Dobrá paměť může být zkrátka dobrodiním i pohromou. Napoleon si získával oblibu svých vojáků tím, že většinu z nich dokázal oslovit křestním jménem; takový dar je k nezaplacení, a to nejen pro vojevůdce, ale i pro ředitele velkých podniků, pedagogy, dirigenty atd. Mozartovi a Ježkovi zase posloužila hudební paměť k tomu, aby si dokázali v soukromí přehrát nebo zapsat celý průběh skladby, kterou předtím uslyšeli na koncertě. Marcela Prousta dokázala smyslová paměť přenést do krajin dětství; této jedinečné vloze vděčíme za Hledání ztraceného času. Na dobré paměti stojí také umění herců, vypravěčů a bavičů, například Vladimíra Menšíka nebo Miroslava Donutila, kteří se dokážou či dokázali od každé narážky odpíchnout k vtipné příhodě (není-li vtipná, dodají jí humor svým podáním).

Někdy se ovšem naléhání paměti podobá dotěrnému komárovi: Jakkoli takovou vzpomínku zaháníme, bzučí a bodá dál. Evokuje nám blízké lidi, kteří odešli do zásvětí, aniž nás na to připravili. Předhazuje nám sliby, které jsme nesplnili, a tudíž nás usvědčuje z nedbalosti a věrolomnosti. Přivolává znovu a znovu trapné zážitky, za něž se stydíme, i když při nich nikdo neasistoval. Ani soudci a kriminalisté nemají zpravidla o paměti valné mínění: Vědí, že výpovědi svědků jsou značně nespolehlivé, zejména pokud od inkriminované události uběhl delší čas; nemohou si být jisti ani tím, zda tentýž svědek vylíčí tutéž příhodu stejně, až ho pozvou k dalšímu jednání. Vinu za to nesou nejen omyly našich smyslů a mezery v naší paměti, ale i náš vrozený sklon ke zkreslování skutečnosti, kterou považujeme za tuctovou či tíživou; tato deformace, jíž říkáme (podle Bohumila Hrabala) pábení, nám ostatně připadá stejně roztomilá a omluvitelná jako žvatlání opilců.

Obdobou individuální paměti je historická paměť národa, o níž jsme už psali v jiném eseji. O tom, na jaká dějinná údobí můžeme pohlížet a vzpomínat s hrdostí, nás poučili především František Palacký a T.G. Masaryk. Čas svého mládí si ovšem často idealizujeme, protože jsme v něm ještě náležitě nevnímali a nechápali okolnosti veřejného života. Tak se dá vysvětlit, proč se mnozí občané prvé republiky ohlíželi s lítostí po poklidném životě v rakousko-uherském mocnářství a proč si i dnes někteří lidé v duchu přikrašlují komunistické poměry; touto falešnou nostalgií trpí i některé knihy Šabachovy. Je ostatně pravděpodobné, že restrikce, jež zavedl předchozí režim (omezená možnost cestování, předpoklad třídního původu pro studium, vynucená kolektivní prohlášení atd.) pokládá řada lidí za bezvýznamné, protože tak daleko jejich životní ambice nikdy nesahaly. Na jejich obranu vystupují i někteří historikové, kteří tvrdí, že člověk se musí přizpůsobit podmínkám, v nichž žije, chce-li přežít, a že je tedy přirozené, přihlásí-li se občan k ideologii, která se právě prosadila, a zřekne-li se jí, když se sama zdiskredituje. Takový názor vlastně přiznává abstraktní ideologii jakousi démonickou moc, jíž nemůže nikdo uniknout, a vyhovuje samozřejmě všem politikům, soudcům a představitelům represe, kteří mohou v novém režimu prohlásit, že se jen drželi tehdejších zákonů a příkazů.

