Základní (dlouhodobý) program ČSSD

Otevřenost novým výzvám -- věrnost tradici

Návrh textu - verze 6

po rozšířeném zasedání ÚVV ČSSD k programovým otázkám 29.1. 2005
včetně závěrů z diskuse

1. Kdo jsme a kam směřujeme

1.1. Historické kořeny a zásady sociální demokracie

Jsme nejstarší českou politickou stranou. Česká sociální demokracie vznikla v r. 1878 jako součást evropského socialismu, hnutí navazujícího na odvěké tužby po sociální spravedlnosti, usilujícího o emancipaci čtvrtého stavu - dělnictva.

Evropský demokratický socialismus má své duchovní kořeny v antice, židovsko-křesťanské etice, v renesanci a reformaci, v humanistické a osvícenské tradici, v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, v Marxově učení o historii a společnosti a v národních i mezinárodních zkušenostech dělnického hnutí a jeho stran.

Socialismus převzal od liberalismu dva z jeho základních principů: víru v pokrok a politickou svobodu. Odmítal však akceptovat jeho individualismus, posvátnost soukromého vlastnictví a požadavek, aby stát zasahoval do hospodářství jen minimálně.

Česká sociální demokracie může být po právu hrdá na svoje dějiny. Sociální demokrati vždy hájili zájmy většiny lidu, vždy stáli na půdě demokracie a neváhali přinášet oběti v boji proti utlačovatelským režimům.

Dějiny socialismu jsou nemyslitelné bez pochopení jeho internacionalistické tradice, stejně tak jako bez pochopení obtíží spojených s hledáním internacionalistických řešení. To platí i o české sociální demokracii. Byla součástí dělnické Internacionály i českého demokratického hnutí. Dále rozvíjela mnohé myšlenky a koncepce Františka Palackého, Karla Havlíčka a zejména T. G. Masaryka. Byla rozhodující silou v boji za všeobecné hlasovací právo, kterého bylo v r. 1907 dosaženo především masovými demonstracemi, jimž stáli v čele sociální demokraté všech předlitavských národů, a za osmihodinovou pracovní dobu, které bylo dosaženo v r. 1918.

Za první světové války se mnozí čeští sociální demokraté stali součástí československých legií, které spolu s domácím hnutím významně přispěly k založení samostatného Československa.

Po válce čeští sociální demokraté odmítli bolševismus a ač oslabeni tragickým rozkolem, přihlásili se k proudu demokratického reformistického socialismu, který navazoval na myšlenky Eduarda Bernsteina, Jean-Leona Jaurése a Karla Kautského. Jako součást tehdejšího Hradu byli pevnou státotvornou oporou republiky. Přijali Masarykův názor, že pro prohlubování demokracie je důležitý iniciativní tlak demokratické levice ("Vývoj jde doleva") .

Po vzniku samostatného Československa se čeští a slovenští demokraté sešli v Československé sociálnědemokratické straně dělnické. Ta se v polovině dvacátých let dohodla s německou sociální demokracií v ČSR na spolupráci, která trvala až do zániku první republiky.

Za druhé světové války stáli sociální demokraté v prvních řadách boje za národní osvobození a hájili existenci samostatného společného státu Čechů a Slováků až do jeho rozdělení. Přinášeli veliké oběti v domácím i zahraničním odboji a spoluvytvářeli jeho programové koncepty (program Za svobodu, koncept "demokracie socializující", Petiční výbor Věrni zůstaneme, Rada tří aj.).

Po porážce nacistického Německa se sociální demokraté spolu se všemi československými politickými silami a spojeneckými mocnostmi vyslovili pro nucené přesídlení německého obyvatelstva do Německa. ČSSD se přitom postavila na ochranu německých sociálních demokratů a antifašistů.

Když dobytí mocenského monopolu komunisty znemožnilo v r. 1948 legální existenci strany, zajišťoval její veřejnou kontinuitu exil. Domácí odpůrci režimu z řad sociální demokracie byli vystavení brutálním represím. Součástí ideových východisek obnovené strany se v devadesátých létech staly i tradice Pražského jara 1968.

Sociálnědemokratické myšlení neustrnulo a rozvíjelo se v souladu s dějinným vývojem. Postupně překonávalo utopické představy a programy, vyjasňovalo si reálné meze politiky, které nelze překročit aniž by nedošlo k újmám na demokracii a životním způsobu širokých společenských vrstev. Myšlenky strukturálních demokratických reforem, rozvoje sociálně tržní ekonomiky, subsidiarity a demokratického způsobu evropské integrace, spolu se základními hodnotami svobody, spravedlnosti, solidarity a lidských práv, jakož i vůle ke společnému postupu evropských socialistických stran, vytvořily ideový základ, který je nadějným východiskem i v prvním století nového tisíciletí.

Změnil se náš obraz člověka. Chceme, aby byl uvědomělý a občansky aktivní a hodláme mu v tom napomáhat. Nicméně respektujeme, že existují meze politického působení. I v té nejdokonalejší společnosti budoucnosti bude na něj doléhat tíha jeho individuálního osudu, viny, omylu, nemoci, neštěstí, selhání a ztroskotání. Raný socialismus jako dědic osvícenství dlouho věřil, že člověk je od přírody dobrý a sociabilní a ignoroval tuto jeho tragickou dimenzi. Dnes už nespoléháme automaticky v přirozenou dobrotu člověka, věříme však, že je možno vytvořit podmínky pro uplatnění jeho dobrých stránek, pokud mu rozumná a otevřená organizace společnosti poskytne šanci.

1.2. Základní sociálnědemokratické hodnoty

1.2.1. Humanismus

Základní hodnotou sociální demokracie je úcta k člověku jako jedinečné lidské bytosti. Člověk je primárním cílem, úroveň jeho rozvoje klíčovým kritériem. Jeho etický rozumový a produktivní potenciál je základním zdrojem rozvoje společnosti. Talent, vzdělání a motivace lidí k činům prospěšným jim, jejich rodinám i celé společnosti jsou základním bohatstvím země. Usilovat o zajištění podmínek pro důstojný a co možná nejspokojenější život všech lidí je proto základním posláním a cílem sociální demokracie.

V zájmu harmonického rozvoje společnosti je v tomto směru žádoucí spolupráce i s křesťanskými církvemi a jinými humanisticky orientovanými náboženstvími.

1.2.2. Demokracie

Rozvíjení demokracie je obtížnou a zdlouhavou, nicméně jedinou cestou tvorby a realizace politiky veřejné, otevřené a dlouhodobě efektivní. Podílejí se na něm jak instituce a procedury reprezentativní demokracie, tak i demokracie participativní a přímé. Opakem demokracie je totalita, kterou odmítáme v jakékoli její podobě.

1.2.3. Trvale udržitelný rozvoj

Jedinou šancí na přežití lidstva není soupeřit s přírodou a "dobývat ji", ale naučit se žít s ní a v ní. Koncept trvale udržitelného rozvoje je hodnotou, která vyjadřuje orientaci sociální demokracie na ochranu a tvorbu životního prostředí, úctu ke všem živým bytostem a respekt k přírodě jako celku. Zavazuje žijící generace, aby svým potomkům předaly její bohatství v co nejúplnější míře i v celé její kráse a rozmanitosti.

1.2.4. Svoboda a odpovědnost

Sociálnědemokratická politika směřuje k tomu, aby každý člověk mohl uplatnit své právo občana na svobodný rozvoj osobnosti a na svobodná rozhodnutí. Současně usiluje o to, aby každý bral na sebe odpovědnost za rozhodnutí nejen před svým svědomím, ale i před společností. Svoboda jedince je ohraničena svobodou jiných lidí. Uplatnění práv člověka předpokládá současně plné respektování jeho povinností plynoucích z demokraticky přijatých zákonů. Výchova mladé generace v rodině a vzdělávacím systému směřuje k tomu, aby byla připravena tato práva a povinnosti na sebe převzít v plném rozsahu.

1.2.5. Rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě a právech

Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě, právech a v životních šancích. Také však v odpovědnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení jednotlivců, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemně odlišují, nelze za cíl sociálnědemokratické politiky považovat absolutní rovnost kvality jejich života. Sociální demokracie proto usiluje o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny vytvářením veřejnoprávních institucí, jakož i ekonomických a sociálních standardů platných pro všechny. Vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, práci, k občanskému i osobnímu uplatnění.

1.2.6. Solidarita

Jedním ze základních způsobů vytváření rovnosti v důstojnosti, svobodě a právech je přirozená lidská solidarita a z ní se vyvinuvší demokratická občanská sounáležitost s těmi skupinami, jež jsou tak či onak sociálně hendikepovány podmínkami svého života a jsou proto ohroženy sociálním poklesem, chudobou, případně i sociálním vyloučením. Proto bude sociální demokracie usilovat o vytváření důstojných podmínek života pro důchodce, rodiny s dětmi, nemocné a zdravotně postižené, nezaměstnané, jakož i jinak znevýhodněné menšiny nebo skupiny nalézající se na okraji společnosti. Předpokladem plného uplatnění principu solidarity však bude i spoluodpovědnost a vstřícná aktivita příslušníků těchto skupin a menšin i jejich rodin.

1.2.7. Sociální spravedlnost

V podmínkách tržní ekonomiky nemůže ani rovnost příležitostí ani uplatnění principu solidarity překonat existenci nerovností podmínek a kvality života jednotlivců i rodin. Sociální demokracii půjde o to, aby sociální nerovnosti nepřerostly únosnou mez a byly společností vnímány jako přijatelné a užitečné. Princip sociálního státu bude proto prosazovat prostřednictvím veřejných rozpočtů a daňové soustavy takovou míru přerozdělování, která zajistí všem občanům České republiky rovný přístup k veřejným sociálním službám a životní podmínky, umožňující všem, kteří chtějí, vést hodnotný a důstojný život.

1.3. Cíle sociální demokracie v současném světě

1.3.1. Člověk jako cíl a lidský potenciál jako zdroj rozvoje společnosti

Člověk bude moci být svobodný pouze tehdy, bude-li mít k dispozici dostatek zdrojů, podnětů a příležitostí k vlastnímu rozvoji a uplatnění. Společnost bude prosperovat jen tehdy, dokáže-li využít maxima schopností a dovedností svých členů. Vytváření co nejpříznivějších podmínek pro rozvoj člověka proto chápeme jako klíčovou strategickou orientaci sociální demokracie v dlouhodobé perspektivě.

1.3.2. Společnost vzdělání, spoluúčasti, solidarity a ekologické citlivosti

Rozšiřování prostoru pro rozvoj a uplatnění lidí je nutno stavět na vytváření vzdělávacích příležitostí pro všechny a po celý život; na lidské solidaritě a občanské spoluúčasti s těmi, kteří by se jinak ocitli na okraji společnosti; na podpoře všech forem účasti lidí na řešení veřejných záležitostí a na úctě ke všemu živému na této planetě.

1.3.3. Sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství

Působení produktivních sil tržní ekonomiky je třeba neustále slaďovat s potřebami vytvářet co nejpříznivější podmínky pro život, rozvoj a uplatnění lidí a pro zajištění trvalé udržitelnosti rozvoje z hlediska vlivů výroby a civilizace na životní prostředí. Prostředkem k tomu bude navzájem se doplňující regulační působení trhu, státu a občanského sektoru při řešení dnešních a budoucích problémů země, jakož i zodpovědnost žijících generací za existenční podmínky generací příštích.

1.3.4. Globální spravedlnost a odpovědnost

Česká republika je jen malou, nicméně nikoli nedůležitou částí světové civilizace. Česká sociální demokracie chápe svoji spoluodpovědnost za osudy lidstva vskutku globálně: podporou demokracie a demokratických institucí občanské společností všude ve světě, spoluúčastí na programech vedoucích k překonání bídy národů třetího světa, úsilím o mírové řešení konfliktů, důsledným hledáním takových politických mechanismů na úrovni států i nadnárodních společenství, které by prosazovaly hodnoty a principy sociální demokracie tváří v tvář potenciálním hrozbám neregulované globalizace.

2. Stav české společnosti a strategické směry programu ČSSD

2.1. Transformace české společnosti po listopadu 1989

Českou společnost postavily dějiny po r. 1989 před úkol vypořádat se s náročnými transformačními proměnami. ČSSD se podílela na těchto procesech a vytvářela své pojetí transformace.

Zvládnutí takového procesu bylo a je obtížné i proto, že chyběly úspěšné zahraniční vzory, kapitálové i kvalifikační zdroje, které ho mohly usnadnit. Zlomovým obdobím byl r. 1992, kdy nastal posun politického těžiště doprava a nové mocenské elity, které se na jaře 1990 postavily do čela těchto přeměn, nekriticky přijaly strategii transformace, založenou na maximální liberalizaci, co nejrychlejší privatizaci a přísně restriktivní rozpočtové a peněžní politice. Přitom -- kromě několika obecných formulí -- nebyly s to vypracovat dlouhodobější politickou a společensko-transformační koncepci svého postupu. Tato bezkoncepčnost usnadnila vznik silné a vlivné vrstvy nových kořistníků, na nějž společnost reagovala nespokojeností, která je dodnes zdrojem mnoha potíží a bolestí.

Navíc v sobě "koncepční bezkoncepčnost" konzervativně-liberální pravice, která prováděla transformační proces po svém, nesla rysy nesnášenlivosti k jakékoliv kritice, stálého zdůrazňovaní diferenciace na vítěze a poražené a měla výrazný podíl na rozbití Československa, které bylo selháním polistopadového demokratického vývoje a postavilo českou společnost před obtížný a nečekaný úkol, žít a rozvíjet se v rámci zcela nového státního útvaru -- České republiky.

Pravice, která mezi lety 1992-7 bez zábran prosazovala svou, postupně vytvořila vršící se bariéru omylů, chyb a obtíží, jež nezadržitelně vedly naši zem do celkové stagnace. Specifickou roli v tom sehrála i většina medií, která se vzdala své proklamované aspirace na nezávislost a stala se alternativním aktérem pravicového vývoje.

Pravicové vlády odmítaly přijmout hospodářskou politiku státu, zaměřenou na podporu zvyšování konkurenční způsobilosti tehdy podkapitalizovaných podniků, strádajících pod břemenem předčasné liberalizace ekonomiky vůči zahraničí. Nesprávnou se ukázala zejména představa většiny pravicových ekonomů, že privatizaci ekonomických subjektů je třeba provést naráz, "jedním skokem přes propast", a to i za tu cenu, že se uskuteční bez nezbytného právního rámce. Kupónovou privatizaci, která byla už sama o sobě krutým omylem, provázel i rozsáhlý přímý prodej podniků na bankovní úvěr, o kterém se často už předem vědělo, že nemůže být včas a zplna splacen. To vše, spolu s už zmíněným rozvratem bezpečnostních a soudních institucí a funkcí, ale i s jinými omyly, vyvolalo vlnu korupce, dosahující ohromujících rozměrů .

To, jakož i nechuť pravicových vlád dát společnosti možnost spolurozhodovat referendem o klíčových otázkách budoucnosti, vyvolalo vlnu narůstající občanské apatie. Národu byly vnucovány i takové skutečnosti, vůči kterým se zdvihal živelný odpor, pocity odcizení a nespokojenosti. Konzumní euforie parazitní vrstvy zbohatlických tunelářů kontrastovala s potížemi, jimž byla vystavena většina ostatních občanů.

Od počátku transformace se začaly ozývat ze strany sociální demokracie stále sílící varovné hlasy, ale média jim neposkytla prostor a až na několik výjimek nadále glorifikovala pravicovou politiku jako jedinou možnou cestu transformace.

2.2. Společenská krize let 1996-98, nástup ČSSD do vlády a její dosavadní výsledky

Ideologie "jediné správné cesty" odpuzovala -- stejně jako před listopadem 1989 -- stále více lidí, zvláště když narůstající hospodářské problémy přerostly v krizi, zatímco okolní země prožívaly vzestup. Hospodářská krize vyústila do politické a obě se v letech 1996-98 propojily do krize celospolečenské. Ta oslabila pozici pravice a vedla ke vzrůstu důvěry občanů k ČSSD.

Sociální demokracie zpracovala a předložila veřejnosti už v r. 1997 komplexní program překonání této krize a řadu opatření směřujících k dovršení transformace. Ve volbách do sněmovny v r. 1998 pro něj získala podporu takřka dvou milionů (32,31 %) voličů.

Podmínky, za nichž ČSSD převzala vládní odpovědnost, nebyly zvlášť příznivé. Její menšinová vláda měla k dispozici jen skrovný deficitní rozpočet. Navíc právě v této době dozrála kritická situace řady našich největších podniků a zejména bank, která hrozila rozvrátit stabilitu celé ekonomiky a vyvolat další vlnu jejího poklesu. V rozporu s původním záměrem nezbylo než narychlo a nemalými prostředky uhasit tento požár krizové recidivy a usměrnit k jejímu řešení nemalou část zdrojů, s nimiž vláda původně počítala pro naplňování svých klíčových programových cílů, zejména v oblasti školství, bytových, sociálních aj. programů. Vláda navíc plnila své úkoly v nepříznivé mediální atmosféře, kdy takřka všechny sdělovací prostředky -- včetně veřejnoprávních -- rozpoutaly proti nástupu naší vlády kampaň, někdy až nenávistnou.

Pravicová většina parlamentu navíc vládě ČSSD zablokovala řadu klíčových norem (zejména zákon o zavedení majetkových přiznání), bez nichž mohla jen s obtížemi zahájit akci Čisté ruce, namířenou proti minulé ekonomické kriminalitě.To nás velmi poškodilo, protože na její výsledky celá společnost netrpělivě čekala. Tímto krokem česká pravice udělala tlustou čáru za privatizačním rozkrádáním a legalizovala tak kořist tunelářů, etablovala novou vrstvu mafiánských zbohatlíků, jejíž beztrestná existence podrývala základy společenské morálky a společenského konsensu. Nakonec však ani tím se jí nepodařilo zabránit postihu alespoň části viníků.

Přes všechny potíže se podařilo uskutečnit podstatnou část našeho programu.

• Obhájili jsme -- a v mnohém i posílili -- principy solidarity a sociálních jistot a ubránili základní sloupy sociálního státu před náporem pravice.
• Zahájili jsme obtížný proces revitalizace klíčových podniků a stabilizace bankovního sektoru, což nám umožnilo zastavit růst nezaměstnanosti.
• Usnadnili jsme vstup zahraničního investičního kapitálu, který podstatně zvýšil a rozšířil moderní výroby, přispěli k vzestupu vývozu, a tím jsme i začali postupně zlepšovat pasivní obchodní bilanci.
• Vypracovali jsme programy, které v rámci možností podpořily malé a střední podniky a zmírnili finanční krizi našeho zemědělství.
• Zastavili jsme pokles ekonomiky, posílili stabilitu měny, redukovali inflaci, oživili kapitálový trh a vytvořili předpoklady pro obnovení růstu bytové výstavby.
• Zreorganizovali a stabilizovali jsme vládní legislativu a začali soustavnou práci na reformě všech podstatných zákoníků a dalších zákonů potřebných pro stabilizaci a zlepšení funkcí státní správy a soudnictví.
• Posílili jsme práva občanů na ochranu před státní byrokracií zřízením funkce ochránce lidských práv (ombudsmana).
• Prosadili jsme důraznější a koncepčně vyhraněnou energetickou i ekologickou politiku a udrželi stabilitu našeho zdravotnictví.
• Posílili jsme investice do vědy a výzkumu, zahájili proces diskuse o školské reformě a celoživotním vzdělávání.
• Položili jsme základy pro prohloubení demokracie prosazením vzniku krajských orgánů, učinili jsme kroky k reformě veřejné správy a stabilizaci státního aparátu.
• Překonali jsme zaostávání ČR v otázce vstupu do EU a dostali jsme ji opět do první řady uchazečů o přijetí.

Přes tyto a další úspěchy se však ukazuje, že rozsah, složitost a obtížnost transformačního období i důsledky konzervativně liberalistické strategie transformace jsou větší, než aby je bylo možno plně zvládnout v časovém rámci jednoho volebního období. Proto jsme vypracovali dlouhodobý programový výhled, který určuje základní směry naší strategie pro budoucnost.

2.3. Hlavní strategické směry našeho dlouhodobého programového výhledu

Především je třeba zvládnout výzvy globalizace, zahájené novou érou digitálně-informační revoluce, se všemi jejími nepominutelnými civilizačními důsledky, od nadějí po hrozby, ve smyslu rozšíření prostoru pro naše humanistické cíle.

Druhým naším strategickým cílem je začlenit ČR do EU jako její plnoprávnou, rozvinutou a stabilní součást. Toto začlenění nechápeme na rozdíl od konzervativců a liberálů jen jako vstup do největšího jednotného trhu světa, který by zabezpečil ČR ekonomickou stabilitu a potřebný růst, ale i jako účast na jedinečném procesu dobrovolného demokratického a mírového vytváření společenství evropských států.

Proto budeme spolu s ostatními evropskými sociálnědemokratickými a socialistickými stranami usilovat, aby se spolu s ekologicky orientovaným sociálnětržním hospodářstvím a vědeckým rozvojem postupně a soustavně uskutečňovala i politika plné zaměstnanosti, byl realizován kodex sociálních práv a jistot, systémy celoživotního vzdělávání, rozvoje kvartérního sektoru a cílevědomá přistěhovalecká politika spojená s bojem proti nacionalismu a xenofobii.

V organické jednotě s oběma předchozími záměry vytyčujeme i svůj třetí strategický cíl, směřující k dovršení transformačních proměn a rozvinutí nové éry solidárně humánního trvale udržitelného rozvoje naší země. Směry a cíle této politiky podrobně rozvíjíme v následujících kapitolách tohoto programového dokumentu. Jde v ní o:

a) další demokratizaci našeho státu rozvíjením svobody, zúčastněnosti a odpovědnosti,

b) vytváření solidární a sociálně spravedlivé společnosti,

c) rozvoj moderní sociálně tržní a ekologicky zodpovědné ekonomiky a společnosti, společnosti informací, vědy, vzdělávání a rozvinuté osobité národní kultury.

Dosahováním těchto cílů chceme obnovit a dále rozvinout i některé pozitivní a specifické tradice a rysy českého národního charakteru, jejichž zdroje sahají až k dobám vzniku českého státu, reformace, osvícenství a národního obrození. Máme na mysli zejména českou pracovitost, houževnatost, schopnost a ochotu k inovacím, cit pro společenskou rovnost a poctivost, vůli k občanské zralosti a nechuť k jakémukoliv násilí a extremismu.

V kritických okamžicích historie český národ dovedl prokázat jednotu, vysoké morální kvality, obětavost a solidaritu, ale i rozvážné jednání. Nikdy mu nebyl cizí smysl pro stabilitu rodiny, originalitu vlastní kultury a vážnosti ke škole a vzdělávání.

Program směřuje k tomu, abychom tyto naše tradiční národní vlastnosti nejen oživili, ale i modernizovali jejich projevy tak, abychom byli schopni přidat do nově se tvořícího evropanství i náš český nezanedbatelný přínos.

3. Jaký svět chceme vytvářet: Od současného nadnárodního řádu ke globální spravedlnosti

Globalizace jako hrozby i příležitosti

Globalizace je komplexním civilizačním jevem. Je produktem činnosti lidstva, zamýšleným i nezamýšleným, přímým i nepřímým. Je souborem procesů vytvářejících jeden svět, jejichž prostřednictvím se lidské společnosti stávají stále více na sobě navzájem závislými. V tomto světě už žádná země není izolovaným či soběstačným ostrovem.

Nicméně procesy provazování života lidí z různých oblastí doprovázejí celé lidské dějiny. Rozvoj nejrůznějších aktivit člověka postupně umožňoval soužití a střety jednotlivých kmenů, národů, států i kontinentálních útvarů. V poslední době jsme se dostali do fáze vývoje, v níž se stává možné uspořádávat naše společnosti pomocí informačních, komunikačních, dopravních a dalších prostředků v celoplanetárním rámci. Zároveň jsme se po rozpadu bipolárního světa ocitli v situaci, která politicky podnítila využití těchto globálních nástrojů k omezování moci národních států a k narůstání vlivu nadnárodních aktérů a institucí. Tento současný nadnárodní režim už není dobou rozmachu národních států, ale zároveň ještě není globální dobou, v níž by se již ustanovil nový světový řád. Je etapou zatím nestabilizovaných poměrů, v níž jednak hrají stále větší roli nadnárodní korporace, jednak se postupně posiluje postavení kontinentálních či regionálních útvarů (USA, Evropské unie, Číny, Indie atd.) a jednak se začíná vnímat potřeba nového institucionálního uspořádání na globální rovině. Tento přechodný stav s sebou přináší hrozby i příležitosti.

Na jedné straně před sebou máme nevyužitou možnost uskutečnit ideál vzájemného uznání jednotlivců i celých národů: společnost, v níž se občané společně podílejí na vládnutí sobě samým, v níž prosazují sociální spravedlnost a v níž k sobě navzájem přistupují solidárně. Současný stav nám totiž otevírá příležitost harmonického rozvinutí ekonomických, sociálních, politických, multikulturních, ekologických a bezpečnostních institucí na globální rovině.

Na straně druhé dochází k varovnému předbíhání ekonomické stránky globalizace před jejími dalšími stránkami, politickými, sociálními, multikulturními, enviromentálními a bezpečnostními. Jde ale o konstelaci, v níž má globální trh neoliberální podobu a není regulován -- ponecháme-li prozatím stranou neokonzervativní protekcionismus silných států. Svět je tedy deformovaně propojen ekonomicky. Svět však téměř není provázán sociálně a tudíž mu schází sociální zabezpečení, které by napravilo současné narůstání enormních nerovností mezi jednotlivými lidmi a národy. Není také dostatečně propojen politicky a tudíž postrádá demokratické nebo jiné legitimní ospravedlnění současného nadnárodního režimu. Není rovněž uspokojivě a rovnoprávně pospojován multikulturně, a tedy není vybaven strukturami, které by odstranily současnou diskriminaci příslušníků a národů jednotlivých kultur. Není sjednocen ekologicky, a tedy nemá prostředky, které by umožnily globální ochranu přírody před jejím devastováním. Není téměř integrován ani bezpečnostně, a tedy nemá nástroje na celoplanetární obranu před vojenskými a teroristickými intervencemi. Současný nadnárodní režim se tedy vyznačuje deficitem regulace trhu a sociálním, politickým, multikulturním, ekologickým a bezpečnostním deficitem.

Sociální demokracie proto nemůže rezignovat na regulaci globálního trhu, na sociální zabezpečení, demokracii a legitimní uspořádání, multikulturní řád v mezinárodním právním rámci, zdravé životní prostředí a mírové uspořádání světa. My, sociální demokraté, jsme odhodláni o jejich uskutečňování postupně usilovat. Vyžaduje to však v prvé řadě schopnost kritického zhodnocení deficitů a příležitostí současného nadnárodního režimu a vytvoření reálné vize globální spravedlnosti, v níž budou tyto deficity minimalizovány a příležitosti plně využity. Zároveň to však znamená, že sociální demokracie tuto svou vizi dokáže legitimizovat v co nejširší lokální, národní, kontinentální i globální veřejnosti a získat pro ní spojence mezi všemi relevantními globálními aktéry. Především v hnutích za svobodu a demokracii, v hnutích za sociální spravedlnost a v ekologických a mírových hnutích.

3.1. Zhodnocení současného nadnárodního uspořádání

3.1.1. Ekonomický a sociální deficit

Prvním deficitem současného nadnárodního řádu je předbíhání ekonomiky před sociálním aspektem. Proto o něm můžeme hovořit jako o neregulované ekonomické globalizaci. Ta porušuje tradiční rovnováhu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, konkurencí a solidaritou, které bylo historicky dosaženo (alespoň v euroamerickém prostoru) v rámci národních sociálních států. Rovnováha je porušena ve prospěch kapitálu, trhu a konkurence, resp. v neprospěch práce, státu a solidarity. Jak k této situaci došlo?

V éře globalizace dochází k výraznému propojení ekonomik. Je to důsledek celosvětového rozšíření obchodu -- zejména elektronického -- a především celosvětového pohybu kapitálu. Předpokladem tohoto procesu je nejen mezinárodní liberalizace trhů zboží a služeb, ale

v současné době také liberalizace trhů výrobních faktorů: kapitálu a práce. Zatímco mobilita kapitálu se zvyšuje, mobilita práce zůstává stejná nebo se snižuje. Tento stav způsobuje závažné sociální nerovnosti a pnutí.

Neoliberální přístup ke globalizaci považuje tento stav nerovnováhy v lepším případě za dočasný, v každém případě však za prospěšný. Kalkuluje s prospěšností volného trhu laissez faire na nadnárodní globální úrovni jako kdysi v tradičním národním státě na místní úrovni: Stačí prý rozvinout podmínky mobility na straně kapitálu a z jeho zisků bude mít nakonec prospěch i strana práce.

Neoliberální přístup ke globalizaci kalkuluje, ostatně jako vždy v minulosti, chybně. Neregulované lokální trhy od počátku vytvářely nerovnosti, které se následně musely odstraňovat ne-ekonomickými (mimotržními) prostředky. V moderní době pak v rámci instituce národního (sociálního) státu. Současná ekonomická globalizace, tedy ekonomika vymknutá z národního politického a sociálního rámce v důsledku liberalizace kapitálu, rovněž neodstraní nerovnosti způsobené vlastní dynamikou. Neoliberální přístup ke globalizaci veden heslem "nechat trhy", tak jen reprodukuje a prohlubuje přirozeně vzniklé nerovnosti na globální úrovni.

Za pozornost stojí, že ekonomická globalizace, navzdory ohromným možnostem, které globální propojování světových trhů a ekonomik přináší, produkuje ve světovém měřítku nižší ekonomický růst, než tomu bylo ve světové ekonomice zasazené do systému relativně izolovaných národních ekonomik (hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století). Přitom právě v tehdejší době docházelo v národním i globálním měřítku k znatelnému růstu v životní úrovni a není bez zajímavosti, že nejvíce v těch zemích, které mezi předpoklady ekonomického růstu zahrnuly i relativně velkorysou sociální politiku (skandinávské země). Pozitivní zkušenosti se "sociální" regulací trhů v národním rámci tak jen podtrhují nutnost jejich obdobné regulace v globálním rámci.

Ekonomická globalizace umožňuje stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu a kapitálově vyspělých zemí a následkem toho způsobuje velký růst bohatství úzké elity na úkor chudnoucí většiny. Ve vyspělých zemích způsobuje ekonomická globalizace následkem nerovnováhy mezi kapitálem a prací vznik staronových forem moci spojených s tíživými druhy závislosti i odcizení. Lidé začínají pociťovat, že kapitál nad nimi opět získává neomezenou moc, že jejich životy jsou podřízené anonymním tržním silám, proti kterým mají jen malé prostředky obrany. Tlaky na růst produktivity práce na základě znehodnocování tradičních sociálních standardů, včetně propouštění z práce, reprodukují hromadnou nezaměstnanost. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi bohatstvím a bídou.

Dochází také ke zostření globálních problémů, které již existovaly. K těmto problémům patří nezvládnutá populační exploze v zemích Jihu a naopak stárnutí a počínající vymírání obyvatelstva ve vyspělých zemích. Narůstají velkoměsta zejména v rozvojových zemích, tzv. slumová urbanizace, která způsobuje sociální deprivaci. Zpomaluje se tempo rozvoje, u nejchudších národů se někdy dokonce rozvoj obrací v úpadek, zejména u ženské části populace a u nastupujících generací.

Neoliberální přístup ke globalizaci žene svět do ekonomických krizí. Zostřuje se globální rozpor zejména mezi bohatým Severem a chudým Jihem a dochází k jeho eskalaci až po snahy o jeho násilná řešení ozbrojenými konflikty, a to na obou pólech.

O sociálních důsledcích ekonomické globalizace hovoří výmluvně fakta. Denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích je čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudších zemích. Statistiky OSN uvádějí, že téměř 20 milionů lidí v chudých zemích ročně umírá hlady a na následky snadno léčitelných nemocí. Rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA dosahují čtyřistanásobku. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu 225 nejbohatších lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu poloviny světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí nejchudších zemí světa.

Socialistická internacionála charakterizovala velký paradox tohoto historického vývoje světa tak, že lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností technicky, ekonomicky i společensky překonávat odvěké neduhy jako nerovnost, hlad, nemoci, nebo nedostatek vzdělání. A ještě nikdy těchto možností tolik nevyužívalo k dalšímu prohlubování těchto neduhů.

Dlouhodobým zdrojem růstu bohatství, které by -- za příznivých společenských podmínek -- umožnilo překonávání těchto neduhů, je zvyšování produktivity. Pro dlouhodobé soutěžení nejvyspělejších ekonomik světa -- "čistě tržní" ekonomiky USA a vyspělého jádra sociálně tržní Evropské unie -- je přitom charakteristické, že po celou éru globalizace až do poloviny devadesátých let dvacátého století dosahovala "plýtvavá sociální" EU dvojnásobně rychlejšího růstu produktivity práce než USA. Vyspělé jádro zemí EU v polovině devadesátých let dosáhlo v úrovni produktivity přibližně úrovně USA. Je to zřejmě do značné míry tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti, zatímco USA soutěžily především cenovým podbízením, zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením.

Od poloviny devadesátých let se však USA podařilo urychlit růst produktivity mnohem účinnější a méně nákladnou cestou: rozvojem znalostní revoluce. Proto přistoupila také Evropská unie k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu produktivity a na svém summitu v Lisabonu v březnu 2000 vyhlásila svůj program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří zejména malým skandinávským ekonomikám s "velkým sociálním státem", který posílil svou úlohu při vytváření, osvojování a uplatňování znalostí. Některé vyspělé ekonomiky EU, které jdou neoliberální cestou cenové, zejména daňové konkurence, dosahují hospodářského růstu i zvyšování zaměstnanosti naopak na úkor pomalejšího růstu produktivity a tím i dlouhodobé udržitelnosti své konkurenceschopnosti.

Hlubší příčinou tohoto protikladného vývoje jsou některé závažné společenské konflikty, které s sebou neoliberální přístup ke globalizaci přináší:

Rozpor mezi liberalizací a monopolizací trhů

První závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi liberalizací a monopolizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení ve světovém, globálním měřítku. Padají skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu obdobně jako na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na druhé straně dochází zejména se vznikem multinacionálních společností k takové monopolizaci ekonomik, že dvě třetiny světového obchodu (v USA devět desetin exportu) přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností. Světová ekonomika ještě nezažila takovou míru monopolizace. Ta došla nesrovnatelně dál, než jaká panovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy světová ekonomika dospěla do monopolního stadia. To znamená, že základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky -- soutěžní trh -- je vytlačen na okraj trhem s "nerovnými" cenami a s "nerovným" postavením jednotlivých podniků. Místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty je dána volná ruka hrstce multinacionálních společností k uplatnění jejich převahy.

Konflikt mezi liberalizací a monopolizací je dále prohlubován novým, dříve nebývalým jevem, téměř absolutní liberalizací i technickou přemístitelností finančního kapitálu ve zlomku času ve světovém měřítku.

Příliv zahraničního kapitálu z vyspělých do méně vyspělých zemí může za příznivých okolností rozšířit jejich zdroje investování i znalosti a zkušenosti, a tím urychlit jejich technický a ekonomický rozvoj. V soutěži o získání zahraničního kapitálu však dochází k tomu, že se málo a středně vyvinuté země nezřídka podbízejí příslibem nízkých daní, mezd a sociálních výdajů. Navíc nadnárodní společnosti mohou -- prostřednictvím svých vnitropodnikových "celosvětových" cen -- repatriovat nejen zisk, ale i daně či jiné nákladové položky. Z globálního hlediska vede celý tento vývoj k výsledku, který je asymetricky posunut ve prospěch vyspělejší země, odkud přichází kapitál.

Absolutní přemístitelnost kapitálu umožňuje také mnohonásobně rychlejší růst kapitálových toků než světové produkce i obchodu. Ve svých důsledcích to vede k odpoutání kapitálových toků od toků zboží, služeb i fyzického kapitálu, takže - podle odhadů z konce dvacátého století -- jde z devadesáti procent o spekulativní transakce. Důsledkem je i tendence k odpoutání kursů měn od trhů zboží a služeb -- kursy jsou stále více ovlivňovány kapitálovými trhy a ztrácejí schopnost vytvářet rovnováhu běžného účtu platební bilance.

Dvojí metr liberalizace

Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že při liberalizaci světového obchodu je uplatňován dvojí metr. Méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci v rozporu se zkušenostmi posledních dvou století -- Evropy i Ameriky v devatenáctém století a západní Evropy, Japonska i "asijských tygrů" po druhé světové válce. Tyto zkušenosti potvrdily, že země podstatně zaostávající v produktivitě potřebují dočasnou ochranu svého trhu zejména k osvojení technicky a technologicky složitějších výrob na úrovni srovnatelné s vyspělou konkurencí. Při předčasné liberalizaci zahraničního obchodu však okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout především extrémním cenovým podbízením -- mimořádně nízkými mzdami i daněmi a zejména extrémně nízkým kursem měny. Obdobně i podbízením v pracovních podmínkách. Tento postup byl vnucen i pro deregulaci latinskoamerických ekonomik a pro tržní transformaci postkomunistických ekonomik. K tomu byl přijat tzv. Washingtonský konsensus, doktrína ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tato doktrína byla prosazována i představiteli nejvyspělejších zemí (G 7). Tento postup na jedné straně vytváří gigantické přerozdělování výsledků z méně vyspělých do vyspělých zemí. Na druhé straně to vyspělým zemím přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má svou odpověď. Buď stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou, nebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami jako v rozvojových zemích. To přináší extrémní polarizací bídy a bohatství nejen mezi Jihem a Severem, ale i "uvnitř" Severu. Vyspělé země přitom bez okolků uplatňují svůj protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Místo toho, aby postup liberalizace zahraničního obchodu dával méně vyspělým zemím čas na přizpůsobení, je naopak zesilována převaha vyspělých zemí.

