Věda je jistě obdivuhodným nástrojem poznání. Kromě ní však k člověku patří rovněž kultura, která staví krom racia také na okamžitém subjektivním lidském prožívání, psychologie, která se z valné části exaktním vědeckým postupům vzpírá, filosofie a oblast morálky, která je úzce svázána s iracionální a emocionální podstatou té které lidské bytosti. Mezi tyto "nevědecké" oblasti jevů spojených s člověkem patří rovněž duchovní rozměr, soubor racionalizovaných představ o dobru a zlu, jakož i smyslu vlastní existence. Vinou selhávající filosofie a rezignace na otázky po smyslu bytí jsme dnes svědky hodnotové desorientace a zmatení pojmů u nastupujících generací.

Výsledkem je stav, kdy se Filip Sklenář -- jakoby mluvčí nového "přecenění" tradičních hodnot -- táže po obsahu pojmu "vyššího principu mravního" a tento nenalézá (jaký jiný důkaz selhávání evropské kultury či neobarbarizace je ještě potřeba?). Rozdává si to s veškerým křesťanským světem a nositele etických maxim, stojícího u základů veškeré západní kultury nazývá "blízkovýchodním čarodějem". Nedospěl k poznání, že věda i náboženství v podstatě zkoumají tentýž objekt (realitu, jsoucno, "toho který je") -- avšak jinými prostředky (věda z objektivního, náboženství ze subjektivního východiska) -- vyvracet tedy jednu disciplínu druhou, je pošetilé počínání a nedorozumění, neb se nepřekrývají a překrývat nemohou. Očekávat vědecky exaktní definici ve věcech víry je stejně pošetilé, jako očekávat ve vědě dogma.

Sklenář se pochopitelně v relativistické a hodnotově nepřehledné postmoderní situaci v rozlišování dobra a zla řídí především vlastním instinktem -- což jej neuspokojuje a proto hledá jasná pravidla:

" ...rovnici, která by nám přesněji, nežli pojmy 'vyššího mravního principu' nebo 'boha' (které probouzejí podezření, že byly vytvořeny pouze proto, aby ospravedlnily jakýkoliv zločin v dějinách) rozluštila hádanku, zda člověk zemřel pro blaho všech, a byl tedy hrdinou, nebo zda zemřel zbytečně a je obyčejným sebevrahem ...."

Neporozuměl, že tím dělícím bodem je právě okolnost, zda tato nejvyšší oběť je činěna s úmyslem prospět lidskému společenství -- navzdory vlastním individuálním zájmům, nebo s úmyslem naplnit tyto individuální zájmy. Zdali tato oběť naplňuje axiom "miluj bližního, jako sebe sama" a je vedena touhou bližnímu prospět tam, kde jiné cesty už není -- v nemocné společnosti, nebo řeší osobní jedincovo selhání tam, kde je mnoho jiných a užitečnějších cest k nápravě křivící se společnosti. Zdali je tato oběť podstupována z lásky k okolí, nebo z nenávisti k okolí. Úmysl je k hodnocení takového činu klíčem -- a pokud jej Sklenář odmítá, žádný jiný nedostane. V tomto smyslu nelze souhlasit s vývodem, že "Ideál neospravedlňuje nic".

Tam, kde svéprávný výjimečně odvážný jedinec svým vlastním uvažováním dojde k závěru, že je morálním imperativem tuto oběť podstoupit, je obdivuhodné, pokud tak skutečně učiní -- jistě ne bez lítého vnitřního boje, kde vítěz není do poslední chvíle znám -- a nelze odsuzovat žádného, kdo prohrál. Není vyloučeno že se mýlí a přehlédl nějakou smysluplnější cestu -- mýlit se je lidské. Pokud jde o život, jistě několikrát zvážil různé jiné varianty a jistě činí to nejlepší, čeho je v té chvíli schopen. Rovněž tak lze předpokládat, že ti, kteří by podobného činu schopni nebyli, nebo dokonce jsou sami nositeli úpadku, budou takového člověka spíše pomlouvat, nálepkovat a jeho čin relativizovat, nacházet spousty jiných smysluplnějších cest.

Po bitvě jsou generálů pluky a z cizího krev neteče. Ze subjektivního hlediska oběti je bezpředmětné, zdali se mýlila, či nikoli -- popř. exaktně měřitelný dopad jejího činu na společenské dění. Proto etické hodnocení a pochopení takových činů nemůže záviset na bezprostředním efektu, jak po tom Sklenář (ale i Dolejší) volá. Nevěřím, že někdy doopravdy kladl otázku, co to znamená "zemřít za hříchy všech". Odpověď by mu dal kterýkoli křesťanský theolog. Jiná věc je, zdali by ji -- jakožto sekularizovaná osoba - pochopil. Tak či onak: fenomen Jan Palach je prubířským kamenem, na kterém je možno zjistit názorovou a etickou vyspělost toho kterého člověka. Že se nutně musí lišit a k obecné shodě v hodnocení Palachova činu proto nedojde, není žádným velikým překvapením. Z hlediska úcty k životu jistě tuto cestu nelze obecně doporučovat a automaticky označit za hodnu následování. Ti však, kteří po ní jdou -- lidé a svobodní občané, jakým Palach bezesporu byl - si nezaslouží zpochybňování, výsměch a odsudek, nýbrž soucit, obdiv a trvalé místo v naší paměti.