Jeho fyzický a duševní stav se rozkládá přímo před našima očima, na našich televizních obrazovkách (typicky pro éru Velkého bratra). Avšak Jan pavel II. je skutečným fénixem. Už po dobu delší než deset let se hovoří o jeho nemocech, spekuluje se o jeho nástupci, ale on pořád zůstává v úřadě.

Tentokrát se to možná také ještě nestane, ale kdo asi neuvažuje nad tím, kdo nahradí tohoto silného polského papeže?

Bude to nějaký mediálně známější kardinál, konzervativní a obávaný Němec Joseph Ratzinger? Anebo to bude jihoamerický papež? Byli bychom schopni přijmout černošského papeže? Anebo, aby znovu získali největší finance, budou ignorovat skandály, týkající se pedofilních kneží, a zvolí pro Svatou stolici severoamerického papeže?

Karol Wojtyla je hlavní událostí křesťanství už déle než čtvrt století. Avšak v tomto rychlejším, dynamičtějším věku, dokáží lidé udržet pozornost jen kratší dobu a i ikony a symboly se musejí měnit, má-li si organizace udržet popularitu. I když tentokrát zdraví nezabrání Karolu Wojtylovi, aby dál vykonával povinnosti Jana Pavla II., bezpochyby nemůžeme očekávat, že zůstane papežem nadlouho.

Kdysi býval Jan Pavel II. mladý, hrdinský, aktivní. Nyní je v hlubokém úpadku v důsledku svého pokročilého stáří, až na to, že není skryt před krutostí televizních kamer, jak tomu bylo v případě Ronalda Reagana či Grety Garbo. Je téměř nemorální, že musí tak starý muž dodržovat tak silné pracovní tempo a že musí být vystavován zesměšňování miliony lidí.

Řídí ještě církev vůbec. Ví vůbec, co se děje kolem něho? Ti, kdo byli nedávno v jeho přítomnosti, uvádějí, že se pohybuje mezi momenty, kdy je při vědomí, a chvílemi, kdy v hlavně nemá jasno.

Důkazem, že to není papež, kdo rozhoduje, bylo to, že jen několik hodin, než ho spěšně odvezli do nemocnice, bylo oznámeno, že papež podepsal rezignaci brazilského biskupa Domingose Wisniewského a jmenoval jeho nástupce Leonarda Ulricha Steinera. Proč ten spěch?

Většinou léčí lékaři papeže přímo ve Vatikánu a málokdy se dovídáme, že by ho odváželi sanitkou do nemocnice. Zjevně to znamenalo, že byla náhle situace daleko vážnější, vzhledem k tomu, že musel být odvezen na místo, kde bylo více zdrojů. Jak je možné, že je ochoten a schopen vykonávat za takových okolností svou administrativní práci?

Skutečně ji vykonával, anebo ji dělali oni čtyři muži - Němec, Ital, Španěl a Polák - o nichž se praví, že to oni dělají ve Vatikánu všechna rozhodnutí?

Němcem v té skupině je Joseph Ratzinger a je z nich v médiích nejznámější. Byl papežovou pravou rukou po mnoho let. Zastává také důležité místo prefekta doktríny víry. Rozhoduje, jak má více než miliarda katolíků chápat důležité rysy své víry.

Italem je současný šéf vatikánského státu Angelo Sodano. Polákem je Stanislaw Dziwisz, papežův dlouholetý osobní tajemník. A Španělem je Juan Herranz Casado.

Ratzinger je osoba, která je autorem mnoha široce kritizovaných klíčových dokumentů, které prosazují konzervativní linii římskokatolické církve ohledně používání prezervativů a antikoncepce obecně. Prosazují také odmítání potratů, zvýšené a agresivní odmítání homosexuality a další neokonzervativní postoje.

O Ratzingerovi se otevřeně hovoří jako o silném kandidátu na nástupce Jana Pavla II., zejména proto, že Vatikán nepotlačil jeho neustále vystupování ve sdělovacích prostředcích. To je známkou toho, že má Ratzinger ve Vatikánu podporu. Vatikán je podnik s miliardou zákazníků (a nepřežil by, kdyby byl řízen amatérsky), a tak každý krok v médiích má hluboký význam. Může to znamenat, že Ratzinger sám, podporovaný vatikánským "politbyrem", už vede svou "předvolební" kampaň, chce získat veřejnost na svou stranu.