Nerovnoměrný vývoj znalostní revoluce

Třetí konflikt vyplývá z nerovnoměrnosti vývoje znalostní revoluce. Na jedné straně tato revoluce vede k historicky ojedinělému technickému skoku. Její nervovou soustavou je vznikající globální informační a komunikační infrastruktura, rozvíjejí se nové vědní obory, nové technologie, nové výrobky a celá nová odvětví. Přesto je to patrně teprve počátek dlouhodobých, ještě převratnějších změn. Tato revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje a nové ekonomiky, náročné na znalosti, ale málo náročné na omezené výrobní faktory -- půdu, práci, kapitál. Vznikají předpoklady zásadního zvýšení úlohy "mozků" na vlastnictví, rozhodování a zisku podniků. Tato revoluce zvyšuje nároky na intelektualizaci člověka jako výrobního činitele i jako spotřebitele. Vstupujeme do epochy společnosti znalostí, v níž odvětví intelektualizovaných služeb budou rozhodující. Na druhé straně tato revoluce se zatím plně rozvíjí jen v několika nejvyspělejších zemích a prohlubuje tak propast mezi výsledky zemí, jejichž konkurenceschopnost se zakládá na cenovém podbízení a těmi, které jí dosahují kvalitativními, znalostními faktory zvyšování produktivity. Kromě toho bohaté společnosti Severu spravují 90 % světových patentů, přičemž ochrana těchto patentů zvyšuje cenu technického a technologického importu do chudých zemí a prohlubuje tak technologickou propast v samém srdci globálních nerovností.

Ekonomická globalizace versus sociální stát

Čtvrtý konflikt vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou účinné regulace globálního trhu i potřebou posílení sociální spravedlnosti a solidarity na jedné straně a rostoucími tlaky na omezování úlohy národního státu na druhé straně.

Na jedné straně se zvyšuje potřeba regulovat globální trh zejména v uvedených případech, kdy selhává. Znalostní revoluce i globalizace současně výrazně zvyšují výdaje na nové civilizační výzvy - na vědu a výzkum, na rozšiřování vzdělávání, na prodlužování lidského života, na technologickou revoluci ve zdravotnictví a na ekologii. Soudobá globalizační individualizace člověka v intencích sociálního darwinismu oslabuje i rodinu a její vnitřní solidaritu a zvyšuje závislost handicapovaného jedince na širší společenské solidaritě.

Na druhé straně dochází navzdory tomu naopak k oslabování jak regulační, tak solidární úlohy národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika převážně zůstává v národním rámci. Jsou také dále oslabovány možnosti solidární úhrady uvedených zvyšujících se nákladů národním státem. Jsou oslabovány jednak daňovými úniky globálního kapitálu do daňových rájů a jednak rostoucím tlakem nadnárodních korporací a finančních skupin i neoliberálních ekonomů a politiků na snižování daní. Tím je vytvářen dodatečný, zesilující tlak na schodkovost solidárního financování a tím konec konců tlak na privatizaci těchto činností. Je to vlastně tlak na privatizaci a pohlcení sociálního státu.

Specifickým rysem České republiky a dalších nových členských zemí EU ze střední a východní Evropy je, že v nich různé fáze tohoto vývoje -- dovršení tržní transformace ekonomiky a restrukturalizace podnikové sféry, přiblížení ekonomické úrovni EU, znalostní revoluce i nápor na privatizaci sociální sféry -- probíhají v podstatně kratší době a s podstatně omezenější ekonomickou pomocí EU než při jejím dřívějším rozšiřování, což může být zárodkem sociálních pnutí. Proto politika České republiky nemůže pouze napodobovat politiku vyspělých zemí, ale musí ke společnému cíli hledat také specifické přístupy. Hlavním úkolem však není pokoušet se izolovaně uskutečnit vlastní nacionální cestu, ale podílet se na utváření společného - jednak evropského a jednak světového - pojetí ekonomiky a sociálního zabezpečení. Začlenění ČR do sociálního modelu Evropské unie má proto velký význam pro současný a budoucí vývoj České republiky. ČR to umožňuje podílet se na evropském sociálněekonomickém systému, který může rovněž pozitivně ovlivňovat globalizační procesy v současném světě. Tímto způsobem může nejen prospět občanům České republiky, ale také pomáhat méně rozvinutým zemím, které se potýkají s problémy hladu a snadno léčitelných nemocí, jež se u nás již dávno vyřešily.

3.1.2. Politický a multikulturní deficit

Další deficit v současné době vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou politického překonání výše zmíněných a dalších rozporů účinnou kontrolou a regulací v novém právním řádu. Rozšiřováním neregulovaného trhu a posilováním vedoucí síly nadnárodních korporací v něm se však zužuje okruh možností politického -- demokratického nebo jiného legitimního -- rozhodování v rámci národního státu. Nové nadnárodní (regionální či kontinentální a globální) instituce, které by demokratické nebo jiné legitimní uspořádání byly schopny zajistit, přitom ještě nejsou dostatečně rozvinuty, nebo k tomu nejsou ochotny.

Z historického hlediska je zřejmé, že projekt demokratického právního státu se doposud rozvíjel ve formě národního státu, který se vyznačoval vnitřní a vnější suverenitou, jež byla založena na propojení teritoriálně vázané suverénní státní moci s teritoriálně vázaným tržním národním hospodářstvím. Sociální forma demokratického právního státu byla založena na právní regulaci tržního národní hospodářství. Tato cesta byla zdrojem bohatství národa a zprostředkovaně umožňovala zajistit značný růst životní úrovně, omezení sociálních rozdílů a začlenění občanů do procesů demokratického rozhodování. Tato historicky jedinečná a křehká symbióza tržního hospodářství a sociálně orientované demokracie se však v procesech globalizace rozpadá, neboť globalizace má destruktivní důsledky na vnější a vnitřní suverenitu dnes už téměř jen formálně suverénních národních států. Prostřednictvím postupující ekonomické globalizace se původní teritoriálně vázané tržní národní hospodářství stává součástí globálních trhů a politika se přizpůsobuje imperativům globální konkurence, které zatím nebyla schopna ovlivnit, a to i v sociálních systémech společnosti. Právně regulovaná státní moc tím ztrácí nástroje uskutečňování sociální politiky, neboť je nucena přizpůsobovat se podmínkám globální konkurence i s ohledem na utváření sociálního systému společnosti. Demokratické společenství, které se historicky vytvořilo v rámci teritoriálně vázané formy národního státu, tak postupně přichází o možnost samostatně utvářet podmínky svého vlastního života. Dochází k omezování demokracie.

Obecně vzato, nadnárodní finanční kapitál, rozhodující síla ekonomické globalizace, se vymaňuje z politických a právních pout národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika a právní řád převážně zůstává v národním rámci. Jsou tak ohroženy podmínky, na nichž až dosud spočívala evropská sociální demokracie. Ta se zrodila v národním rámci a utkala se s národním kapitálem v národním boji proti selhávání trhu a za sociální práva. Prosazovala a uskutečňovala reformy, včetně vytvoření sociálního státu, regulujícího trh a omezujícího sociální nespravedlnost. Takový pořádek je nyní napadán nadnárodním finančním kapitálem naší epochy.

V tomto zúženém prostoru je demokratické zřízení navíc oslabováno zneužíváním masově mediálních technologií a jejich nekontrolovanou mocí, která posiluje hrozbu mediokracie, a to i na globální úrovni. Lze tedy říci, že národní státy se v éře globalizace v nemalé míře přestávají řídit demokraticky a sociálně a podřizují se diktátu trhů.

Demokratický deficit je posilován také neokonzervativními, nacionalistickými a rasistickými reakcemi na současnou zvýšenou míru kontaktů a střetů lidí z odlišných kultur. V rámci národního státu se tento problém postupně řeší realizací modelu, který umožňuje soužití většinové populace s příslušníky nejrůznějších národů a kultur, tj. menšin, které tvoří zejména skupiny přistěhovalců, původního obyvatelstva a dočasně usedlých cizinců. Mohlo by se zdát, že se tyto multikulturní otázky netýkají České republiky, neboť v současné době patří české země v porovnání ze zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky mezi území s poměrně malým počtem lidí z odlišných kulturních zázemí. Nicméně také na našem území se zvyšuje počet příslušníků skupin obyvatelstva, které mají odlišné kulturní zázemí (rómské, vietnamské, ukrajinské a další menšiny, pro něž se ČR stává atraktivní zejména prostřednictvím svého vstupu do EU).

Nedostatek integrace minorit do společnosti s sebou přináší problém přehlížení nebo vylučování těchto skupin obyvatelstva z účasti na demokratickém životě společnosti. Integraci však brání zmiňované vlny nacionalismu a rasismu, jimž mohou podléhat zejména vrstvy nezaměstnaných a špatně placených. Toho v rostoucí míře zneužívají populistické, nacionalistické a fundamentalistické ideologie a hnutí k destabilizaci demokratických systémů a k zadržování integračních trendů, které jsou nezbytnou podmínkou aktivního politického řešení globalizačních rozporů.

Vztah mezi většinovou populací a menšinami na území jednoho státu ovšem nevyčerpává vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Dalším a patrně významnějším druhem interkulturního styku je vztah mezi jednotlivými kulturními skupinami, které přesahují hranice jednoho státu. V globálním měřítku se můžeme setkat jak se stále silnější komunikací a vzájemným uznáním mezi lidmi z odlišných oblastí, tak také se stále vyhrocenějšími nerovnostmi mezi Severem a Jihem a narůstajícími válečnými a teroristickými konflikty. Nicméně mnoho obyvatel USA a dalších západních zemí si konfliktní stránku interkulturního styku uvědomilo až prostřednictvím teroristických útoků na světová obchodní a vojenská centra 11. září 2001.

Jednotlivci, různé skupiny osob i celé národy se často cítí být kulturně zneuznáni současným ekonomickým a politickým uspořádáním mezi jednotlivými částmi světa. Je evidentní, že eskalující ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi harmonické soužití mezi nimi neumožňují. Nedostatečné řešení tohoto problému vytváří stupňující se napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a napomáhá formování světa. Extrémní chudoba, absence základní zdravotní péče, nedostatečný přístup k základnímu vzdělání, šíření HIV/AIDS a dlouhodobě neřešené politické problémy jsou faktory, které vytvářejí živnou půdu pro radikální, extrémistické a dokonce teroristické jednání. Také Vysoký panel OSN zdůraznil nutnost odstraňovat kořeny ozbrojených konfliktů a poukázal na potřebu propojit boj proti extrémní chudobě s bojem proti novým bezpečnostním hrozbám.

3.1.3. Ekologický deficit

Třetím deficitem současného nadnárodního řádu je stále více nadnárodně provázané ohrožování životního prostředí, které se transformuje do globálního ohrožení planety Země jako celku. Ekonomická globalizace, která jednostranně a nekontrolovaně upřednostňuje ekonomický růst před ostatními růstovými faktory (sociálními, politickými, kulturními, bezpečnostními a environmentálními) naráží zásadním způsobem na limity zdrojů a podmínek života. Mezi hlavní problémy patří vyčerpání stratosférického ozónu, globální oteplení, skleníkové plyny a ztráta biodiversity.

Zrychlují se rovněž procesy ničící biosféru, znečišťování moří, ničení tropických pralesů a biofondu planety, ubývání zdrojů pitné vody, zrychleného čerpání neobnovitelných zdrojů a krize odpadového hospodářství.

Zásadními celosvětovými ekologickými problémy, na nichž se shoduje OSN a OECD, jsou znečištění životního prostředí ze zemědělství, neudržitelné drancování vod rybolovem, emise skleníkových plynů, emise z automobilové a letecké dopravy, produkce komunálních odpadů, ztráta biologické rozmanitosti, rozlohy tropických pralesů, ohrožení kvality podzemních vod či znečištění kvality ovzduší ve městech.

Česká strana sociálně demokratická se plně shoduje se stanoviskem OSN vyjádřeným ve zprávě jejího generálního tajemníka Kofi Annana v roce 2000 při přípravě Summitu tisíciletí, že ekologická krize, které čelíme, vznikla z takových příčin, jako je chudoba, lhostejnost a chyby při řízení; předpokládá se, že závažná ekologická překvapení svět ještě čekají. Proto je nezbytné přijmout okamžitá opatření v oblasti klimatické změny, vodního hospodářství a ochrany půdy a biodiversity.

Není možné nadále plýtvat neobnovitelnými zdroji a celosvětově devastovat životní prostředí. Takovýto neudržitelný trend má následky ve zkracování délky života obyvatel v rozvojových, ale i rozvinutých zemích. Na celém světě se snižuje kvalita vod, znečišťuje se nadále ovzduší, odpady se recyklují v minimální míře a stále roste podíl chemikálií užívaných v zemědělství, které neodvratně ničí půdu.

Roste množství přírodních katastrof, které mají za následek nesčetné lidské oběti a nevyčíslitelné materiálové škody. Je prokazatelné, že jednou z hlavních příčin těchto tragédií je globální oteplování v důsledku zvýšené produkce skleníkových plynů. Nedostatečně je kontrolována existence zdravotně rizikových chemikálií v potravinách a dalších výrobcích. Ubývá světové fauny a flóry. Bohatý Sever řeší často své problémy v ochraně životního prostředí na úkor rozvojových zemí, kde dochází k devastaci přírodního bohatství.

Klíčem k řešení těchto problémů jsou nové impulsy k omezování plýtvání energií a materiálem, ke kterému dochází na celosvětové úrovni. Je nezbytné podporovat zavádění inovací a moderních technologií, které produkují méně zplodin a odpadů a současně jsou méně energeticky a materiálově náročně. Zavedení těchto technologií přináší větší produktivitu a snižuje provozní výdaje. Tyto technologie jsou již dostupné ve většině průmyslových odvětví; problémem je neochota nadnárodních společností je zavádět do výroby, protože tyto investice jsou finančně náročné, krátkodobě snižují zisk a mohou vést k zániku řady dodavatelů či odvětví.

Přestože existuje Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a speciální fond na financování projektů na ochranu životního prostředí či Komise OSN pro udržitelný rozvoj, je současný trend vývoje světového životního prostředí neudržitelný. Některé nejrozvinutější země, upřednostňují růst neomezené spotřeby, zakonzervování současných výrobních postupů a ochranu tradičních odvětví na úkor ochrany životního prostředí a kvality života většiny obyvatel naší planety.

Evropská unie a všechny její členské státy podporují celosvětovou solidaritu a snahu vyřešit globální problémy životního prostředí. Cestou k tomu by bylo i zvýšení účinnosti úmluv OSN v oblasti životního prostředí, větší finanční a expertní účast nejrozvinutějších zemí světa -- za účasti USA -- při řešení globálních ekologických problémů. To je podmínka nezbytná k tomu, aby bylo zastaveno pokračování devastace přírody, prohlubování chudoby a snižování kvality života.

Česká strana sociálně demokratická společně s dalšími zeměmi Evropské unie vyvine maximální úsilí, aby celosvětová ochrana životního prostředí byla prioritou aktivit OSN, a aby byla podporována také všemi rozvinutými zeměmi světa. Jedním z nezanedbatelných možných zdrojů k financování projektů na ochranu životního prostředí je důsledné prosazení principu znečišťovatel platí v celosvětovém měřítku. Je nezbytné zavázat nadnárodní společnosti, aby nesly svůj díl odpovědnosti a prosadit kupř. zdaňování čerpání přírodních zdrojů. Tak vzniknou dodatečné zdroje a prostředky k financování projektů na ochranu životního prostředí.

3.1.4. Bezpečnostní a obranný deficit

Česká republika je v současné době konfrontována s bezpečnostními hrozbami, které ohrožují nejen ji, ale také její spojence v Evropské unii a NATO i západní civilizaci jako celek. Těmito bezprostředními hrozbami jsou mezinárodní terorismus, státní i nestátní ozbrojené intervence v rozporu s mezinárodním právem, šíření zbraní hromadného ničení, existence nestabilních a rozvrácených států, vnitřní a regionální konflikty. Způsob řešení bezpečnostních problémů světa musí být multilaterální neboť unilaterální cesta představuje značné riziko.

Kromě uvedených hrozeb existuje však i široké spektrum sílících hlubších hrozeb, jako jsou např. sociálně-ekonomické hrozby (extrémní chudoba), působení organizovaného zločinu (a jeho prorůstání do politiky), politická kriminalita, technologické katastrofy, environmentální hrozby (globální oteplování), růst nacionalismu a fundamentalismu, zranitelnost informační infrastruktury, zranitelnost finančních trhů apod.

Česká strana sociálně demokratická si uvědomila fakt, že těmto hrozbám může Česká republika efektivně čelit pouze jako platný člen nejvýznamnějších politických a bezpečnostních organizací v transatlantickém prostoru, kterými jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance. Po dosažení členství v NATO (1999) uzavřel vstup do EU (2004) vnější rozměr transformačního období a změnil postavení ČR v politickém a bezpečnostním prostředí Evropy de-iure.

Nyní nastala doba, v níž postrádáme složitější zakotvení v nových podmínkách de-facto, což znamená skutečné potvrzení významu obou těchto organizací a růst možností aktivně usměrňovat jejich rozvoj. Dochází k výrazné dynamice vývoje obou organizací, která je reakcí na nové situace, jejichž symbolem se staly teroristické útoky v USA, Španělsku, Rusku, na Blízkém východě a v Asii a okupace Iráku. NATO se postupně transformuje a EU stále více získává i vlastní "vnější" bezpečnostní rozměr, jehož projevem je posilování a rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky.

3.2. Vize globální spravedlnosti

Rekonstrukce sociálního státu v globálním věku

Globalizace je historicky otevřeným procesem, který staví před všechny politické síly naléhavou otázku, jaký postoj k ní zaujmout a jak na ní reagovat. Současné politické spory v celém západním světě se především koncentrují na problém funkčnosti sociálního státu. Toto téma má pro sociální demokracii zásadní význam. Její dějiny jsou těsně spjaty s rozšířením a upevněním instituce sociálního státu, do něhož sociální demokracie vtiskla své představy o "dobrém" životě. Obecně lze říci, že na sociálním státu, na jeho udržení, rozvoji a rekonstrukci v globálním věku je založena legitimita sociální demokracie jako politického hnutí.

Nacionalistické stanovisko vychází z iluze, že je možné vystoupit z procesů globalizace bez destruktivních následků pro ekonomický a sociální systém vlastního politického společenství.

Naopak neoliberální představa chápe postupující globalizaci jako nezadržitelný proces, jehož nejistotám a hrozbám se má politika -- včetně nezadržitelného rozkladu sociálního státu -- i jednotlivec pasivně přizpůsobovat a spoléhat především na působení trhu a vydávat se mu na pospas. Přestože hlásá nutnost pasivního přijímání procesu globalizace s veškerou jeho rozporností, ve skutečnosti cíleným oslabováním úlohy státu projevuje velkou aktivitu při uvolňování cesty pro své asociální pojetí globalizace. Lidem nenabízí slibnou vizi budoucnosti. Jinak tomu ani nemůže být, neboť trh sám o sobě nezajistí plnou zaměstnanost, ani nebude hledat cesty ke snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj nebo o sociální spravedlnost. Trh sám o sobě nedává rovnou příležitost intelektualizaci člověka, kvalitě a prodlužování jeho života, kvalitě jeho zdraví a životního prostředí. Trh sám o sobě nevyřeší problémy, plynoucí z ekonomické nerovnosti mezi Severem a Jihem. Trh sice prokázal a nadále prokazuje svoji motivační sílu, výkonnost a svůj význam, je však pouze nástrojem, a nikoliv samoúčelným cílem. Jeho pozitivní účinky lze uchovat, ba dokonce znásobit, jen v příslušném regulačním, institucionálním rámci zaručujícím vzájemnou interakci s politickými, sociálními, kulturními a environmentálními kritérii lidského rozvoje.

Sociální demokracie nechce globalizaci ignorovat a zadržovat jako nacionalisté. Ale nechce ji ani ponechat v rukou neoliberální představě tržního rozkladu sociálního státu. Sociální demokracie chce globalizaci "osedlat" a získat do služeb člověka. Její přístup vychází z toho, že je možné a potřebné ji usměrňovat. Sociální demokracie proto považuje za nutné využít možnosti, které globalizace poskytuje, a zároveň účinně vystupovat proti hrozbám, které ji provázejí.

Sociální demokracie chce proměnit současnou neoliberální globalizaci v globální spravedlnost. Odmítá svět, v němž se za pokrok považuje nekontrolovaná vláda trhu. Dosavadní historické zkušenosti ukazují, že selhaly a opakovaně selhávají obě krajní cesty -- jak "čistě tržní", tak "centrálně plánovaná" ekonomika. Pro dosažení vyšší produktivity jako hlavního předpokladu nové společnosti -- společnosti znalostí -- i pro její další rozvoj může být úspěšná především modernizovaná sociálnětržní ekonomika, založená na smíšené, harmonicky vyvážené úloze státu a trhu, a to zejména při regulaci trhu, při rozdělování a přerozdělování jeho výsledků včetně rozvíjení veřejných služeb i ve využívání plurality vlastnických forem kapitálu, včetně harmonického partnerství veřejného a soukromého sektoru.

Míra a tvar tohoto "vyvažování" se musí historicky vyvíjet, protože se budou měnit i hlavní "hnací" síly a faktory růstu produktivity a ekonomiky. Ve vznikající společnosti znalostí v globalizovaném světě se kyvadlo vyvážené úlohy "neviditelné ruky trhu" a "viditelné ruky státu" bude spíše opět posunovat ke zvýšení úlohy viditelné ruky státu, a to zejména na nadnárodní (nadstátní) úrovni, protože trh v mnohém selhává již nejen na národní, ale stále více na nadnárodní, globální úrovni.

Při zvyšování produktivity budou vedle kapitálu stále větším výrobním faktorem znalosti a tím bude v podnicích narůstat, vedle vlastníků kapitálu, také úloha vlastníků znalostí. Sociální demokracie bude proto prosazovat zvyšování spoluúčasti také zaměstnanců -- vlastníků znalostí -- i při rozhodování a rozdělování výsledků.

Sociální demokracie bude prosazovat úlohu sociální spravedlnosti a solidarity proti individuálnímu nákladu a výnosu tak, aby dlouhodobě byla překonávána současná prohlubující se polarizace mezi bohatými a chudými -- sociálními skupinami i zeměmi -- a aby nepřerůstala i do vzdělávání nebo do péče o zdraví člověka či o důstojné stáří.

Sociální demokracie varuje před stávajícím vývojem globalizace. Vyslovuje se pro kontrolu a regulování globalizačních procesů, které by neměly sloužit jen potřebám těch nejsilnějších. Protože je takováto snaha nad síly jednotlivých států, snad s výjimkou těch největších, klade důraz na mezinárodní spolupráci. Smíšené působení státu i trhu a regulace i solidarita na základě soustředěného, dlouhodobého a programově zaměřeného úsilí též na nadnárodní, nadstátní úrovni je ve společném zájmu všech zemí světa. Jedině tak lze usilovat o odvrácení hrozby katastrofického vývoje.

3.2.1. Prosperita a sociální spravedlnost

Sociální demokracie vychází z toho, že globalizace může posunout svět k prosperitě. Přínosná však může být jedině v případě, že národní státy, jejich integrační seskupení, mezinárodní organizace i občanské společnosti dokáží aktivně čelit zřetelnému deficitu chápání sociálních potřeb společnosti. Předpokladem je překonat nekritickou představu o zisku jako výlučném kritériu společenského rozvoje a přestat jej necitlivě aplikovat v ne-ekonomických oblastech společenského života. Vyhlídka na zisk má nezastupitelný motivační význam, nesmí se však vymknout kontrole. Kontrola ekonomiky veřejnou mocí je proto podmínkou rozvoje pozitivních stránek globalizačního procesu.

Vytvoření účinných nástrojů pro regulaci globalizace, zejména pro regulaci globálních kapitálových toků a nadnárodních korporací, je stále naléhavější potřebou nejen na národní úrovni, ale zejména i na dvou dalších úrovních -- především na úrovni regionální (kontinentální) a v podmínkách rovnováhy postupně se vytvářejícího multipolárního světa i na úrovni celosvětové.

Výzvám globalizace bezprostředně aktivně čelí především regionální integrační seskupení států jako EU, ASEAN a MERCOSUR, ale obdobně i největší státy, USA, Čína, Rusko, Indie, Japonsko aj. Přispívají tak k souběžnému procesu regionalizace a vytváření multipolárního světa. Nejdále dospěla v tomto směru Evropská unie, která vypracovala programy směřující k využití pozitivních přínosů globalizace a angažuje se při hledání účinných odpovědí na globalizační výzvy v mezinárodním měřítku.

V tomto rámci působí aktivně také česká sociální demokracie. Považuje za nezbytné, aby se k řešení aktuálních otázek globalizace přistupovalo komplexně: aby se na jedné straně urychleně realizovala opatření, na nichž se mezinárodní společenství již shodlo, a aby se do nich Česká republika aktivně zapojila; a na druhé straně byly postupně prosazeny zásadní reformy, které omezí negativní důsledky globalizace.

Česká strana sociálně demokratická bude také důsledně usilovat o to, aby se mezinárodní nevládní organizace (Organizace spojených národů, Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) transformovaly a přijaly účinná opatření k regulování negativních stránek globalizačních procesů. Požaduje, aby byly plněny již schválené programy, zejména program OSN snížit do roku 2015 světovou chudobu na polovinu (obsažený v Deklaraci tisíciletí).

Považuje také za potřebné na mezinárodních fórech i v jednotlivých státech co nejdříve projednat a přijmout opatření na základě návrhů Světové komise o sociálním rozměru globalizace z února 2004. Dále se staví za rozšíření mezinárodní iniciativy pod názvem "Globální dohoda" z roku 2000 (Global Compact), která sdružuje velké nadnárodní společnosti, agentury OSN, zástupce odborů a organizací občanské společnosti s cílem podporovat principy v oblasti lidských práv, práv pracujících, životního prostředí a boji proti korupci. Poznatky z této iniciativy mohou sloužit jako jeden z podnětů pro právní rámec spravedlivé globalizace na mezinárodní i národní úrovni.

ČSSD ve svém programu vychází z toho, že existující mezinárodní organizace je třeba nejen posilovat, ale též reformovat do podoby, umožňující spoluvytvářet a garantovat nový světový řád založený na principech legitimity, lidských práv, multikulturního uznání, sociální spravedlnosti, solidarity a ekologické udržitelnosti rozvoje.

Pokud jde o reformní a regulační opatření v rámci mezinárodního společenství, česká sociální demokracie bude usilovat zejména o realizaci následujících kroků:

• Vytvořit v rámci OSN Bezpečnostní radu pro ekonomiku, společnost a životní prostředí, která by koordinovala udržitelný rozvoj.
• Reformovat brettonwoodský systém finančních organizací OSN (Mezinárodní měnový fond a organizace Světové banky) s cílem vytvořit světovou finanční organizaci s regulačními pravomocemi, která by zajistila průhlednost finančních trhů při dodržování dohodnutých pravidel chování.
• Prosazovat posílení role Evropské unie a největších zemí Jihu v reformovaných mezinárodních finančních institucích, zvláště v Mezinárodním měnovém fondu a v organizacích Světové banky s cílem zvýšit jejich úlohu při předcházení a zvládání finančních krizí.
• Vytvořit globální systém regulace hospodářské soutěže ke kontrole nadnárodních korporací a vymezit jejich ekologické a sociální závazky.
• Vytvořit globální daňový systém, který by napomáhal omezení negativních důsledků globalizace. Jde zvláště o zavedení daně, zatěžující měnově spekulační transakce a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů.
• Blokovat a postupně likvidovat tzv. daňové ráje.
• Zvýšit roli Mezinárodní organizace práce tak, aby vedla svět k mezinárodnímu veřejnému sociálnímu řádu, který by vytvářel předpoklady postupného přechodu ke společnosti znalostí a k plné zaměstnanosti na všech kontinentech.
• Realizovat mezinárodní programy financování rozvoje chudých, rozvojových zemí, jejich oddlužení a zajištění volného nediskriminačního přístupu jejich zboží na světové trhy. Vytvořit mezinárodní fond pro financování nejnaléhavějších potřeb rozvojových zemí, např. pro pomoc obyvatelstvu ohroženému hladomorem v krizových oblastech, pro boj proti AIDS.
• Zavést přísnou evidenci a vysoké globální zdanění obchodu se zbraněmi, reformovat vojenské rozpočty s cílem zefektivnit vojenské výdaje, zvýšit boj proti mezinárodnímu zločinu a terorismu a postupně vytvářet svět bez válek.

.

Sociálnědemokratické hnutí má předpoklady, aby se stalo hlavní politickou silou, která zformuluje politiku k účinnému usměrnění globalizačních procesů a k utváření globální spravedlnosti v 21. století. Sociální demokracie 21. století musí nabídnout nejen ekonomickou, ale též demokratickou a sociální vizi světa, do něhož vstupujeme: vizi globální spravedlnosti. Vychází z poznání, že existuje spojitost mezi prosperitou jednotlivých zemí a obecnou úrovní demokracie a lidských práv, sociálním zabezpečením a vzděláním lidu. Proti dominujícímu neoliberálnímu "nepořádku" musí proto sociální demokraté formulovat a postupně prosazovat světový ekonomický, sociální, politický, multikulturní, ekologický a bezpečnostní "řád".

Snahám o oslabování nebo i opouštění zásad sociálního státu na národní úrovni musí sociální demokracie aktivně čelit rozvíjením jeho zásad na více úrovních: na rovině lokální, národní, kontinentální a globální.

3.2.2. Globální vládnutí a multikulturní řád

Vize globální spravedlnosti obsahuje také politickou a multikulturní stránku. Ta se odvíjí z představy, že budeme dosavadní světový systém, který je prozatím založen na mezinárodním právu vytvářeném stále slabšími suverénními státy, postupně přeměňovat na světový systém, který by měl být multikulturně uspořádán, založen na světoobčanském právu a vybaven globální legitimitou.

Musíme vyjít z kritického zhodnocení současného stavu nadnárodní situace, v níž se rozmanitým způsobem spojují různorodé společnosti v nedobrovolné rizikové společenství, jehož přežití je odkázáno na vzájemné uznání a spolupráci. Musíme najít odpověď na otázku, jak uspořádat stále závislejší národní státy a zároveň jak zamezit podkopávání základních předpokladů mezinárodního práva, neboť spolu s oslabováním faktické suverenity jen formálně suverénních národních států se hroutí ostré hranice mezi vnitřní a vnější politikou i v ekonomicky nejsilnějších státech a jednotlivé společnosti postupně ztrácejí schopnost samostatně určovat podmínky reprodukce svého vlastního života.

Náznaky této odpovědi se již objevují v určitých pozitivních reakcích na současnou situaci. Na jednotlivých kontinentech se postupně vytvářejí základy zesílených kontinentálních vazeb prostřednictvím komunikace, vzájemného uznání a spolupráce (analogicky s jednotlivými etapami sjednocování evropského kontinentu), které teprve mohou vytvořit reálnou mocenskou základnu pro žádoucí politiku lidského společenství v celosvětovém měřítku (na rovinách lokálních, národních, regionálních nebo kontinentálních a na rovině globální). Teprve tato reálná mocenská základna vzájemně obohacujícího styku mezi různorodými politicko-právními a ekonomicko-sociálními regionálními a kontinentálními režimy by mohla vytvořit podmínky pro právní a politické zkrocení imperativů globálního trhu a pro zmírnění jeho destruktivního působení na rozdílné regiony a kontinenty světa.

Takovýmto způsobem by bylo možné přenést určitý institucionální rámec pro demokratické rozhodování v západních zemích z národní na nadnárodní rovinu. Evropská unie se přitom stává prototypem tohoto druhu nadnárodního projektu na kontinentální rovině. Neznamená to však pouze vytvoření většího regionu a posílení pravomocí jeho centra, ale také uspořádání vyváženého rámce pro víceúrovňové rozhodování od roviny lokální přes rovinu národní a rovinu kontinentální a postupně až na rovinu globální. V tomto projektu bude formování roviny globálního vládnutí do značné míry záležet na naší schopnosti jednak reformovat jednotlivé instituce OSN ve smyslu odstranění dominance velmocí a jednak zvýšit pravomoci těchto institucí.

Vize globálního vládnutí je spjata také s představou multikulturního řádu, který předpokládá respektování lidských práv a úsilí o harmonický vztah mezi příslušníky a národy jednotlivých kultur jak v rámci jednotlivých států, tak i na mezinárodní úrovni. Multikulturní uspořádání v rámci jednoho národního státu je přitom realizací myšlenky prohlubování demokracie. Usiluje o soužití s menšinami, na jejichž práva se ve většině zemí dlouhodobě zapomínalo. Zatímco se tradiční demokratická politika často omezuje na vládu většiny, multikulturní demokratická politika se nespokojuje s přehlasováním a ignorováním hlasů národnostních a jiných skupin obyvatelstva a začleňuje názory a požadavky menšin do realizace politiky. V rámci této politiky se nároky na uznání kolektivních identit minorit mohou transformovat tak, že pro většinovou populaci přestávají být příčinou národnostních, rasových a sociálních nepokojů a mohou se stávat výzvou k životu v multikulturní společnosti, v níž se lidé s odlišným kulturním zázemím mohou vzájemně obohacovat.

Kromě soužití většinového obyvatelstva s menšinami v rámci jednoho státu musíme uspořádávat také a především mezinárodní a mezistátní vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Proto je zapotřebí odstraňovat materiální a kulturní zneuznání marginalizovaných skupin a národů a tím vytvářet podmínky pro legitimní formy vlády ve všech zemích světa. Předpokladem je přitom globální konsensus o lidských právech, který je sice zakotven v celosvětově schválené Deklaraci lidských práv, ale porušován jednotlivými státy. Prvním krokem k soužití lidí z jiných kulturních prostředí v celoplanetárním i evropském měřítku se pak zdá být vzájemné uznání členů většinové společnosti a menšin v rámci západních národních států.

Obecně lze říci, že globalizace s sebou přináší určité naděje globálního politického a multikulturního uspořádání. Česká strana sociálně demokratická chce v tomto novém prostředí přispívat k rozvoji legitimního uspořádání v globálním měřítku a usilovat o posilování demokracie v Evropě a západním světě. Při naplňování těchto cílů je Česká strana sociálně demokratická připravena nadále spolupracovat s Organizací spojených národů, Amnesty International a dalšími institucemi a sdruženími, které mají podobné cíle.

3.2.3. Životní prostředí a udržitelný rozvoj

Česká strana sociálně demokratická považuje udržitelný rozvoj za správnou cestu rozvoje světového společenství. Plně se ztotožňuje s pěti prioritami Světového summitu udržitelného rozvoje z roku 2002, kde je nezbytné na globální úrovni přijmout konkrétní opatření: (1) voda, (2) energie, (3) zdraví, (4) zemědělství, a (5) biodiversita, a s Implementačním plánem přijatým na tomto summitu států OSN. Mezi jeho hlavní cíle patří:

• odstranění chudoby (snížení počtu lidí žijících v extrémní chudobě, v hygienicky nepřijatelných podmínkách, bez přístupu k pitné vodě a energii),
• změna neudržitelných vzorců spotřeby a výroby (oddělení hospodářského růstu od negativních vlivů na životní prostředí a na sociální podmínky, zejména v oblasti energetiky, dopravy, nakládání s nebezpečnými chemickými látkami, resp. s odpady),
• ochrana a řízení přírodní základny ekonomického a sociálního rozvoje (udržitelné využívání zdrojů pitné vody, moří a oceánů, ochrana ozónové vrstvy Země a prevence globálních změn klimatu, ochrana biodiversity, prevence desertifikace (rozšiřování pouští), udržitelné využívání nerostných surovin, udržitelné zemědělství a lesnictví, udržitelný turismus, zlepšení prevence a krizového řízení v případě přírodních katastrof),
• zdraví a udržitelný rozvoj (zajištění přístupu k základní zdravotní péči, zlepšení hygienických podmínek v rozvojových zemích a státech s transformující se ekonomikou, zdravotnická osvěta a výchova, boj proti HIV/AIDS, tuberkulóze a malárii, zdraví a životní prostředí).

Česká strana sociálně demokratická plně sdílí úsilí nejrozvinutějších států světa, sdružených v OECD, jehož je Česká republika členem, v ochraně životního prostředí a plně podporuje Strategii OECD pro životní prostředí v prvním desetiletí dvacátého prvního století. K základním nástrojům řešení stávajících globálních ekologických problémů patří technologické změny, oddělení zhoršování životního prostředí od hospodářského růstu, v účelnějším vyhodnocení a využití předchozích zkušeností, důslednější vyhodnocení sociálně-environmentálních souvislostí či uplatňování vyvážených skupin nástrojů.