Největšími optimisty, pokud jde o výzkum paměti, jsou nicméně fyziologové, psychologové a psychiatři, kteří jsou přesvědčeni, že jejich objevy, například psychoanalýza (dítko Sigmunda Freuda) nebo holotropní dýchání (dítko Stanislava Grofa), prosvěcují i ta nejzasutější zákoutí paměti. Setkáváme-li se s termíny, k nimž se dopracovali (krátkodobá a dlouhodobá paměť, biochemický transfer, imprinting apod.), podléháme často dojmu, že nás paměť už nemůže ničím překvapit; to je ovšem omyl. Nevíme, proč si sen vybírá jen určité zážitky a podle jakého klíče je skládá a zkresluje. Neumíme vysvětlit illusion du dèjá vu, tj. pocit, že jsme novou scenérii už kdysi spatřili. Nedokážeme účinně vzdorovat brainwashingu, tj. vymývání mozku a jeho následnému zaplavení tendenčními smyšlenkami. Toto neblahé ovlivňování si zpravidla spojujeme jen s totalitními systémy, ale ve skutečnosti mu podléháme takřka na každém kroku, neboť z jeho principů vycházejí i reklama, zdravotní osvěta (které jde často víc o zájmy státu a farmaceutických společností než o zdraví občanů), hledání SuperStar, voličské kampaně apod. Odborníci, zkoumající paměť, samozřejmě nepřihlížejí ani k jevu, který by se dal nazvat paměť rodu, tj. ke vzpomínkám a ke zkušenostem, které se kdysi dědily z otce na syna; spokojují se s paušálním konstatováním, že takový přenos už není v módě a že na něj nikdo nemá čas.

Jako spisovatelé samozřejmě věříme i v paměť, která uchovává v obecném povědomí prastaré mýty a výrazné literární postavy, jako je Don Quijote, Faust, Hamlet atd., i když víme, že by sotvakdo připustil, že od chvíle, kdy se tyto postavy zrodily, v sobě nosí kus jejich bláhovosti, zvídavosti či nerozhodnosti. Paměť, vložená do literárních deníků (například do Celého života od Jana Zábrany), vypovídá o své době většinou hlouběji než dobové noviny či filmové týdeníky, protože postihuje existenciální situaci vnímavého pisatele, která je sdělnější než historická či publicistická exkurze. Jako vděčný literární motiv může posloužit dokonce i patologická ztráta paměti, jak to dokládají například Kouzelný dům od K.J. Beneše nebo Cestující bez zavazadel od Jeana Anouilhe. Specifický pohled na význam paměti není ostatně jen doménou umělců. Anglický biolog Rupert Sheldrake se například domnívá, že zvykové chování živých organismů nemusí vyplývat jen z genetických dispozic, nýbrž i z duchovních podnětů, které ovlivnily dotyčný biologický druh v minulosti. "Má-li příroda paměť," říká Sheldrake v úvodu ke své knize Přítomnost minulosti, "pak dědění kolektivních zvyků na jedné straně a vznik individuálních zvyků na druhé můžeme považovat jen za různé aspekty stejného základního procesu (evoluce), ve kterém se minulost stává přítomností na základě podobnosti." Dodali bychom, že tato hypotéza (i když se vzpírá exaktnímu ověření) má příbuzné rysy jak s Jungovým kolektivním nevědomím, tak s teorií memů, jež chápe jiný britský biolog, Richard Dawkins, jako kulturní obdobu informací, uložených v genomu.

Teoreticky by si tedy lidstvo mělo pamatovat jak své blažené zážitky, tak své trpké zkušenosti. Neděje se tak. Tušíme sice, že naši dávní předkové žili v ráji (ve Zlatém věku či v Eldorádu), ale poučit se z krutosti svých dobyvatelských výprav, lovů na otroky a genocid nechceme nebo neumíme; často se zdá, jako by nám kolektivní paměť byla na obtíž. Jisté vysvětlení nabízí Michel de Montaigne: "Výborná paměť jde často do páru s chatrným úsudkem, neboť zásobárna paměti bývá zpravidla na zboží bohatší, než je sklad původních myšlenek." Mohlo by to znamenat, že se lidstvo ještě nenaučilo své minulé činy uvážlivě hodnotit, konkrétně řečeno, že k usurpátorům a diktátorům vzhlíží dosud s obdivem, zatímco k mírotvorcům s útrpným úsměvem.

Dokonalou paměť nicméně nikomu nedoporučujeme. Člověk s takovou výbavou by totiž mohl dopadnout jako Borgesův Funes, muž se zázračnou pamětí, jemuž vzpomínky, cizí výroky i vzdálené výjevy vyplnily celou lebku jako obludné, nepřeberné skladiště. Vypravěč, který se s Funesem setká, se neodvažuje promluvit ani pohnout, aby toto skladiště nezanesl dalšími zbytečnými detaily; devatenáctiletý Funes mu připadá starší než egyptské pyramidy. Není těžké uhodnout, co je chlapcovým nevyhnutelným údělem: Ne-li předčasné vyčerpání, tak určitě šílenství.