Ani sám jako pamětník si už nedokážu vybavit ten hrozný pocit ze ztráty všeho smyslu v jeho propastnosti. Asi jako když se s úlevou probudíte ze zlého snu a pak zjistíte, že realita je ještě horší. Po krátké nadějné (a nejen pro ČSSR, jak svědčily mezinárodní ohlasy Pražského jara) epizodě osmašedesátého roku která slibovala přinést vše, v co jsme ani nedoufali. Svět měl být skvělý, pak přišla nevyjádřitelná frustrace, stále sílící, jak jsme postupně chápali do jakého temna se probouzíme.

Svět už nebyl stejný po vraždě a utajování vrahů Kennedyho a už vůbec nebyl stejný po invazi, alespoň ne pro nás. Nejděsivější byla bezvýchodnost situace, zločinná hloupost takzvaně spřátelené mocnosti a zrada ostatního světa.

Co ale dělat? Emigrovat mohlo pár tisíc občanů, pak by stejně přestal být o Čechy zájem - a mnozí ani nechtěli a nemohli.

A kam emigrovat - do svobodných zemí, s jejichž tichým jidášským souhlasem invaze proběhla? Bojovat? Ale proti komu? Skutečných zrádců byla hrstka - i v tehdejší KSČ osmdesát procent členů nesouhlasilo se vstupem vojsk. Takže bojovat proti lidem, kteří si myslí v podstatě to, co vy, jen se bojí víc o děti, nebo jsou méně stateční?

Vyhazovat mosty, aby se ještě zhoršila doprava, a ničit těch pár fungujících fabrik, aby se tehdy nevelká vzdálenost mezi západním světem a republikou ještě více zvětšila? Ignorovat současnou kulturu, aby do temnoty nevnikl ani paprsek a to všechno ve stínu jaderných hlavic v Karpatech ale i na Brdech, které mohly během několika vteřin zničit svět?

Zakládat partyzánské bojůvky na horách, které se dají vojenským "gazikem" přejet za pár minut? Mstít se sami na sobě za zlou omezenost jiných? A disidentství? Každý nebyl schopen žít životem Magora z "Plastiků" s jeho mentalitou a každý neměl ochotné příbuzné v zahraničí.

Ostatně dopad působení disidentů na rozpad normalizačního režimu byl minimální. Jeho přínos pro zúčastněné byl nejspíše v prvních místech v řadě při dělení prebend po změně režimu. To nemá být omluva jakési kolektivní viny, (ta pohrdavě vymezovaná Šedá zóna nakonec Říši zla rozložila, kdyby měli mocní spoleh na své lidi, k pádu moci v SSSR a tzv. lidových demokraciích by nedošlo) ale vysvětlení pro toho, kdo bez podobné zkušenosti vynáší soudy o tom, co se v té situaci mělo nebo nemělo.

Pro nepochopení toho, oč šlo, je proto dost nepřijatelná autorova věta "Když se lidé chtějí v tiché vzpomínce shromáždit nad hrobem mladého romantika, který hrozným způsobem ukončil svůj život pro nic za nic, je to samozřejmě jejich věc. Přišlo by jich ovšem mnohem méně, kdyby je tam média nepozvala. Smutné je spíše, že už nám ten mladý muž, jehož smrt byla symbolem hranice na které shořelo všechno lepší ze světa, ve kterém jsme doufali žít, nestál za vzpomínku.

Druhá věc je nesnesitelná lehkost s jakou se autor vypořádává s tím, o čem asi moc neví a nedal si ani práci s pochopením. Bohužel asi odedávna cesty historie k horšímu ovlivňovali a problémy dělali ti, kterým bylo hned všechno jasné.

Není ale nic snazšího, než být chytrý na cizí účet. Skutečnou cenu má jen poznání, ke kterému se člověk prodere obrazně řečeno přes vlastní pot, slzy a krev. Někdo se s tím už trochu narodí -- ale to většinou nebývají ti, kdo rychle a snadno formulují, někomu to přijde dřív, někomu později a někomu možná vůbec.

Zřejmě ve společnostech, kde šlo o každodenní snahu zachránit si holý život, boj o živobytí, s nepřáteli, divou zvěří, nepřipouštěli mentálně nedospělé k poradním ohňům zejména proto, že si rod či kmen nemohl dovolit plané krasořečnění, když šlo o přežití. (Otázka je, zda v podobné situaci nejsme také my, jako země, společnost či globální vesnice a zda jedním z důvodů našeho zániku nebude dusící deka informačního smogu vytvářeného mnohohlavou saní různých filistrů (a dnes ještě spíše filistryň, abychom byli politicky korektní), která znemožní, aby bylo přijato nějaké rozumné rozhodnutí.)

Ale přiznám se, že nevím co s tím; to, co chce někdo vyslovit, mělo by nejspíš být vysloveno. Ale mělo by na to být také zodpovězeno.

Protože Palach zemřel i pro ztrátu jara, ve kterém bylo jednou z nejčastěji citovaných myšlenek "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale udělám všechno pro to, abyste to mohl říkat." Symptomatické je, že v poslední době je tuto větu slyšel ojediněle a nikdy z míst, která by měla být této základní ideje demokratického státu domovem nebo i strážcem.

Zato je k vidění mnoho přičinlivé flexibility k moci a penězům vykazované různými rozumbrady a nejen ze sdělovacích prostředků, tak konformních vůči současnému režimu, že by z nich každý dřívější ideologický tajemník byl blahem bez sebe. Není k vidění ale příliš ochoty udělat si trochu problémy s tím nejhorším, co i v dnešní společnosti nepochybně existuje a co není ani pořádně definováno, protože je samozřejmě výhodnější sbírat bezrizikové body za statečné analýzy dávno odehraných bitev.

Svá jara a své srpny si prodělává asi každá generace, i když ne v tak zdrcující podobě. A stejně tak ve vztahu k nápravám třeba není nutné hned autodafé, jen trocha odvahy spálit si prsty. Nesmiřitelnost s nepřijatelným šlendriánem společnosti, jdoucí až za hrob, protože v něm slušný člověk nedokáže žít, to lze také chápat jako jeden ze stálých odkazů Palachova činu, který byl ve svém sebeobětování sice hrozný, ale už vůbec ne obludný.