Mezi hlavní kritéria udržitelnosti životního prostředí, stanovená touto strategií, se řadí obnovitelnost (přírodní zdroje nemohou být čerpány nad mez danou jejich přirozenou regenerační schopností), nahraditelnost (používání neobnovitelných přírodních zdrojů má být omezeno mírou možnosti nalézt jejich náhradu obnovitelnými zdroji či jinými formami kapitálu), asimilace (vypouštění nebezpečných látek nesmí překročit asimilační kapacitu prostředí), prevence nevratných změn (nutnost zabránit nevratným změnám v ekosystémech a jejich biogeochemických a hydrologických cyklech).

Česká strana sociálně demokratická plně podporuje respektování a uplatňování přístupu předběžné opatrnosti a ztotožňuje se s touto zásadou stanovenou OSN a Strategií OECD. Zasadí se o to, aby cíle Strategie OECD v oblasti životního prostředí, kterými jsou zachování integrity ekosystémů prostřednictvím efektivního hospodaření s přírodními zdroji (v oblasti klimatu, sladké vody a biodiversity), oddělení negativních tlaků na životní prostředí od ekonomického růstu (v oblasti zemědělství, dopravy a energetiky), zlepšení informovanosti při rozhodování, měření pokroku pomocí ukazatelů, sociálně-environmentální souvislosti, zvýšení kvality života,vzájemná globální environmentální závislost, zlepšení řízení a spolupráce.

Česká strana sociálně demokratická se zasadí za důslednou realizaci úmluv OSN v oblasti životního prostředí a jejich prohloubení. Jejich sjednáním a zejména implementací reagují státy na nejaktuálnější problémy globálního životního prostředí. Česká republika je smluvní stranou téměř všech pro ČR relevantních úmluv OSN na ochranu životního prostředí. Jedná se o následující úmluvy:

• Vídeňská úmluva na ochranu ozónové vrstvy a prováděcí Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozónovou vrstvu (vyloučení výroby a spotřeby několika desítek chemických látek, které poškozují ozónovou vrstvu, stav životního prostředí a lidské zdraví)
• Úmluva o biologické rozmanitosti (zabezpečení biodiverzity čili variability všech žijících organismů včetně suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů)
• Rámcová úmluvy OSN o změně klimatu a zejména prováděcí Kjótský protokol (právní podklade pro snížení emisí skleníkových plynů na takovou úroveň, která by nebyla pro další vývoj planety nebezpečná); Kjótský protokol je prvním a klíčovým krokem ke zmírnění změn klimatu. (Sociální demokracie usiluje o to, aby byla přijata na mezinárodní úrovni další opatření vedoucí ke snížení produkce skleníkových plynů a tím ke snížení nebezpečí přírodních katastrof.)
• Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování
• Rotterdamské úmluva (cílem je ochrana životního prostředí a zdraví člověka před nepříznivými účinky nebezpečných chemických látek a omezování obchodu s nebezpečnými chemickými látkami)
• Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech (cílem je ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy persistentních organických polutantů, které jsou zásadně nebezpečné pro zdraví člověka)
• Aarhuská úmluva (úmluva Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí)

3.2.4. Multilaterální svět

Jak základní hodnoty a cíle, tak i zhodnocení současného stavu vedou českou sociální demokracii k tomu, že považuje multilateralismus za klíčový moment bezpečnostního konceptu mezinárodního uspořádání. Podporuje zdůrazňování role Organizace spojených národů jako základního prostředku pro řešení problémů. Rovněž usiluje o rozvoj bezpečnostních složek Evropské unie a NATO.

Podporuje rozvíjení dimenze občanské bezpečnosti prosazované EU, která je založena na tom, že občané Evropy se nemohou oddělit od bezpečnosti lidí kdekoliv ve světě a proto má EU zásadní zájem na rozvíjení kapacit a schopností, které by přispívaly ke globální lidské bezpečnosti.

Česká sociální demokracie vychází z toho, že bezpečnost ČR závisí na globální bezpečnosti a proto musí být ČR připravena podílet se ve spolupráci s mezinárodním společenstvím na řešení konfliktů a krizových situací. Hlavní důraz se musí klást na prevenci konfliktů a krizových situací především hospodářskou, rozvojovou, obchodní a humanitární politikou. ČSSD se staví za řešení těchto konfliktů a krizí mírovými prostředky a odmítá preventivní války. Nevylučuje však použití síly v nezbytných případech v souladu s mezinárodním právem k podpoře včasného, rychlého a když si to situace vyžaduje i rozsáhlejšího vojenského zásahu. K tomu by měly být použity především mobilní a flexibilní vojenské síly. ČSSD proto podporuje jejich budování jak v rámci EU, tak v rámci NATO. Stejná pozornost ale musí být věnována i výstavbě policejních a civilních kapacit pro řešení postkrizových situací v místech konfliktů. ČSSD se staví za to, aby v tomto procesu nedocházelo k duplicitě v činnosti obou organizací.

Česká sociální demokracie reflektuje rozdíly mezi Evropou (resp. EU) a Spojenými státy v přístupech k zajišťování bezpečnosti. Tyto odlišnosti vyplývají z různého vnímání geopolitických a strategických zájmů i přesto, že oba aktéři čelí v podstatě stejným bezpečnostním hrozbám. Spojené státy deklarují unilaterální orientaci, Evropa naopak multilaterální. Limity unilateralistické strategie jsou nicméně zřejmé, neboť žádný stát, byť sebemocnější, není a nebude schopen samostatně organizovat a řídit mezinárodní systém. Proto dlouhodobým cílem ČSSD je multilaterální svět.

Zároveň si je česká sociální demokracie plně vědoma toho, že zajištění vnější dimenze bezpečnosti ČR nelze oddělit od její vnitřní dimenze. V této souvislosti podporuje vytváření jednotného, vnitřně koordinovaného bezpečnostního systému, který bude plně akceschopný a připravený reagovat, i ve spolupráci s našimi spojenci, na pokrytí všech bezpečnostních hrozeb.

Česká strana sociálně demokratická bude podporovat úsilí, aby politické rozhodování v bezpečnostní a obranné politice jednoznačně vycházelo z maximálně možného národního konsensu při definování priorit bezpečnostní a obranné politiky v mezinárodním i národním měřítku.

ČSSD považuje za priority v bezpečnostní a obranné politice:

• Podporu postupného přesnějšího vymezení rolí OSN, EU a NATO.
• Příspěvek k efektivnímu naplňování cíle NATO, kterým je společná obrana a zvyšování obranných schopností.
• Podporu rozvoje společné zahraniční a obranné politiky, a především obranných schopností EU.
• Podporu aktivit EU a NATO zaměřených na stabilizaci politické, ekonomické a bezpečnostní situace v bezprostředním okolí Evropské unie (Balkán, východní Evropa, Kavkaz, Blízký východ, severní Afrika).
• Posilování rozvoje vlastního obranného potenciálu České republiky představuje z hlediska bezpečnosti České republiky základ pro maximalizaci pozitivních efektů vyplývajících z našeho členství v NATO a EU.

Závěr

Jsme rozhodnuti přispívat k vytváření společnosti, ve které chceme žít: společnosti vzájemného uznání jednotlivců i celých národů. Taková společnost se vyznačuje tím, že se lidé společně podílejí na vládě sobě samým, že prosazují sociální spravedlnost a že si navzájem projevují solidaritu. Taková společnost vede ke zlepšení kvality každodenního života člověka. Je však třeba říci, že se jedná o společnost, která se rozvíjí od lokální roviny přes rovinu národní a rovinu regionální či kontinentální a dosahuje až po rovinu globální. Jde o společnost globální legitimity a právní garance, sociální spravedlnosti a solidarity, o společnost, v níž se předpokládá globální odpovědnost.

Pro občany České republiky je důležité, aby politika zohledňovala poznání světového vývoje současných procesů a trendů jako základ pro zhodnocení našeho vlastního postavení a našich možností. Dnes již jasně vidíme, že nelze vystačit ani s izolovaným vnímáním našeho života pouze v rámci národního státu, ani s nostalgickou představou našeho "návratu do Evropy". Naopak, česká společnost potřebuje politickou sílu, která by jí nabídla důvěryhodný projekt vlastní osobitosti, který by se stal prvkem integrující se Evropské unie a měnícího se světa. Naše společnost potřebuje vizi budoucnosti, která by občanům České republiky umožnila podílet se v zájmu všech lidí na utváření evropského a planetárního uspořádání. To je úkol, který stojí před Českou stranou sociálně demokratickou. My, čeští sociální demokraté, si uvědomujeme, že k tomu, aby tento projekt sloužil zájmům lidí všech vrstev a zejména těm, kteří jsou v současné době nezranitelnější, je nutné mnohé učinit. Jsme odhodláni k tomu všemi svými silami přispět.

4. Jakou Evropu spoluvytváříme: Projekt evropské spravedlnosti

Vize globální spravedlnosti je úzce spojena s projektem utváření evropské spravedlnosti prostřednictvím postupného procesu evropského sjednocování v rámci Evropské unie. Důvodem je skutečnost, že omezování vlivu národních států a posilování role nadnárodních útvarů se v současnosti projevuje zejména utvářením regionálních nebo kontinentálních celků. Současné problémy, s nimiž se musíme potýkat na globální rovině, se proto v nemalé míře reprodukují na regionální nebo kontinentální úrovni. Dochází k nedostatečné regulaci a předbíhání ekonomické stránky kontinentalizace před ostatními stránkami kontinentálního sjednocování. To narušuje především instituci demokratického sociálního státu, která se vyvíjela v rámci národního státu od druhé světové války a která byla základem evropského sociálního modelu založeného na regulaci trhu, demokracii, lidských právech, sociální spravedlnosti a solidaritě.

Problém, před kterým stojí sociální demokracie, spočívá ve skutečnosti, že sociální stát již nelze udržet jen v úzkém národním rámci. Je však možné a žádoucí jej rekonstruovat také a především v rámci nadnárodním. Tato situace nabízí příležitost na obnovu a přizpůsobení sociálního státu prostřednictvím vzájemného uznání občanů a národů v rámci celé Evropské unie. To je ovšem složitý proces, který vyžaduje nejen hlubší politickou a sociální integraci na bázi EU, ale také integraci multikulturní, environmentální, bezpečnostní a ekonomickou. Rekonstrukce sociálního státu na rovině EU tedy vyžaduje mnohostranný proces sjednocování v prostoru EU. Jelikož ale jednotlivé kroky první fáze rekonstrukce neprobíhají v rámci současného integračního procesu najednou, je zapotřebí pokoušet se všechny aspekty integrace co nejvíce synchronizovat. Přitom bychom si měli být vědomi, že projekt evropské integrace je výrazem politické vůle a nikoli jen pasivního přizpůsobování objektivní realitě.

Obecně lze říci, že žádný stát v Evropě není natolik silný, aby se mohl vyrovnat s hrozbami a využít příležitostí současné globální doby sám. Proto je EU adekvátní odpovědí na tyto výzvy. Integrace České republiky do Evropské unie proběhla a probíhá jak v zájmu jednotlivých občanů ČR, tak i v národním zájmu ČR jako celku. Totéž platí také pro ostatní občany a státy EU, stejně tak i pro EU jako celek. Silná EU znamená silnou ČR, silná ČR přispívá k posílení EU.

Při popisu současného stavu je nutno nejprve uvést, že Česká republika je od 1. května 2004 členským státem Evropské unie. Jde o jednu z nejvýznamnějších událostí v moderních českých dějinách. Naplňují se vize a úsilí generací českých politiků usilujících o trvalé zajištění bezpečnosti a prosperity českého státu v rámci mírové, demokratické, sociálně spravedlivé a solidární Evropy.

ČSSD je hrdá na to, že se důsledně zasazovala o vstup ČR do EU, a v době, kdy byla z vůle voličů pověřena vládní odpovědností, vyjednala příznivé podmínky pro vstup do EU, zapojila se do Evropské unie jako plnoprávný členský stát a spolurozhoduje o dalším vývoji EU.

Za pozitivní skutečnost považuje, že občané České republiky vyjádřili v referendu v červnu 2004 přesvědčivou 77 procentní většinou podporu Smlouvě o přistoupení ČR k Evropské unii. Toto rozhodnutí občanů ČR je pro ČSSD závazkem vytvářit podmínky, aby ČR v rámci EU vystupovala jako činorodý, aktivní a respektovaný členský stát přispívající k vytváření silné a prosperující Unie.

Co přinesla Evropská unie Evropanům

Evropská unie je výsledkem sjednocování, které v Evropě probíhá od druhé světové války. Je výrazem hlubokých změn v Evropě. Došlo k usmíření a ke spolupráci Francie a Německa. Do integračního procesu se zapojily jak hlavní evropské státy, tak státy malé a střední velikosti. Dřívější mocenské soupeření bylo nahrazeno složitým, ale fungujícím mechanismem nalézání shody na bázi integračních smluv v rámci jimi vytvořených institucí.

Podařilo se sjednotit státy s dlouhou vlastní historií, kulturou a tradicemi, které sice mají řadu společných rysů, ale zároveň se v mnoha směrech odlišují. Nejzávažnějším a politicky nejambicióznějším cílem evropského sjednocování je vytvořit z Evropy kontinent míru, vyloučit válku jako prostředek řešení sporů mezi členskými zeměmi a přispět k mírovému vývoji na celém evropském kontinentě, zajistit růst životní úrovně obyvatel a hospodářskou prosperitu.

Evropská unie je jedinečným společným dílem evropských států a jejich občanů, kteří překonali tradiční úzké národní přístupy, a rozhodli se dobrovolně na základě mezinárodních smluv spolupracovat na společném díle, které nemá v evropské historii obdoby. Evropská unie je jedinečný projekt, který sdružuje velké, střední a malé státy. Pro ČR je mimořádně důležité, že pozice malých a středních států je v institucích EU zvýhodněna na úkor států velkých.

Evropské sjednocování po druhé světové válce se vyvíjelo postupně a s obtížemi. V současné době je kompromisem mezi dvěma odlišnými přístupy k integraci. Evropská unie oba hlavní přístupy spojuje, přičemž komunitární přístup s nadnárodními prvky a sdílenou suverenitou se prosadil ve společně dohodnutých hospodářských oblastech. Mezivládní přístup vyžadující souhlas všech členských států se v současné době uplatňuje v oblasti zahraniční a vnitřní politiky.

Přes složitý vývoj dospělo evropské sjednocování k integraci v několika významných oblastech. V roce 1968 byla vytvořena celní unie, v roce 1993 byl ustanoven jednotný evropský trh, v roce 1999 byla zavedena Evropská měnová unie se společnou měnou euro. V roce 1993 vstoupila v platnost smlouva o Evropské unii, podle níž se zúčastněné státy shodly vytvořit na bázi mezivládní spolupráce společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a těsněji spolupracovat v oblasti vnitřních věcí a soudnictví. Postupně se projednávají také další formy integrace, např. integrace v sociální oblasti. Evropská unie prokázala svou životaschopnost a stala se společenstvím, které rozhodujícím způsobem ovlivňuje vývoj v Evropě. Členská základna EU se stále rozšiřuje, z původních šesti členských států v roce 1951 se rozšířila na 25 členských států v roce 2004.

Evropská unie je společné dílo hlavních politických sil -- sociální demokracie, křesťanské demokracie a liberálně orientovaných politických stran. Sociálně demokratické strany a socialistické vlády členských zemí Unie podstatně ovlivnily vývoj evropské integrace. Především jejich zásluhou Evropská unie má rozvinutou sociální a ekologickou dimenzi jedinečnou ve světě. Evropská unie je evropskou odpovědí na globalizační procesy, cestou k využívání jejích přínosů a účinným nástrojem k odstraňování jejích negativních důsledků.

Co znamená pro Českou republiku členství v Evropské unii

ČR jako členský stát se zapojila do struktury vztahů Evropské unie podílí se na určování její politiky. Je v pozici, jakou nikdy ve své moderní historii neměla. Členství v EU posiluje bezpečnost ČR, dotýká se všech aspektů politické činnosti -- občanů, občanské společnosti, parlamentu, vlády. Účast ve velkém ekonomickém prostoru otvírá možnosti pro dynamický rozvoj českého hospodářství. Česká sociální demokracie navíc podporuje evropské sjednocování také v dalších oblastech.

Vstup ČR do EU významně posílil mezinárodní postavení ČR. ČR se zapojila do jednoho z nejvýznamnějších světových hospodářských seskupení, které se podílí jednou čtvrtinou na světové výrobě, a je nejvýznamnější světovou obchodní mocností. Po započtení vnitrounijního obchodu činí podíl EU kolem 40% na světovém obchodu zbožím a 42% na světovém obchodu službami. Po rozšíření l. května 2004 tvoří EU 25 členských států s více než 455 milióny obyvatel. Zvýšil se růstový potenciál Evropské unie.

EU zaujímá též významné postavení oblasti přímých zahraničních investic. Patří mezi nejvýznamnější oblasti, kam směřují přímé zahraniční investice, a sama patří mezi nejvýznamnější vývozce přímých zahraničních investic. V roce 2003 byla čistým investorem ve zbytku světa, čisté investice představovaly 41 mld. euro. Evropské unie představuje významný trh pro exportéry třetích zemí. Je hlavním obchodním partnerem pro většinu zemí světa. Ekonomická pozice umožňuje EU významně ovlivňovat poměry na světové ekonomice a chování jejích účastníků.

Evropská unie patří mezi hlavní poskytovatele rozvojové pomoci a významně se podílí na světovém boji proti chudobě. V roce 2000 se EU a její členské státy EU se podílely téměř 48% na světové oficiální rozvojové pomoci. Evropská unie prosazuje, aby členské státy vydávaly na rozvojovou pomoc 0,7% HDP, v souladu s doporučením, které formuloval Summit tisíciletí v roce 2000 a potvrdila Světová konference o rozvojové pomoci v Monterrey v roce 2002.

Evropská unie má diplomatické styky s více než 130 státy a má zastoupení ve více než 100 státech. V popředí pozornosti EU jsou vztahy s nejvýznamnějšími partnery - s USA, Japonskem, Kanadou, Ruskem, Čínou a Indií, se sousedními státy ve Středomoří, na Balkánu a východní Evropě, jakož i se státy Asie, Afriky, Latinské Ameriky, Karibské a Tichomořské oblasti. V současné době (2004) má EU strategické partnerství se Spojenými státy, Kanadou, Japonskem Čínou, Ruskem a Indií.

Evropská unie udržuje vztahy s nejvýznamnějšími mezinárodními organizacemi. Na fórech těchto organizací předkládá své názory na zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti i na řešení dalších otázek.

4.1. Sociální spravedlnost a konkurenceschopnost

V současném globálním světě čelí země Evropské unie narůstajícím problémům s financováním svého sociálního státu. Má to dvě hlavní příčiny. Za prvé se zvyšují výdaje na již uvedené nové civilizační výzvy (rozšiřování vzdělávání, prodlužování lidského života včetně zvýšených nároků na sociální služby i propopulační rodinnou politiku, technologická revoluce ve zdravotnictví a ochrana životního prostředí). Druhou příčinou je síla globálního kapitálu, která vychyluje i politické rozhodování v neprospěch uspokojování sociálních zájmů širokých vrstev populace. To se projevuje například snižováním daňových příjmů veřejných rozpočtů pod tlakem cenové konkurence "nesociálních" států na světových trzích, k níž se uchylují i některé vyspělé země. Se strany některých vyspělých ekonomik jde o podbízení nízkým zdaněním a v případě USA navíc i nízkým kursem USD. Se strany méně vyspělých ekonomik jde navíc zejména o podbízení nízkými mzdami a u chudých zemí Jihu také o podbízení v pracovních podmínkách. Doplňující, i když ne rozhodující, třetí příčinou jsou rovněž částečné nedostatky v motivaci a hospodárnosti solidárního financování těchto výdajů.

Tyto problémy by proto měly být řešeny -- především tam, kde vznikají -- překonáváním jejich příčin. Odpovědí sociální demokracie na zvyšování nákladů sociálního státu není jeho privatizace a omezování sociálního zabezpečení. Její odpovědí je dosahování vysoké produktivity a dosažení vysoké míry sociální spravedlnosti a solidarity, racionálně uplatňované modernizovaným sociálním státem, a to i na nadnárodní úrovni.

To ale za prvé znamená, že hlavním dlouhodobým zdrojem úhrady uvedených nových nákladů nemůže být "utahování opasků", ale především růst produktivity výrobních činitelů, zejména produktivity práce. Tento růst umožňuje přiměřeně zvyšovat zdroje úhrady těchto nákladů bez omezení růstu životní úrovně a bez snížení konkurenceschopnosti země v mezinárodní soutěži s "nesociálními" státy. Není to pouhé přání. Sociální stát se může opírat o prvenství při rozvíjení nových, kvalitativních, faktorů produktivity -- k tržní motivaci podniků má navíc nejen motivační sílu sociální soudržnosti, ale i širší, solidární přístup k intelektualizaci člověka.

Česká sociální demokracie proto považuje za nezbytné přijmout dlouhodobou strategii, orientovanou na prosazování inovací na základě rozvoje vědy a výzkumu, vzdělávání a kvalifikace pracovní síly, restrukturalizace a technologické modernizace kapacit výroby i služeb, zvyšování technické a technologické náročnosti výrobků i služeb a jejich přidané hodnoty. Jde o strategii navazující v evropském měřítku na vyvážené uplatňování Lisabonského programu. Česká sociální demokracie se ztotožňuje se základním přístupem této strategie, který zdůrazňuje vzájemnou závislost hospodářského, sociálního a ekologického pokroku.

Za druhé to znamená, že růst nákladů práce, vyvolaný úhradou uvedených nových vysoce nákladných výzev, musí být pokryt růstem produktivity práce bez zvyšování jednotkových nákladů práce. Sociálně spravedlivý a solidární způsob úhrady těchto budoucích výdajů přitom vyžaduje restrukturalizaci nákladů práce ve prospěch zvýšené míry přerozdělování. Individuální způsob úhrady rovněž vyžaduje tuto restrukturalizaci, ale ve prospěch individuálního spoření. Sociální demokracie prosazuje solidární způsob jako rozhodující, protože je také ekonomicky racionálnější a úspornější.

Touto cestou lze postupně překonávat a nahrazovat dosavadní vysoce nákladnou strategii, založenou na cenové (nákladové) konkurenční schopnosti, na nízkých mzdách, nízkých daních a nízkém kurzu koruny. Tato cesta však musí čelit současné vnější cenové konkurenci "nesociálních" států. Evropská unie se dostává na rozcestí, neboť mechanismy globální konkurence -- včetně vnějšího cenového a sociálního dumpingu -- se dostávají do nitra Evropy v době, kdy se musí přizpůsobovat mnohem náročnějším podmínkám po přijetí společné měny i důsledkům po přijetí nových členských zemí. Měnová unie je posledním krokem na cestě "mezivládního vytváření trhů". Jde o konkurenční prostor, který je hustě propojen trhem a poměrně slabě regulován politicky. Přenesením měnové suverenity na Evropskou centrální banku ztrácejí členské státy možnost politicky regulovat hospodářství přizpůsobováním měnových kurzů a s ohledem na vyostření cenové konkurence uvnitř jednotného měnového prostoru vznikají nové problémy. Ty se prohlubují přijetím nových členských zemí s nižší produktivitou a výraznější orientací na cenovou konkurenci. Podmínky se však zpřísňují i těmto novým členským zemím přijetím pravidel EU k omezení státní pomoci podnikům i poměrně omezenou hospodářskou pomocí EU ve srovnání s pomocí méně vyspělým ekonomikám dosavadních členů EU. V cenové konkurenci se tak celkově podstatně zvýrazňuje úloha daňového a sociálního dumpingu. Slabší ekonomiky se snaží vyrovnat své konkurenční nevýhody snižováním sociálních nákladů a přímých daní a silnější ekonomiky se obávají sociálního a daňového dumpingu: jedni se obávají, že ztratí své výhody, jež plynou z nízkých sociálních nákladů, druzí se obávají, že se budou muset přizpůsobit snižování nákladů.

Evropská unie si musí zvolit jednu ze dvou alternativ. Buď nechá tuto cenovou konkurenci degradovat na soutěž ve snižování úrovně sociálních podmínek života občanů, nebo ji bude postupně překonávat kvalitativní konkurencí pomocí Lisabonské strategie a dalších projektů a přitom cenovému, zejména daňovému a sociálnímu dumpingu bude aktivně čelit.

Česká sociální demokracie považuje dosavadní cenové podbízení jen za dočasné zlo, vynucené přijatou neoliberální strategií ekonomické transformace. Jeho nahrazování kvalitativními, znalostními faktory růstu produktivity může být jen postupné. Vývojové etapy nelze přeskakovat. Sociální demokracie bude však čelit tlakům na další prohlubování tohoto podbízení. V souladu s vytvářenými předpoklady bude naopak usilovat o přibližování cenových, mzdových i daňových hladin v České republice hladinám vyspělých zemí Evropské Unie.

Současně bude vyžadovat, aby Evropská unie, pokud nechce ohrozit svou konkurenceschopnost a svůj sociální model, použila i dočasné ochrany svých trhů před vnějším sociálním i cenovým, v tom zejména kursovým a daňovým dumpingem -- včetně aktivní kursové politiky. Musíme rovněž počítat s tím, že na obdobné problémy "uvnitř" EU bude odpovídat zejména zesílenou snahou o harmonizaci daní.

Za třetí to znamená, že využití hlavních cest k dlouhodobému zvyšování zdrojů úhrady těchto výdajů -- zvyšování produktivity a čelení vnějšímu dumpingu -- určuje, zda a v jaké míře je odůvodněné i dočasné zbrzdění růstu uvedených výdajů. Základem systémů nejen vzdělávání, ale také sociální a zdravotní ochrany by měly zůstat solidární systémy. Jejich parametry by přitom měly být přiměřeně racionalizovány. Na výdajové straně by mělo jít především o zvýšení motivační účinnosti jejich dávek, o racionalizaci podmínek jejich poskytování, ale jen v krajním případě o jejich omezování. To platí tím spíše pro Českou republiku, kde jsou tyto dávky ve srovnání s většinou sociálních států Evropské unie relativně skromné. Individuální, tržní poskytování těchto služeb by mělo mít jen doplňkový význam.

Pokud se dnes pod tlakem neoliberální politiky volá po větší schopnosti firem obstát v tvrdé tržní konkurenci na úkor mezd, daní a sociálního zabezpečení občanů, nemá to s evropskou ideou Lisabonské strategie, natož se sociální demokracií, nic společného. Sociální znejistění občanů, chudoba a nerovnost vedou k oslabení výchozích podmínek, z nichž by měla vycházet vzdělanější populace a inovační schopnost ekonomiky.

Česká sociální demokracie požaduje především:

• Dlouhodobě vytvářet zdroje ke krytí rostoucích nákladů sociálního státu především růstem produktivity výrobních činitelů, zejména produktivity práce, dosažené kvalitativními, znalostními faktory při plném zapojení ČR do Lisabonské strategie.

To vyžaduje zejména: Podporovat výzkum, vývoj a inovace a jejich využití v praxi; rozvíjet vzdělávání s ohledem na vývoj společnosti ČR a EU a na poptávku po kvalifikovaných pracovnících. Důrazněji prosazovat modernizaci škol technického zaměření (především technických vysokých škol a přírodovědných směrů studia na universitách) a učňovského školství. Rozvíjet všeobecnou informační (počítačovou) gramotnost přiměřeně požadavkům společnosti a ekonomiky založené na znalostech. Zvyšovat profesní i územní mobilitu a motivaci pracovní síly zejména rozvíjením systému celoživotního vzdělávání, podporou bytové výstavby a zlepšováním dopravní dostupnosti pracoviště. Posílit systém podpory investic a orientovat jej tak, aby účinněji působil ke zvýšení technologické a kvalifikační náročnosti výroby a služeb při výrazném zvyšování podílu kvalifikačně náročné tuzemské přidané hodnoty.

• V závislosti na zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti se orientovat na sbližování cenových, mzdových a daňových hladin ČR s vyspělými zeměmi Evropské unie a eurozóny; a na sbližování korporátních daní s výhledem na vytvoření minimální evropské sazby.
• Orientovat se na sbližování ČR s vyspělými státy EU v míře solidarity.
• Provádět sociálně demokratické modernizační reformy ke zvýšení motivační účinnosti a hospodárnosti solidárních systémů sociální a zdravotní ochrany, zejména systému penzijního a zdravotního pojištění.
• Odmítnout privatizaci solidárních systémů sociálního státu prosazovanou konzervativci a neoliberály.
• Prosazovat v EU, aby prováděla aktivní politiku k čelení vnějšímu kursovému, daňovému a sociálnímu dumpingu.
• Prosazovat v EU, aby z rozpočtu EU byly ve větší míře financovány evropské projekty v oblasti výzkumu, informatiky, komunikačních a dopravních sítí v těsné spolupráci s vládami členských zemí; ve větší míře orientovat na tyto činnosti i pomoc EU vládám členských zemí.
• V součinnosti s členskými stranami PES (Evropskou stranou sociálně demokratickou) podpořit cíl, aby Komise EU s Evropskou radou výrazně posílila rozvojovou pomoc EU na 0,5% HDP do roku 2009 a na 0,7% HDP do roku 2015.
• V součinnosti s členskými stranami PES prosazovat, aby Komise EU iniciovala vytvoření Rozvojové rady OSN, která by pomohla v globálním měřítku harmonizovat politiky v sociální, ekonomické a environmentální oblasti.
• V součinnosti s členskými stranami PES prosadit, aby Komise EU v rámci UNESCO podporovala konvenci o kulturní rozmanitosti.

4.2. Demokratický a multikulturní řád

Rozdílné kulturní tradice evropských národních států vyžadují, aby byl projekt sjednocené Evropské unie zakotven v právním rámci a vyznačoval se demokratickým uspořádáním. Tento požadavek je však různě interpretován euroskeptiky a zastánci větší evropské integrace.

Euroskeptici, převážně neokonzervativci, vycházejí z toho, že klíčovou hrozbou procesu evropského sjednocování je postupná destrukce kompetencí národního státu. Argumentují, že neexistují reálné předpoklady pro celoevropsky integrované politické utváření vůle a vědomí občanů, neboť zatím neexistuje dostatečně homogenní celoevropský lid. Proto by prý také neměla existovat ani žádná evropská ústava. Přetvořením EU ve společný státní útvar by se prý ještě více osamostatnily nadnárodní procesy rozhodování vůči reálnému procesu demokratického rozhodování, který může existovat jen v horizontu národních států.

Konzervativní stanovisko je však mylné, neboť spočívá v představě lidu jako "etnického národa", nikoli jako "občanského národa". Protože se euroskeptici odmítají rozejít se zažitou institucionální strukturou národních států, smiřují se v praxi s pokračujícím rozkladem jeho demokratického charakteru.

Tento rozkladný výsledek vyhovuje neoliberálům, kteří předstírají, že je konzervativní argumentace věrohodná také pro ně. Ve skutečnosti však proces další evropské integrace odmítají zejména proto, že považují Evropskou unii za příliš socialistickou. Skutečnost, že v principu podporují rozklad národních států je zjevná z toho, že jiný integrační proces, proces globalizace, který je založen na neregulovaném globálním trhu a na přehlížení regulací - vycházejících např. ze zastávání sociálních hodnot - vítají.

Zastánci větší integrace, sociální demokraté a další politické síly naopak vycházejí z toho, že základní příčinou demokratického deficitu je ve skutečnosti pokračující oslabování faktické suverenity pouze formálně nadále suverénních národních států v procesech globalizace. Riziko osamostatnění nadnárodních útvarů pak chápou jako výzvu. Jedná se o to, že všeobecně známé a historicky prověřené mechanismy demokratického utváření mínění a vůle je potřeba do určité míry přenést z úrovně národní na úroveň nadnárodní a na nové rovině zopakovat vytvoření sociálního státu. Nemusíme propadat beznaději, neboť neexistuje žádný důvod, proč by proces určení lidu jakožto suveréna nemohl navázat na tento vývoj od lokálního dynastického útvaru přes demokratický národní stát až k regionálnímu nebo kontinentálnímu multikulturnímu demokratickému celku.

Česká sociální demokracie podporuje evropské sjednocování. Dává přednost těsnější spolupráci, většímu sdílení suverenity a federativním prvkům, neboť považuje tuto cestu za účinnější a vhodnější pro řešení problémů, před nimiž stojí Evropa 21. století než cestu na základě mezivládní spolupráce. Neznamená to však, že přehlíží problémy, které evropské sjednocování provázejí. Tyto problémy jasně pojmenovává a chce přispívat k jejich řešení.

Samotná existence nadnárodní demokracie je závislá na vytvoření řady funkcionálně nezbytných podmínek, které doposud existují jen v zárodku. Evropa musí ještě jednou projít procesem vzájemného uznání osob a pospolitostí a vytváření právních a politických institucí demokratického státu a kolektivní identity lidu. Nyní se však tento proces musí odehrát v souhře národních a nadnárodní úrovně. Otevírání a překračování hranic jednotlivých národních států vytvářením společně sdílených institucí musí být současně doprovázeno otevíráním a překračováním hranic národních občanských společností, politických veřejností a politických kultur a jejich společným utvářením v celoevropském měřítku. Zajištění těchto podmínek existence nadnárodní demokracie je závislé na ústavní reformě EU následujícím způsobem.

Ústavodárná reforma umožňuje určité přesunutí váhy politiky z národních center na centra nadnárodní. Pokračující reflexe nadnárodního křížení partikulárních zájmů a hodnotových orientací zpětně podporuje vznik sítě celoevropských organizací, které mohou překračovat hranice národních států. Organizace, které jsou vázány teritoriálně, se mohou postupně přeskupit na základě nových funkcionálních principů, a tím vytvořit jádro celoevropské občanské společnosti.

Demokratický deficit však lze odstranit jen tehdy, když vznikne celoevropská veřejnost, v níž bude zakotven proces demokratického vytváření vůle a vědomí. Tato veřejnost nemá být založena na pouhém zvětšení a rozšíření vnitrostátních veřejností, ale na vzájemném překladu národních sporů, jež by se doplňovaly v provázaných národních arénách. Politická tvorba mínění a vůle by se tedy odehrávala v prostoru národních veřejností a současně by byla společná, neboť by je překračovala.

Celoevropská politická veřejnost předpokládá také aktivní občanskou společnost a současně vyžaduje zakotvení ve společné politické kultuře. Zárodky této společné evropské politické kultury již existují. Vznikly díky specifickým zkušenostem Evropy, která se ve svých dějinách musela vyrovnat s řadou strukturálně hluboce zakotvených konfliktů, počínaje náboženskými střety na počátku moderní doby a konče nacionalistickými spory. Tyto konflikty neřešila pouze násilím, reagovala na ně i produktivně. Evropa se postupně naučila žít se "stabilizovanými trvalými konflikty", které "ritualizací" přetvořila v konflikty trvalé a současně je změnila na "zdroj sociální inovace". Společná politická kultura by se mohla reprodukovat v hustých sítích institucionalizovaných a neinstitucionalizovaných forem komunikací a procesech vzájemných uznání občanů a národů. Tyto společně sdílené evropské politické hodnoty jsou vyjádřeny v Evropské chartě o lidských právech.

Máme tedy přesvědčivé důvody pro pokračování v procesu evropského sjednocování a lze postupně rozšířit zárodky již existujících a funkcionálně nezbytných předpokladů pro politické sjednocení Evropy. Rolí ústavy je stanovit nové hranice EU, současně však také zachovat prostor pro možnou revizi nově vymezených kompetencí. Pouze na základě takto hlouběji právně sjednoceného multikulturního politického společenství by bylo možné prosadit celoevropskou politiku, která by členské státy zavazovala ke koordinaci postojů také v otázkách sociálního přerozdělování (Ústava pro Evropu obsahuje např. požadavky sociálního pokroku a plné zaměstnanosti). Ze všech těchto důvodů čeští sociální demokraté podporují Smlouvu o ústavě pro Evropu. Odmítnout evropskou ústavní smlouvu v ČR by znamenalo zůstat mimo hlavní proud vývoje, cestu k izolaci v EU se všemi z toho plynoucími důsledky.

Evropské uspořádání by mohlo díky rozšířené mocenské základně získat výhody v globální soutěži jako významný globální hráč a mohlo by tak prosadit své "legitimní zájmy" v mezinárodních institucích. Z Evropy by se tak stalo teritorium, které by bylo založeno na svém vlastním účelu. Vytvoření sjednocené Evropy, která by byla schopna jednat globálně, je však normativně přijatelné jen tehdy, když po tomto prvním kroku bude následovat krok druhý. Sjednocená Evropa by měla hrát aktivní roli v postupném přechodu ke světovému systému založeném na multikulturním uspořádání, světoobčanském právu a globální legitimitě. Tento systém by umožnil harmonický vztah mezi jeho jednotlivými rovinami, tj. rovinou lokální, národní, regionální (nebo kontinentální) a globální.

K tomuto projektu by chtěla česká sociální demokracie přispět svým aktivním úsilím zejména v rámci Strany evropských sociálních demokratů (PES), Socialistické internacionály (SI), OSN a dalších organizací.

4.3. Životní prostředí a udržitelný rozvoj

Problémy, které tíží ochranu životního prostředí v EU jsou obdobné jako je tomu v celosvětovém měřítku. Patří mezi ně pokračující znečišťování ovzduší z průmyslové výroby a automobilové dopravy, znečišťování povrchových a podzemních vod, nedostatečná kontrola chemických výrobků, nedostatečná modernizace a inovace výrob směrem k ekologicky šetrným produktům, přílišná energetická náročnost, nedostatečná recyklace odpadů, devastace obnovitelných a neobnovitelných přírodních zdrojů, přílišná chemizace a degradace půdy, malá informovanost obyvatelstva o negativních zdravotních dopadech znečišťování životního prostředí či minimální solidarita nadnárodních společností a jejich minimální podíl na zlepšování životního prostředí apod.

