sám už se z plamenů nedostal, budu mluvit o hrdinovi. Kdyby byl pan XY mým sousedem, vyhlásil bych sbírku na jeho bustu.

Rovnice je tedy jasná a přehledná. Počítáme lidské životy stejně, jako je počítá příroda rozlišujíc na živočišné druhy, které přežijí, a na ty ostatní... A tak zatímco se z oltářů zvedají oblaka kadidla a jejich pozlátko oslepuje lidské oči, tisíce hasičů na tomto světě se vrhají do plamenů a někdy obětují své životy za záchranu jiných, tisíce lékařů riskují nakažení vysoce infekčními chorobami a tisíce pyrotechniků berou do rukou nevybuchlou munici, aby ochránili jiné, a to nemluvíme o policistech.

A neviditelná ruka píše na stěnu sugestivní otázku QUI BONO... A my se ohlédneme, kdo tuto otázku psal. Přízrak? Ne. Před našima očima defilují přísné tváře nezkorumpovaných římských myslitelů, jejichž střízlivosti se po patnácti stech letech iracionality vzývané křesťanstvím opět učíme.