Opustíme-li představu, že počátek normalizace byl historickou anomálií, která se vyznačovala nebývalou beznadějí a bezmocí, a přestaneme-li Palachův čin vykládat z této mimořádné situace, budeme vlastně tvrdit, že zástupné sebeobětování za komunitu představuje hodnotu samu o sobě, kdykoliv a kdekoliv. Ve vztahu ke Sklenářově argumentaci ohledně údajného Palachova kultu bychom si nepěkně naběhli, ale to teď není tak podstatné. Důležitější je vědět, zda zástupné sebeobětování skutečně může být pozitivní hodnotou nezávislou na sociálním a historickém kontextu. Já se domnívám, že tomu tak v žádném případě není.

Předně jsou doby, kdy je možno skrovnými silami lidského jedince přispívat k tomu, aby se společnost pomalu měnila k lepšímu, nebo aby se alespoň její stav příliš nezhoršoval. V takové době po mém soudu právě žijeme. Jistě, jsme všichni svědky "blbé nálady", konzumerismu a sobectví. Ale zcela bezmocní nejsme. Máme tedy považovat zástupné sebeobětování za něco jiného než za poslední zoufalý prostředek? Máme je považovat za jakési obdivuhodné sáhnutí po absolutnu? Právě to přece Línek dělá: když klade rovnítko mezi Krista a Palacha, láme hranici mezi božským a lidským. Zatímco však patří k nebi, dláždí zoufalým duším cestu do pekel. Nemůžeš unést tíhu života? Selhal jsi a máš problém podívat se ráno do zrcadla? Nevadí: podpal se "ve prospěch ostatních" a odejdeš jako těžkej king! Hosanna!

Neměl nakonec Sklenář se svou kritikou Palachova "kultu" přece jen v něčem pravdu? Co když tu vyhmátl démona, který se skrývá zas každým zbožštěním? Nesvádí náhodou Línkova "křesťanská" rovnice k nekřesťanskému sebevražednému velikášství?

Čas od času nacházíme též společnosti v takovém stavu, že si vůbec nezaslouží, aby se za ně kdokoliv obětoval. Mou velkou úctu například mají všichni Němci, kteří se postavili proti Hitlerovi. Tito lidé zvolili boj proti zlu -- a to boj často beznadějný, za který zaplatili cenu nejvyšší. Ale v situaci, kdy měl nacistický führer takřka naprostou lidovou podporu, se žádný z nich demonstrativně neupálil. Proč asi? Chybělo jim snad poznání základů evropské civilizace? Nebo jen prostě usoudili, že by jejich čin zůstal nepochopen a naprosto ničeho by nedosáhl?

"Nemýlí se Karel Dolejší, pokud tvrdí, že palachovský způsob nápravy světa nefunguje? Není právě TATO diskuse důkazem, že tomu tak není?", píše Línek. Já si však nemyslím, že Palach byl mučedníkem, který chtěl svým činem v metafyzickém smyslu "napravit svět". Na rozdíl od příslušníků antinacistického odboje ve věci "nápravy světa" spoléhal na spoluobčany. Doufal v kolektivní akci, která bohužel nenastala. Co si za těchto okolností počít s jeho odkazem, to je věru těžká otázka. Přes mnohé podobnosti dnešek není normalizací a Palachův čin, jenž se odehrál v jiné době, k nám promlouvá z velké dálky. Jednu možnost, jak mu dnes rozumět, jsem navrhl v předchozím článku: tázat se, co jsme schopni obětovat své snaze fyzicky přežít. Vladimír Línek však Palacha vyzvedl do nadoblačných výšin a učinil z něj nehistorickou postavu s božskými rysy. Klade řečnickou otázku "Co se změnilo dnes?" a snad si ani nevšiml, že diskutuje ve svobodném médiu, kterému cenzura neodpočítává poslední týdny života. Žijeme naštěstí v jiném světě než kdysi. Dříve se lidé pro své přesvědčení upalovali, ještě předtím byli upalováni -- a bývaly dokonce doby, kdy někteří vyvražďovali celá města nevěřících včetně žen a dětí. Byl bych rád, kdyby pan Línek zkusil chápat Palacha v historické perspektivě, tak jako chápe třeba Starý zákon. Bylo by to určitě lidštější než přesochat tragicky zesnulého mladíka ve zlaté tele s nápisem "vyšší princip mravní".