Česká strana sociálně demokratická plně podporuje důraz, který Evropská unie věnuje ochraně životního prostředí. Evropská unie je dnes v celosvětovém měřítku lídrem v oblasti ochrany životního prostředí a jeho prosazování v rámci OSN a OECD. Díky právním předpisům EU v této oblasti se zásadním způsobem zlepšuje ochrana životního prostředí i v České republice.

Přesto zůstává stav životního v naší zemi pod průměrem zemí EU. Sociální demokracie se zasadí o to, aby Česká republika nezaostávala jako doposud v ochraně životního prostředí za většinou států EU. EU poskytuje ve světovém měřítku klíčové zdroje na projekty zlepšující životní prostředí v rozvojových zemích. Tento trend plně podporuje i sociální demokracie.

Česká strana sociálně demokratická vítá, že ochrana životního prostředí je financována ze strukturálních fondů Evropské unie a má 50% podíl na zdrojích z Fondu soudržnosti. Nezbytnou podmínkou udržení a posílení ochrany životního prostředí v rámci zemí Evropské unie je zachování, případně posílení těchto finančních zdrojů i na období nového rozpočtu v letech 2007-2013.

Česká strana sociálně demokratická vnímá ochranu životního prostředí jako součást Lisabonského procesu. Plně sdílí a podporuje základní strategický dokument EU v oblasti životního prostředí, jímž je 6. Akční program v oblasti životního prostředí a který určuje priority EU do roku 2010. Tento program zaujímá postoj k hlavním problémům a výzvám životního prostředí a udává směr environmentální politice i s ohledem na rozšiřování EU. Hlavními prioritními oblastmi, které vyžadují urychlená řešení, jsou změna klimatu, příroda a biodiverzita, životní prostředí, zdraví a kvalita života, přírodní zdroje a odpady.

Česká sociální demokracie podporuje přípravu dílčích strategií Evropské unie v oblasti životního prostředí a zasazuje se za jejich bezprostřední aplikaci v praxi. Jsou to strategie ochrany půdy, ochrany mořského životního prostředí, udržitelného využívání pesticidů, proti znečištění ovzduší, městského životní prostředí, udržitelného využívání a hospodaření s přírodními zdroji, recyklace odpadů.

Dále udělá maximum pro prosazení v praxi Strategie udržitelného rozvoje EU, která byla přijata na zasedání Evropské rady v roce 2001 v Göteborgu. Strategie předkládá dlouhodobou vizi zahrnující ekonomický růst, který je v souladu se sociální soudržností a vysokými standardy ochrany životního prostředí. Evropská rada v této souvislosti vyzvala k dalšímu rozvoji sektorových strategií integrace, které se staly jedním z prostředků implementace Strategie udržitelného rozvoje.

Česká strana sociálně demokratická bude jednoznačně podporovat aktuální ekologická opatření Evropské unie, jako je zavedení jednotného ekologického informačního systému INSPIRE či zavedení finančního nástroje na ekologické projekty LIFE+. V oblasti změny klimatu směřování EU k vytvoření středně a dlouhodobých cílů v oblasti změny klimatu a zajištění, aby EU plnila závazky Kjótského protokolu. Stejně jako efektivní implementaci systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a završení práce na návrzích souvisejících s fluorizovanými skleníkovými plyny a přijetí návrhů Evropské komise na regulování emisí skleníkových plynů z letecké a námořní dopravy.

V oblasti ochrany přírody a biodiverzity, zdraví a kvality života bude Česká strana sociálně demokratická podporovat úsilí o dokončení prací na Směrnici o kvalitě koupacích vod a v oblasti přírodních zdrojů a odpadů podpoří přijetí Nařízení o přepravě odpadů, Směrnice o bateriích a akumulátorech a Směrnice o těžebním odpadu.

Obdobně bude sociální demokracie podporovat dokončení prací na Nařízení k aplikaci Aarhuské úmluvy a v neposlední řadě bude usilovat o posun při implementaci Akčního plánu na podporu environmentálních technologií (ETAP) a k opatřením stimulujícím inovace a k zavedení environmentálních technologií na trh.

V neposlední řadě je pro Českou stranu sociálně demokratickou důležité důsledné zdanění využívání neobnovitelných zdrojů energie nadnárodními korporacemi, tj. zavedení ekologických daní na celoevropské úrovni podle principu: znečišťovatel platí.

4.4. Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika

Česká sociální demokracie přikládá velký význam budování účinné společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie, která je nezbytným předpokladem k posílení role Evropské unie v mezinárodním společenství a významným nástrojem k předcházení krizím a konfliktům, a k účinnému zvládání vzniklých konfliktů.

Objevily se nové bezpečnostní hrozby a rizika, jako jsou etnické a náboženské konflikty, mezinárodní terorismus, porušování mezinárodního práva, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin, ohrožení informačních, komunikačních a dopravních systémů, ekologické havárie velkého rozsahu, migrační tlaky a konflikty vyvolané prohlubováním rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi. Novým bezpečnostním hrozbám a rizikům musí jednotlivé země, Evropská unie a mezinárodní společenství věnovat trvale zvýšenou pozornost.

Podmínkou pro uplatnění vlivu ČR na formulování společné zahraniční politiky Evropské unie je jasná koncepce zahraniční politiky České republiky. Politika ČSSD v oblasti zahraničně politické prosazuje tyto hlavní cíle:

• upevňovat a posilovat postavení ČR v rámci mezinárodního společenství. Zapojení ČR do nejvýznamnějších bezpečnostních a integračních struktur v euroatlantickém prostoru, které jsou založeny na spolupráci zemí, hlásících se k hodnotám demokracie, právního řádu a dodržování lidských práv, vede nejen k posílení bezpečnostního postavení ČR, ale i bezpečnosti a stability v Evropě a ve středoevropského prostoru;
• budovat Evropu jako mírový, hospodářsky prosperující kontinent;
• zachovat a rozvíjet transatlantické vazby založené na strategickém partnerství mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými a Kanadou jako osvědčeného stabilizujícího prvku mezinárodních vztahů a jednoho ze základních pilířů evropské bezpečnosti;
• usilovat o svět bez válek s minimem zbraní nezbytných pro zajištění vnitřní bezpečnosti, bez zbraní hromadného ničení, a zvláště bez zbraní jaderných;
• respektovat jednotu a nedělitelnost bezpečnosti a univerzální platnost základních lidských práv a svobod;
• podílet se ve spolupráci s mezinárodním společenstvím na řešení konfliktů a krizových situací, klást důraz především na předcházení konfliktů a krizí;
• řešit vzniklé krize především mírovými prostředky; v nezbytných případech, v souladu s ústavním pořádkem ČR, platným mezinárodním právem a převzatými závazky, podpořit i použití síly v nezbytně nutné míře na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN;
• použít všechny nezbytné prostředky, včetně vojenských, v zájmu obrany životních zájmů ČR;
• posilovat roli OSN, která jako univerzální světová organizace má možnosti a předpoklady převzít významný podíl odpovědnosti za řešení globálních problémů. Podpořit úsilí o reformu Rady bezpečnosti OSN se zastoupením přinejmenším hlavních regionálních mocností, aby se stala vrcholným orgánem světového systému míru a bezpečnosti;
• zjednodušit současný systém mezinárodních organizací a struktur, odstranit duplicity v jejich činnosti a zvýšit jejich transparentnost, účinnost a hospodárnost. Ve všech organizacích věnovat pozornost probíhajícím globalizačním procesům a hledání a uplatňování účinných nástrojů k předcházení a omezování negativních důsledků globalizace;
• usilovat o vytvoření mezinárodního legislativního rámce, který zajistí, aby na přínosech globalizace se spravedlivě podíleli všichni.

Pro aktivní účast ČR v evropské bezpečnostní a obranné politiky je nezbytné vytváření jednotného, vnitřně koordinovaného, legislativně zakotveného bezpečnostního systému ČR, jeho akceschopnost a komplexní připravenost na pokrytí všech bezpečnostních hrozeb a rizik, včetně hrozeb asymetrického charakteru.

ČSSD klade důraz na to, aby jednotný bezpečnostní systém byl schopen existující i nově vznikající hrozby a rizika vojenského i nevojenského charakteru předvídat, analyzovat, preventivně se na ně připravovat a účinně jim čelit. Vychází z toho, že splnění těchto cílů vyžaduje věnovat větší pozornost tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky a v tomto rámci strategickému řízení bezpečnostního systému, včetně kvalifikované politické a odborné přípravy hlavních bezpečnostních doktrinálních dokumentů ČR -- především Bezpečnostní a Vojenské strategie. Aktuální je plnohodnotná reflexe Bezpečnostní strategie EU a úkolů, které z ní vyplývají pro tvorbu a realizaci bezpečnostní a branné politiky ČR v dlouhodobém horizontu.

Je důležité usilovat o to, aby politické rozhodování v bezpečnostní a branné politice bylo založeno na vnitropolitickém konsensu při definování jejích priorit v mezinárodním i národním měřítku. Je nezbytné podporovat mezinárodní spolupráci v boji proti globálním bezpečnostním hrozbám jako jsou mezinárodní terorismus, rozšiřování zbraní hromadného ničení, existence nestabilních a rozvrácených států, vnitřní a regionální konflikty a organizovaný zločin.

V plné míře si uvědomujeme uvědomuje fakt, že možným hrozbám může Česká republika efektivně čelit pouze jako plnoprávný člen nejvýznamnějších politických a bezpečnostních organizací v transatlantickém prostoru, kterými jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance. Podporuje další rozvoj obou organizací, především zvyšování obranných schopností jako faktoru, který výrazně posiluje a upevňuje bezpečnost v transatlantické oblasti i mimo ní. Další rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie vnímá jako nástroj ke zvýšení její připravenosti nést ve spolupráci s NATO nebo samostatně větší díl odpovědnosti při řešení vojenských i civilních krizí v tomto rámci. Při řešení a zejména předcházení krizí považuje za významnou roli Organizace spojených národů a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Česká sociální demokracie chce rovněž plně využívat spolupráce s Europolem a Eurojustem.

Česká strana sociálně demokratická pokládá za důležité zvyšování úrovně vnitřní bezpečnosti a v tomto rámci zvyšování bezpečnosti všech občanů v součinnosti s institucemi EU. V této souvislosti bude účinná podpora boje s kriminalitou všeho druhu jedním ze zásadních imperativů politiky.

V celoevropském i širším měřítku vnímáme důležitost zpravodajských služeb především pro včasnou identifikaci bezpečnostních hrozeb a rizik. Hlavním úkolem pro zvýšení efektivity zpravodajských služeb je nové definování legislativního rámce jejich působení, struktury a řízení, což musí vycházet z komplexního pohledu na danou problematiku. Tento přístup je základem pro to, aby výsledky činnosti zpravodajských služeb mohly být plně využity v rozhodovacích procesech pro potřeby vedení státu a strategického řízení bezpečnostní politiky. Zvyšování účinnosti zpravodajské práce musí být vyváženo prohloubením a zkvalitněním jejich demokratické kontroly.

Jsme si vědomi důležitosti zachování rovnováhy mezi používáním nástrojů k zajištění optimální bezpečnosti státu a jeho občanů a respektem k zachování základních lidských a občanských práv a svobod. Česká sociální demokracie považuje efektivní fungování policie za jeden z hlavních nástrojů zajištění vnitřní bezpečnosti. Bude podporovat utváření policie jako jednotného moderního bezpečnostního sboru s prvky územní i celorepublikové působnosti, dobře technicky vybaveného, splňujícího personální a vzdělanostní nároky, kompatibilního s evropskými standardy, flexibilně reagujícího na aktuální bezpečnostní situaci, akceptujícího svou roli orgánu veřejné služby, spolupracujícího s evropskými a mezinárodními bezpečnostními strukturami.

Budeme prosazovat úzkou spolupráci mezi složkami integrovaného záchranného systému s cílem důkladně se připravit na možný vznik mimořádných událostí a efektivní provádění záchranných či likvidačních prací. ČSSD považuje za důležité zajišťování připravenosti občanů na zvládání mimořádných událostí.

Sociální demokracie v ČR přikládá mimořádný význam uskutečnění cílů reformy ozbrojených sil. Považuje realizaci reformy, která povede k vytvoření moderních profesionálních ozbrojených sil a posílení vlastního obranného potenciálu České republiky za pevný základ pro maximalizaci pozitivních efektů z členství v EU a NATO z hlediska bezpečnosti České republiky. Podporuje vyvážené rozvíjení jednotlivých částí Armády České republiky a specializaci v rámci NATO a Evropské unie v kombinaci s dobře vycvičenými silami a prostředky pozemních, vzdušných a podpůrných sil tak, aby byly plně připraveny k bojovému nasazení v krizových situacích vojenského i nevojenského charakteru mimo území České republiky, ČSSD bude věnovat pozornost posilování schopnosti ozbrojených sil zajistit obranu vlastního území České republiky mj. i prostřednictvím efektivního systému povolávání a výcviku záloh.

Přikládá mimořádný význam efektivitě výdajů vynakládaných na realizaci reformy ozbrojených sil a jejich zabezpečení. V této souvislosti považujeme za klíčové zvyšování role a úrovně civilního řízení a kontroly ozbrojených sil, jako součásti jejich strategického řízení.

* * *

Celkově je Česká strana sociálně demokratická přesvědčena, ža Česká republika musí ve svém, evropském i světovém zájmu hrát v Evropské unie aktivnější roli. Jak již bylo naznačeno výše, česká společnost potřebuje politický subjekt, jenž by jí předložil důvěryhodný projekt její vlastní osobitosti, který by se stal prvkem integrující se Evropské unie a měnícího se světa v zájmu lidí ze všech vrstev a zejména těch, kteří jsou v současné době nezranitelnější. My, sociální demokraté, jsme připraveni v tomto směru aktivně jednat.

5. Demokratizace státu, svoboda, zúčastněnost a odpovědnost

5.1. Demokracii považujeme za řád svobody

Demokracii považujeme za řád svobody, v němž jedinci a kolektivy svobodně utvářejí -- v rámci zákonů -- svůj osud. Demokratická moc, obnovovaná po pádu diktátorského a byrokratického režimu reálného socialismu, musí být legitimována souhlasem občanů a jim také ústavně odpovědná. Občanská (politická) práva, jež tento vztah upravují, uznává ČSSD za práva základní, nezadatelná a univerzální. Rovnost občanského statutu ruší politický význam jakýchkoli kvalitativních odlišností (rodu, pohlaví, národnosti, rasy, vyznání, sociálního postavení atd.), ale má-li být efektivní v mocenských politických vztazích, nemůže být redukována na formální rovnost před zákonem. Mírnění nerovnosti či posilování rovnosti zároveň s překonáváním jakékoli diskriminace v politické oblasti chápe ČSSD jako svůj permanentní úkol, neboť na tom závisí uplatnění zásady, že všeobecnosti práv má odpovídat všeobecnost občanské odpovědnosti.

Demokracie je založena na principu většiny, ale ten nesmí být v zájmu svobody absolutizován. ČSSD odmítá jak nekontrolovatelnou moc menšiny, tak všemocnost většiny. Přikládá proto kardinální význam pojetí lidských práv v ústavě a v Listině základních práv a svobod jako práv nezadatelných, nepromlčitelných, nezcizitelných a nezrušitelných. Tím jsou vyňata z legislativní kompetence státu i lidu jako ústavního zdroje veškeré státní moci. Individuální a menšinová práva a svobody jsou tak ústavně zabezpečeny před libovůlí veřejnoprávních i soukromoprávních autorit. Rovnost lidí v důstojnosti, svobodě a právech předpokládá svobodu od politického a sociálního útisku, od ponižující a diskriminující závislosti na státní či soukromé moci, od vykořisťování, nouze, nejistoty a strachu z budoucnosti, od nevědomosti a manipulačního zmatení. Tento trend k humanizaci společenských vztahů a k svobodné tvorbě individuální identity odpovídá dějinnému emancipačnímu poslání ČSSD. A nejen to, neboť struktura lidských práv (zahrnuje liberální demokratická a sociální práva i základní právní principy, jež jsou podmínkou spravedlivého procesu) a jejich obecná závaznost umožňuje podle přesvědčení ČSSD deantagonizaci společenských vztahů, jež je minimálně podmínkou sociálního míru a optimálně možností spolupráce a solidarity. ČSSD nevylučuje, že liberální idea svobody nevyčerpala dosud své možnosti v organickém smíření svobody, rovnosti a bratrství.

5.1.1. Hodnoty svobody a důstojnosti člověka

Hodnoty svobody a důstojnosti člověka nejsou v pojetí ČSSD odvozeny z něčeho, co je vůči němu vnější (např. z tržní ekonomiky): tyto atributy plynou z jeho lidství. ČSSD se ztotožňuje s osvícenským příkazem, že člověk musí být pro člověka vždy účelem, nikdy jen prostředkem -- chápe ho jako nejvyšší omezení svobody -- libovůle státní a soukromé moci, motivované univerzalitou lidské svobody a důstojnosti.

Mnohostrannost lidské aktivity rozkládá obecný pojem svobody. Kodexy lidských práv znají základní svobody a práva jako svobody rovnocenné a autonomní, vůči nimž není abstraktní pojem svobody nadřazeným kritériem. Všechny se odvíjejí z rovnosti lidí ve svobodě a v důstojnosti, jež zároveň vytyčuje rámec státní aktivity v této sféře.

Fundamentalistické (neoliberální) pojetí svobody, jež solidarizující postupy státu mírnící sociální nerovnost atd. v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními právy vydává za zánik svobody a státní despocii, odporuje soudobé univerzalitě lidských práv a je pro ČSSD nepřijatelné. Odtrhuje totiž jedince od společenství a svou podstatou je obranou parciálních privilegií -- závislost sociálních atd. práv na výkonnosti ekonomiky není dostačujícím argumentem pro zamítnutí principu solidarity či bratrství.

Svoboda, má-li být vpravdě univerzální, nemůže být neomezená -- omezení je rozhraním oddělujícím svobodu od anarchie, v níž právo ustupuje síle (omezení základních práv a svobod upravuje č. 4 Listiny základních práv a svobod: musí mít formu zákona a musí šetřit jejich podstatu a smysl).

5.1.2. Dějinná zkušenost ČSSD popírá tezi o přímé závislosti tržní ekonomiky a demokracie

Liberální tržní ekonomika a demokracie se mohou -- jak ukazuje Pinochetova diktátorská éra -- rozcházet na úkor práv a svobod závislejších účastníků tržních vztahů. Už z toho je zřejmé, že "antietatismus" ČSSD (limitování státních kompetencí) je kvalitativně odlišný od neoliberálního antietatismu. Kritika etatismu "staré sociální demokracie", který byl adekvátní reakcí na hospodářský liberalismus, nemůže tuto odlišnost přehlížet.

Nový etatismus nové sociální demokracie je spjatý s úkoly státu danými hospodářskými, sociálními a kulturními právy, orientací na sociální a humánní dimenzi demokracie a její rozšiřování na další oblasti a sféry společenské aktivity. Inspirací je tu pro ČSSD Masarykova idea humanitní demokracie. ČSSD je odpůrcem obou extrémů, odmítá jak neúměrné zesilování státu, tak jeho neúměrné oslabování, uvolňující vliv mimoústavních silových ohnisek. Optimální rozsah státních kompetencí a funkcí je konec konců určen souhrnem jeho závazků a povinností, zakotvených v ústavě a v dalších stát zavazujících normách. Toto kritérium předchází jakoukoli ideologickou argumentaci, neboť ústava zavazuje stát k ideologické a religijní nestrannosti. ČSSD odvozuje charakter, strukturu a kompetence státu a jejich meze prioritně z principu lidských práv (z rovnosti lidí v důstojnosti, právech a svobodě), nikoli z dominace principů tržní ekonomiky. Považuje proto nezbytnou míru státní autority za nepostradatelný "nástroj", který se neomezuje jen na negativní funkce (vojenské policejní, justiční), neboť má i pozitivní tvůrčí úkoly plynoucí z étosu lidských práv (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).

Tato orientace ČSSD, z pozic jiné doktríny obviňovaná z etatismu a sklonu k "sociálnímu inženýrství", je v plné shodě s hodnotovou strukturou lidských práv. Neznamená fetišizaci státu a moci, jejich povyšování na hlavní cíl a hlavní prostředek. Podobné tendence považuje sociální demokracie za patologické a nepodceňuje jejich nebezpečnost. Vyvozuje ovšem logický závěr z dějinné zkušenosti, že autoregulační tržní mechanismy (neviditelná ruka trhu) samy o sobě společnost svobody a spravedlnosti nevytvářejí. ČSSD vychází z přesvědčení, že tržní ekonomika nemá charakter "přírodní objektivity", nýbrž že je v dosahu lidské vůle a morálních soudů.

V postupující globalizaci je ČSSD součástí sil, jež usilují o prioritu demokratické politiky před ekonomikou a o to, aby se nevymkla z inspiračního vlivu univerzálních lidských práv. Pro ČSSD je to podmínkou toho, aby reciproční zúžení ( jež není zánikem) státní svrchovanosti sílu integračních procesů nejen zachovalo, ale i zpevnilo zásady svobodné a spravedlivé společnosti.

5.1.3. Ústavní instituce a právní řád

Ústavní instituce a celý právní řád vycházejí z hodnot a principů, nezbytných pro demokratický právní stát, ale jejich tvar není ani dokonalý, ani konečný. Navíc ani politický, ani justiční provoz nevyužívají všech možností či povinností, které už dávají nebo vyžadují. Tento stav není příznivý pro společenské uznání ústavních institucí jako takových, tj. uznání jejich smyslu a poslání v demokratickém řádu svobody. Personální prvek, nahodilý na rozdíl od instituce, překáží jejímu docenění. ČSSD z této situace vyvozuje dvojjediný úkol: usilovat o zkvalitnění a zkompletování institucionálního a právního systému na základě kritérií daných demokratickými hodnotami včetně začlenění do evropského a mezinárodního institucionálního a právního řádu. Druhé zacílení tohoto dvojjediného úkolu navazuje na Masarykovo pojetí demokracie jako "způsobu života": přesahuje instituční a normativní kostru demokracie požadavkem intelektuální a morální kvality občanů. Je to úkol obtížnější než stanovení pravidel a zřízení institucí, který vlastně nikdy nekončí. Předpokládá -- Masarykovými slovy -- permanentní revoluci hlav a srdcí. ČSSD vnímá aktuální potřebu celkové revize Ústavy České republiky, která vznikala na sklonku roku 1992 pod tlakem blížícího se rozpadu Československa jako kompromis nejrůznějších politických zájmů a představ tehdejšího politického spektra, jemuž dominovala pravicová politika. Za naléhavý úkol považuje ČSSD zakotvení referenda jako trvalé součásti ústavního pořádku tak, aby o základních otázkách vnitřní i zahraniční politiky státu mohli rozhodovat občané.

5.2. Krajské a obecní samosprávy

Krajské a obecní samosprávy, zakotvené v Ústavě, vytvořily organizační základy pro účast občanů na správě veřejných záležitostí. Princip subsidiarity -- rozhodovat na stupni, který je pro danou věc nejoptimálnější -- spolu s "finanční ústavou" samospráv je zárukou jejich politické a společenské autority. Samospráva je součástí občanské společnosti, nikoli prodloužením či filiálkou centrální mocí, jejíž decentralizace tvoří paralelní proces. ČSSD je připravena promítnout princip subsidiarity do obou dimenzí -- správy státu a věcí veřejných v národním měřítku stejně jako správy věcí evropských v rámci Evropské unie.

ČSSD nepovažuje vzájemný vztah státu a samosprávy za konkurenční, neboť obojí mají stejný zdroj legitimity. Konflikty nejsou ovšem vyloučeny, ale musí být podřízeny jednotné koncepci rozhodování, dané ústavou a zákony. ČSSD nepodléhá iluzím, že se snadno, bez trvalého a pozorného zřetele k praktickým zkušenostem z dovršování a fungování samosprávného systému, dojde k optimálnímu rozložení kompetencí, financování a k mnoha dalším aspektům vyvolaných ustavením této instituce.

5.3. Zastupitelská demokracie a občanská součinnost

ČSSD považuje zastupitelskou demokracii za nejvhodnější formu lidovlády v moderní společnosti. Přikládá však stejný význam jak zastupitelství, tak přímé demokracii, která předpokládá součinnost občanů na politickém rozhodování. Zastupitelství je svou podstatou reprezentací obecného zájmu, vyžaduje tedy optimální zastoupení všech podstatných složek občanské společnosti. Proto také ČSSD trvá na zachování poměrného volebního systému do dolní komory Parlamentu ČR. Odmítá reformu, která by poměrnost odstranila, ale připouští diskusi o úpravách systému posilujících princip ochrany některých menšin (například romské komunity).

Zároveň je ČSSD proti tendenci vedoucí k oligarchizaci zastupitelství, která ve svých důsledcích redukuje politická práva občanů na periodický volební akt. Považuje za žádoucí trvalou součinnost občanů na správě státu, jež není myslitelná bez těch či jiných institucí přímé anebo participativní demokracie, které dávají mínění občanů politickou a právní relevanci (samospráva, laický element v soudnictví, přenos různých kompetencí na specializovaná občanská sdružení atd.). V referendu vidí ČSSD jednu z účinných vazeb mezi státem a společností, která prakticky stvrzuje význam občanského statutu. I referendum je ovšem podrobeno stejným limitům jako zákonodárná moc: čeho ta nemůže v důsledku limitů dosáhnout, toho nelze dosáhnout ani referendem. Varování, že referendum by nakonec mohlo zahubit zastupitelský princip, není asi tolik důsledkem politologické negramotnosti, jako liberální nechuti k rovnocennosti občanů. Nejde tu o abstraktní úvahy o zneužitelnosti tohoto institutu, ale o jeho místo v našem ústavním řádu. V rámci naší ústavy nelze -- bez jejího předchozího zrušení -- prostřednictvím referenda zrušit demokracii a nastolit plebiscitní moc, legitimovanou lidovým souhlasem. Mocenské kompetence stanoví výlučně zákonodárná (ústavodárná) moc, referendem mohou být pouze potvrzeny nebo zamítnuty.

Naléhající potřeba modernizace a racionalizace státního i samosprávního provozu zvýrazňuje význam odbornosti. S ní jsou spojeny různé variace technokratického řízení státu, které jakoby archaizovaly tradiční politické principy a instituce, včetně svrchovanosti lidu. ČSSD je přesvědčena, že žádný technokratický dirigismus nemůže nahradit funkci politiky v tom, co je spojeno s pojmem "obecný zájem", t.j. v takovém vyrovnávání různorodých zájmů, aby odpovídalo vizi spravedlivého a solidárního společenství. Považuje politiku za specifickou odbornost a přípravu pro politickou práci za součást odpovědné a perspektivní politiky. Demokracie nemůže existovat bez moci legitimované souhlasem občanů.

5.4. Státní správa

Odbornou a informační bází politiky (výkonné moci), jež vyžaduje permanentní modernizaci a racionalizaci, je státní správa, která je spolu se samosprávou součástí veřejné správy. Je však zároveň institucí nejvíce náchylnou k byrokratizaci (nevýkonnosti, uzavřenosti, utajování, korupci apod.). Aby se umocnily její klady a minimalizovaly její patologické sklony uvolňované vnějšími tlaky, považuje ČSSD za nezbytné stanovit přísná odborná a morální kritéria pro rovný přístup do státní služby a prodchnout ji étosem služby veřejnosti a úcty k lidským právům. ČSSD bude usilovat o takové odměňování a sociální jistoty státních zaměstnanců, jež budou s to minimalizovat patologické tendence a posilovat jejich nezávislost a loajálnost k ústavě, zákonům a veřejnému zájmu bez zřetele k proměnám politického profilu vlád, udržovat transparentnost státní správy (zvrat od utajení k právu veřejnosti na informace) a bránit její přeměně v privilegovaný stav, degradující ostatní na druhořadé občany. ČSSD bude prosazovat vytvoření speciálního školícího zařízení pro přípravu státních zaměstnanců, vědeckovýzkumné báze státní správy a dobudování správního soudnictví jako záruky zákonnosti státní správy.

Administrativa je každodenností státu, s ní se občané nejčastěji setkávají a na základě této přímé zkušenosti si utvářejí představu o státu. Je však i tou složkou státu, která umožňuje společnosti zmáhat krizové, anarchizující situace či katastrofy racionálně. Zvýšit její vážnost (proti jejímu neoliberálnímu snižování atd.) v demokratickém prostředí chápe ČSSD jako nezanedbatelný pedagogický úkol. Jako souběžnost kritiky a modernizace.

5.5. Demokracie jako diskuse

Pojetí demokracie jako diskuse mezi "vládnoucími a ovládanými", mezi soupeřícími politickými stranami atd. předpokládá, že všechny politické instituce jsou konfrontovány s míněními občanů a občanských sdružení. Podstatná je ovšem forma této konfrontace -- není k ničemu monolog, v němž každý slyší především sebe. Tak se projevuje arogance moci, dogmatismus a fundamentalismus, ale svádí k tomu i tradiční mentalita politické elity, víceméně imunní vůči hlasu a vlivu "masové demokracie". Taková izolace moci od veřejného mínění se sice podílí na formování volebního chování (rozhodnutí), ale nedovoluje, aby se tato mínění podílela na rozhodování. ČSSD takový stav považuje za deficit demokracie a usiluje o takové formy diskuse, které příslušné instituce musí brát v úvahu povinně, případně k nim zaujímat souhlasná nebo zamítavá stanoviska (obdoby petičního práva, expertízy apod.).

Transparentnost státních institucí vyžaduje oboustranný tok informací mezi nimi a občanskou společností. Ten si však nelze představit bez příslušných mediálních možností obou stran, má-li jít o nezprostředkované informace. Neoliberální absolutizace nezávislosti informačních toků na státu zachází podle názoru ČSSD do krajností, jež neprospívají pochopení a uznání hodnoty státu pro politické a národní společenství.

5.6. Ochrana života, svobody a vlastnictví

V rozsahu platného kodexu lidských práv je ochrana života, svobody a vlastnictví elementární funkcí státu. Má zajistit právní jistotu, tj. propočitatelnost reakce ostatních účastníků právních vztahů a státních institucí (správních, policejních, justičních atd.) na určitá chování a vytvořit pocit bezpečí, sebevědomí a sebeúcty občanů v jednání s představiteli státu. Takový stát, odpovídající podstatě právního státu, vyžaduje odbornou a morální kvalitu represivních a justičních složek i jejich optimální materiální vybavení. O naléhavosti reforem v této oblasti svědčí rozsah kriminality, organizovaného zločinu, mafiánství, korupce, prostituce, obchodu s drogami apod., který vyžaduje i účinnější nadnárodní spolupráci. ČSSD soudí, že klima jistoty, bezpečnosti a spravedlnosti úzce souvisí s adekvátní a časově přiměřenou reakcí na jakékoli protiprávní jednání včetně vykonatelnosti rozhodnutí, přirozeně s respektem k principu soudcovské nezávislosti a k právu na spravedlivý proces -- a také s dostupností soudní ochrany (soudní náklady).

ČSSD proto iniciuje a podporuje reformy justice a s ní spjatých institucí, jež směřují k tomuto cíli, i reformy trestů a vězeňství, které orientují k účinnější prevenci, resocializaci a k znovuzařazení do společnosti. Zkvalitnění kontrolních institucí a režimu stížností (úřad ochránce lidských práv apod.) dostupnějšího občanům, musí být trvalou součástí agendy ČSSD. Znepokojivý růst drogové závislosti a kriminality dětí a mládeže, nezřídka spojený s šokující krutostí a mravní otrlostí, klade otázku reformy hranice trestní odpovědnosti i výzvu k nalézání a uplatnění speciálních mechanismů prevence a resocializace. ČSSD si je vědoma, že reakce veřejnosti na erupci kriminality míří k zesílení trestní represe a k zpřísnění procesních pravidel apod. I když nevylučuje reformy v zájmu účinnějšího postihování kriminality, bude usilovat o to, aby zůstaly v mezích humanitního pojetí demokracie a lidských práv.

ČSSD považuje zajištění bezpečnosti občanů, ochranu jejich práv a svobod, životů, zdraví a majetku za jednu ze základních rolí státu. Vytvoření pocitu bezpečí ve společnosti je předpokladem jejího harmonického rozvoje, ČSSD proto podporuje aktivní a důsledný postup bezpečnostních sborů proti závažné hospodářské trestné činnosti, organizovanému zločinu ve všech jeho podobách, korupci, extremismu a hnutí potlačujícím lidská práva a dalším formám kriminality. ČSSD bude dále iniciovat další formy rozvoje situační a sociální prevence kriminality především s ohledem na znepokojující stav v oblasti užívání drog a některé projevy obecné kriminality.

Ochrana demokracie

Možnost jejího zrušení demokratickou, ústavní cestou (tzv. paradox demokracie) -- je konstrukcí naší ústavy (nepřekročitelným omezením státní moci) právně vyloučen. Pro extrémní případ protiústavního zrušení těchto omezení lidských práv zakotvuje ústava právo občanů na odpor. V pojetí ČSSD umožňují základní práva a svobody reformní iniciativy a postupy -- demokracie nemůže znamenat nucenou permanentní reprodukci daného stavu, konzervativní "pokoru" před tím, co je dáno a co se může měnit jen samopohybem, nikoli záměrným jednáním. Tyto iniciativy a postupy však nesmí směřovat proti duchu lidských práv, proti jejich univerzální humanistické dimenzi.

ČSSD považuje za ústavní povinnost čelit všem skupinám, hnutím a ideologiím, které programově útočí proti tomuto univerzalismu lidských práv z pozic rasistické či jiné diskriminující doktríny a v souladu s tím i proti jejich politickoprávním zárukám. Zároveň je přesvědčena, že principy demokracie nelze chránit nedemokratickými metodami, jež by se dotkly práv a svobod ostatních občanů.

Těžiště obrany proti těmto tendencím spočívá v občanské společnosti, v demokratické ofenzívě demokratických sil. Represi (tj. omezení výkonu základních práv v souladu s ústavou) považuje ČSSD za krajní, ale nevyhnutelný prostředek v těch případech, které definuje Listina základních práv a svobod. Tedy v případech, kdy se definovaná nebezpečí a ohrožení aktualizují -- nestačí tedy, jsou-li tato nebezpečí a ohrožení jen latentní složkou doktríny.

Priorita základních práv a svobod před jejich omezením komplikuje politicko právní posouzení extrémů, nicméně dosavadní přístup k veřejně demonstrované negaci lidských práv příslušníky a stoupenci antidemokratických skupin považuje ČSSD za neúměrně liberální.

5.7. Stát, politické strany a občanská sdružení

Objektivně působí -- v dobrém i špatném smyslu -- jako vychovatelé. Úroveň kultury -- "vysoké politiky" -- stranickopolitických konfrontací, postupů, financování stran atd., atd. -- se vpisuje do občanského vidění a hodnocení politiky, a tím i do pojetí občanské angažovanosti a odpovědnosti. Dávné koncepce republikánských občanských ctností jsou beznadějně zatlačovány uměním pragmatického kalkulu. Obecně by mělo platit, že k funkcím politické strany (a státních institucí) patří výchova k občanství, v níž je parciálnost stranictví podřízena univerzalitě lidských práv a respektu k zájmům a potřebám společenství.

Ve sféře politiky se vlastně má dovršovat a zúročovat socializace člověka, zahájená v rodině a ve škole, v institucích, kde se budoucí občan prvně setkává s klíčovými principy společenského života -- s právy a povinnostmi, s vazbou odměny na výkon, trestu za neposlušnost atd. Solidaristická orientace, založená na společenské podstatě člověka (protikladné tedy "individualistické atomizaci"), motivuje hluboký a trvalý zájem ČSSD o všechny socializační instituce, jež formují intelektuální, morální a profesní profil demokratického občanství, vyznačujícího se úctou k lidským právům a demokratickému právnímu vědomí.

5.8. ČSSD se hlásí k osvícenské tradici organického sepětí svobody člověka se vzdělaností a mravností

Obrat od státní regulace víry, smýšlení a přesvědčení občanů k jejich morální a intelektuální autonomii byl obratem od mocensky udržované nedospělosti k lidské zralosti a odpovědnosti. Hlavní problém spatřuje ovšem v obecném rozvoji vzdělanosti, neboť ta umožňuje kritickou prověrku doléhajících informací. Z tohoto důvodu považuje ČSSD za prospěšné, aby se ohniska vzdělanosti -- univerzity, výzkumné ústavy apod., -- aktivně vklínily do duchovního proudění a velkých diskusí o klíčových problémech národního společenství, jeho duchovního a morálního stavu a perspektivách. Najít a uplatnit mechanismy kultivující svobodu projevu i odpovědnost této svobody je podle mínění ČSSD podmínkou demokracie jako "způsobu života".

5.9. Lidská práva

ČSSD považuje lidská práva (Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, jež mají podle čl. 10 Ústavy ČR nadzákonnou platnost) za otevřený normativní systém, závazný a inspirativní pro demokratickou a emancipační politiku. Na jejich základě se v poválečném období rozvinula různorodá emancipační a protestní hnutí, směřující proti nebezpečným a škodlivým aspektům politiky vlád (mírové, ekologické a obdobné aktivity) a zjevným i skrytým (historií posvěceným) diskriminacím, ztěžujícím uznání legitimity té či jiné menšinové identity -- etnické, rasové, náboženské, sexuální atd. Byla polemická k legislativě, ke státním a sociálněekonomickým orientacím a postupům i k mentalitě a předsudkům většinového či dominantního společenství, jež v praktikované diskriminaci odmítalo vidět nespravedlnost a nerovnost -- pokud jde o přístup ke vzdělání, k řídícím funkcím, ke stejné mzdě za stejnou práci, k azylantům, přistěhovalcům apod.