V mediálním světě si jsou vědomi i kardinálové, že dnešní papež musí být schopen dobře vystupovat ve sdělovacích prostředcích. I anglická královna Alžběta musela ustoupit požadavkům PR, po celé řadě dní, kdy po smrti princezny Diany mlčela a v jejím království to vyvolalo mezi jejími poddanými obrovské znechucení.

Jiným faktorem, který hovoří pro Ratzingera, je to, že po tak dlouhé vládě Jana Pavla II. existuje možná poptávka po přechodném, prozatímním papeži, který by nevládl tak dlouhou dobu, podobně jako když byl zvolen Jan XXIII., právě kvůli jeho vysokému věku. Ratzinger je už dnes pravým vládcem katolické církve, a církev by vedl jen po několik let, protože je mu už skoro osmdesát let.

Jako ultraortodoxní strážce víry a morálky je Ratzinger ideálním kandidátem na papeže pro konzervativce, pro pokrokové katolíky je nejhorší noční můrou. Byl by naprosto nesmiřitelný - stejně jako dnešní papež - ve věcech práva na potraty, kněžského celibátu, ženských duchovních a sňatků stejného pohlaví.

Po 455 letech, kdy se volili papežové jen z Itálie, porušil Wojtyla tuto tradici a Vatikán se pravděpodobně nevrátí k volbě Itala, i když italský tisk už zvolil jako možného budoucího papeže kardinála Carla Maria Martiniho, arcibiskupa z Milána.

Latinská Amerika má více než tucet kandidátů. Brazílie je největší katolická země na světě. Je druhým nejvýznamnějším zdrojem financí pro katolickou církev, hned po USA. To, že od osmdesátých let přešlo v Brazílii více než 30 milionů katolíků k evangelickým kultům, vážně poškodilo vatikánskou ekonomiku. Kdyby byl zvolen kardinál Paulo Evaristo Arns, pokrokový františkán, zvýšilo by to význam jeho země. Těžko by byl papežem déle než deset let, je také pokročilého věku. Mnozí ho zařazují mezi deset nejvýznamnějších kandidátů.

V Africe roste katolická církev nejrychleji, ale papeže s černou kůži by asi mnoho kultur nepřijalo. Kardinál Francis Arinze patří mezi Afričany, kteří mají v Říme vlid. A také An Ibo z Nigérie, odborník na styky s islámem.

Katolická církev je v hluboké krizi, v ateistické západní Evropě nemá vliv na každodenní život ani u přesvědčených věřících.

Dříve silně katolická Latinská Amerika je od osmdesátých let svědkem obrovského odchodu katolických oveček k méně represivním protestantským evangelickým sektám, které získaly na vlivu poté, co Jan Pavel II: osobně zasáhl ve snaze zlikvidovat katolické hnutí "osvobozenecké" ideologie (jak ho představuje například Frei Leonardo Boff).

Podpora katolické církvi roste jen v Africe - ale Afrika je chudá a nepřináší nákladnému vatikánskému podniku žádné zisky. Za posledních 20 let poklesl počet aktivních kněží a jeptišek v Evropě o padesát procent.

Tento nedostatek postihuje i tradičně katolickou Itálii: o právě uplynulých Vánocích rozdávali italští církevní hodnostáří tisícům lidí ve městě nedaleko Milána speciální svépomocné balíčky - aby si sami mohli požehnat dům, pokropit ho svěcenou vodou a vánočně se nad ním pomodlit!

Až papež zemře, hlava Svaté koleje kardinálů, Camerlengo, bude muset provést rituál, potvrzující, zda je mrtvý. Třikrát nahlas zavolá papeže jeho skutečným jménem, jímž byl pokřtěn. Pokud se mu nedostane odpovědi, oznámí smrt a zařídí, aby byly Rybářův prsten - na němž je vyryto jméno současného papeže - a papežská pečeť rozbity.

Následujícího rána se kardinálové účastní mše v Sixtinské kapli a začne volební proces za účelem vybrání nového papeže.

Vždycky mě fascinoval onen exotický rituál volby následovníka. Podle současných předpisů mají po smrti či rezignaci současného papeže kardinálové mladší 80 let od 15 do 20 dnů na to, aby se sešli v Římě na konkláve.

Než bude zvolen nový papež, církev řídí kolej kardinálů, avšak má omezené pravomoci.

