Podstatnou část dnešní české společnosti Palach patrně nezajímá a není tedy zapotřebí jeho vliv nějak přeceňovat, natož pak podvracet.

V diskusi o se na Britských listech v podstatě objevily dvě perspektivy: Sklenářovi se jeví jako politováníhodný případ atavismu, ne-li rovnou jako psychiatrický případ, který se neprávem stal předmětem uctívání, zatímco pro Ivana Davida představuje politicky motivovaného sebevraha. Pokusím se tu načrtnout perspektivu třetí -- s rizikem, že budu zatracen oběma stranami, pochopitelně. Třeba i proto, že alespoň zpočátku budu na tragický případ smrti mladého člověka "jen aplikovat" teorii.

Sociologická teorie sebevraždy zná -- kromě jiného -- také anomickou sebevraždu. Tou se u Durkheima míní dobrovolný odchod ze života motivovaný selháním v oblasti kolektivního vědomí, z nějž pramení přesvědčení, že se sociální řád docela rozpadl a další setrvávání v nefungující společnosti může být pouze pramenem utrpení plynoucího z absurdity. Jak napsal Ivan David, Palach byl intelektuál, a já dodávám: idealistický intelektuál věřící v "socialismus s lidskou tváří". Situace vyvolaná invazí a počínající normalizací ho hluboce zasáhla a narozdíl od ostatních z ní neviděl jiné východisko než odchod ze života. Je třeba si všimnout, že i mnozí zkušenější lidé v době normalizace toužili po smrti -- dokonce i milovník života Dominik Tatarka se k ní v "Sám proti noci" vrací snad na každé druhé straně. Jestliže Sklenář Palachovi vyčítá, že neměl sílu riskovat nejednoznačnost každodenního normalizačního života, pak prostě napadá celou skupinu (byť relativně nepočetnou) těch lidí, kteří každodennost prožívají jako něco bytostně nesamostatného a služebného. Nikdo zajisté Sklenářovi neupírá právo s tímto druhem lidí nesouhlasit, ale měl by pochopit, že a jak s nimi ztroskotání jejich přesvědčení dokáže zatočit.

Pokud jde o mě, nesouhlasím tedy se Sklenářem -- ale nemohu přijmout ani Davidovu tezi o sebevraždě motivované "politicky". Pak bychom totiž "politiku" v tradičně českém stylu chápali velmi široce, buditelsky -- zkrátka tak, že do ní patří málem i psaní vlasteneckých básní. Avšak Palachův čin byl zoufalým apelem na společnost, která jako garant smyslu ležela v troskách a pouhá politika ji naprosto nemohla scelit. Elity, v něž "Pražské jaro" skládalo své naděje, s výjimkou Františka Kriegla zcela selhaly a od jejich nástupníků se nedalo očekávat nic dobrého. V politické rovině se po podpisu Moskevských protokolů a nástupu Husáka nedalo dělat prakticky nic. (Zdeněk Mlynář alespoň sám odstoupil, aby nedělal kompars -- ale zastavit normalizaci nemohl.) Tehdejší krize nebyla jen krizí politickou. Byl to začátek konce "socialismu", začátek epochy, v níž být "spolehlivým" posléze znamenalo nikoli být subjektivně přesvědčen o správnosti společenského zřízení, ale mít spolu s ostatními máslo na hlavě a nemoci si vyskakovat. Z nedostatku jiného výraziva tedy nezbývá než napsat, že v Palachově případě šlo o krizi víry, zapříčiněnou stavem společnosti. Palach se cítil povinen tuto krizi překonat, obnovit společnost jako garanta smyslu za cenu vlastního zániku. Jeho sebevražda byla současně sebevraždou altruistickou.

Předhazovat v této souvislosti odpor k nejednoznačnosti každodenního obstarávání neznamená jen nebrat ho jako člověka vážně. Je to i uhýbání před otázkami: "Kam až jsem ochoten zajít ve své snaze o fyzické přežití? V které chvíli bych už sám před sebou ztratil důstojnost?" A někde taková hranice přece ležet musí -- protože kdyby neexistovala, jaké výhrady bychom pak mohli adresovat třeba koncentráčnickým kápům? Jak bychom vůbec mohli pochopit pocit viny těch, kdo přežili holocaust? Právě tyto otázky tvoří podle mne skutečný Palachův odkaz. Tradice sebeupalování takový odkaz nepředstavuje, protože vzhledem k dochovaným písemnostem není pochyb, že v méně zoufalé situaci by Jan Palach volil život.

Jenže čtyřiadvacetiletý Sklenář už nepamatuje ani relativně bezbolestný tlak na vstup do SSM, nemluvě už o dalších "vymoženostech" skomírajícího starého režimu. Neví už, jak málo stačilo k tomu, aby člověk získal nálepku "nepřítele socialismu" a co to v praktické rovině znamenalo. Vlastní zkušenost s tlaky na osobní integritu mu tedy nemohu zprostředkovat ani já ve svých třiatřiceti, natož pak Ivan David. Sytý hladovému nevěří.

Zbývá se vyjádřit k formě, kterou Palach pro svůj čin zvolil. Zde bude nejspíše pravda, co tvrdí životopisy - inspiroval se u vietnamských buddhistických mnichů. Právě u nich nalezl prostředek, o němž si bohužel myslel, že mu umožní překročit meze normálních lidských možností. Je to zvláště drastická a šokující forma sebevraždy, s jakou se Evropa předtím prakticky nesetkala. A dnes je evidentní, že jako prostředek společenské nápravy nefunguje. Ti, kdo chtějí Palacha a Zajíce na jejich cestě následovat, to už vědí. Narozdíl od svých předchůdců mají úplnou jistotu, že jejich čin k žádoucímu cíli nevede.

Shrnuji: vysvětlovat Palachův čin psychiatricky nebo politicky nestačí. Souvisí totiž s tím, co i sebevíce sekularizovaná společnost nemůže označit jinak než jako víru -- že život má smysl, že svět je stabilní a nehroutí se. A Palachův odkaz nespočívá v tradici sebeupalování, ale v palčivém tázání se, kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití. Tato otázka není o nic méně naléhavá jen proto, že dnešní situace se onomu beznadějnému lednu ani zdaleka nepodobá. Právě naopak.