Ačkoli se tyto emancipační a identifikační vlny, jež u nás po listopadu 1989 proběhly v zrychleném čase, neobešly bez morálních a kulturních stínů (komercionalizace, kult násilí, pornografie, prostituce, drogy), ČSSD je především považuje za důsledek inspiračního vlivu lidských práv, který kvalitativně proměnil občanskou společnost, formy její aktivity a poměr ke státu i k mimostátním institucím. Odstraňování různých forem diskriminace, zvláště tam, kde je jako samozřejmost vepsána do mentality společnosti (jako soubor civilizačních, nacionálních a obdobných předsudků v lepším případě a jako jejich povýšení na vůdčí politické principy v horším případě), chápe jako jednotu legislativních a pedagogických postupů. V lidských právech vidí ČSSD nejen obranu proti rozpínavosti a nezákonným postupům státu, nýbrž i obranu proti destruktivním důsledkům kriminality, společenských nerovností a závislostí v občanské společnosti. Demokratický právní stát je tedy hrozbou a ochráncem zároveň a obdobné zdvojení existuje i ve vztahu jedince a občanské společnosti (soukromoprávních institucí), kde se nerespektování lidských práv snadněji kryje pseudoliberální absolutizací svobody individua.

Ústavní princip občanské rovnosti, který se vznáší nad manifestací kvalitativních odlišností (identit) v občanské společnosti, musí mít v tomto napětí nezbytnou míru reálnosti, neboť jen za tohoto předpokladu může -- podle přesvědčení ČSSD -- účinně konkurovat nevázanosti a libovůli svobody silnějších a početnějších. Tím není ovšem vyloučeno uplatnění nerovnosti (zvýhodnění) v zájmu rovnosti, neboť dosažení této hodnoty plynoucí z étosu lidských práv začíná zastavením jejího růstu (progresivním zdaněním apod.). V principu ústavní rovnosti je neodlučně zabudován princip tolerance. Kvalitativní pluralita občanské společnosti může být zbavována destruktivních důsledků jen faktickou -- i když jen relativní, ale otevřenou v jejím směru -- rovností a faktickou tolerancí, která je dvojsměrná: jak většin vůči menšinám, tak menšin vůči většinám. ČSSD z této situace dovozuje nutnost takové politické kultury (politického stylu), v níž jsou rovnost a tolerance umocněny solidaritou, jež je podmínkou vzniku a trvání "politického národa" jako osudového společenství. Evropská integrace, v níž je univerzalita občanského principu konfrontována i s mohutnými kulturně historickými státně národními identitami, je bez takové politické kultury nepředstavitelná. ČSSD přitom vnímá prostor lidských práv a svobod jako zdaleka nevyčerpaný a především v oblasti práv sociálních a kulturních je připravena k jeho dalšímu rozšiřování v rámci českých zemí i Evropské unie.

5.9.1. Rovnost mužů a žen

Ačkoli během dvacátého století došlo v postavení žen ve společnosti k obrovskému pokroku, mnohé neoprávněné nerovnosti stále přetrvávají. Ženy jsou nedostatečně zastoupené v mocenských a rozhodovacích procesech, dostávají menší mzdu než muži, stávají se obětmi (domácího) násilí, nesou valnou část odpovědnosti za péči o děti či staré rodiče a o domácnost.

ČSSD bude v souladu s politikou Evropské unie prosazovat důsledné uplatňování vyrovnávání příležitosti (metody genderového mainstreamingu). V praxi to znamená nejen zavádět taková opatření, která otevřou ženám cestu k paritnímu postavení ve všech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příležitostí ve všech existujících politikách, strategiích a plánech.

ČSSD si je vědoma, že prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti je složitou civilizační výzvou a že země, která nedokáže plně využít schopnosti svých žen, se odsuzuje k zaostalosti.

5.9.2. Lidská práva a politická integrace

Radikální fragmentace občanské společnosti spjatá s novými formami občanské iniciativy, jež je důsledkem mnohotvárných emancipačních "revolucí", klade -- spolu s radikální strukturální proměnou sociálního rozvrstvení (redukcí dělnictva a rolnictva) -- požadavek hledat a uplatnit adekvátní formy a prostředky sociální a politické integrace. Úbytky státní svrchovanosti podmíněné nadstátní integrací a vnitřní samosprávní decentralizací státní správy se netýkají podstaty daného problému, vnášejí však do vnitřní politiky jeho nadstátní (evropský, globální) rozměr. ČSSD tu vidí dva základní problémové okruhy.

Z prvního plynou otázky, zda je ještě oprávněn či zda je ještě vůbec možný pojem "obecného blaha" (zájmu apod.) jako klíčová funkce státu. A zda může být "obecné blaho" formulováno státem, jsou-li jeho dominantním hybatelem politické strany. ČSSD vychází z přesvědčení, že záporná odpověď by znamenala popření existence "společnosti", uznání priority individualistické atomizace a tím i oprávněnost rezignace na možnost organické integrace, respektující jak princip individuality v duchu lidských práv, tak společenský rozměr individua. Z hlediska ČSSD tato organická integrace předpokládá, že politická strana (koalice stran), jež je demokratickým aktem povolána k státnímu významu, musí být -- jako reprezentant vůle realizovat určitou podobu "obecného blaha" -- otevřena vůči celé občanské společnosti a všemu, co je vpravdě (z hlediska ústavy a lidských práv) univerzální, i když solidarita plynoucí z této univerzality se jednotlivých členů společnosti dotkne nestejně v důsledku prohlubování rovnosti. Jinak řečeno, stranickost (jako korporativní, parciální negace uvedené univerzality) je v rovině státní vůle patologickým jevem. Lze říci, že jen ty strany, které jsou schopny této univerzality, odpovídají pojmu politické strany. Zde přichází ovšem ke slovu jak racionalita politiky, tak morální étos lidských práv. Strany, v nichž je ještě uchováno vědomí emancipační mise, nejsou a nemohou být imunní k morálním impulsům vycházejícím ze situace společenských vyděděnců, uražených a ponížených.

Z druhého okruhu vyplývá otázka, co je sférou (objektem) politiky a kdo je (může či má být) jejím aktérem. Jde tu o problém relace mezi akčním radiem politického rozhodování a kontroly a autoregulačními tržními mechanismy, doplněnými korigujícími nezávislými institucemi. Šíře emancipačního projektu ČSSD je taková, že se nemůže zříci -- poučena historickou zkušeností i současnými trendy trvající nerovnosti -- pozitivních funkcí státu, nově ovšem definovaných v duchu lidských práv a ekonomických trendů, jež jsou materiálně-organizační bází jejich naplňování. ČSSD ne_sdílí neoliberální iluzivní touhu po "konci politiky" ani z národního, ani z regionálního a globálního pohledu. Z ústavní univerzality občanství dovozuje ČSSD univerzalitu politických aktérů. Tzv. nepolitickou politiku chápe jako politickou permanentní angažovanost a odpovědnost občanů, jejich aktivit a organizačních struktur, jež nejsou -- na rozdíl od politických stran -- právně včleněny do ústavního politického provozu (s příslušnými výjimkami jako je petiční právo apod.). Financování stran státem je odůvodněno (jako princip) tím, že spojují občanskou společnost se státní mocí prostřednictvím zastupitelství, že disponují integrační potencí a pedagogickými nástroji k výchově k odpovědnému a rozumějícímu občanství. Obě tyto vrstvy politiky se vzájemně podmiňují.

ČSSD usilující o demokratickou součinnost občanů nemá důvod klást princip zastupitelské demokracie proti aktivitám skupin a sdružení občanské společnosti a vytýkat jim -- v neoliberálním smyslu -- absenci legitimity. Naopak usiluje o participaci, za jejíž legitimní a zavazující zdroj považuje v Ústavě zakotvený princip svrchovanosti lidu. Proto také trvá -- přes nezbytnou adaptaci k mediální, informační a marketingové revoluci -- na "komunikativním" charakteru strany, neztotožňuje se s tezí o zastaralosti "masových stran", zbytečnosti stranického tisku a vůbec metod -- na všech úrovních -- přímé komunikace se společností.

ČSSD neztrácí ze zřetele, že občanská společnost snadněji podléhá rozvášnění a extremismu (nebo opačně: znechucení, apatii), zvláště tehdy, je-li konfrontována s arogancí moci a mocných či s nestoudností bohatství a ziskuchtivosti (drastické rozdíly v odměňování, životním stylu apod.). Nezapomíná, že v základech moderní demokracie je zabudován emancipační vklad třídního boje, racionální vize spjaté s vášnivým morálním protestem. Soudobé smíření liberálního, demokratického a sociálního dějinného úsilí vytvořilo novou situaci, která motivuje sklony k zamítání klasického rozlišení politických orientací na pravici a levici a dokonce k trestněprávnímu postihu "třídní nenávisti", jež je povahou věci zaměřena proti nižším vrstvám, neboť bohatství je asociální i racionálně, podle principů "odlidštěné" politické ekonomie. Je nepochybné, že rozlišení (demokratické) pravice a levice "zaniká" v případě reálného ohrožení "otevřené společnosti", ale takové případy nepatří do každodennosti. V každodennosti otevřené společnosti se manifestuje, jak je patrné v soudobých snahách o "odzbrojení" sociálního státu. Jejich konfliktnost je ovšem právně podřízena režimu lidských práv, který koriguje rozpínavost obou politických křídel a orientuje je "středově".

5.9.3. Univerzalizace lidských práv

Proces internacionalizace a univerzalizace lidských práv chápe ČSSD jako nezbytný základ k mírové koexistenci, spolupráci a vzájemné solidárnosti států a národů, jejíž absencí -- v mnichovanství -- byly naše národy těžce dotčeny. Proto bude usilovat o to, aby eticko-právní zásady mezinárodního práva měly prioritní postavení v našem právním systému a aby Česká republika měla aktivní podíl na mezinárodních smluvních a institucionálních zárukách a obranách lidských práv. ČSSD uznává prioritu základních a nezadatelných práv a svobod před státní svrchovaností, ale nepřehlíží, jak zdlouhavě a obtížně Evropa dospívala k jejich uznání a jaké úsilí muselo být vynaloženo k porážce totalitarismů, které je zneuznávaly nebo které chtěly definitivně vykořenit evropskou emancipační ideu. Proto ČSSD přikládá velkou váhu vnímavosti k výchozí politické a historické situaci a kulturní identitě rozvojových zemí, neboť jejich podcenění vyvolává komplikující obranné reakce, zvláště je-li spojeno se selektivním přístupem, diktovaným konjunkturálními mocenskými zájmy.

Zároveň ČSSD považuje za nevyhnutelné, aby zásahy do svrchovanosti států, motivované kvalitativním porušováním lidských práv, byly perfektně opřeny o nesporná fakta a nesporné právní normy. Zvládání integračních procesů -- evropského, globálního -- tak, aby se nevymkly z humanizační a emancipační perspektivy, vyžaduje podle mínění ČSSD jejich permanentní korekci z hlediska étosu lidských práv. Nemělo by dojít k tomu, že jejich odkládání -- v důsledku zaostávání "globalizace" politiky a politickoprávních institucí -- posílí bariéry proti jejich komplexnímu ustavení, zvláště proti jejich demokratizující a socializující dimenzi.

6. Rozvoj solidární a sociálně spravedlivé společnosti

6.1. Sociální práva a sociální stát

Přirozeným opěrným bodem vytváření solidární a sociálně spravedlivé společnosti jsou základní sociálnědemokratické hodnoty, jak byly vyjádřeny v Sociální doktríně ČSSD, přijaté v květnu 1998. Česká republika, tím, že přijala ústavní Listinu základních lidských práv a svobod se přihlásila k evropskému sociálnímu modelu, založenému na sociálně a ekologicky orientovaném tržním hospodářství. Členství naší země v Evropské unii umožňuje praktické rozvíjení tohoto modelu v naší sociální politice.

ČSSD usiluje o to, aby všichni občané naší země měli rovnou příležitost pro realizaci svých dispozic a schopností, rovný přístup ke vzdělání, práci, kultuře, k občanskému i osobnímu uplatnění. Je pro dodržení zásady, aby finanční a morální ocenění práce lidí odpovídalo jejich kvalifikaci a výkonu. ČSSD vychází z toho, že pouze společnost, založenou na lidské solidaritě a fungujícím sociálním státu, je možno nazvat společností sociálně spravedlivou a tím vpravdě svobodnou. Taková společnost nabízí možnost vést plnohodnotný a lidsky důstojný život, vyhnout se chudobě a poskytuje možnost aktivně se uplatnit i těm, kterým v tom brání jejich fyzické, psychické či sociální handicapy.

Sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců samotných či jejich rodin, nýbrž i věcí veřejnou. Proto sociální stát v pojetí ČSSD zaručuje každému občanovi alespoň určité společensky uznané minimum podpory a pomoci v tíživých životních situacích. Zároveň občany podněcuje k vlastnímu úsilí o zlepšení jejich životních podmínek a účinně brání tomu, aby pomoc poskytovaná z veřejných prostředků byla zneužívána.

Trh sám o sobě nezaručuje rovné šance. Rozděluje lidi na chudé a ještě chudší na jedné straně, bohaté a ještě bohatší na straně druhé a oslabuje postavení středních vrstev. Jedině moderní sociální stát je schopen rozpory, které působení trhu plodí, účinným způsobem omezovat tím, že rozvíjí sociální soudržnost, bez níž by společnost čekaly vážné sociální konflikty, politické otřesy a krize.

Jsme zásadně proti neoliberálnímu výkladu sociálního státu jako darmožrouta peněz daňových poplatníků a usilujícího o jeho likvidaci. Jsme rovněž proti autoritativnímu zaopatřovacímu státu, který omezuje prostor pro svobodnou volbu a brání tomu, aby občané převzali odpovídající míru odpovědnosti za vlastní osud.

Sociální stát v pojetí ČSSD je založen na myšlence, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou. Takový stát je schopen poskytnout alespoň určité uznané minimum podpory a pomoci v životních situacích ohrožujících občana či jeho rodinu. Sociální stát však cílevědomě usiluje o dlouhodobou prosperitu země a proto také dlouhodobě investuje do rozvoje lidí a jejich potenciálu a snižuje tak rizika politických napětí a střetů.

Sociální stát je zároveň státem demokratickým -- opírá se o vůli lidu. Respektuje právo na svobodu sdružování, kolektivní vyjednávání a jiná práva s tím spojená. Opírá se o sociální dialog s odbory a zaměstnavatelskými svazy na půdě tripartity a rozvíjí mnohostrannou partnerskou spolupráci s neziskovými organizacemi a s dalšími představiteli veřejného života i s občany samotnými.

V pojetí ČSSD je sociální stát spojen s "investicemi" do sociální politiky. Nechápe je pouze jako náklad v úzce ekonomickém smyslu, který je vlastní neoliberálním tezím o přebujelosti sociálního státu, ale považuje je, zejména v dlouhodobé perspektivě, za nejefektivnější investice vůbec, neboť rozmnožují lidský potenciál jako základní zdroj budoucí prosperity a stability společnosti. Efekty dobře fungujícího sociálního státu v podobě uplatnění talentů, vědomostí, kvalifikace a schopností lidí představují stále významnější zdroj dlouhodobého hospodářského a kulturního rozkvětu země.

Sociální investice se ovšem stávají efektivními pouze tehdy, pokud se s nimi dobře hospodaří a pokud jsou správně voleny priority. ČSSD se nebrání tomu, aby v řadě případů (investice do vzdělávání, rekvalifikace, bydlení, sociální péče, přístupu občanů k informacím apod.) byly využívány i soukromé zdroje. Nemůže však připustit, aby přístup k těmto sociálním službám či ke vzdělání a zdravotní péči byl vázán na povinnou spoluúčast jednotlivce, případně aby sociální situace jednotlivce byla zábranou pro jeho studia či volbu povolání.

Za nezadatelná sociální práva považujeme také jak hmotné zabezpečení v situacích, kdy občan nemůže získávat prostředky na obživu vlastní prací, stejně jako právo na ochranu zdraví, na vzdělání, na podporu rodičovství a rodiny. Jejich součástí jsou i tradiční sociální práva -- právo na svobodnou volbu povolání, na ochranu v pracovně právních vztazích, na spravedlivou odměnu za práci, na sdružování za účelem hájení hospodářských či sociálních zájmů a právo na práci či alespoň na hmotné zabezpečení v případě její ztráty.

Jsem si vědomi toho, že člověk své potřeby realizuje především prostřednictvím práce. Podle svého přínosu by měl být také odměňován. Právem na práci v demokratické společnosti rozumíme možnost zvolit si svobodně zaměstnání v uspokojivých pracovních podmínkách za odměnu odpovídající kvalifikaci a výkonu, právo získat práci v mezích společenských možností nebo podporu v nezaměstnanosti, která by občanovi zajistila přiměřenou a lidsky důstojnou životní úroveň a podporovala jeho snahu opět pracovat.

Právo na rodinu v pojetí sociálního státu chápeme především tak, že jsou státem vytvářeny potřebné podmínky pro partnerské vztahy, vstup do manželství, narození a výchovu dětí. Je poskytována nejširší možná ochrana a pomoc rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti. Respektujeme však svobodnou volbu občanů žít i v neúplných formách a neformálních partnerských svazcích s dětmi a jsme přesvědčeni, že tyto formy nesmí bránit tomu, aby jejich podpora ze strany státu nebyla plně srovnatelná s úplnými rodinami.

Sociální stát dbá o zabezpečení sociálně dostupného bydlení pro občany, zejména pak mladé lidi a rodiny s dětmi zvláště. Mimo jiné i tím podporuje udržování a rozvíjení populačního potenciálu země.

Právo na sociální zabezpečení patří mezi velké vymoženosti soudobé civilizace. Realizuje se prostřednictvím starobního, invalidního a pozůstalostního pojištění, dále nemocenského pojištění, úrazového pojištění a odškodněním a pojištěním v nezaměstnanosti.

Každý občan má právo na důstojné životní minimum, totiž na takovou životní úroveň, která by jemu a jeho rodině zajistila základní podmínky pro existenci a zdravotní péči. Trváme však na tom, aby lidé, kteří se snaží aktivně nalézt nové zaměstnání, rekvalifikují se, jsou ochotni se za prací i přestěhovat apod. byli za svoje úsilí zvýhodněni oproti těm, kteří jen pasivně čekají na pomoc státu či nemají zájem o nalezení práce. Rozvinutím sociální práce přitom maximálně omezit možnosti zneužívání těchto systémů občany, kteří zatajují své skutečné příjmy a majetek a tím na tomto systému parazitují.

ČSSD si dobře uvědomuje, že vymezení sociálních práv je samo o sobě nedostačující, pokud by tato práva nebyla v praxi naplňována. Proto budeme usilovat, aby tato ústavně vymezená sociální práva byla skutečně respektována a promítána do sociální politiky tak, aby nezůstala jen prázdnou a bezobsažnou deklarací bez reálného obsahu.

ČSSD si je vědoma toho, že sociální práva a sociální odpovědnost jsou spojitými nádobami. Ve své politice bude směřovat k tomu, aby sociální stát motivoval své občany k odpovědnosti za sebe sama, za svoji rodinu a obec a zároveň nedával šanci sociálně nezodpovědným jedincům kořistit ze zdrojů, které náleží těm skutečně potřebným.

6.1.1. Zaměstnanost, ochrana práce, sociální dialog, mzdy a příjmy

Za základ sociální a společenské aktivity každého občana považujeme zajištění dostupnosti produktivní práce a proto se budeme trvale orientovat na dosažení a udržování co nejvyšší a nejstabilnější úrovně zaměstnanosti s cílem dosáhnout zaměstnanosti plné, naplňující záměr, aby každý, kdo chce a může pracovat, nacházel přiměřené, svobodně zvolené zaměstnání. Za součást tohoto práva pokládáme i to, že občan bude moci využívat bezplatných služeb získávání zaměstnání na trhu práce, popř. přiměřeného hmotného zabezpečení při ztrátě zaměstnání, umožňujícího důstojně, bez rizika sociálního vyloučení, překonat přechodné období při ztrátě zaměstnání.

Chceme toho dosahovat jak cílevědomou hospodářskou politikou, jejíž integrovanou součástí je zajišťování pracovních příležitostí, tak zejména promyšlenou aktivní politikou zaměstnanosti, které se účastní úřady práce, orgány samosprávy, zaměstnavatelé i odbory. Odmítáme neoliberální recepty na řešení nezaměstnanosti spočívající v odstranění ochrany práv zaměstnanců, v zavádění flexibilních pracovních úvazků za patřičně zkrácenou mzdu (kdy ani několik takových úvazků nezaručuje důstojnou mzdu a slušnou životní úroveň rodiny), omezování výdajů na vzdělávání pracovníků a snižování tzv. nákladů práce. Takové recepty by nejen nevyřešily nezaměstnanost, ale především by vedly k degradaci zaměstnanců na pouhé poskytovatele levné pracovní síly, zbavily by je jakékoli ochrany v nemoci, stáří i při práci samotné a zhoršily by výrazně jejich sociální postavení.

Naším cílem je podporovat vysokou zaměstnavatelnost lidí. V souladu s celoevropským trendem stárnutí populace považujeme za klíčové dosahovat vyšší míry zaměstnání zejména pro starší populaci (nad 50 let) a také zvýšit zaměstnanost žen. Právě zvýšení míry zaměstnanosti v celé ekonomice stejně jako v populaci žen a starších nad 50 let má mimořádný význam pro udržení finanční soběstačnosti sociálního státu a proto mu budeme věnovat všemožnou pozornost.

Cestu k tomu spatřujeme především v tom, že budeme všestranně podporovat programy celoživotního vzdělávání, budeme stimulovat ty občany, kteří jsou schopni neustále získávat a obnovovat dovednosti, přizpůsobit se podmínkám trhu práce, jsou schopni přijmout nové profesní zařazení a jsou připraveni a ochotni přecházet z jednoho typu zaměstnání do jiného. Nechceme pod pojmem zvýšení pružnosti trhu práce směřovat k oslabení práv a ochrany zaměstnanců, jak to činí někteří naši političtí oponenti, naopak vnímáme zvýšení pružnosti trhu práce, vedle stimulace celoživotního vzdělávání zaměstnanců, také jako povinnost zaměstnavatelů udržovat dosavadní a vytvářet nové dovednosti pro své zaměstnance, stejně jako rozvíjení sociálního dialogu.

Svoji konkrétní politiku chceme proto zaměřit na podporu toho, aby lidé mohli zůstat na trhu práce, dokud o to budou mít zájem, na zavedení finančních a právních podnětů pro zaměstnávání starší populace, na stimulaci celoživotního vzdělávání. Tak by mělo docházet k tomu, že bude zajištěn co nejširší souladu kvalifikační a profesní struktury pracovních sil s potřebami trhu práce a budou vytvářeny podmínky pro jejich územní a profesní mobilitu a adaptabilitu.

Naší dlouhodobou prioritou je také mnohostranná podpora zaměstnanosti ve strukturálně postižených oblastech.

Trvalou pozornost budeme rovněž věnovat rozsahu, zaměření, kvalitě, připravenosti a podmínkám zaměstnávání absolventů středních škol a odborných učilišť. Domníváme se, že jejich zaměření však musí lépe odrážet konkrétní potřeby hospodářské praxe a trhu práce, zejména pak potřeby rozvoje českého průmyslu a dalších oborů. Nepovažujeme za vhodné, aby tyto školy produkovaly množství absolventů, kteří nenalézají uplatnění na trhu práce, kde přitom existuje reálná poptávka po řadě profesí technického charakteru. To pokládáme zejména za prvořadý úkol regionálních samospráv, které střední školství bezprostředně řídí.

Rozsáhlou sociální problematiku přinese nezbytnost rychlého a kvalitního rozvoje vysokoškolského vzdělávání, zejména na bakalářském stupni, a uplatnění jeho absolventů v modernizovaném národním hospodářství. ČSSD bude v této souvislosti usilovat, aby všichni talentovaní mladí lidé, kteří mají schopnosti a zájem se dále vzdělávat, měli zajištěn přístup k vyšší odbornosti bez ohledu na jejich sociální původ. Odmítáme jakékoli formy povinného školného na středních a vysokých školách, které prosazují naši političtí odpůrci. Jsme však připraveni posoudit široký okruh podpor pro ty studenty, kteří by chtěli využít např. půjček na studium s garancí státu apod. spolu se systémem výhodných stipendií pro talentované studenty.

Za významné pokládáme i zvyšování rozsahu rekvalifikací nezaměstnaných a jejich zaměření podle nabídky pracovních příležitostí. Budeme podporovat zaměstnanost osob obtížně se uplatňujících na pracovním trhu -- uchazečů bez kvalifikace, osob zdravotně postižených, žen s malými dětmi, romských občanů, dlouhodobě nezaměstnaných. Trvalý růst vzdělanostní úrovně, tvůrčích schopností a intelektuálního potenciálu ekonomicky aktivního obyvatelstva považujeme za hlavní předpoklad pro postupný rozvoj společnosti vědění (kvartérní společnosti), která představuje základ dlouhodobé prosperity státu.

Cílem ČSSD je v souladu s možnostmi moderních technologií posilovat humanizaci výroby a práce, zlepšovat pracovní podmínky a ochranu lidí na trhu práce. Prostřednictvím pracovního zákonodárství zajistíme ochranu všech forem závislé práce, rovnost příležitostí a podmínek všem zaměstnancům bez jakýchkoli diskriminací.

Odmítáme nepřiměřený tlak na zaměstnance vznikající pod tlakem globalizace a vytvářející jednostranně pod vlivem ziskových hledisek a nerovnováhy ekonomické a pracovní poměry na trhu práce. Na objektivní změny na trhu práce budeme reagovat novou pracovně právní legislativou tak, aby nedocházelo k růstu nerovnováhy v postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů. Zvláštní pozornost chceme přitom věnovat mladistvým, ženám a zdravotně a sociálně hendikepovaným.

Důsledně budeme prosazovat zásadu, že mzda má být taková, aby zaměstnanec neupadl do chudoby a sociální závislosti. Budeme dbát, aby minimální mzda dostatečně převyšovala minimální sociální dávky (životní minimum) a tedy ten, kdo pracuje, byl v lepším postavení než ten, kdo jen využívá sociální dávky a nejeví zájem na zlepšení svého postavení . Princip stejné mzdy za práci stejné hodnoty pokládáme za základ spravedlnosti v odměňování za práci a rovnosti pracovních podmínek podle pohlaví, rasy, národnosti a dalších mimopracovních kritérií. Za spravedlivé považujeme takové motivačně působící rozdíly ve mzdách a platech, které plynou jak z rozdílů v nárocích, které práce klade na zaměstnance z hlediska jeho kvalifikace, odpovědnosti a námahy, tak z rozdílů ve výkonnosti a dosahovaných výsledcích.

ČSSD vychází z toho, že spravedlivou rovnováhu mezi prací a kapitálem lze dosahovat jen na základě ochrany slabších účastníků pracovních vztahů -- zaměstnanců. Za rozhodující prostředek této rovnováhy pokládáme sociální dialog mezi představiteli zaměstnanců, zaměstnavatelů a státu. Tento dialog navíc představuje důležitý nástroj pro utváření demokratických poměrů ve společnosti, zejména pro vytváření a udržování sociálního smíru. Účinnost sociálního dialogu je podmíněna existencí odborových organizací, schopných hájit práva zaměstnanců a vyžaduje rovněž kvalifikované a zodpovědné reprezentace zaměstnavatelů.

Jako sociální demokraté jsme přesvědčenými zastánci sociálního dialogu, vyjádřeného zejména prostřednictvím kolektivních smluv a umožňujícího dosáhnout takové úpravy pracovních vztahů, které vytvářejí záruky sociální ochrany a jsou výrazem seriózního sociálního partnerství. Budeme proto podporovat rozvoj sociálního dialogu nejen na podnikové, odvětvové, regionální, národní, ale i nadnárodní úrovni, stejně jako růst jeho úlohy při stanovení pracovních,mzdových a dalších podmínek výkonu práce. Chceme rovněž naléhat na rozšiřování dialogu při vyjednávání mezi představiteli státu a představiteli nejrůznějších sociálních skupin, občanských sdružení a dalších neziskových organizací.

To, jak naše země zvládne a osvojí si využívání sociálního dialogu, významně ovlivní její budoucí charakter. Jsme proto připraveni dále kultivovat podmínky pro činnost reprezentací zaměstnanců i zaměstnavatelů a dalších organizací zabývajících se ochranou hospodářských a sociálních zájmů.

6.1.2. Bezpečí rodiny a populační vývoj

Rozvíjet účinnou rodinnou politiku ve prospěch zdravého populačního vývoje je v zájmu budoucnosti českého národa a zcela nepochybně odpovídá tužbám občanů. Zlepšení demografické situace vytvořením podmínek pro zvýšení porodnosti v České republice považujeme za zásadní úkol sociální politiky a za indikátor důvěry mladé generace v budoucnost našeho státu. Respektujeme přitom, že je nezadatelným právem rodičů se zcela svobodně rozhodnout o tom, kolik dětí chtějí přivést na svět.

Být rodičem je nejen nezadatelné právo, ale i významná životní hodnota. Člověk však není jen rodičem, ale souběžně i občanem s právem na práci, na účast ve veřejném životě a ve všech kulturně společenských činnostech. Je také dospělým dítětem svých starých rodičů, k nimž má morální i právní závazky. Jsme si vědomi, že výchova dětí není jen soukromou záležitostí rodičů, ale je i významným prvkem úspěšného rozvoje celé společnosti. ČSSD proto nechápe pomoc rodinám jako soukromou věc jednotlivců a zátěž, která ujídá ze státního rozpočtu, ale především jako významnou investici do budoucího rozvoje společnosti. Současně pomáhá v rámci rodiny vyrovnávat šance mužů a žen na jejich ekonomické uplatnění.

ČSSD usiluje o vytváření podmínek, při nichž by občané bez obav, že by zanedbali péči o děti, byli schopni sladit své rodinné, pracovní i veřejné funkce. Znamená to, že omezení, která přináší péče o děti, nesmějí degradovat životní úroveň rodiny s dvěma i více dětmi do skupin s nízkými příjmy, ani je jinak izolovat od vnějšího světa. Nesmí rovněž vést k problémům se získáním zaměstnání, zejména pro matky nezaopatřených dětí.

Naše koncepce rodinné politiky vychází ze zásady vytvářet příznivou atmosféru pro rodiče i jejich děti, a to jak v rodinných dávkách, tak i v široké paletě státní, krajské, obecní politiky i jiné veřejně prospěšné činnosti vycházející z potřeb rodin i z úcty k rodičovství a zajišťující důstojné životní podmínky pro rodiny s dětmi. Za důležité považujeme, aby byla prováděna pravidelná valorizace rodinných dávek, aby se neztrácela jejich reálná hodnota pro zajištění výchovy dětí v rodinách.

Výrazem celospolečenské solidarity je především příspěvek státu na výchovu a výživu dětí ve formě přídavku na každé nezaopatřené dítě. Tento přídavek chápeme především jako dávku pro dítě, a proto by měl být vyplácen v zásadě každému dítěti bez ohledu na výši příjmů rodičů.

Zvýrazníme ochranu dětí tam, kde jsou ohroženy psychicky či hmotně včetně majetkových práv, zvláště u dětí rozvedených rodičů a sirotků. nebudeme zanedbávat dohled nad dětskou prací. Rovněž budeme věnovat pozornost ochraně dospělých, zejména žen a starých občanů, před domácím násilím.

Oba rodiče, otce i matku, chápeme jako rovnocenné partnery se stejnými právy i povinnostmi k dítěti i navzájem, a to nezávisle na právní formě jejich svazku. Ochrana rodiny s dětmi by měla především řešit nezaviněné obtížné životní situace rodiny tak, aby nedošlo k narušení vztahů a vazeb mezi rodiči ( partnery) navzájem či mezi rodiči a dětmi a neutrpěla kvalitní výchova dětí, která spolu s jejich nejvyšším možným vzděláním tvoří základ růstu nejen ekonomického potenciálu České republiky, ale i základ všeobecného kvalitativního vzestupu naší země.

6.1.3. Sociální zabezpečení

Za velkou vymoženost naší společnosti považujeme rozvoj sociálního zabezpečení založeného na mezinárodně uznávaných standardech, vycházejících z úmluv Mezinárodní organizace práce a zajišťujících dostatečné a dlouhodobě udržitelné nemocenské pojištění, důchodové pojištění, úrazové pojištění a pojištění v nezaměstnanosti založené na celospolečenské solidaritě a poskytování mateřských a rodinných dávek. Vedle kolektivních systémů sociálního pojištění a připojištění budeme podporovat i přebírání osobní odpovědnosti za osud jedince či rodiny formou individuálního připojištění, zejména při přípravě na stáří.

Mnoho lidí se pro věkový či zdravotní handicap nemůže přes všechno úsilí plně zařadit do života společnosti. I jim je společnost povinna zajistit důstojný život v takovém rozsahu, jak jejich stav dovoluje.

Požadujeme, aby sociální zabezpečení, jehož podstatou je solidarita a legitimita vzájemného sdílení rizik, bylo i nadále založeno na závazcích a odpovědnosti různých generací, různých sociálních skupin a dalších subjektů. V reformě důchodového pojištění budeme proto hájit právo občanů na klidné a zajištěné stáří a přiměřené zabezpečení invalidních a pozůstalých osob.

Vycházíme z toho, že reforma systémů sociálního zabezpečení musí být založena na celospolečenské dohodě a nemůže být jen věcí jedné politické strany či jedné politické koncepce. Varujeme před zjednodušováním tohoto problému a před předkládáním tzv. jednoduchých a snadných řešení v podobě rovných dávek apod., jak to činí někteří pravicoví politici. To je jen cesta k chudobě a to nejen pro generaci důchodců či nadcházejících důchodců, ale i pro velkou část populace odkázanou na mzdu. Chceme, aby reforma byla trvalým plynulým procesem bez dramatických zvratů v životní situaci důchodců a zajistila i jim určitý podíl na celkovém růstu bohatství společnosti v souladu s růstem průměrné reálné mzdy zaměstnanců.

Požadujeme, aby byla co nejdříve zřízena samostatná a samosprávná Sociální pojišťovna zřetelně oddělená od státního rozpočtu. Jsme přesvědčeni, že je nutno dosáhnout toho, že prostředky vybrané na sociální pojištění musí být využity pouze na sociální zabezpečení a jejich případné přebytky musí být převedeny do rezerv na další období. Jde nám o jasné stanovení odpovědnosti státu a správců jednotlivých důchodových systémů za jejich kvalitní fungování, o hospodárné nakládání s prostředky důchodového pojištění, informovanost občanů, nízké provozní náklady a efektivní kontrolu.

Při koncipování důchodové reformy vycházíme z toho, že provedené parametrické změny v důchodovém zabezpečení umožňují, aby v nejbližších zhruba deseti letech byl tento systém v rovnováze. Domníváme se proto, že je možné přistoupit k reformě nikoli pod bezprostředním tlakem okolností, ale je možné se věnovat postupnému rozpracování jednotlivých variant.

ČSSD pokládá i nadále za základ systému sociálního zabezpečení povinný průběžně financovaný systém, který chce založit na systému zdánlivých účtů NDC. .Máme za to, že takový systém by lépe odrážel zásluhovost jednotlivých účastníků tohoto systému a byl spravedlivější k lidem s průměrnými příjmy. Jsme si současně vědomi, že takový systém má také některá úskalí a proto požadujeme dostatečný časový prostor na posouzení jednotlivých variant stejně jako širší společenskou diskusi. Nebráníme se proto tomu, aby např. byl stanoven strop pro příspěvek na sociální pojištění od určité výše příjmu např. pětinásobek průměrné mzdy (a tomu analogické omezení výše důchodu z veřejných systémů).

Vycházíme z toho, že důchodová reforma musí respektovat objektivní proces stárnutí české populace, a že i v těchto podmínkách je nezbytné zachovat potřebnou míru generační solidarity mezi ekonomicky aktivními a neaktivními a umožnit dosažení celospolečenské dohody o podobě důchodové reformy. Domníváme se, že v souladu s celoevropskými trendy musíme dosáhnout toho, že průměrný věk odchodu do důchodu se bude zvyšovat a to především na základě toho, že se bude zvyšovat míra zaměstnanosti obyvatelstva ve věku nad 50 let. Je naším zájmem, aby byl umožněn pružný odchod do důchodu v rozpětí několika let podle zájmu a zdravotního stavu občanů a nabídky pracovních příležitostí.

Od důchodové reformy také očekáváme v naší zemi podstatné přiblížení důchodových příjmů úrovni obvyklé v zemích Evropské unie. Výdaje na náš důchodový systém by tak měly postupně dosáhnout úrovně obvyklé v zemích Evropské unie, aby se důchody ocitly na sociálně přiměřené úrovni zajišťující důstojné životní podmínky příjemců. Budeme na základě dlouhodobých projekcí prosazovat průběžné přijímání opatření k zajištění "odolnosti" důchodového systému vůči stárnutí populace a zajistíme, aby byl schopen reagovat na demografický vývoj, migraci a inflaci.

