Sérioví sexuální vrazi jsou tradičně objektem velice silných agresivních postojů veřejnosti. Četné průzkumy ukazují, že jinak motivované násilí tolik agrese nevyvolává. Ta výlučná negativní pozice sexuálních vrahů (a sexuálních delikventů obecně) není založena na úplně racionální rozvaze. Vždyť zištné, rasistické, nebo partnerské motivy agrese nejsou o nic méně zavrženíhodné, než ty sexuální. Popsané hodnocení sexuálních zločinců je dobře známé a připomínám je jen proto, že dokonale vysvětluje, proč se právě případ sériového sexuálního vraha stal katalyzátorem debat o našem přístupu k pachatelům a obětem zločinného násilí.

Prvním bodem, který zde bývá diskutován, je skutečnost, že ččeský trestní zákon je k vrahům příliš humánní. I když právě "spartakiádní vrah" není toho školním případem (v té době existoval ještě trest smrti, a nebyl aplikován hlavně proto, že vrahem byl nedospělý mladík), mají tyto názory v mnohém pravdu. Vždyť docela nedávno byl souzen brutální vrah tří žen, a nedostal doživotí podle zvrácené logiky trestního senátu, který shledal, že vraždy byly spáchány v době, kdy nejvyšším možným trestem byl provaz, a takto nehumánní trest nelze dnes uložit, neb byl zrušen. Není prý možné dát v takové situaci několikanásobnému vrahovi doživotí (!?). Také tento případe je možná výjimečný, ale soudničky v novinách jsou plné případů, kdy vrahové, často i nájemní, dostávají jen nějakých deset až dvacet roků odnětí svobody. Trest smrti jsme zrušit museli, nebyli bychom s ním hodni členství mezi humánními evropskými národy. Nicméně nikdo nikde nevysvětlil, proč naše soudy v případech usvědčených vrahů tak nápadně šetří doživotními tresty.

Druhým diskutovaným problémem je ochranné sexuologické a psychiatrické léčení, kterému byl delikvent podroben. Sexuologická ochranná léčba, pokud se jí delikvent se sexuologickou poruchou podrobí, výrazně snižuje nebezpečí opakování podobného deliktu v budoucnosti. Účinnost takové léčby, jakou prodělal náš "spartakiádní" vrah, je u sexuálních agresorů neobyčejně vysoká. V tom je obrovský rozdíl proti extrémně nebezpečným vrahům nájemným a jinak ekonomicky motivovaným (o jejich nebezpečnost při propuštění na svobodu masmédia neprojevují zpravidla vůbec žádný zájem). Mnozí pronášejí hlubokomyslné poznámky o tom, že takové či onaké léčené úkony nejsou přece "stoprocentní". Někdejší policejní vyšetřovatel který spartakiádní vraždy kdysi řešil, soudí, že takový vrah, byť mladistvý, neměl být nikdy "puštěn mezi lidi". Je třeba říci, že "puštěn mezi lidi" byl ten sexuální vražd již poté, kdy odseděl svůj desetiletý trest odnětí svobody. Poté se již podroboval více než deset roků (!) ústavní ochranné sexuologické léčbě v psychiatrických léčebnách. Každý, kdo alespoň trochu zná poměry v takových zařízení, musí vědět, že ústavní pobyt zdaleka nevylučuje alespoň občasný pobyt pacienta mezi lidmi. Ostatně také psychiatrická nemocnice je plná lidí, a to nemocných i zdravotnického personálu. Na jedné straně byl ten muž podroben hormonální léčba a byly mu odejmuty pohlavní žlázy, na druhé straně absolvoval komplexní psychoterapeutický a sociálně terapeutický program. Desetiletý průběh takového léčebného pobytu je více než výmluvným testem sociální adaptace pacienta. Kromě epizody experimentování s drogou (a alkoholem) nebyly zaznamenány znepokojivé události. Zejména ne takové, které by se týkaly sexuality. Propuštění z ochranné léčby ústavní bylo proto opakovaně lékaři navrhováno a soudy nemohly donekonečna toto propuštění odkládat.

Osobně se domnívám, že setrvávání pacienta po provedené léčbě na psychiatrickém oddělení společnost nechrání o nic lépe, než ambulantní ochranná léčba. Naše debaty bychom měli spíše směřovat k tomu, jak skandálně nedostatečně jsou před nebezpečnými delikventy (a nejen sexuálními) chráněni občané. Na útěku z psychiatrického léčení a nebo na vycházce v rámci takového léčení byly recidivy zaznamenány opakovaně. Nikdo se také vážně nezabývá tím, jak je před agresivitou nebezpečných sexuálně deviantních nebo psychicky narušených delikventů chráněn personál těch nemocničních oddělení, která tyto pacienty léčí. Dobře uzavřené a řádně střežené zařízení k výkonu ústavní ochranné léčby sexuologické a psychiatrické dosud nemáme. O institutu trvalé detence pro deviantní a psychopatické agresivní zločince se také zatím jen jedná....

Za dané situace je myslím malým zázrakem, že u nás jakž takž funguje systém ústavních ochranných léčeb psychiatrických a sexuologických. U "spartakiádního" sériového vraha bylo vykonáno vše, co je v takových případech možné. Pokud bychom ani po takové komplexní a dlouhodobé terapii pacienty nepropouštěli do ambulantní léčby, zhoršili bychom dramaticky motivaci sexuálních delikventů k léčení. Proč souhlasit s hormonální útlumovou léčbou, proč souhlasit s chirurgickým odstraněním pohlavních žláz, když mně potom stejně nikdo není ochoten brát jako zlepšeného pacienta? I v tom je daný případ poučný.

Nejsem expertem na etiku novinářské práce, ale mám zato, že Česká televize v daném případě balancuje na velice ostré hraně. Sexuální vrah, byť propuštěný na svobodu po desítkách roků, je snadným terčem pro nejrůznější radikály a extremisty. Popularizovat jej v masmédiích je myslím z tohoto hlediska neobyčejně nezodpovědné. Pokud již bylo z nějakého důvodu žádoucí, aby se pozůstalí po obětech s vrahem osobně setkali, myslím že bylo vhodnější takové setkání aranžovat v soukromí, nebo v nějakém psychoterapeutickém procesu, než před televizními obrazovkami. Jakási katarze před televizním obecenstvem nemusí mít nutně jen příznivé a pozitivní následky. Na tom nic nemění skutečnost, že subjekty s předváděním v televizi zřejmě souhlasily. Ten člověk je konec konců stále pacientem v ambulantní ochranné léčbě.