Po mši zasvěcené svatému Duchu ve svatopetrské bazilice vstoupí kardinálové do střežených prostor v Sixtinské kapli pro volbu papeže, do tzv. konklávy. Vchody jsou zapečetěny a záclony zataženy.

Historie konkláv je velmi zajímavá. Nejdelší doba, kdy zůstala katolická církev bez papeže, trvala skoro tři roky, v letech 1268 - 1271. Důvodem pro odklad byly interní politické rozbroje. O místo papeže bojovalo mnoho kardinálů: došlo ke schismatu a kardinálové se nemohli dohodnout.

Italské úřady toho už tehdy měly dost, rozhodli se uzamknout kardinály v jednom domě, odstranily z něho střechu a pohrozily, že budou kardinálové dodržovat přísnou dietu, dokud se neshodnou na kandidátu!

Aby se proces urychlil, předpisy stanoví, že jsou kardinálové zamčeni v místnosti bez klíče, proto se to jmenuje conclava (cum clave = s klíčem).

Během volby si nesmějí vybírat peníze z papežské pokladnice a dostávají k jídlu pouze chleba, vodu a víno....

Tento systém - bez omezené diety - zůstává dodneška v platnosti.

Kardinálové se shromáždí v budově Domus Sancta Marthae (v domě svaté Marty), což je budova, připomínající hotel, v nedalekém Vatikáně, postavená za 20 milionů dolarů. Má soukromé lázně a klimatizaci, příjemné postele a dobré jídlo. Při předchozích konklávách museli kardinálové spát na provizorních postelích v apoštolském paláci, což je pro staré muže tak trochu obtížné.

Pak se kardinálové shromáždí v Sixtinské kapli a přísahají absolutní tajnost. V moderní době je konkláva zkontrolována, zda v ní nejsou odposlouchávací zařízení. Kardinálové nesmějí mít mobily ani připojení na internet.

Přesto se snaží do konklávy proniknout novináři. V roce 1922 byl objeven fotograf, který se v konklávě skrýval, poté, co tam vstoupil jako kuchař, spolu s reportérem, který předstíral, že je číšník.

Historie konklávy je plná sloužících, kteří psali jména kandidátů na spodek špinavých talířů. Ty se venku předávaly sázkovým agentům, kteří pak hodně vydělávali na sázkách, kdo se stane příštím Kristovým zástupcem na Zemi.

Kardinálové hlasují papírovými hlasovacími lístky a - jak tvrdí církev - vede je při tom Duch svatý.

V roce 1996 přidal papež Jan Pavel II. nový předpis. Pokud nebyl nový papež zvolen nejméně 34 hlasy během 12 dnů, kardinálové mají možnost použít pak prosté volební většiny.

Je ale možné, vzhledem k tomu, že tentokrát bude volit až 135 kardinálů, že mnozí z nich se navzájem dobře neznají, a tak bude proces volby nového papeže pomalý. Poprvé budou tentokrát mít na sobě kardinálové jmenovky, aby je kolegové poznali.

Po každém hlasování se hlasovací lístky pálí ve speciálních kamnech, používaných k tomuto účelu od začátku 20. století. Pokud volba nebyla úspěšná a papeže nezvolila, do kamen se dávají chemikálie, aby byl kouř černý. Pokud je papež zvolen, použijí se jiné chemikálie a kouř je bílý.

V podstatě by mohl být zvolen papežem každý pokřtěný muž, ale od 14. století je papežem vždycky zvolen jeden z kardinálů. Naposledy byl zvolen papežem člověk, který nebyl kardinálem, v roce 1378. Byl to papež Urban VI. V jeho důsledku vzniklo velké papežské schisma, kdy spolu po několik desetiletí soupeřili až tři papežové a koleje kardinálů.

V současnosti je kolej kardinálů velmi mezinárodní. Kardinálové ze západní Evropy tvoří nyní jen třetinu koleje, Východoevropané 13 procent, Afričané a Asijci asi 10 procent, lidé z Oceánie další asi 4 procenta. Severní a Jiřní Amerika má asi 30 procent kardinálů. Asi čtvrtina kardinálů jsou činitelé z Vatikánu.

Jestliže kardinálové zvolí papeže, který nedokáže přivést zpět k učení církve velké počty katolíků, bude to prostě jen ztrátou pro další generace věřících...

Musím se přiznat, že se těším na novou tvář ve Vatikánu. Chci nového papeže! Tento starý je už rozbitý...