Základní povinný průběžně financovaný systém nesmí motivovat ekonomicky aktivní populaci k vyhýbání se legálnímu trhu práce a k neplacení pojistného. Proto je nezbytné zajistit nejvyšší možnou účast ekonomicky činných osob v důchodovém systému a jeho jednotnost, a rozšířit nabídku dobrovolných doplňkových důchodových systémů fungujících na principu plné ekvivalence také o zaměstnanecké penzijní připojištění.

Naše společnost se stala společností čtyř generací. Vycházíme ze zásady, že žijící starší generace není přítěží, ale součástí bohatství naší společnosti a přispívá k jeho tvorbě svou zkušeností, formální i neformální prací. Proto požadujeme, aby potřebám společnosti čtyř generací byla uzpůsobena doprava, struktur bydlení i architektura a byly odstraněny i všechny bariéry ve veřejném i soukromém prostoru a posíleny výrazně i sociální služby ve všech podobách, domovy důchodců počínaje a citlivou pečovatelskou službou konče.

Společnost musí být solidární s nemocnými, invalidy a s dalšími skupinami lidí ohrožených sociálním vyloučením. Právě oni potřebují k důstojnému životu sociální oporu zprostředkovanou rodinou, nestátními i státními institucemi a všemi solidárními lidmi. Podporovat budeme každého, kdo chce překonat svůj handicap a usiluje o plnohodnotné začlenění do společnosti. Chceme dále pokračovat v partnerské spolupráci mezi státem, dalšími veřejnými i soukromými poskytovateli sociálních služeb a příjemci těchto služeb, v budování komplexního systému, který účinně zahrne vzdělávání, rehabilitaci i celoživotní pracovní a společenskou integraci ohrožených hendikepovaných.

Za pomoci důstojného životního minima, minimální mzdy, podpory v nezaměstnnosti uchazečům o zaměstnání, sociálního příplatku, příspěvku na bydlení a dávek sociální péče budeme bránit propadu lidí do chudoby. tím se zajistí plnění společného memoranda o sociálním začleňování, které stanoví povinnosti České republiky jako člena Evropské unie v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení, což je nedílnou součástí Lisabonského procesu.

Při zákonné úpravě sociální pomoci budeme usilovat o to, aby byla co nejvíce rozvinuta individuální sociální práce v terénu tak, aby bylo aktivně pomáháno lidem, kteří se ocitli v sociálně problémových situacích. Konkrétní pomoc jim zabezpečí zachování lidské důstojnosti a nabídne šanci podílet se na řešení jejich životních problémů a při opětném návratu k normálnímu životu. Podpoříme vytvoření maximálního prostoru pro funkční uplatnění neziskového sektoru v sociálních službách, a to v dělné spolupráci s institucemi státu a samosprávných orgánů.

Celou soustavu sociálního zabezpečení budeme dále zdokonalovat v souvislosti se změnou dělby práce i odpovědnosti mezi ústředními orgány, krajskými a obecními zastupitelstvy.

6.1.4. Migrace, migrační politika

Procesy globalizace a evropské integrace, spjaté s volným pohybem osob a kapitálu, povedou v nadcházejícím období k jevu, se kterým česká populace nemá dostatečné zkušenosti, neboť se v posledním období vyvíjela jako národnostně homogenní a v podstatě uzavřená k příslušníkům jiných národností i jiných kultur. Bude se proto muset začít vyrovnávat s výzvami a vlivy rostoucí mezinárodní migrace, s existencí více národností i více kultur.V budoucích letech vývoj naší společnosti v tomto směru bude daleko rychlejší než dosud. Nevyhnutelně poroste podíl příslušníků jiných národností, žijících na našem území a naopak, čeští občané budou častěji žít v jiných zemích integrované Evropy .

Tento vývoj představuje šanci i ohrožení. Vyžaduje formulovat novou aktivní i pasivní migrační politiku, která vezme v úvahu i nízkou úroveň přirozené reprodukce obyvatelstva vyvolávající pokles perspektivní nabídky pracovní síly z domácích zdrojů. Příchod imigrantů může posilovat aktivní složku populace a zmírňovat tak očekávané negativní důsledky populačního vývoje.

Migrační politika je otázkou politickou, ekonomickou, demografickou a bezpečnostní. Je žádoucí prosadit koncepční přístup státu, který vezme v úvahu hlediska věková, kvalifikační, kulturní apod. Měla by zahrnovat i podporu integrace cizinců, zejména pak vytváření odpovídajících životních podmínek (bydlení, vzdělání, zaměstnání, sociální pomoc), a určovat i její kvantitativní rozsah. Její součástí by měl být systém vzdělávání vedoucí nejen ke zlepšování jazykových znalostí obyvatelstva, ale zejména k pochopení a respektování jiných kultur i k výchově k životu v multikulturní a multietnické společnosti.

V migrační politice považuje ČSSD za nezbytné prosazovat dodržování principu úcty k lidským právům, k právům národnostních menšin. Členství ČR v Evropské unii nabízí naší společnosti nové příležitosti pro překonání nedůvěry k cizincům a jejich odlišnostem a pro rovnoprávné začleňování menšin do většinové společnosti. Je naší snahou, aby si česká společnost zachovala svoji národní identitu v rámci společnosti multikulturní a multietnické, charakteristické pro sjednocovanou Evropu. Současně budeme usilovat o to, aby každá z těchto etnických skupin měla právo na svoji národnost a historickou paměť.

6.2. Bydlení

ČSSD považuje vytváření optimálních podmínek pro efektivní uspokojování bytových potřeb občanů za neměnný cíl své bytové politiky a proto soustavnou a cílevědomou péči o přiměřené bydlení pokládá za jednu z priorit ekonomického a sociálního rozvoje České republiky.

V souladu s Chartou základních sociálních práv pracujících Evropské unie chápe právo každého člověka na důstojné bydlení jako nepominutelnou součást procesu zlepšování životních podmínek. K tomu musí být zaměřena soustavná pozornost všech státních i samosprávných orgánů.

ČSSD usiluje o to, aby byl postupně vytvořen fungující trh s byty. Je si však současně vědoma, že je nutno vytvořit i odpovídající mechanismy, které umožní, aby se tohoto trhu mohli zúčastňovat všichni občané, kteří mají zájem o samostatné bydlení. ČSSD nevidí cestu k nastolení trhu s byty v naprostém a nekontrolovaném uvolnění nájemného, jak to požadují naši političtí oponenti, ale v postupném a kontrolovaném vývoji nájemného, které bude především respektovat místní podmínky a nepovede k excesům (zejména bezohledné vydírání nájemníků ze strany majitelů domů např. znemožněním užívat byty zastavením dodávek tepla apod. ).

ČSSD požaduje, aby náklady na užívání bytu a výše úhrady nájmu domácností byly na takové úrovni, která neohrožuje nebo nepodkopává uspokojování jiných podstatných potřeb rodiny. Ekonomická a sociální opatření musí umožnit především mladým rodinám získání přiměřeného bydlení a starší generaci dát jistotu, že nepřijdou o střechu nad hlavou. Budeme bránit tomu, aby sociální příspěvky na úhradu nájemného byly zneužívány majiteli domů k nadměrnému zvyšování nájemného a tedy k faktické podpoře majitelů z veřejných prostředků.

Za mimořádně důležité opatření k harmonizaci vztahů nájemníků a pronajímatelů považujeme zákonnou úpravu nájemních vztahů zahrnující účinnou ochranu nájemníků při respektování práva pronajímatelů na úspěšnost jejich podnikání.

Zvláštní pozornost budeme věnovat podpoře výstavby tzv. sociálních bytů. Sociální bydlení vnímáme jako bydlení domácností s nižšími příjmy nebo osob zdravotně hendikepovaných bydlících v přiměřených bytech v normální bytové zástavbě. Domácnosti s tímto statutem hradí ze svých příjmů jen základní provozní náklady. Nájemné je nižší než je obvyklé v dané obci a nepodléhá režimu obvyklého nájemného. Tyto domácnosti mohou být žadateli příspěvku na bydlení.

Požadujeme, aby opatření na podporu bydlení tvořila vyvážený systém, jehož jednotlivé prvky se vzájemně doplňují a skutečně slouží k podpoře rozvoje bydlení. To se týká zejména stavebního spoření, která má pomoci zajistit bydlení pro nejširší vrstvy obyvatelstva a které je nezřídka využíváno jako výhodný zdroj spoření bez investic do bydlení. Také ostatní nástroje (příspěvky) na podporu bydlení by měly být upravovány tak, aby jejich reálná hodnota odpovídala jak vývoji inflace, tak i nákladů na pořízení bydlení.

Podpora nájemní bytové výstavby je pro nás základním řešením na trhu dostupného bydlení pro co nejširší skupinu domácností, tj. těch příjmových skupin obyvatelstva, které nemají a nepožadují vlastnické bydlení. Zároveň tím chceme trvale podpořit i dostupnost bydlení v rámci migrace související se zajištěním zaměstnání.

Velký význam přikládáme rozvoji bytového družstevnictví na základě osvědčených tradičních družstevních principů a hodnot. Družstva by se měla významným způsobem podílet na dalším rozvoji bytové výstavby a účinné správě bytového fondu.

Souborem ekonomických opatření je nezbytné podporovat i rozvoj vlastnického bydlení a vstup soukromého kapitálu do bytové výstavby.

Součástí politiky bydlení se musí stát tvorba nových a přestavba stávajících urbanistických struktur, které budou disponovat technickou a dopravní infrastrukturou odpovídající současným potřebám a zabezpečí přiměřenou pohodu bydlení a úroveň životního prostředí. Zároveň v rámci propracování územních a strategických plánů zvl. historických sídel a jejich center vnímáme jako nedílnou součást v rozhodovacích procesech zachování sociokulturní rozmanitosti čelící segregaci se zachováním sociálního smíru.

6.3. Rozvoj moderního systému zdravotní péče

6.3.1 Základní východiska

Zdravotní politika ČSSD se opírá o naše národní tradice, o evropský program Světové zdravotnické organizace "Zdraví pro všechny v 21. století" a o nároky vyplývající z členství ČR v EU. Je zřejmé, že rovnost v přístupu ke zdraví není dosažitelná volným trhem a že role státu při překonávání deformací vzniklých postupem pravicových vlád v počátku devadesátých let a při vytváření zdravých životních podmínek, v organizaci péče o zdraví i vlastní zdravotní péče je nezastupitelná.

ČSSD požaduje, aby rovnost v přístupu ke zdravotní péči všem občanům garantoval stát. K zajištění rovnosti ve zdraví je nezbytně nutná promyšlená, dlouhodobě koncipovaná zdravotní politika, k jejímž hlavním nástrojům patří organizovaný systém zdravotnických zařízení a vysoká informovanost občanů o zdraví a nemoci a o vzdělávacích a preventivních programech. Rovný přístup ke zdravotní péči je zajišťován i systémem povinného veřejného zdravotního pojištění, které pokládáme za základní nástroj realizace solidarity zdravých s nemocnými, mladších se staršími, bohatších s chudými.

Zdravotní politika by měla být snadno srozumitelná široké odborné a laické veřejnosti. Státní správa i další zúčastnění aktéři tvorby této politiky se musejí veřejně podílet na vymezení cílů péče o zdraví z hlediska řešení existujících problémů a také z hlediska mezinárodních zkušeností a doporučení Světové zdravotnické organizace. Od takové cesty je možno očekávat, že i u občanů povede k větší míře odpovědnosti jejich jednání, které ovšem musí být založeno na větší informovanosti.

Mezi základní teoretické koncepty a nástroje je nutné z tohoto hlediska řadit koncept zdraví, omezenost zdrojů a potřebu jejich efektivní alokace, postupy pro ekonomické hodnocení efektivity programů a zejména léčebných postupů s využitím standardů odborné zdravotní péče i technických standardů, organizovaného systému zdravotnických zařízení všech druhů a stupňů a práva pacientů. Praktické uplatňování zdravotní politiky musí být zajištěno legislativně.

6.3.2. Cíle

Hlavním strategickým cílem je zlepšení zdravotního stavu a uchování zdraví. Obsahem tohoto cíle je postupně snižovat nemocnost a prodloužit střední délku života a tím zkvalitnit život všech generací při snížení potřeby a spotřeby zdravotní péče. Během 10 -- 15 let pak dosáhnout v základních ukazatelích zdravotního stavu kompatibility jejich hodnot s průměrem zemí EU. Nástrojem realizace tohoto strategického cíle se stane průběžně rozvíjený Národní program zdraví občanů.

V jeho rámci budeme usilovat o

• dořešení zdravotnické legislativy; v této legislativě zakotvit jasně principy veřejného práva; v souladu s Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny musí být zajištěno, aby byl každý jednotlivec chráněn proti jakémukoliv ohrožení v důsledku nepatřičného využívání vědeckého výzkumu.
• snižování vlivu odvratitelných rizik zdraví a podporu zdravého životního stylu; s tímto cílem souvisí i úkol aktivně zapojit všechny resorty státní správy do úsilí o ochranu a podporu zdraví občanů; spolu s tím je třeba dosáhnout aktivní participace občanů na podpoře, ochraně a návratu jejich zdraví;
• řešení sítě zařízení veřejného zdravotnictví organizované veřejnou správou a zajišťující všechny druhy zdravotní péče (preventivní, ošetřovatelskou, diagnostickou, léčebnou, rehabilitační, hygienicko - protiepidemickou, posudkovou, pracovně lékařskou, lázeňskou a lékárenskou) na základě zákona; tato síť by měla být organizována na základě objektivně stanovených, řádně statisticky podložených údajů o zdravotním stavu občanů, výhledu jeho vývoje a koncepcí jednotlivých medicínských oborů zpracovaných při vyžití nezávislého výzkumu a analýz; musí vytvořit vzájemně provázaný jednotný systém zajišťující místně, časově a ekonomicky dostupnou zdravotní péči poskytovanou kvalitně a hospodárně všem občanům ČR na úrovni současných medicínských poznatků a v souladu s ekonomickými možnostmi státu; tento systém zahrnující zdravotnická zařízení počínaje praktickými lékaři až po specializovaná unikátní vědecko-výzkumná pracoviště, vytvářený na principech veřejného práva, bude prosazovat zásady součinnosti a vzájemného doplňování se při dodržování celostátně platných zásad a současně i reagovat na restrukturalizaci a zlepšení nabídky péče; zaměřit se na rozvoj primární péče, posílení role praktického lékaře jako koordinátora péče, další snížení počtu akutních nemocničních lůžek a klást důraz na komplexní nemocniční péči na úrovni regionů, na řešení dlouhodobé lůžkové péče a zlepšení pravidel a kritérií rozhodovacích procesů v oblasti investiční výstavby; restrukturalizace a optimalizace zdravotní péče by měla zohledňovat vliv stárnutí populace (přibývání seniorů v populaci) a kvantitu a kvalitu péče, jakož i přihlížet ke změnám počtu a struktury obyvatelstva v regionech;
• komplexní zajištění diferencované a vzájemně provázané zdravotní a sociální péče o seniory tak, aby jim bylo umožněno žít co nejdéle ve vlastním sociálním prostředí při zachování co nejvyšší míry soběstačnosti;
• kvalitu a efektivitu zdravotní péče jako základního požadavku na její poskytování, hlavním kritériem pro jejich hodnocení pak maximální klinický efekt při racionálních nákladech;
• dlouhodobě vyrovnané financování zdravotnictví zaručující pokrytí nezbytných nákladů a rovný přistup občanů všech sociálních skupin ke zdravotní péči; jeho základem by mělo být vícezdrojové financování z veřejných prostředků, kde hlavními zdroji budou všeobecné veřejné zdravotní pojištění a příspěvky z rozpočtů obcí, krajů a státu a další příjmy; povinnou spoluúčast pacientů odmítáme; musí být kontrolovatelné veřejností;
• upravení sociální klauzule tak, aby se blížila zvyklostem ve vyspělých zemích EU;
• udržitelné mechanismy financování a úhrad zdravotní péče, optimální alokace prostředků mezi jednotlivé segmenty služeb, založené na objektivních důkazech, nikoli na vlivných zájmových skupinách a netransparentních rozhodnutích;
• zakotvení systému ucelené rehabilitace za účelem návratu zdraví a maximální možnosti zapojení do pracovního a společenského života;
• podporu českého lázeňství jako specifické složky zdravotní péče;
• další demokratizaci správy péče o zdraví (účast volených zdravotních komisí samospráv na tvorbě zdravotní politiky kraje či obce, účast pojištěnců ve správních orgánech zdravotních pojišťoven, účast pacientů v řídících systémech zdravotnických zařízení a zdravotního pojištění (dohodovací řízení) a další mechanismy veřejné kontroly činnosti zdravotnických zařízení);
• zajištění organizace odborného vzděláváni všech zdravotnických pracovníků; promyšlený systém postgraduálního a kontinuálního celoživotního odborného vzdělávání s podporou telemedicíny, multimediálních technologií a zapojením zahraničních pracovišť do vzdělávání, vědy i lékařského výzkumu je podmínkou k získání mezinárodních parametrů naší medicíny;
• zajištění rozvoje telemedicíny, registrů a informačních systémů ve zdravotnictví jako součásti informačních systémů veřejné správy a předpokladu pronikavých ekonomických úspor i zvýšení účinnosti diagnostiky i léčby.

Předpokladem dosažení hlavního cíle -- zlepšení zdraví občanů -- je tvorba zdravotní politiky, tvorba koncepcí a formulace strukturovaných cílů v rámci široké spoluodpovědnosti zúčastněných aktérů. K tomu je třeba vytvořit také informační a organizační podmínky ve všech krajích pro tvorbu regionální zdravotní politiky.

7. Sociálnětržní a ekologicky zodpovědná ekonomika

ČSSD bude ve své hospodářské politice reagovat na změny, které přináší globalizace světové ekonomiky i naše členství v EU. Budeme proto hledat nástroje, které umožní, aby se dále upevnila konkurenceschopnost české ekonomiky v soutěži s vyspělými ekonomikami zemí EU a také s konkurencí zemí nastupujících na světové trhy.

Cestu k tomu spatřujeme v rozvíjení sociálně a ekologicky zodpovědné tržní ekonomiky, harmonizující "neviditelnou ruku" trhu s "viditelnou rukou" státu. Přitom naše hospodářská politika musí být především politikou, která je schopna těžit z nejlepších příkladů evropských sociálnědemokratických vlád, které za sebou mají desítky let, v nichž dokázaly úspěšně zvládnout restrukturalizace svých ekonomik, hospodářské krize, zvyšovat konkurenceschopnost, odpovídat na výzvy globalizace, informační revoluce a další výzvy.

Právě zkušenosti z těchto stran ukazují, že by se naše dlouhodobá hospodářská politika měla opírat o velmi pozorné studium hlavních tendencí české ekonomiky v současném období, o dialog s hlavními podnikatelskými skupinami, odbory, zájmovými svazy, centry vědeckého výzkumu a dalšími iniciativami. Vycházíme také z toho -- a potvrzuje to opět zkušenost evropských sociálnědemokratických stran - že ekonomika bez sociálního rozměru se vymyká svému poslání -- vytvářet podmínky pro bohatší život lidí a fakticky vede ke štěpení společnosti. Bezuzdná honba za ziskem, tak typická pro tržní ekonomiku "bez přívlastků", se bez prvku solidárnosti, spoluúčasti velmi rychle stává ohniskem napětí ve společnosti a vytváří překážky pro její další rozvoj.

Proto sociální demokracie počítá i nadále s tím, že bude ve své hospodářské politice uplatňovat solidaritu, sociální soudržnost, boj proti sociálnímu vyloučení a sociální spravedlnost v rovnováze s motivací, odpovědností a rovností šancí. V tom spatřujeme zásadní odlišnost našeho hospodářského programu od našich ideových odpůrců, kteří staví svoji koncepci jen na co největším omezení jakékoli regulační funkce státu, jednostranném akcentu na uvolnění tržních sil, na sociální diferenciaci. Taková hospodářská politika v Evropě již opakovaně selhala a v polovině 90. let selhala i u nás. Sociální demokracie proto nepůjde cestou nezodpovědných experimentů, které by měly negativní dopady na obyvatelstvo a podlomily výkonnost hospodářství.

Uvědomujeme si, že požadavky na solidaritu a spoluúčast se však nemohou dostat do opačného extrému a vytvářet neúměrné břemeno pro veřejné rozpočty. Stejně tak nelze stimulaci podnikatelské aktivity podřídit veškerý obsah hospodářské politiky. Proto za jeden z nejdůležitějších úkolů sociální demokracie pokládáme vymezení prostoru pro konsensus všech rozhodujících společenských skupin, na jehož základě lze spojit jak požadavky na růst výkonnosti ekonomiky, na růst produktivity, s požadavky na důstojný život všech členů společnosti. Jsme přesvědčeni, že právě sociálnědemokratické vlády mají všechny předpoklady pro nalezení takového konsensu uvnitř společnosti.

Pro příští období však bude nejvýznamnější, zda dokážeme zapojit a využít možnosti, které přináší znalostní revoluce, nové poznatky přírodních a technických věd, zejména nových vědních oborů, jako genetika, bioniika, kvantová fyzika, Jak dokážeme využít zcela nových technologií, jako je internet, biotechnologie, nanotechnologie, nových forem marketingu a obchodu.Jak dokážeme využít vznikající globální informační infrastruktury, jak dokážeme využít a rozhojnit vzniik nových výrobků a celých nových odvětví. Naše ekonomika musí být budována na podstatném zrychlení růstu intelektualizace, kvality naší výroby a služeb, na růstu přidané hodnoty, která je nakonec nejdůležitější pro získávání konkurenčních výhod na trzích.

Úspěšnost budoucího rozvoje národního hospodářství závisí na tom, jak se podaří zapojit do hospodářského rozmachu i malé a střední podnikání, živnosti a jaké podmínky budou pro jejich činnost vytvořeny. Jejich stimulace je důležitou součástí dlouhodobé hospodářské strategie zejména ve spojitosti s řešením sociálních otázek. Pro příští období však bude ještě daleko významnější, zda dokážeme zapojit a využít možnosti, které přinášejí nové poznatky přírodních a technických věd a informatiky. Naše ekonomika musí být budována na podstatném zrychlení růstu kvality naší výroby, na růstu přidané hodnoty, která je nakonec nejdůležitější pro získávání konkurenčních výhod na trzích.

Požadavek na udržení sociální a politické stability by byl těžko splnitelný tam, kde by bylo ekologicky rozvrácené prostředí. Proto je cílem naší politiky dosáhnout stavu, kdy hospodářský rozvoj je trvale udržitelný a kdy bude respektovat i požadavky na šetrné využívání přírodních zdrojů, zachování ekosystémů a citlivý vztah k přírodě.

Zvyšování konkurenční schopnosti české ekonomiky je naprosto základní podmínkou jak obstát před tlakem globalizace světové ekonomiky i před konkurenčními tlaky z méně vyspělých zemí s "levnější prací" -- ze zemí střední a východní Evropy i rozvojového světa.

Nelze skrývat, že zatím naše ekonomika svoji konkurenční schopnost v nemalé míře zakládá na nízkých nákladech práce i ostatních výrobních činitelů, na přílivu zahraničních investic přinášejících dosud spíše jednodušší výroby, ale současně zajišťujících odbyt v sítích nadnárodních firem. Tak nelze dál pokračovat,neboť by mohlo dojít k tomu, že se naše ekonomika bude propadat na úroveň chudších zemí a nikoli stoupat k vyspělejším zemím EU.

Naším záměrem je překonat podstatnou část našeho zaostávání úrovně produktivity za vyspělým jádrem EU, a to zejména tam, kde zaostáváme nejvíce, podporou technicky náročnějších výrob, zvláště u tzv. "vyspělých technologií". To je také hlavním předpokladem, aby naše reálná integrace do EU (probíhající po delší období od našeho přijetí) nevedla k oslabení našich firem a zhoršení jejich pozice na evropských trzích.

Nárůst konkurenční schopnosti nelze přitom dosáhnout jen plošným zánikem technicky méně náročných výrob (popř. jejich změnou na kooperace na nižších úrovních zpracování), ale naopak především stimulací modernizace a dalšího rozvoje životaschopných, technicky náročných výrob, zejména finálních, současně s rozvojem sofistikovaných služeb.

To předpokládá zapojit postupně naši ekonomiku do soudobé technické informační revoluce, jakož i do rozvoje a využití nejnovějších výsledků zejména v oblasti biotechnologií, genetiky a kvantové fyziky (samozřejmě v souladu s principem předběžné opatrnosti).

K dosažení tak náročného cíle nestačí jen jednostranné kroky, ale nezbytná je především soustavná tvorba a zdokonalování hospodářské politiky, která by promyšleně harmonizovala využití našich hlavních komparativních výhod -- podporu kvalifikované práce a technického rozvoje i zvyšování jakosti ve firmách, rozvoj vědy, výzkumu a vzdělávání,-- s podporou domácích i zahraničních investic především do výrob technicky vyspělých výrobků i služeb a do vyspělých technologií (hi-tech).

Je to však i výrazná podpora největšího sektoru -- z hlediska zaměstnanosti i tvorby HDP -- sektoru malých a středních podniků, které mohou výrazně dynamizovat inovace, exportní výkonnost a ekonomický růst. Vyžaduje to jak účelně využívat možnosti vstupu našich podniků do nadnárodních sítí všude tam, kde je to výhodné, tak i pronikat do mezer světového trhu podniky převážně domácích vlastníků tam, kde to mohou dokázat (jako to úspěšně praktikují i jiné menší vyspělé ekonomiky).

Součástí naší aktivní hospodářské politiky zůstane i v budoucnu aktivní podpora exportu. I když je stupeň zapojení naší ekonomiky do obchodu uvnitř EU velmi vysoký, přece jen je nezbytné ho dále rozšiřovat, protože rychlá dynamika exportu významně prospívá celkovému hospodářskému růstu. Za zvlášť důležité pak pokládáme rozšiřovat podporu pro export na rychle se rozvíjející nové trhy jako je Čína, Indie, Rusko a další, kde důrazná státní podpora našich firem může pomoci se prosadit v náročné konkurenci.

Naše aktivní hospodářskou politikou usilujeme především o to, abychom dosáhli rychlejšího hospodářského růstu a tak bylo možné rychleji než dosud zlepšovat naši pozici v rámci EU. Rychlý růst našeho hospodářství by také vytvořil daleko větší zdroje pro řešení hlavních hospodářských problémů a pro rozvoj životní úrovně obyvatelstva. Za dlouhodobý zdroj modernizace a růstu ekonomiky pokládáme především vysoký růst produktivity, podporu domácích úspor i přílivu zahraničního kapitálu. K růstu však musí výrazně přispět i prorůstově orientovaná rozpočtová i měnová politika a jejich soustavná koordinace s celkovou hospodářskou politikou.

7.1. Aktivní hospodářská politika

ČSSD usiluje o aktivní hospodářskou politiku vytvářející podmínky pro zvyšování konkurenceschopnosti českého průmyslu, stavebnictví, energetiky, dopravy a služeb založenou zejména na vytváření vhodného podnikatelského prostředí k výrobě a prodeji výrobků s vyšším podílem přidané hodnoty a zavádění nových výrobků, a technologií, informačních a komunikačních technologií a vyspělém umění řídit. Zaměřuje se na podporu vytváření nových pracovních míst jako zdroj dalšího růstu hospodářské výkonnosti ČR.

Rozvoj průmyslové a stavební výroby je jeden z nejdůležitějších cílů naší hospodářské politiky. Právě rozvoj moderních průmyslových odvětví dává příležitost ke zhodnocení komparativních výhod české ekonomiky, zejména využití vytvořené kvalifikační struktury pro průmyslovou výrobu a služby a navázat tak na tradici průmyslové výroby v našich zemích. Budeme proto usilovat, aby byly rozvíjeny hlavně moderní a dynamicky se rozvíjející obory průmyslové výroby se špičkovými vědeckotechnickými parametry, vysokým obsahem vědy a inženýrství, s vysokou přidanou hodnotou, udržitelným životním prostředím, které povedou k rychlému růstu průmyslové výroby a tím i rychlejšímu růstu HDP i zlepšení kvalifikované zaměstnanosti. Spatřujeme v tom i příležitost ke změně struktury průmyslu od tradičních "těžkých" odvětví k ekologicky přívětivým odvětvím s vysokým zhodnocením národní práce. Stejně tak pokládáme za nespornou výhodu i polohu ČR na pomezí mezi EU a nově se otevírajícími trhy střední a východní Evropy, která umožňuje výhodnou alokaci řady výrob (zejména průmyslových). Tomu bude odpovídat i vládní politika podpory průmyslových zón včetně podpory řešení opuštěných a ekologicky zatížených průmyslových areálů (budování infrastruktury a propojení na hlavní dopravní tahy). Jsme si vědomi, že musíme vytvářet i pracovní místa s nižšími kvalifikačními požadavky.

Podpoříme otevření nového podnikatelského segmentu založeného na mobilizaci zdrojů druhotných surovin získaných z materiálové transformace výrobků při ukončení jejich životního cyklu.

V energetické politice budeme usilovat o snižování závislosti našeho hospodářství na dovozu energetických surovin zejména tím, že rozvineme průmyslové pěstování energetických plodin a jejich využití ke společné výrobě elektrické a tepelné energie.

Považujeme za účelné, aby stát koordinoval v souladu se svým členstvím v EU regionální rozmístění nových průmyslových investic tak, aby se zmírňovaly regionální rozdíly v nezaměstnanosti a v celkovém stupni rozvoje ekonomiky jednotlivých regionů. Pro podporu konkurenceschopnosti i prostředky z evropských fondů.

Podpora konkurenceschopnosti bude vycházet z překonání přetrvávajících nedostatků v oblasti výzkumu a vývoje. Podporovány budou především programy veřejné podpory výzkumu a vývoje založené na výzkumných inženýrských inovačních centrech a technologických parcích, iniciovaných průmyslovými podniky, a univerzitami a krajskými samosprávami, které budou pracovat s vysokou efektivitou při realizaci poznatků v praxi.

Zvýšení konkurenční schopnosti je rovněž podmíněno nutnými změnami v dopravní politice. Jde především o harmonizaci cílů politiky ČR s evropskou dopravní politikou, vytváření předpokladů pro širokou spolupráci všech druhů dopravy s cílem zvýšit kvalitu dopravních služeb, bezpečnost dopravy a podporu dopravních systémů šetrných k životnímu prostředí. V osobní dopravě ČSSD dává důraz na hromadnou osobní dopravu a v nákladní dopravě upřednostňuje kolejovou dopravu před dopravou silniční. Zároveň však vytváří podmínky pro plynulou individuální dopravu. Podporuje také ve větší míře vodní dopravu a služby letecké dopravy.

ČSSD výrazně podporuje dobudování dopravní infrastruktury mezinárodního, celostátního i regionálního významu. Současně s tím budeme rozvíjet spolupráci veřejného a soukromého sektoru s cílem urychlit důležité investiční akce. Velkou pozornost budeme věnovat zkvalitnění dopravní obslužnosti území zajišťované státem a podpoříme dopravní obslužnost krajů s důrazem na prohloubení odpovědnosti krajských samospráv za tuto službu.

Budeme podporovat, aby se široké spektrum hospodářských aktivit krajů v první řadě projevovalo na postupném zmenšování rozdílů ve stupni rozvoje jednotlivých regionů. Stejně tak budeme usilovat o využití potenciálu regionů v rozvoji služeb a při přípravě lokalit pro nové kapacity v oblasti výroby a služeb. Budeme podporovat vybudování regionálních klastrů komplexně vybavených na poskytování služeb podporujících cestovní ruch.

Budeme usilovat o stále hlubší harmonizaci svého vědeckotechnického, ekonomického, sociálního a ekologického snažení v Evropské unií, využívat výhody spojení sil v tvůrčí práci i podílet se na centralizovaných finančních prostředích.

7.2. Rozvoj zemědělství a venkova

Rozvoj zemědělství a venkova je naší dlouhodobou programovou prioritou. Nejde při tom zdaleka jen o rozvoj zemědělské výroby, ale i o plnohodnotný a bohatý život všech občanů žijících na venkově, kteří svou činností zásadně ovlivňují charakter i vzhled kulturní krajiny a život všech občanů naší země. Tato činnost má bezprostřední dopad na podstatnou část rozlohy naší země a zásadním způsobem ovlivňuje její sociální, ekonomickou a ekologickou stabilitu. ČSSD považuje za základ prosperujícího venkova rozvoj zemědělského sektoru, tj. především zemědělství a lesnictví, stejně jako péči o vodní plochy a toky, které jako celek jsou rozhodující součástí kulturní krajiny.

ČSSD se hlásí k evropskému modelu zemědělství rozvíjeného v rámci EU, který chápe v jeho širších souvislostech, kde vedle zajištění výroby potravin, stále více do popředí vystupuje především péče o kulturní vzhled krajiny a její ekologickou a sociální stabilitu. Uvědomujeme si, že nelze stupňovat ekonomický tlak na zemědělce, pokud by měl vést k překračování biologických bariér a mohl ohrozit zdravotní bezpečnost potravin, případně ohrozil i stabilitu tohoto sektoru u nás.

V zemědělství se proto budeme soustřeďovat zejména na:

• zabezpečení potravinové bezpečnosti, jak z hlediska množství, tak kvality; systémem podpor budeme zlepšovat podnikatelské prostředí a umožňovat zemědělcům spravedlivou soutěž v rámci EU; soustředíme se na efektivní čerpání finančních prostředků ze strukturálních a kohezních fondů EU a s jejich pomocí na postupné překonávání technologického a systémového zaostávání a zároveň na jednání o jejich novém efektivnějším uspořádání;
• další rozvoj potravinářského průmyslu, zejména na jeho technologickou úroveň jako základní faktor jeho konkurenceschopnosti s důrazem na vysokou kvalitu produkce a především na její bezpečnost pro spotřebitele,
• bezpodmínečné, rychlé a soustavné zavádění hygienických a technologických standardů do výroby, vytváření přísných kontrolních mechanismů a respektování nových vědeckých poznatků v kontrole celého potravního řetězce, a to včetně dodržování pravidel pro welfare chovaných zvířat,
• respektování mimoprodukčních funkcí zemědělství v oblastech s nevýhodnými přírodními podmínkami, kde je nutné, aby systém dotací umožňoval existenci zemědělců v krajině, zlepšení kvality krajiny a životního prostředí) a s tím souvisejícího rozvoje doprovodných činností jako je např. agroturistika, které budou sloužit k další ekonomické stabilizaci,
• obnovení a zlepšení ekologické stability venkovské krajiny, obnovy významných krajinotvorných prvků, zejména rybníků a retenčních nádrží včetně zvýšené péče o čistotu a kvalitu povrchových a podzemních vod,
• vodní zdroje a hospodaření s nimi. Poloha České republiky jako evropského rozvodí je nespornou strategickou výhodou, protože čistá voda se v budoucnosti může stát strategickou surovinou. V tomto ohledu považujeme za důležité přizpůsobit i charakter zemědělské výroby tak, aby se do něho maximálně promítlo respektování biologických, fyziologických a enviromentálních limitů,
• restrukturalizaci zemědělské výroby, kde považujeme za účelné, aby se zemědělství stalo i významným producentem obnovitelných zdrojů energie,
• snížení stupně zornění zemědělské půdy a zvýšení podílu lesů, zejména v oblastech, které jsou méně vhodné pro zemědělské podnikání, a tím i zvýšení retenční schopnosti krajiny, jako prevence některých přírodních katastrof.

Za důležité pro budoucnost pokládáme zachovat funkční zemědělství na celé ploše zemědělské půdy tak, aby bylo možné pružně reagovat na jakékoliv politické, hospodářské nebo klimatické změny.

Budeme i nadále podporovat přirozené a tradiční způsoby sdružování prvovýrobců do obchodních organizací a zasáhneme proti nekalým praktikám na trhu včetně postupu obchodních řetězců, které různými cestami (zneužívání dominantního postavení k tlaku na nízké nákupní ceny, odložení splatnosti dodávek atd.) ovlivňují hospodářskou soutěž.

Budeme podporovat formy ekologicky únosné zemědělské velkovýroby, kterou považujeme za ekonomicky efektivnější bez ohledu na to, zda jde o zemědělská družstva, společnosti nebo soukromě hospodařící rolníky.

Budeme se maximálně zasazovat o posílení a diverzifikaci příjmů zemědělců z jiných zdrojů, především doplňkových výrob a činností, z nichž za jednu z nejdůležitějších považujeme rozvoj venkovské turistiky a rekreace.

Chceme umožnit zemědělským podnikatelům nabývat půdu do vlastnictví či dlouhodobých pronájmů za výhodných podmínek, aby došlo ke sladění její majetkové držby a uživatelských práv. Považujeme vlastnictví zemědělské půdy v rukou českých zemědělců dlouhodobě za jeden z nejdůležitějších prvků ekonomické a sociální stability celého sektoru. Učiníme taková opatření, aby se rozvinul trh se zemědělskou půdou a k tomu se využil systém dlouhodobých splátek, které budou minimálně zatěžovat ekonomiku zemědělských podniků.

Lesy nadále považujeme za významné celospolečenské vlastnictví a lesní hospodářství budeme orientovat na trvalý rozvoj jejich produkčních i mimoprodukčních funkcí a na zlepšování zdravotního stavu lesů. Trváme na tom, aby dlouhodobě nedošlo ke zvýšení objemu těžby nad úroveň objemu přírůstku dřevní hmoty. Les musí zůstat přístupný všem organismům včetně lidí a musí být využitelný pro sportovní, rekreační a myslivecké účely při respektování jeho hospodářských funkcí. Garantem splnění těchto cílů jsou stabilizované vlastnické struktury správců lesů, a proto je pro nás nepřijatelné, aby docházelo k jejich atomizaci.

ČSSD vnímá problematiku venkova se všemi jeho současnými problémy. Chceme se proto zabývat i problematikou občanských sdružení, jejichž význam v souvislosti s transformací venkova stále stoupá (myslivci, rybáři, zahrádkáři, včelaři, drobní chovatelé a další). Chceme s těmito organizacemi spolupracovat a využít jejich schopností a invence k rozvoji venkovského prostoru.

7.3. Fiskální a daňová politika

Dlouhodobá politika sociální demokracie v oblasti financí musí respektovat nejen výchozí situaci jak v celkovém hospodářském vývoji, tak v oblasti daní a fiskální politiky a zcela přirozeně i základní programové cíle sociální demokracie.

Proto nevyhnutelně musí reagovat nejen na vývoj z minulých let, ale i odrážet některé nové jevy vyplývající z globalizace. Výchozí situace v oblasti fiskální politiky je charakterizována tendencí ke schodkovosti veřejných rozpočtů. Je nesporné, že naprostá většina vznikajících schodků je zapříčiněna "hospodařením" pravicových vlád z poloviny 90. let (připomeňme jen, že s požehnáním tehdejší pravicové vlády se přenesly špatné úvěry v rozsahu několika stovek miliard korun z firemní sféry do bankovního sektoru).Patří sem však také neschopnost čelit efektivně tlaku soukromého kapitálu, která vede k tomu, že nejsou v předstihu přijímány potřebné korekce finančních nástrojů či podpor vycházejících z minulých let.

Negativním rysem je také nedostatečná úroveň české legislativy, která umožňuje poměrně značnou benevolenci k daňovým únikům, k možnostem krácení příjmů. S tím souvisí také málo efektivní -- ve vztahu k jiným zemím -- schopnost vybírat daně (vč. přebujelého aparátu správy daní).

Objektivním faktorem plynoucím z globalizace je vysoce nákladný rozvoj vědy a výzkumu, rozšiřování vzdělávání, rostoucí podíl obyvatelstva v poproduktivním věku, který vyžaduje modifikace stávajících systémů sociální a zdravotní péče a zejména soustavy důchodového zabezpečení i rostoucí výdaje na ozdravení životního prostředí.

Klíčovým momentem pro postoj sociální demokracie k dalšímu vývoji finanční politiky je především nutnost dosáhnout rozumného propojení solidarity, sociální spravedlnosti a ekonomické efektivnosti. Právě princip solidarity považujeme za rozhodující pro nediskriminační přístup člověka ke znalostem v rozvíjející se, výkonnější společnosti znalostí, pro dosažení sociálního smíru a pro udržení sociálního státu jako moderní formy státu odpovídající současné etapě vývoje společnosti v Evropě.

Sociální demokracie si je vědoma, že vlivem globalizace nesporně v budoucnu zesílí tlak na posílení vlivu soukromého kapitálu v řadě odvětví, který se od "tradičních" odvětví spojených s výrobou stále více přesunuje do těch oblastí, které byly dosud financovány z veřejných zdrojů, zejména sociální služby a penzijní systém. Takový přechod na soukromé zdroje by zcela nepochybně daleko výrazněji prohloubil rozdíly v sociální situaci jednotlivců a bezpochyby nadměrně oslabil solidaritu charakteristickou pro dosavadní systémy sociální ochrany, ale i zdravotnictví, školství a důchodové zabezpečení. V konečném důsledku by tak tyto služby byly z hlediska jednotlivce finančně náročnější než v minulosti (také s ohledem na nutnost produkovat zisk pro soukromý kapitál). Taková privatizace, pod tlakem maximalizace zisku, dosud veřejných systémů je jedním z největších rizik, které může vývoj v příštích letech přinést.

To se týká zejména systémů zdravotního a sociálního pojištění, kde větší zapojení soukromého kapitálu, zejména ve spojení s veřejnými zdroji může, pokud by nebyla přijata účinná opatření pro regulaci soukromého kapitálu, být rizikové a vytvářet nebezpečí kolapsu takových systémů resp. jeho jednotlivých částí (např. při umístění části volných prostředků na kapitálových trzích v zahraničí). Dosavadní zkušenosti ukazují na snahu soukromého kapitálu o získání co největšího příspěvku z veřejných zdrojů, o maximalizaci zisku společně se snahou o omezení jakýchkoli regulačních mechanismů. Výsledkem je pak eskalace nákladů a požadavků na další dodatečné zdroje. Takovým snahám parazitujícím na přirozené lidské touze po zdraví či pocitu bezpečí ve stáří či v nemoci bude sociální demokracie rozhodně čelit.

Spravedlivou a vyváženou daňovou soustavu považuje sociální demokracie za jeden z účinných nástrojů sociálně demokratické politiky omezování sociální nerovnosti, vzniklé nerovnoměrným rozdělováním společenského bohatství a výrazem snahy o posílení sociální soudržnosti.

Efektivní daňová a odvodová soustava musí být nastavena tak, aby zajistila udržitelné financování sociálního státu, jehož soustava veřejných rozpočtů může zajistit podmínky pro překonávání sociálních nerovností včetně nerovností v přístupu ke znalostem a rovné příležitosti v důstojnosti, svobodě a právech všech občanů. Těmto cílům musí odpovídat i rozsah a úroveň veřejně financovaných služeb pro občany.

ČR jako jedna z nových zemí EU se nyní ocitá pod tlakem nejrůznějších kapitálových skupin, které s poukazem na nutnost zrychlit hospodářský růst, doporučují výrazně omezit míru zdanění a míru přerozdělování. Jde o neoliberální koncepty, které neúspěšně prosazují ve zcela jiných podmínkách zemí třetího světa a se kterými neuspěly v "tradičních" zemích EU s rozvinutým sociálním státem a také se silným postavením sociální demokracie jako politické strany.

Tyto neoliberální koncepty neodpovídají reálné situaci ČR. Složená daňová kvóta ČR (daně a pojistné v poměru k HDP) v roce 2003 jen o málo přesahuje 35 % - a je výrazně pod úrovní jak EU --15 (kde je více než 40%), tak i EU-25 (kde je 40 %).

Taková úroveň daňové kvoty nepochybně zhoršuje pozici státního rozpočtu při řešení zděděných problémů transformace ekonomiky a nevyhnutelně si také vynucuje rozsáhlé škrty ve výdajích, zejména sociálních. Vyvolává tak napjatost i v navazujících systémech, když relativně nižší inkaso daní především zužuje výdaje na podporu rozvoje vědy a výzkumu, na podporu rozvoje školství i malého a středního podnikání.

ČSSD proto nemůže připustit další snižování celkové daňové kvóty.

Struktura daňových příjmů rozpočtů současně vyžaduje pozorně vážit poměr přímých a nepřímých daní. Podíl nepřímých daní na naší daňové kvótě je vyšší než je západoevropským standardem. Další výrazné posilování nepřímých daní na úkor přímých by oslabilo přerozdělovací funkci daňové soustavy a vedlo k vyššímu zatížení spotřeby skupin obyvatel s průměrnými a nižšími příjmy. Přitom musíme čelit iluzím, že náklady a konkurenceschopnost firem nejsou ovlivněny i nepřímými daněmi -- zvýšení nepřímých daní a inflace urychluje i růst mezd.

Důsledkem vysokého podílu nepřímých daní je také tendence naší daňové soustavy k samovolnému snižování podílu vybraných daní na HDP a tudíž i tendence ke schodkovosti rozpočtu (resp. nedostatečná tendence k dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí). Soustava daní proto musí daleko více odrážet průběh hospodářského cyklu, tj. v etapě hospodářského růstu směřovat k přebytku veřejných rozpočtů.

Sociální demokracie není příznivcem zvyšování daní. Jako politická strana si však je vědoma toho, že udržitelnost sociálního státu, vytváření prostředí pro zmírňování příkrých sociálních rozdílů, udržování sociální soudržnosti společnosti vyžaduje vedle sociální solidarity také solidaritu v oblasti daňových příjmů státu. Citlivě také vnímá tendence v zemích EU, podle nichž je podíl chudé populace tím vyšší, čím je daňová kvota nižší -- a ČR má dosud mezi zeměmi EU podíl chudých občanů nejnižší.

Sociální demokracie bude usilovat, aby tomu tak bylo i nadále. Sociální demokracie bude také pozorně vyhodnocovat a využívat zkušeností zejména malých skandinávských zemí, které i při vyšší daňové kvótě si dokáží vydělat na financování sociálního státu jeho restrukturalizací a posílením výdajů na kvalitativní, znalostní faktory zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti.

Sociální demokracie proto nemůže a nechce usilovat o líbivou popularitu plošného snižování daní bez ohledu na důsledky, jaký by takový postup měl právě v tak zásadních otázkách jako je sociální konsensus ve společnosti.

Klíčovým nástrojem politiky sociální demokracie jsou progresivně koncipovaná daň z příjmů fyzických osob a majetkové daně. ČSSD bude usilovat, aby míra progresivity daně z příjmů fyzických osob byla srovnatelná s praxí zemí EU. Podporuje, aby odpočitatelné položky byly nahrazeny slevou na dani.

Daň z příjmů právnických osob je nutno udržovat na mezinárodně konkurenceschopné hranici. Samotná úroveň této daně nevypovídá dostatečně o skutečné míře zdanění, nejsou-li analyzovány také možnosti rozsáhlých odpočtů od základu daně, stejně jako fungující systém investičních pobídek zaručující dlouholeté daňové prázdniny pro investory. Sociální demokracie proto nemůže lehkomyslně podporovat snahy vstoupit do "závodů" s okolními novými zeměmi EU o to, kdo bude mít nejnižší daně. Takový postup povede jen k zesílení přílivu spekulativního kapitálu, který, nalezne-li jinde podmínky lepší, ze země unikne, což může následně způsobit řadu komplikací a škod a naše země, natož pak její sociální systém, se nemůže stát rukojmím takového spekulativního kapitálu.

ČSSD by měla podpořit postupné zvyšování majetkových daní tak, aby se jejich podíl na celkové daňové kvótě dostal na úroveň obvyklou v zemích Evropské unie. Při tom je však nutno pečlivě posuzovat konkrétní dopady těchto opatření, aby nedocházelo k neúměrnému zatížení vlastníků nemovitostí ze středních a nižších příjmových skupin. Stejně tak je nutno čelit snahám o další neúměrné snižování daně dědické a darovací, které jsou podstatně nižší než je Evropě obvyklé.

Sociální demokracie zásadně odmítá návrhy na zavedení systému rovné daně tak, jak je předkládají naši političtí odpůrci z pravé části politického spektra. Rovná daň je hluboce nespravedlivá, neboť daleko více než dosud zatěžuje daňovým břemenem především lidi s průměrnými a nižšími příjmy a naopak výrazně odlehčí v placení daní nejbohatším skupinám obyvatelstva. Takový postup je pro sociální demokracii nepřijatelný. Je v rozporu se základní zásadou, na níž sociální demokracie vznikla - se sociální spravedlností, a pokud by takový návrh byl realizován, vedl by v krátké době k hlubokému rozdělení naší společnosti na masu chudých a úzkou vrstvu bohatých.

Sociální demokracie proto nikdy takové návrhy nepodpoří, neboť je oprávněně považuje za ničím neodůvodněný hazard s osudy milionů občanů, jejichž sociální situace by se jejich realizací zásadně zhoršila.

Sociální demokracie považuje za svůj důležitý dlouhodobý cíl dosáhnut ekologizace daňové soustavy. V pojetí ČSSD je ekologická daňová soustava spojena s přesunem daňového zatížení na ty komodity, které mají výrazně negativní dopady na životní prostředí.

ČSSD bude trvale usilovat o zlepšení výběru daní a cel, včetně důsledného boje proti daňovým únikům a legalizaci výnosů z trestné činnosti. Za nezbytnou podmínku úspěšnosti této snahy považuje zavedení institutu majetkových přiznání. Za zcela zásadní v této oblasti považujeme i změnu společenského vědomí, které je dosud velmi tolerantní vůči neplacení daní a daňovým únikům. Budeme usilovat o vytvoření takové společenské atmosféry, aby podobné jevy byly považovány za společensky nepřípustné a ohrožující společenský konsensus a také narušující rovné podmínky na trhu.

Sociální demokracie bude požadovat nastolení rovnosti mezi jednotlivými poplatníky. Žádná skupina nesmí být v placení daní nebo příspěvků na důchodové či jiné pojištění zvýhodněna na úkor druhé skupiny. Systém daní a pojistného nesmí umožňovat, aby formální administrativní změnou (např. změnou zaměstnaneckého poměrů na smlouvu s OSVČ) bylo možno daňové povinnosti a příspěvky na pojištění měnit ke škodě veřejných fondů.

Ve své hospodářské politice bude sociální demokracie usilovat o vstup do EMU a zavedení eura jako jednotné evropské měny namísto české koruny v horizontu roku 2010. To chápeme jako završení našeho procesu integrace do ekonomiky zemí EU. Uvědomujeme si, že k provedení tak zásadního kroku musí být naplněny i další podmínky, zejména pak odpovídající výkonnost, již restrukturalizované, ekonomiky i stabilizovaný systém veřejných financí. Právě výkonnost ekonomiky, vysoký stupeň přiblížení k ekonomické úrovni vyspělých zemí je předpokladem toho, aby takový krok proběhl bez otřesů a byl naopak stimulem pro naše firmy i malé a střední podnikatele k dalšímu rozvoji a celkovému rozmachu naší ekonomiky.

7.4. Ekonomická moc musí podléhat demokratické kontrole

V podmínkách narůstající globalizace se možnosti vlivu států na hospodářskou politiku výrazně zmenšují, neboť v rukou státu dnes zůstávají zejména nepřímé nástroje, z nichž hlavními jsou rozpočtová a daňová politika, ochrana hospodářské soutěže a regulace monopolů. S omezováním reálné hospodářské moci států se ekonomická a tím i politická moc stále více přesouvá na úroveň nadnárodních finančních a průmyslových korporací a tím vzrůstá význam politické integrace. Přesouváním ekonomické moci na nadnárodní korporace dochází ke zmenšování vlivu demokratických institucí státu a ocitá se tak v ohrožení demokracie samotná.

ČSSD musí čelit oslabování váhy demokratických rozhodnutí na národní i mezinárodní úrovni, musí usilovat o to, aby občané mohli i nadále o všech důležitých otázkách rozvoje společnosti rozhodovat v rámci demokratických procesů. Usiluje o to, aby moc nadnárodních kapitálových skupin byla kontrolována a zejména aby byly kontrolovány mezinárodní kapitálové toky.

Na mezinárodní úrovni proto bude česká sociální demokracie usilovat o posílení regulačního rámce s využitím mezinárodních institucí s tím, že bude posílen jejich demokratický charakter a výkonné pravomoci. Bude podporovat taková opatření, která posílí úroveň finanční, právní, sociální a ekologické regulace, realizované demokratickými mezinárodními organizacemi.

Vedle toho se bude sociální demokracie zasazovat za kontrolu činnosti monopolů uvnitř státu tak, aby státní monopoly nebyly pouze nahrazeny monopoly privátními. Bude podporovat vytvoření pevného regulačního rámce všude tam, kde je potřeba ochránit veřejný zájem, národní bezpečnost, životní prostředí, svobodnou soutěž a zejména posílit práva spotřebitelů.

Ochranu zájmů spotřebitelů považujeme za svůj důležitý úkol. Nelze se smiřovat s tím, aby spotřebitelé byli se svými oprávněnými požadavky nejednou zcela bezbranní proti byrokratické mašinérii privátních monopolů, byli vystavováni zbytečným požadavkům na poskytování osobních dat, manipulaci s cenami zejména síťových služeb a dalším negativním jevům.

Nad ochranou osobních dat musí bdít státní instituce znemožňující ekonomickým subjektům zneužít jejich informační převahu nad spotřebiteli, zejména marketingově využitelná data. Neinformovanost spotřebitelské veřejnosti spolu se sofistikovanými metodami zpracování dat např. o spotřebě, zájmech a informačních zdrojích spotřebitelů dává zejména velkým obchodním řetězcům, ale i dalším firmám informační převahu, kterou by mohly využívat ke svým cílům, které mohou být rozdílné od zájmů spotřebitelů.

Občané musí mít právo na objektivní informace o činnosti soukromých podniků (zejména takové, které se dotýkají jejich práv, např. o ekologičnosti výroby, o účincích na zdraví apod.). ČSSD bude usilovat o to, aby legislativními nástroji bylo podpořeno právo zaměstnanců na ovlivňování základních otázek rozvoje podniků.

Je nutno vytvářet takové demokratické mechanismy, které zabrání prorůstání ekonomické, mediální a politické moci vedoucímu ke vzniku demokraticky neovlivnitelných mocenských elit. V moderní společnosti platí stále naléhavěji, že moc má rovněž svou mediální podobu. I mediální prostředí musí podléhat demokratické kontrole, která nebude omezovat svobodu médií, ale zabrání jejich zneužívání pro zájmy vlastnických skupin. Mediální svět potřebuje objektivní kritické vazby. ČSSD bude usilovat o udržení a rozvoj veřejnoprávních sdělovacích prostředků.

7.5. Privatizace a kultivace podnikání

Sociální demokracie podporuje všechny kroky, které vedou ke zprůhlednění a kultivaci podnikání a vlastnických vztahů.

Požadujeme, aby byla důrazně uplatňována vlastnická práva státu. Považujeme za nutné stanovit meze účelné privatizace tak, že stát si ponechá vlastnictví strategicky rozhodujících řídících systémů a sítí v energetice, dopravě a vodním hospodářství a vlastnictví pošty. Zcela odmítáme privatizaci lesů, stejně jako likvidaci veřejnoprávního školství a zdravotnictví, které pouze v této formě mohou zajistit současně efektivní a také nákladově racionální služby širokému okruhu obyvatelstva nezávisle na jeho sociálním postavení a regionu, v němž žijí.

Jsme pro rovnoprávnost všech forem vlastnictví. Podporujeme tradiční efektivní způsoby družstevního vlastnictví. Domníváme se, že se musí zvýšit -- analogicky k situaci v EU -- úloha krajských orgánů, měst a obcí jako vlastníků a jejich zodpovědný vztah k tomuto majetku. Budeme vyžadovat zodpovědný vztah vlastníků k majetku a to zejména tam, kde tato vlastnická práva k majetku mohou zasahovat do práv jiných osob.

Naším dlouhodobým cílem je taková kultivace ekonomického prostředí a právního i etického rámce podnikání, která bude v souladu s naším členstvím v EU. Proto trváme na tom, aby byla stanovena jasná pravidla pro podnikání a byl veden rozhodný boj s kriminalitou, klientelismem a korupcí.

Za základní předpoklad fungování všech ekonomických struktur považujeme institucionální zázemí hospodářství dané jeho právním řádem, a dalšími institucemi, které zabezpečují regulaci a vynutitelnost práva. Obdobně je tomu ale i s neformálními institucemi, které tvoří nepsané normy chování ekonomických subjektů stejně jako stupeň respektování práva v běžném životě. Tržní hospodářství v našem pojetí neznamená jen více svobod, ale vyžaduje i důsledné plnění závazků.

Ekonomický řád jako soubor psaných i nepsaných norem chování musí poskytovat všem hospodářským subjektům jistotu, že pravidla hry platí skutečně pro všechny, a že ekonomickou spravedlnost dlouhodobě nelze oklamat ani podplatit. To je základem dlouhodobé jistoty všech součástí ekonomiky a je nezbytným předpokladem stabilního a dlouhodobého hospodářského růstu.

Příkladem v plnění pravidel a závazků musí být stát. Stát nepředstavuje pro ekonomické subjekty jen nezbytný regulační prvek, ale musí být především aktivní servisní organizací, která všestranně napomáhá rozvoji jejich ekonomických aktivit a ochraně jejich práv. Proto je racionální zajistit, aby administrativní procedury nebyly pro ekonomické subjekty zbytečně komplikované a časově nebo finančně příliš náročné.

Tržní ekonomika není a nesmí být negací morálky. Posilování morálního a právního vědomí občanů podstatně zvyšuje sílu ekonomiky jako celku. Odpovědností politiky je soustavně vysvětlovat, že např. neplacení daní, nelegální zaměstnávání, zneužívání sociálních dávek či znečišťování životního prostředí probíhá na daňový účet řádných občanů a nemůže být tolerováno. Vysoké náklady široké společenské tolerance negativního ekonomického chování je nutno vyčíslovat a učinit z nich nepostradatelnou součást výchovy.

Významnou součástí budování morální dimenze tržního hospodářství tvoří iniciativa profesních organizací a odborů v podobě budování etických standardů jednotlivých profesí. Očekáváme, že řada profesních organizací bude stále více schopna přebírat i významné autoregulační funkce, což může prospět po odborné i procesní stránce fungování regulačních mechanismů ekonomiky.

8. Společnost přátelská k životnímu prostředí

V současnosti je již zřejmá neudržitelnost prudkého extenzívního růstu průmyslové civilizace stejně jako jsou zřejmé s ní spojené globální ekonomické problémy.Udržitelný ekonomický, sociální a kulturní rozvoj zakládáme na citlivém vztahu k přírodě, na rozumném čerpání nejen neobnovitelných zdrojů, ale i zdrojů obnovitelných.Odmítáme přetrvávající umělé rozdělování ekonomických a ekologických cílů. Jejich vzájemná podmíněnost je zřejmá a nevyhnutelná.

Ekologické problémy, spojené s čerpáním a rychlým úbytkem přírodních zdrojů, zvyšujícím se nedostatkem pitné vody, rostoucím znečištěním životního prostředí a přelidněním některých částí světa, vyvolávají nebezpečí vzniku katastrofálních existenčních důsledků pro lidskou civilizaci a kulturu. Děje se tak z nedostatečného poznání věcí a respektu vůči základním sociálním, ekologickým, kulturním a nakonec i hospodářským problémům lidstva, problémům, jež se stále jen, s neuspokojivou odezvou, vyhrotily v poslední čtvrtině 20. století.

Strategií našeho programu pro 21. století je proto trvale udržitelný rozvoj. To vše se dá shrnout pod pojmem uplatňování racionální, vědecky koncipované ekologické politiky. Její součástí zůstává také souhrnná ochrana a tvorba kulturní krajiny z pohledu funkčnosti a estetiky, a to jak komplexu přírodních, polopřírodních, tak i lidmi vytvořených složek včetně hmotného kulturního dědictví.

Přitom by se měla jednoznačně dávat přednost prevenci před donedávna obvyklým a zpravidla nedostatečným způsobům odstraňování nepříznivých následků výrobně spotřebního procesu lidské společnosti: znečišťování, poškozování, devastování, degradace životního prostředí apod. Je bezpodmínečně nutné použití převážně sankčních forem řešení problémů (Česká inspekce životního prostředí) postupně nahrazovat zaváděním předběžných opatření -- upozornění na nedostatky, zvýšení frekvence kontaktů s výrobci -- integrovanou prevencí a omezováním znečištění -- IPPC.

Pozornost soustřeďujeme na řešení narůstajících problémů, které se promítají do všech sektorových politik:

• V surovinové politice směřujeme k ochraně zdrojů surovin pro budoucnost cílevědomými substitucemi nedostatkových primárních surovin a energií, využíváním obnovitelných zdrojů a druhotných surovin, recyklacemi a odpadovým hospodářstvím.
• V energetice se zaměříme na úspory a vyšší využití energetického potenciálu primárních energetických zdrojů a užívání obnovitelných a netradičních zdrojů v souladu s trendy v Evropské unii. Další využívaní jaderné energie spojujeme s nezbytným technickým pokrokem především pokud jde o bezpečnost jaderných elektráren a s problémy spojenými s likvidací radioaktivního odpadu.
• Při rozvoji průmyslu spojeného se zaváděním nejlepších dostupných vyspělých technologií budeme podporovat snižování surovinové a energetické náročnosti s minimálními dopady na životní prostředí. Jedním z kritérií jakosti technologií a výrobků se musí stát jejich ekologická kvalita. Důsledná pozornost bude věnována také likvidaci ekologických zátěží, průmyslových a komunálních odpadů. Zvláštní pozornost bude soustředěna na revitalizaci nevyužívaných průmyslových ploch a likvidaci starých důlních děl, především tam, kde mohou způsobit ohrožení životů lidí a jejich majetku.
• U dopravní politiky spojené s exponenciálně narůstající hustotou individuální a nákladové dopravy a řešením jejích nepříznivých dopadů na životní prostředí upřednostníme kolejovou přepravu před ostatními méně ekologicky vhodnými způsoby dopravy, např. individuálním motorizmem. V popředí našeho zájmu zůstává zkvalitnění a rozvoj hromadné dopravy. Podporujeme také rozvoj ekonomicky zdůvodněné vodní dopravy respektující přírodní podmínky. Výstavba dálniční sítě musí respektovat ekologické podmínky a ve svých důsledcích odstraňovat zatížení životního prostředí způsobené zastaralou dopravní sítí, zejména procházející obcemi a městy.
• Agrární politika musí počítat také s podporou zemědělství v méně produktivních oblastech a ve velkoplošných chráněných územích stejně jako s podporou zemědělců produkujících ekologické potraviny. Extenzívní polyfunkční zemědělství nezastupitelně vytváří tradiční kulturní krajinu. Podpoříme integrační snahy jednotného řízení ochrany, údržby a utváření krajiny a přírody z jednoho vládního centra, které bude garantovat i účelné vkládání a rozmisťování finančních prostředků. Budeme podporovat spolkovou činnost spojenou s agrárními odvětvími (např. myslivost, včelařství a rybářství s ohledem na jejich pozitivní přínos pro krajinu, zemědělství, lesní i vodní hospodářství i ochranu přírody).
• Půdní fond, který je nereprodukovatelným přírodním zdrojem, musí být pod účinnou ochranou technickou i legislativní. Jeho ekologicky optimálním využitím chceme přispět ke stabilitě venkovského osídlení a prostoru. Racionálním rozhodovacím procesem a využitím institutu krajinného a územního plánování budeme udržovat ekologickou rovnováhu mezi růstem měst včetně budování nových závodů "na zelené louce" a ochranou hodnot nezastavěné kulturní krajiny.
• V urbanistické politice se zaměříme na tvorbu urbanistických struktur, které povedou k zastavení stále se zhoršujícího se životního prostředí sídel a jeho postupnému zlepšování. Chceme, aby ve městech byla vysazováno dostatečné množství zeleně k plnění funkce zdravotně rekreační a estetické. Pozornost bude věnována i zeleným pásům kolem velkých sídlištních aglomerací.
• V lesnictví sledujeme zvýšení stability lesních ekosystémů a posílení sociálně ekologických funkcí lesů. Z toho důvodu prosazujeme zachování státního vlastnictví lesů v současné rozloze i organizační struktuře. Vlastníci lesů by měli mít zaručeny přiměřené finanční kompenzace za definované služby poskytované společnosti. Lesy však musí i nadále plnit produkční funkci obnovitelného zdroje dřevní suroviny.
• Ve vodní a vodohospodářské politice věnujeme vyšší péči ochraně vod pro zajištění dostatečného množství vody pitné a užitkové pro spotřebu, ale také jejímu čištění a udržení v krajině ve smyslu komunitárního práva Evropské unie. Je třeba i zajistit potřebné investiční prostředky na výstavbu čistíren odpadních vod a kanalizačních systémů ve městech a obcích. K tomu přispěje i účinné využití prostředků z kohezního fondu a strukturálních fondů EU. Budeme podporovat rozvoj a revitalizaci říčních a rybničních soustav sloužících k udržení vody v krajině a k zmírňování výkyvů jejího klimatu spolu s vytvářením podmínek pro regulaci odtoků. Zajistíme, aby veškerá protipovodňová opatření na vodních tocích i v jejich povodích byla cílevědomě prováděna a byla tak zajištěna maximálně možná ochrana sídlišť a průmyslových aglomerací.
• Aktivní ochranou ekosystémů sledujeme zachování druhového bohatství a dynamickou rovnováhu jejich složek. Jimi je podmíněna trvalá ochrana přírody a krajiny. Její další podmínkou, kterou chceme rozšiřovat a upevňovat, je účinná spolupráce orgánů ochrany přírody s obyvateli, obcemi a regiony. Mimořádnou péči věnujeme zvláště chráněným územím, zejména národním parkům, ale i dalším chráněným územím, v nichž jsou soustředěny přírodní hodnoty národní i mezinárodní úrovně. V souladu s reformou decentralizace státní správy prosazujeme, aby výkon speciální prvoinstanční státní správy v ochraně přírody a krajiny byl v místě působnosti velkoplošných chráněných území reprezentován správním úřadem.

Celospolečenské přírodní bohatství je nutno chránit a starat se o ně stejně jako o přírodně - historický ráz kulturní krajiny (historické parky, zahrady a krajinné památkové zóny či roztroušenou krajinnou zeleň). S tím je spojena podpora turistického ruchu v souladu se zájmy přírody. Podpoříme vytváření a fungování celoevropské ochrany přírody.

Důsledně formulovaná a cílevědomě prakticky prosazovaná ekologická hlediska organicky zapadající do okruhu obecného přístupu trvale udržitelného rozvoje se musí stát nedílným prvkem koncepcí rozvoje lidské společnosti. Systematická výchova a osvěta v tomto duchu musejí probíhat od předškolního věku po celý život člověka a patřičná relevantní informovanost by se měla stát každodenní záležitostí. Posílena by proto měla být odpovídající institucionální a právní základna. Postupné zavádění ekologické daňové reformy by mělo nastartovat zásadní obrat ve směřování společnosti k udržitelnému rozvoji.

Navzdory značným nákladům musí být překonány ekologické "zátěže" z minulosti. Dalšímu znečišťování a poškozování životního prostředí musí být zabraňováno podporou a zvýhodňováním zavádění technologií životnímu prostředí příznivých. Sankce by se měly stát až posledním prostředkem pro zabezpečení dodržování zákonných norem. Chceme zvýšit prestiž našeho státu na mezinárodní úrovni jako moderního státu, který má úctu a odpovědnost k přírodnímu bohatství Země, k udržitelnému rozvoji a zároveň bude dobrým partnerem ostatním státům ve snaze snižovat a preventivně zmírňovat civilizační tlak na společné životní prostředí.

Dlouhodobě neslouží člověku nic, co ničí životní prostředí. Proto jedinou šancí na přežití lidstva je naučit se s přírodou a v přírodě žít. Koncept trvale udržitelného rozvoje pak je výrazem úcty k živým bytostem, organizmům a přírodě jako celku.

9. Společnost vzdělání, vědy a informací

Současnou epochu charakterizuje zásadní změna technologií, které podstatně mění nároky na kvalifikaci a způsob práce lidí i na uspořádání jejich vzájemných vztahů ve všech oblastech života. Již dnes je jasné, že se motorem vývoje stává duševní práce. Z pokroku ve zpracování, přenosu i sdílení informací vzniká svět, v němž mají rozhodující faktory úspěchu intelektuální povahu. Rodí se znalostní společnost.

Důsledky technologické revoluce, jejíž základy spočívají v automatizaci a informatice, mohou však vést i k prohloubení společenské polarizace. K eliminaci těchto negativních důsledků vede jediná cesta: svobodný přístup všech vrstev populace k informačním zdrojům. Sociální demokracie je odhodlána prosazovat jeho pozitivní tendence. Podporujeme nejen výzkum nových technologií a jejich uplatnění v životě společnosti, ale také rovný přistup všech lidí k informacím, který odstraní bariéry rozvoje osobnosti člověka. Globální charakter informací a svoboda přístupu k informačním zdrojům je podmínkou. Základní podmínkou k dosažení těchto cílů je vzdělaný občan, který bude umět nejen informace získávat, ale především se bude umět v záplavě informací orientovat, kriticky je analyzovat a uplatňovat je ve svém osobním životě i ve prospěch společnosti

9.1. Naše cíle a přístupy k vzdělávání a výchově

Cílem vzdělávání a výchovy je zdravě sebevědomý člověk, připravený pro život svým vzděláním a kvalifikací, který má předpoklady uplatnit se na celém světě. To předpokládá, že každý občan a celá společnost bude považovat investice vložené do vzdělání za nejefektivnější vklad do budoucnosti. Považujeme za nutné, aby se vzdělání odpovídajícího jejich individuálním schopnostem dostávalo všem, bez ohledu na jejich sociální a ekonomické podmínky, věk, pohlaví, národnostní či etnický původ a vrozené či získané dispozice. Trváme na povinné školní docházce a budeme bránit všem snahám zavést školné v jakékoliv podobě.

Cílem politiky ČSSD je vytvoření společnosti, jejíž rozvojový potenciál bude stavět na kvalifikaci a vzdělání občanů -- vytvoření vzdělanostní společnosti. Náš humanismus je veskrze praktický: staví na zkušenosti, že nejúspěšnější byly odedávna společnosti schopné vytvářet podmínky, v nichž co nejvíce lidí mohlo, chtělo a umělo rozvíjet své schopnosti tak, aby z nich měli prospěch oni i ostatní.

Vzdělávání musí být chápáno jako celoživotní proces, který učí jedince aplikovat a využívat získané vědomosti ve prospěch jeho samého i ve prospěch celé společnosti. Pro toto pojetí musíme získat širokou občanskou veřejnost včetně učitelů všech vzdělávacích stupňů. Sociální demokracie se hlásí k zásadám světové konference UNESCO o vzdělání, které určují několik priorit: učit se být, učit se žít spolu, učit se poznávat, učit se jak se učit. Vzdělávací proces proto musí plnit tři navzájem související a doplňující se funkce: rozvíjet lidskou osobnost, vychovávat občana -- umožnit jeho začlenění do společnosti, připravovat na povolání. Důraz klademe na pěstování kladného vztahu ke vzdělávání, na chápání světa v jeho souvislostech, multikulturní výchovu, výchovu k toleranci.

Považujeme za nutné rozvíjet dovednosti populace v práci s informacemi získanými i prostřednictvím informačních a komunikačních technologií tak, aby je uměl nejen získávat, ale především kriticky analyzovat a vyhodnocovat. Informační gramotnost musí prolínat celým vzdělávacím procesem, neboť osvojení si komunikace prostřednictvím těchto technologií bude v budoucnu předpokladem jakékoliv kvalifikace.

Ochrana člověka před hrozbou možných agresí, terorismu a přírodními katastrofami vyžaduje, aby součástí vzdělávacího procesu byla i příprava pro případ, že by takové situace měly nastat. Podobně je nutné věnovat pozornost problematice domácího násilí. Za výchovu a vzdělávání svého dítěte odpovídají především rodiče, kteří by měli spolupracovat se vzdělávacím zařízením, které jejich dítě navštěvuje.

Vzdělání považujeme za veřejný statek. Proto se stát nemůže zříci své odpovědnosti za garantování přístupu ke vzdělání, jeho kvalitu, akceptování nových trendů. Nese odpovědnost za bezchybné fungování celého systému škol a vzdělávacích institucí. Nesmí se zříci práva na kontrolu. Z tohoto pohledu považujeme závazné vzdělávací programy za základní podmínku, která vymezí nejen obsah vzdělávání, ale zajistí i prostupnost vzdělávací soustavy, přechod absolventů do praxe a pokračování v dalším studiu. Součástí vzdělávacího procesu musí být hodnotící nástroje, které ověří výstup v jednotlivých etapách vzdělávání a zajistí srovnatelnost. Sociální demokracie prosazuje začlenění distančních forem -- a dalších forem, které umožňují využívat moderní informační a komunikační technologii -- do studia zakončeného standardně certifikovanou zkouškou.

Za pilíř našeho školství považujeme školství veřejné. Formy veřejného a neveřejného vzdělávání považujeme za rovnocenné. Za významnou součást vzdělávacího systému považujeme základní umělecké školy, které významně kultivují osobnost dítěte, rozvíjejí jeho talent a připravují je k dalšímu eventuálnímu studiu, a školy jazykové.

Chceme, aby škola byla otevřeným a veřejně přístupným centrem vzdělanosti a kultivovanosti obce.

Důležitou podmínkou uplatnění občanů v mnohonárodnostní Evropě je znalost cizích jazyků. Proto studium cizích jazyků je jednou z priorit vzdělávací soustavy.

Nezbytnou součástí vzdělávání a výchovy je vytváření podmínek zřizovateli škol. Nutná je koordinace orgánů veřejné správy včetně regionální a místní samosprávy.

9.2. Součásti vzdělávací soustavy v systému celoživotního vzdělávání a jejich specifika

9.2.1. Předškolní vzdělávání

Předškolní vzdělávání zaujímá ve školském systému specifické a důležité postavení. Chceme, aby mateřská škola byla pro všechny děti místem osobnostního rozvoje, místem získávání sociálních zkušeností, poznatků o světě, i místem specifické přípravy na následující vzdělávání, včetně spoluúčasti rodičů na tomto procesu. Mateřskou školu považujeme za důležitý počáteční stupeň celoživotního vzdělávání, který hraje významnou roli v založení a rozvoji předpokladů společenské integrace. Proto považujeme za nutné legislativně zajistit zákonný nárok na předškolní vzdělávání a vytvořit reálnou možnost jej naplnit.

9.2.2. Základní vzdělávání

Základní vzdělávání je jedinou vzdělávací etapou, které se povinně účastní každé dítě. Má zásadní význam pro včasnou korekci případných handikepů, ale i podchycení zvláštních schopností, zájmu či talentu dítěte. Za důležitý aspekt povinné školní docházky považujeme možnost vzdělávání v přirozených společenstvích dětí.

Chceme, aby škola byla místem, kam děti chodí rády. Tomu musí odpovídat klima školy. Jde především o přizpůsobení se dítěti, respektování přirozených rozdílů ve zrání i učení jednotlivých dětí, postupnou optimalizaci vyčleňování žáků z přirozeného populačního kolektivu do výběrových či specializovaných škol.

Chceme, aby škola byla otevřená veřejnosti, propojena s dalšími aktivitami, které souvisí se vzděláváním a poznáváním. Musí být místem, kde žáci získávají vztah k druhým lidem a přírodě, ke své obci a zemi, k její kultuře a umění, k tradicím a ke své mateřštině.

Cíl základní školy vidíme především v poskytování co nejkvalitnějšího základu všeobecného vzdělání všem žákům včetně znalosti dvou cizích jazyků a zvládnutí základů komunikační technologie.

Důraz klademe na motivaci k učení, na rozvíjení vlastních schopností a zájmů, na tvořivost v řešení problémů, na osvojení účinné komunikace, na spolupráci a respekt k práci druhých, na schopnost projevovat se jako svobodná osobnost, na toleranci a ohleduplnost, na vnímavý vztah k lidem i k přírodě, na odpovědný vztah k sobě a ke svému zdraví, na reálný odhad svých možností.

Proto považujeme za nezbytné vytvářet podmínky pro diferencované vyučování uvnitř školy (možnost integrace předmětů, individualizace podle zájmů a speciálních potřeb žáků). To je předpokladem pro rozvoj talentů a i pro integraci znevýhodněných žáků, pro respektování rozmanitosti osobností dětí.

Budeme usilovat o to, aby se odpovědnost rodičů za výchovu a vzdělávání svých dětí zejména projevila ve spolupráci se školou při předcházení a nápravě problémů v chování a vzdělávání jejich dítěte.

9.2.3. Střední všeobecné a odborné vzdělávání

Tímto stupněm prochází převážná většina populace. Proto je podstatné, aby střední vzdělávání věnovalo pozornost především vytvoření základů pro další celoživotní vzdělávání a pro občanské a pracovní uplatnění ve společnosti.

Považujeme za zásadní, aby toto vzdělání bylo přístupné všem žákům, aby se zvyšoval podíl populace dosahující úplného středního vzdělání a aby byla zajištěna srovnatelnost výsledků vzdělávání. Každému musí být během jeho života zachováno právo studovat na střední škole a splnit podmínky, které jsou předpokladem ke studiu na vysoké škole. Je třeba zajistit odborné vzdělávání umožňující snadnější vertikální i horizontální prostupnost. Vzdělávací programy by měly být koncipovány převážně v modulové formě.

Jsme toho názoru, že střední školy poskytující všeobecné vzdělání nemohou připravovat pouze žáky pro studium na vysokých školách, ale i pro profesionální praktický život.

Učňovské a střední odborné školy naopak musí věnovat pozornost všeobecnému vzdělání a osobnostnímu rozvoji žáka. Profesní příprava musí odpovídat rozvoji techniky a potřebám trhu práce a její úroveň je třeba zkvalitňovat. Předpokladem je větší zainteresovanost podnikatelské sféry na přípravě odborníků.

Střední odborné vzdělání představuje široké spektrum vzdělávací nabídky, která by měla umožnit studentům vybrat si vzdělávací program odpovídající jejich schopnostem, zájmům a potřebám trhu práce. Za nezbytné považujeme, aby měl student v průběhu studia možnost korigovat svou volbu v průběhu vzdělávání. V odborném vzdělávání je nezbytné připravit absolventy na přechod ze školy do praxe. Jako potřebné se jeví zvyšovat podíl široce profilovaných odborných předmětů a nutnost spolupráce se zaměstnavatelskou sférou při tvorbě vzdělávacích programů.

9.2.4. Vyšší odborné a vysokoškolské vzdělávání

Kvalita vysokého školství a stupeň rozvoje vědy otevírají cestu do společenství rozvinutých zemí, do vzdělanostní společnosti. Vysoké školy je třeba otevřít všem nadaným a zajistit, aby udržovaly kontakt s potřebami měnícího se světa. Vysoké školy se budou postupně integrovat do celosvětového rámce. Předpokládáme, že na vysokých školách budou přednášet i vynikající zahraniční pedagogové a studovat nadaní zahraniční studenti.

Považujeme za nutné posilovat vědecký výzkum na vysokých školách, zejména těch, které zajišťují magisterské a doktorské studium, a zapojovat do něj studenty. Jen vysokoškolský pedagog, který se věnuje i vědecké práci, může kvalitně učit.

Nové tisíciletí klade nové nároky na terciární vzdělávání. Proto budeme usilovat o vytvoření bohatě rozrůzněného terciárního sektoru vzdělávání s dostatečnou kapacitou, v maximální míře prostupného (vertikálně i horizontálně), dovolujícího možnost změny nebo pokračování ve studiu v každém věku a každé době. Struktura úrovní tohoto vzdělávání vyžaduje vyjasnění cílů a dosažených kvalifikací.

Prostupný terciární stupeň vzdělávání, nabízející modulárně tvořené studijní programy využívající kreditní systém, umožní pokračovat ve studiu podle potřeby v průběhu celého života. Významnou roli v tom sehraje využití nových informačních a komunikačních technologií. Naším záměrem je umožnit polovině populačního ročníku nastoupit do některé z forem terciárního vzdělávání. Důraz klademe na rozvoj doktorských studijních programů organizovaných vysokými školami.

9.2.5. Další vzdělávání

Základním úkolem dalšího vzdělávání je umožnit absolventům, aby získanou profesní, vědeckou i sociální kompetencí byli schopni zvládat stále se měnící požadavky světa práce. Je třeba usnadnit flexibilní způsoby vzdělávání a získávání kvalifikací, nabídnout mladým lidem i starším občanům vzdělávací a poradenské programy pro výběr povolání. Budeme podporovat rekvalifikační programy.

Chceme nabídnout lidem ze sociálně slabých skupin a jedincům ohroženým sociálním vyloučením integrované pracovní, vzdělávací a poradenské programy. Považujeme za nutné motivovat zaměstnavatele, zaměstnavatelské svazy, odborové svazy a další sociální partnery, aby rozšířili dosavadní poskytování odborného vzdělávání svým zaměstnancům a zvýšili svou angažovanost v odborném vzdělávání a při výměně programů v evropském prostoru.

Považujeme za nutné vytvořit v podnicích klima pro další vzdělávání zaměstnanců, vedoucí k přeměně podniků na učící se organizace, vytvořit jasné informační, poradenské a jiné podpůrné struktury pro jednotlivce a organizace, kteří se angažují ve vzdělávání, školení a hledání zaměstnání.

9.3. Učitel

V procesu vzdělávání má učitel nezastupitelnou úlohu. Toto povolání vyžaduje specifickou přípravu. Jde o povolání nesmírně významné pro společnost, protože v rukou pedagogů je formování osobnosti a vzdělanost národa. I přes prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií zůstane učiteli nezastupitelná role při vzdělávání a výchově.

Vzrůstající nároky na jeho odbornost a psychiku nemohou zůstat bez materiálního a společenského ocenění. Budeme dbát o to, aby naše záměry a jejich počáteční realizace nestagnovaly, ale přiměřeně s růstem efektivity hospodářství dále pokračovaly tak, aby se učitelské povolání dostalo na jedno z předních míst profesního žebříčku.

Považujeme za nutné, aby v důsledku stále se zvyšujících nároků na kvalitu vzdělávání se přizpůsobilo jejich přípravné i další vzdělávání. Podobně jako v jiných profesích bude nutné reagovat na měnící se požadavky na vzdělávání zvyšováním kvality a funkčnosti přípravného vzdělávání učitelů. Pedagogické fakulty připravují na povolání učitele. Proto musí být univerzitami považovány za rovnocenné fakultám připravujícím na jiné profese.

Za nutné považujeme definovat standard učitelské kvalifikace, etický kodex pedagoga, možnosti jeho kariérního postupu a kategorizaci pedagogických činností.

Podstatným znakem učitelské profese je právo a zároveň i povinnost celoživotního vzdělávání. K tomu jim budeme vytvářet podmínky. Stejně jako v jiných oborech bude nutné zajistit možnost doplňujícího a rozšiřujícího studia v různých formách (kurzy, distanční studium, individuální studijní plány atd.) organizované pedagogickými fakultami a pedagogickými centry.

Změny v kvalitě vzdělávání, změna klimatu na školách je v rukou pedagogické veřejnosti. Budeme vytvářet podmínky pro inovativní úsilí učitelů a škol vedoucí k pozitivním změnám ve vzdělávacím procesu. Významné místo v tomto procesu mají profesní pedagogické asociace a iniciativy. Jejich činnost budeme podporovat.

9.4. Volný čas mládeže

Využívání volného času dětí a mládeže považujeme za důležitou součást rozvoje jejich osobnosti. Stát i obce se nesmějí vzdát své odpovědnosti za co nejširší nabídku a dostupnost těchto aktivit tím spíše, že představují primární prevenci v boji proti dětské kriminalitě, užívání drog a projevům netolerance. Pro tuto činnost musí být umožněno využívání zařízení škol, sportovišť a dalších veřejných zařízení.

Nezastupitelnou roli na poli práce s dětmi a mládeží, tělovýchovy a sportu v naší zemi mají občanská sdružení, jejichž činnost budeme pomáhat rozvíjet.

Na smysluplném vyplňování volného dětí a mládeže se podílejí domy dětí a mládeže, organizace soustavně pracující s dětmi a mládeží a organizace mládeže. Jejich činnost budeme podporovat a vytvářet podmínky pro její rozvíjení. Aktivní nabídka a praktická realizace mimoškolních aktivit vytváří účinný systém prevence sociálně patologických jevů mezi dětmi a mládeží.

9.5. Tělovýchova, sport a turistika

Tělovýchovu a sport považujeme za významný společenský fenomén a prostředek preventivní ochrany zdraví občanů a účelného využívání volného času se zvláštním významem v boji proti závislosti na drogách a jiným negativním jevům.

Vrcholový sport významně reprezentuje naši zem ve světě, posiluje národní hrdost a dává vzory. Proto považujeme za nutné vytvořit pro něj legislativní rámec.

Možnost sportovat nechápeme jako výsadu, ale jako právo všech občanů. Sport je přirozeným zdrojem národní hrdosti, sebevědomí občanů a výrazně pomáhá při formování životních postojů i hodnotové orientace dětí a mládeže.

Považujeme za nutné vytvořit ucelený a propojený systém podpory tělovýchovy a sportu, podpořený příslušnými legislativními, finančními a institucionálními nástroji, a to jak na úrovni celostátní, tak i na úrovni krajů a obcí. Budeme podporovat koncepční dotační politiku státu, krajů a obcí zaměřenou na údržbu, modernizaci, rekonstrukci, výstavbu a rozvoj sportovišť a komplexů pro každodenní systematickou činnost miliónů aktivních sportovců, trenérů, cvičitelů i funkcionářů, pro využívání volného času široké veřejnosti a především mládeže. Za důležité považujeme granty na úrovni MŠMT, krajů a obcí, jejichž vyhlašování budeme podporovat.

9.6. Věda jako klíčový nástroj rozvoje společnosti vzdělání

Věda je klíčovým nástrojem společnosti při nalézání a osvojování si nových poznatků, a to zejména v současné etapě rozvíjející se globalizace. Dlouhodobým cílem ČSSD je proto vytvořit předpoklady pro její co nejplnější uplatnění ku prospěchu všech občanů země -- a zároveň minimalizovat možná rizika spjatá s uplatněním nových vědeckých poznatků.

Česká republika se bez dlouhodobě koncipované a důsledně realizované politiky výzkumu a vývoje neobejde. Bude proto potřeba věnovat mimořádnou pozornost zpracování a realizaci dlouhodobě koncipované a soustavně aktualizované Národní politiky výzkumu a vývoje a průběžně upravovat systém státní podpory výzkumu a vývoje, a to především v oblasti řízení a financování.

Dosavadní forma státní správy v oblasti výzkumu a vývoje plně neodpovídá nárokům současnosti ani budoucnosti a proto bude důležité ji transformovat do podoby, která umožní učinit z výzkumu a vývoje jeden z nejdůležitějších faktorů budoucí prosperity země.K tomu bude nutno vytvořit takový právní a institucionální rámec, který povede k funkční integraci výzkumu ať už základního či aplikovaného, vývoje a vysokoškolského vzdělávání. Také způsoby financování výzkumu a vývoje musí doznat podstatných změn tak, aby se výzkum a vývoj lépe uspokojoval i oprávněné autonomní potřeby výzkumu rozvíjeného na našich pracovištích. Trvalou pozornost si proto vyžádá i kvalitní legislativní činnost v dané oblasti, která se nebude vyhýbat ani etickým problémům spjatým s uplatněním vědeckých poznatků ve společenské praxi.

V dalších letech je nutno napřít naše úsilí na realizaci Lisabonské strategie předpokládající, že věda a výzkum se stanou nejvyšší prioritou pro hospodářskou politiku členských zemí EU. Přepokládá také, že se národní vědecké týmy budou plně integrovat do evropského výzkumného prostoru a tak se znásobí omezené národní výzkumné a vývojové kapacity zapojením do rozsáhlých sítí evropské spolupráce.

Považujeme za naprosto nezbytné zvýšit dříve než v roce 2010 částku na podporu výzkumu a vývoje na úroveň 3 % HDP (přičemž podpora z veřejných prostředků bude činit nejméně 1 %).

Budoucí výzkum a vývoj bude orientován především na řešení úloh

• spjatých s posilováním současných i perspektivních nejvýkonnějších složek českého hospodářství;
• významných z hlediska systematického poznávání stavu společnosti a národní kultury;
• důležitých z hlediska dlouhodobých zájmů státu (především jeho bezpečnosti);
• perspektivních z hlediska evropského a celosvětového rozvoje vědy, u nichž existuje dostatečná domácí kapacita zaručující kvalitní spoluúčast na jejich řešení;

Podpora hlubšího začlenění české vědy do světového kontextu úzce souvisí s vytvářením podmínek pro působení kvalitních zahraničních badatelů na našich vědeckých pracovištích stejně jako s prací našich nejlepších odborníků na špičkových pracovištích v zahraničí. Musíme zejména dosáhnut toho, abychom mohli na naše vysoké školy a vědecká pracoviště přitáhnut daleko větší počet zahraničních vědců a nadaných zahraničních studentů

Veřejná podpora výzkumu a vývoje musí dostatečně rozlišovat skutečné potřeby různých vědních oborů a disciplin. Zatímco základní výzkum běžného rozsahu podporovaný především prostřednictvím různých grantových agentur se stal běžnou rutinou, pro velká experimentální zařízení bude třeba navrhnout nové schéma podpory v našich podmínkách.Je nutno daleko více rozšířit, zejména pro aplikovaný výzkum, možnost projektového financování, které umožní zapojit do řešení výzkumných úkolů v daleko širší míře i kapacity soukromé a podnikové sféry. Tak lze i podpořit moderní formy výzkumu a vývoje, kde vznikají integrované týmy zahrnující pracovníky základního výzkumu, vysokých škol, pracovníky z oblasti aplikovaného výzkumu i firemní vývojáře, manažery i pracovníky obchodních profesí.

Pro veřejnou podpory průmyslového (aplikovaného) výzkumu bude důležité připravit Národní inovační politiku a dále zřídit Technologickou agenturu ČR, která bude podle zákonem stanovených podmínek rozdělovat veřejné prostředky k podpoře konkrétního uplatnění výsledků výzkumu a vývoje v nových výrobcích a službách.

ČSSD bude podporovat šíření významných vědních poznatků jako protiváhy objevujících se antiscientistních nálad ve společnosti. Do tohoto procesu je třeba zapojovat především vědce s vysokým odborným i morálním kreditem, schopné zprostředkovat laické veřejnosti široký a členitý obraz světa a uplatňovat progresivní formy popularizace významu vědy ve spolupráci s veřejnoprávními institucemi a hromadnými sdělovacími prostředky. Stejně tak ČSSD přispěje k vytváření klimatu, v němž by se vědecká komunita sama hlouběji zabývala svou odpovědností za publikování, šíření i využívání výsledků vědeckých poznatků.

9.7. Informační společnost -- nástroj budování společnosti vzdělání, spoluúčasti a solidarity

Současná epocha je charakterizována zásadní změnou technologií, která významným způsobem změní ekonomiku, společnost i způsob života každého občana. Současný technologický zlom je charakterizován především pokrokem ve zpracování, přenosu a sdílení informací -- proto se mluví o vznikající informační společnosti.

Stále rostoucí globální informační síť Internetu propojuje celou zeměkouli a přenáší stále větší množství dat. Současně tak vznikají i nové nároky jak na člověka, tak i na jeho kvalifikaci a pracovní styl, tak na společnost -- především pokud jde o zajištění rovnosti příležitostí při získávání nového a stále nepostradatelnějšího typu gramotnosti -- e-gramotnosti.

Ochranou svobody přístupu k informačním zdrojům chce sociální demokracie umožnit každému člověku rovný přístup k informacím a k setření ekonomické bariéry rozvoje jeho osobnosti.

Sociální demokracie si je vědoma jak pozitiv, tak skrytých i zjevných negativ informatizace společnosti a vyjadřuje odhodlání podporovat pozitivní tendence tohoto modernizačního společenského procesu.

9.7.1. Rozšíření možností a forem spoluúčasti v ekonomice i ve veřejné správě

Vzrůstající důležitost člověka ve výrobě a dalších sférách ekonomiky zvyšuje význam motivačních stimulů. Nejen mzda a ostatní formy výdělku, ale i různé formy spoluúčasti na všech stránkách podnikání budou proto hrát stále větší úlohu. Již dnes roste úloha drobných a středních podniků, vývojových firem a tzv. technologických parků. Rozvoj elektronického obchodu usnadní přístup malých a středních firem i na globální trhy díky přímému kontaktu se zákazníky bez zprostředkujících obchodních mezičlánků. Pomocí informačních technologií je již dnes možné propojit vzdálená pracoviště a organizovat na dálku práci i v těch nejodlehlejších oblastech. Vytváření těchto distančních pracovních míst se může stát významným nástrojem proti vylidňování venkova.

Moderní technologie umožní zlepšit a zlevnit veškeré správní agendy obcí, regionů i státu a usnadnit plnění povinnosti jejich institucí informovat v maximální míře veřejnost o své činnosti. Lepší přístup k těmto informacím je předpokladem rozvoje nových forem demokracie, zvyšujících spoluúčast každého občana na jejich rozhodování. Vznik tzv. informatizované, přímé demokracie je neoddělitelný od změny faktické nadvlády institucí státu a samosprávy nad občany ve služby pro ně. Informace, které obec, region či stát získá díky podílu rozpočtového financování, musejí zůstat zdarma přístupné občanům jako univerzální služba prostřednictvím pomocí informačních technologií a dálkového přístupu.

9.7.2. Ochrana osobní identity, ochrana osobnosti

Rovný přístup k informacím vyžaduje zamezit monopolizaci a zneužívání informací k jakémukoli účelu, které činí ze ztráty soukromí jedno z nejvýraznějších rizik budoucnosti. Snadnost zneužití podoby, osobních dat a jiných osobních identifikátorů jedince v komunikačních sítích, ať již k páchání trestné činnosti kriminálními živly nebo k potlačení práv jedince či jeho šikaně ekonomickými, politickými a jinými mocenskými elitami, činí zvláště významným problém elektronické identity a zajištění ochrany osobnosti po technické i právní stránce.

ČSSD bude tomuto riziku nezadržitelně se prosazujícího digitálního světa čelit snahou o ošetření v zákoně nejvyšším -- v ústavě -- a přirozeně ve všech ostatních sférách života. Ochranu ústavních práv občanů lze zajistit důslednou kontrolou všech komunikačních tras, databází a datových skladů před neoprávněnou manipulací kýmkoli, včetně administrativních, zpravodajských a bezpečnostních služeb státu.

9.7.3. Právo na informace

Přístup k co nejkomplexnějším a objektivním informacím za nediskriminujících podmínek je základním lidským právem. Toto právo lze lidem fakticky brát nejen upíráním informací, ale i záměrnými dezinformacemi. Mediální charakter dneška i budoucnosti tak skrývá řadu vážných nebezpečí pro rozvoj i samotné uchování demokratického charakteru společnosti.

9.7.4. Člověk -- cíl i zdroj rozvoje informační společnosti

Lidé jsou skutečně svobodní pouze mají-li k dispozici dostatek zdrojů, podnětů i příležitostí k vlastnímu rozvoji. Společnost zase prosperuje jen pokud dokáže schopností a dovedností svých členů maximálně využít. V době překotného rozvoje informačních technologií se stále více stává nezbytným předpokladem vytváření a zachování rovných možností společenského uplatnění člověka i využití jeho schopností informační gramotnost. Skutečná rovnost příležitostí k získávání tzv. e-gramotnosti již patří nebo bude záhy patřit k naplňování základních občanských práv a svobod.

Součástí politiky sociální demokracie je proto i snaha zpřístupnit prostřednictvím informačních technologií všem občanům maximum informací a znalostí vytvořených za peníze státu či vytvořených v národním jazyce, a to za podmínek nediskriminujících ani ekonomicky. Tomu je třeba podřídit i státní podporu vývoje a užití nástrojů, programů a operačních prostředí, tedy preferovat domácí lidské zdroje, podporu prostředí pro vývoj nekomerčního software a dat s všeobecně přístupným zdrojovým kódem i volně přístupných souborů osvědčených postupů, otevřené sdílení zdrojových kódů a programů v rámci celosvětové komunity a otevřené, celosvětově normalizované formáty dat pro neomezovanou možnost jejich sdílení. Výsledkem tohoto ekonomicky výhodného trendu bude podpora vlastní inteligence a sdílení celosvětového znalostního bohatství. Jen tak lze zachovat aktivní podíl české inteligence na globálních znalostech.

ČSSD bude neustále vyhodnocovat pozitiva i možné negativní dopady rozvoje informačních technologii a podporovat jejich využití ve směrech otevírajících možnosti ke zvyšování kvality života člověka a eliminovat stále sofistikovanější a skrytější možnosti manipulace člověkem včetně ohrožování jeho svobody. Sociálnětržní pojetí ekonomiky pro nás neznamená pouze tržní ekonomiku s rozvinutou sociální ochranou, ale i vytváření podmínek pro rozvoj člověka, kultivaci potenciálu jeho znalostí, dovedností a celkového rozvoje jeho osobnosti.

10. Společnost globální i národní kultury

Kultura v širokém slova smyslu je projevem úrovně, jíž společnost dosáhla nejen v umění, ale i ve vzdělání, urbanismu, ochraně životního prostředí, krajinotvorbě a ustálených společenských tradicích. Je sítí, která prostupuje celou společnost a dodává věcem význam a hodnotu. Kontinuální kritické hodnocení kořenů a základních tendencí vlastní kultury a kulturního dědictví, nabývá na naléhavosti v dnešní době informační revoluce, globalizace a ekologické krize. Kultura je v tomto smyslu i tvořivou schopností zvládat budoucí svět.

Kultura je dále významnou součástí života občanské společnosti. Její poznání, pochopení a prožití přispívá k jejímu sebevědomí, emancipaci a vnitřní integraci. Kultuře by měl být proto přikládán stejný význam jako ekonomice a životnímu prostředí.

10.1. Nezastupitelnost kultury pro rozvoj plnohodnotného života společnosti i jedince

ČSSD si uvědomuje nezastupitelnost a potřebnost kultury pro rozvoj plnohodnotného života společnosti. ČSSD chápe kulturní dědictví jako duchovní i materiální poklad, o který je nutno pečovat a dále ho přibližovat a předávat dalším generacím. Investice do kultury totiž v mnohém zásadně spolurozhodují o budoucím charakteru a kvalitě života každého občana i o budoucnosti celé společnosti. Kultura prorůstá všemi aktivitami společnosti a je od nich neoddělitelná. Nezanedbatelně se podílí i na tvorbě HDP a v tomto smyslu se stává i významným makroekonomickým faktorem.

10.1.1. Kultura věc veřejná

Svébytná a nosná kultura vždy byla, je a bude věcí veřejnou, předmětem veřejného zájmu, cílem i smyslem kulturní politiky státu. Kultura nemůže být samofinancovatelná a obec, kraj či stát se nemůže zbavit zodpovědnosti za její rozvoj. Náš příspěvek k evropské civilizaci je oprávněným zdrojem přirozeného sebevědomí, národní hrdosti a výchozí základnou pro dlouhodobý proces integrace České republiky do Evropy.

10.1.2. Kultura a svoboda

Tvorba a vnímání kulturních statků však znamená i právo každého občana svobodně a rovně rozhodovat o charakteru kulturních projevů, jejichž je tvůrcem či divákem. Zaručit ochranu tvůrčí svobody a vytvářet podmínky pro kulturní život občanů je základním úkolem při tvorbě a realizaci kulturní politiky.

10.1.3. Kulturní dědictví

Za součást kulturního dědictví a historické paměti považuje česká sociální demokracie nejen umělecká díla, ale i rituály, slovesnost a životní styl, výrobky i výrobní technologie, tradiční řemeslné činnosti a dovednosti, historické památky nemovité i movité a historická sídla. Podporuje rozvoj moderní i tradiční lidové kultury a péči o lokální a regionální kulturu.

Podporuje rovněž výzkum, uchovávání, komplexní ochranu a prezentaci kulturního dědictví v muzeích, galeriích, knihovnách či ostatních institucích a jejich financování z veřejných rozpočtů.

ČSSD oceňuje rodící se součinnost ekologů, urbanistů a památkářů při tvorbě společných národních i evropských koncepcí ochrany kulturní krajiny. Mikroregionální politiku s výraznými samosprávnými a krajinotvornými prvky považuje za důležitý příspěvek k ochraně společnosti před necitlivými zásahy do harmonie kulturní krajiny.

10.1.4. Regionalismus

Všechny tyto kroky vyžadují účinnou podporu kultury místní a regionální. ČSSD proto podporuje regionalismus jako základ postupného oživení kulturotvorné vrstvy, bez níž je nepředstavitelný plnohodnotný život zejména na menších městech a vesnicích právě tak jako veřejný život vnitroměstských regionů našich velkoměst. ČSSD oceňuje a váží si činnosti tradičních i nově vznikajících nebo obnovovaných občanských iniciativ -- spolků působících na tomto poli.

Všechny úvahy a záměry, založené na podpoře místní i regionální kultury jako přirozené základně kultury oficiální, by byly obtížně představitelné bez přiměřeného docenění školy a učitelské (pedagogické) komunity. Vedle soustavy veřejných škol tu nezastupitelné místo patří soustavné podpoře a doplňování sítě základních a středních uměleckých škol, které tvoří přirozený přechod mezi institucionalizovaným vzdělanostním a neformálním aktivním osvojováním kulturních hodnot. Na tuto úroveň přirozeně navazuje neméně důležitá síť amatérských i profesionálních divadel, hudebních orchestrů, regionálních rozhlasových stanic a televizních studií, veřejných knihoven a už zmiňovaných muzeí, galerií a archivů.

10.1.5. Instituce občanské společnosti a rozvoj kultury

ČSSD podporuje samosprávné i samoregulativní principy v institucích občanské společnosti a je připravena napomáhat jejich rozvoji i sdružování. Vrcholem tohoto úsilí by měl být zvyšující se podíl institucí občanské společnosti na formulování vnitrokulturních politik, na řízení státu, na rozdělování prostředků ze státního rozpočtu i na rozhodování o formách a charakteru nadstátních integračních procesů.

Svou úlohu by měly sehrát i v dlouhodobém horizontu daňové asignace. Dynamika prezentace kulturních projektů by se tímto krokem zvýšila a pokud by asignace tvořily byť jen určitou přesně vymezenou část finančních zdrojů, staly by se účinným motivačním prvkem lokálního i celostátního kulturního dění.

Cílem sociální demokracie je podpora udržování i vytváření přirozených center kultury, která budou i přirozenými centry kultivované výměny myšlenek, centry společenské komunikace a estetické výchovy. To je stěží představitelné bez účinné podpory místní a regionální kultury -- divadel, hudebních zařízení, muzeí a knihoven, které jsou již tradičně nejdůležitějšími články sítě kulturních zařízení.

Cílem ČSSD je podpora aktivit v oblasti "živé" kultury, především snah zájmových, poloprofesionálních skupin, národnostních menšin i jednotlivců vytvářejících prostor pro oslovování široké veřejnosti.

10.2. Kvalitní mediální kultura -- východisko z krize?

Tak jako i v jiných zemích, i my stojíme před problémem jak vytvořit novou mediální kulturu. Je nutno obnovovat a podporovat široký společenský dialog vznikající z kulturních tradic a znovu objevující kulturní historii. Reflexe z tohoto poznání nám dá možnost syntézy, která, ač bude vycházet z rychle se proměňujících potřeb současné společnosti, bude organicky navazovat a spoluvytvářet charakter evropské a světové kultury.

10.2.1. Důsledky informatizace společnosti

Zrychlení a zhuštění komunikačních procesů ovlivňuje zásadním způsobem i kulturu. Národní kultury se dílčím způsobem prolínají, ovlivňují a díky masivnímu nárůstu cestování se stírají svérázy regionálních či lokálních kulturních prvků.

Mnohdy je tento fenomén provázen migrací -- a to i nežádoucí či eskalací nežádoucího a společensky nepřijatelného či dokonce kriminálního chování významných částí těchto živelně vznikajících minorit (interetnická agrese, nerespektování práv žen). Postupná demokratická integrace těchto minorit, ale i minorit historických do naší společnosti musí být založena -- ve shodě s komunitárním právem -- na multikulturální zásadě úcty a tolerance k jejich kulturním odlišnostem, při respektování zákonů integrující země. To je jedním z dlouhodobých a komplexních úkolů, bez jejichž vyřešení nelze realizovat moderní evropskou multietnickou kulturní politiku. Boj proti xenofobii a za uchování kulturní rozmanitosti. ČSSD považuje za významnou podmínku trvalé udržitelnosti kultury a tím i života vůbec.

Paralelně s globalizačním procesem vzrůstá i společenská role kultury jako tvořivosti, způsobu chápání, kritické reflexe a hledání východisek a protilátek proti důsledkům konzumistického úpadku a dehumanizujícího pojetí současného euroatlantického kulturního a náboženského prostoru.

10.2.2. Digitalizace a kulturní dědictví

Digitální technologie umožňují zpřístupnění většiny kulturního dědictví prostřednictvím multimediálních prostředků celému světu. ČSSD v této souvislosti podporuje inventarizaci a digitalizaci galerijních a muzejních sbírek, stejně jako významných archivních fondů. Digitální technologie posílí i ochranu vzácných kulturních památek. Veřejná prezentace digitalizovaných sbírek bude podkladem pro navazující projekty multimediální elektronické encyklopedie české historie, kultury a písemnictví. To umožní zachovat jedinečnost tohoto odkazu nejen budoucím generacím, ale začlenit jej i do komplexu globálních a národních vzdělávacích aktivit. Z ekonomického zajištění těchto aktivit se stát, kraje ani obce nemohou vyvázat. Obdobné přístupy budeme podporovat i na úrovni evropské a světové (aktivity Rady Evropy, zápisy do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví apod.).

10.2.3. Nebezpečí mediální indoktrinace

Rozvoj informačních technologií usnadňuje vznik prostředí pro mediální indoktrinaci a manipulaci veřejného mínění. Účinnost nástrojů této indoktrinace klade bariéry objektivní informovanosti. Pokřivená virtuální realita se staví na místo skutečné. Strategie "public relations" nahrazují v mnoha případech objektivní informace tak komplexně, že laický pozorovatel nemá možnost zjistit ani rozsah, ani stupeň manipulace. Moc multimediálních nástrojů v rukou lobbystických skupin všeho druhu, spolu s jejich agresivní dominancí na mediálním trhu je hrozbou pro demokracii.

Medializace globalizované reklamy devastuje kulturní hodnoty, podporuje prestižní konzumismus, tříštění společnosti a sebestředný individualismus. Mediálně manipulativní, masově působící pseudokultura preferuje prvky sobectví, agrese, prestižní spotřeby a podmaňuje si postupně veškeré informační kanály. ČSSD se zasadí o vybudování strategie "public relations" pro rozšiřování pozitivních obrazů života společnosti.

10.2.4. Ochrana nestrannosti veřejnoprávních medií

Jedním ze způsobů ochrany před mediální indoktrinací je poskytování objektivních informací veřejnoprávními sdělovacími prostředky. Posílení jejich vlivu ve společnosti, jejich vybavení nejen nezbytnými prostředky, ale i zpětnými kritickými vazbami a eliminace vlivu reklamy na jejich ekonomickou situaci umožní zajistit pluralitu a svobodu projevu.

Společenská kontrola může zabezpečit, aby tyto veřejnoprávní instituce plnily svůj účel, reflektovaly dynamiku a charakter společenských procesů, pravdivě a nezkresleně o nich informovaly v celé jejich šíři. Je vhodné zvýhodnit veřejnoprávní média, např. využíváním státem zřízených a financovaných mediálních archivů, podporou původní autorské tvorby pomocí grantů i dalších nástrojů a provádět tak aktivní mediální politiku státu. Nelze dopustit jakoukoli privatizaci veřejnoprávních médií, ale naopak propojením organizačním, dramaturgickým i tvůrčím posilovat jejich postavení tváří v tvář komerční konkurenci.

Současná společnost stojí na prahu vyčerpání přírodního bohatství -- kmitočtového spektra pro terrestrické audiovizuální vysílání. Technologicky progresivním řešením pro překonání tohoto handicapu je nadcházející digitalizace terrestrického všesměrového vysílání rozhlasu a televize při propojení s různými formami směrového vysílání o dostatečné propustnosti. Formálně i obsahově se tak v budoucnosti propojí média vizuální s médii zvukovými a datovými v jeden multimediální multiplex. ČSSD si uvědomuje investiční náročnost tohoto úkolu a nutnost podpory digitálního veřejnoprávního komplexu a jeho financování z veřejných zdrojů tak, aby i v budoucnu veřejnoprávní média obstála v ostré konkurenci s komerčními, nadnárodními multimediálními koncerny.

10.2.5. Volný čas

Rozvoj technologií digitálního přenosu i uchovávání obrazu a zvuku předestírá i otázku smysluplného a kulturního využití volného času, který by kultivoval lidské vztahy i kvalitu rozvoje svobodné lidské osobnosti. Je nutné podporovat původní autorskou a interpretační tvorbu tak, aby kultura zůstala i ve věku digitálních technologií živá a inspirující. Důraz je třeba klást na interaktivitu a informační přínos v kontrastu k bezduchému konzumu.

10.3. Sebereflexe kultury jako východisko kultivace kultury samé

Přirozenou součástí těchto snah je i neustálá sebereflexe kulturních odvětví. Podpora věd a výzkumu sloužící tomuto účelu jako celku (týká se např. kulturologie, sociologie, historiografie, dějin kultury, všech forem kritiky a publicistiky atd.) je z tohoto hlediska další nezbytnou součástí kulturní politiky ČSSD.

Významná pro ČSSD -- pro její sebekultivaci -- a skrze ni i pro kulturu vůbec, je reflexe odkazu emancipačního charakteru dělnického hnutí, jeho místa v civilizačním procesu a kultivačního odkazu levicových avantgard.

Neustálé, nikdy nekončící kultivování kvality lidského života považuje ČSSD za výchozí bod i smysl nejen své kulturní politiky.

Závěr

Sebelepší politický program se míjí cílem, pokud opomíjí trendy vznikající a prosazující se mimo vlastní oblast politiky, zejména v ekonomice. Proto jsme za východisko základního (dlouhodobého) programu ČSSD zvolili průběh informační revoluce, nezadržitelnou globalizaci světových ekonomických i sociálních poměrů a konečně předpoklad, že v rodícím se multipolárním světě bude hrát významnou roli Evropské unie, v níž prosazujeme aktivní členství ČR.

Lidstvo dnes svádí dosud nevídaný boj s časem, který však není předem ztracen. Globalizace i některé trendy spjaté s rozvojem informační společnosti hrozí, ale současně nabízí i prostředky ke zvládnutí hrozeb. Budoucnost světa závisí hlavně na tom, zda se včas vytvoří politicko mocenské struktury a mezinárodně právní postupy, dostačující k řešení tohoto úkolu. Pochopí-li levice u nás, v Evropě i ve světě dějinnou situaci a vezme ji za východisko své politiky, dokáže hledat -- a díky svému internacionalismu -- i nacházet na všech kontinentech a ve všech kulturách sociální síly schopné a ochotné účinně spolupracovat na díle globální solidarity a společné záchrany.

Věrna tradici svých průkopníků ze století předminulého a bojovníků za svobodu, demokracii a humánní rozvoj společnosti ze století právě minulého bude ČSSD i nadále platným členem evropského týmu socialistických a sociálnědemokratických stran, jednoho z nejdůležitějších účastníků zápasu o zlidštění světa nynějších i budoucích generací. Víme, že musíme i v politické práci držet krok se změnami světa éry globalizace, krize životního prostředí, sociálních krizí, etnických krizí a převratných informačních technologií, zbavovat se již nefunkčních, ale o to více vžitých návyků. Postavení moderní strany v moderní společnosti to vyžaduje.

To vše nebude lehké, ale své odpovědnosti dostojíme!