Je nutno zhodnotit, zda je o patický motiv vyplývající z duševního onemocnění nebo výsledek reálné negativní životní bilance či zkratkového jednání. Sebevrahy podobné Palachovi nepotkávám.

Někdy se hovoří o "demonstrativních" pokusech. Pojem má neprávem zlehčující konotaci. Demonstrace někdy upozorní na špatnou situaci, které do té doby nikdo nevěnoval pozornost. I velmi vážné pokusy končící smrtí mohou mít "demonstrativní" složku. Mají někoho tímto krajním způsobem vyburcovat, potrestat, obvinit...

Před normalizací

Palachův sebevražedný pokus byl velmi demonstrativní. Zvolil pro něj extrémně drastický způsob a symbolické frekventované místo v hlavním městě. Nepamatuji se, že bych se do té doby dozvěděl o případech sebeupálení s výjimkou buddhistických mnichů ve Vietnamu v průběhu tehdejší války. Subjektivně zřejmě šlo o sebeobětování, protože z doložených zpráv vyplývá věrohodný závěr, že očekával pozitivní vyznění. Palach byl intelektuál. Myšlenky pro něj byly velmi důležité. Z krátké životní zkušenosti dovodil chybný závěr. Věřil, že čin bude znamenat výrazný impuls v politické situaci a morálním vývoji společnosti. Chtěl "probudit lid této země".

Bylo mi 16 let a byl jsem jen půl roku studentem gymnázia. Pamatuji si dost živě televizní vystoupení básníka Jaroslava Seiferta. V naléhavě znějícím projevu žádal mladé lidi, se by nepodstupovali takové oběti. Někteří ho za to odsuzovali, někteří byli přesvědčeni, že byl k vystoupení donucen tajnou policií. Seifert cítil morální odpovědnost. Životní zkušenost mu dovolovala dosah takové oběti zhodnotit. Naznačil, že je třeba hledat jiné cesty.

Jenže myšlenky pro většinu občanů tak mnoho neznamenaly. Lidé uvažovali jak naplnit svůj život dostupnou mírou štěstí. "Žiť chočetsa", říká ruské úsloví. Lidé si prostě nechtěli přidělávat problémy protivením se nové moci. Pamatuji si převládající náladu, bylo cítit, že se prohrálo. Některé věci "navzdory" ještě běžely jako by se nic nestalo, nebo právě proto, že se stalo. Vycházely knihy a desky, hrála se představení a promítaly filmy o kterých se vědělo, že přestanou. Cenzura ještě úplně neovládala pole. Nikdo už ale nevěřil, že to bude trvat. Polovina šedesátých let znamenala uvolnění, které mladší generace nepamatovala, a které se dnes účelově zapomíná. Nikdo tehdy netušil, že se ještě bude na Novotného vzpomínat téměř v dobrém. Někteří profesoři gymnázia nám na podzim 1968 říkali, že bude zakázán i Karel Čapek a nebude se smět hrát džez...

Spíš strach

Oběť Jana Palacha nepohnula se všeobecnou skleslostí, spíše symbolizovala panující pocit zoufalství.

Připomíná se Palachův pohřeb jako "strhující celonárodní manifestace". Průvod byl obrovský, ale tváře nevyjadřovaly hrdost a vzdor, vyjadřovaly spíš strach a zoufalství a někdy i smutek. Někdo mi vrazil do ruky vlajku. Byl jsem pyšný, že ji mohu nést. Trochu jsem byl překvapen, že mi byla svěřena. Vlajky nosívali ctižádostivci. Najednou na mě zbyla. Došlo mi to teprve, když jsem zaslechl poznámku spolužáka: "Ty vole, voni to filmujou...". Hlavně se do ničeho nenamočit. Kariéristé, kteří se snažili prorazit s "obrodným procesem v polednovém vývoji." se obraceli podle větru posrpnového vývoje. Moje generace bezděky začala vnímat normalizaci jako normu. Žiť chočetsa.

A vstupovalo se do Leninského svazu mladých (ojediněle) později SSM (masově). Byl jsem se na to podívat. Předseda komise položil spolužákovi otázku: "Ale tady mám napsáno, že posloucháte Krylovy písně... Jak mi to vysvětlíte?" Uchazeč se nedal: "Jenom hudbu, slova ne..." Udělalo se mi špatně. Šestnáctiletí kariéristé se třásli strachem, že se nezapomene na jejich angažované projevy ve Svazu pražských středoškoláků. O deset let později mi šéf řekl: "Kdybys nebyl debil, tak už jsi dávno v partaji.", myslel to se mnou dobře.

Ale prachy si za ně nekoupíš...

Nebylo to však specifické české a posrpnové. Proto stojí za to znovu připomínat to, co citoval Jan Čulík z Emanuela Chalupného charakterizujícího soudobá výchovná doporučení: "Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít,". Citace je z roku 1930, ale je aktuální i dnes. I v "demokracii" existuje panstvo, které se nevyplácí naštvat, zvláště při rostoucí sociální nejistotě.

Lidé četli na prezidentské standartě, že "Pravda vítězí", ale chápali to v naprosté většině tak, že "pravda" je to, co vítězí (aforismus Gabriela Lauba).

Jedlíky knedlovepřozela nikdo vznešenými ideály nevyburcuje ani po tom, kdy přešli na hamburgery. Ne filosof, ale ten, kdo nadělal prachy, je uctíván a vážen. Na způsobu málo záleží. Žádný "život v pravdě", žádné "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí", žádný "apel k transcedenci", ale "blbá nálada" zvolna přecházející do apatie. Žádná lidská oběť by na tom ani dnes nic nezměnila. Vypadá to, že se prohrálo za pokračující svobody a demokracie. Špatně se dnes hledá nepřítel. Že by "stát" a "politici" vůbec? Uvolnění frustrovaných má zajistit pokleslá satira, "milionář" a "superstar". Žiť chočetsa.

Qui bono

V dokumentárním filmu jsem viděl zklamání německé válečné vdovy: "Proč nemají u Stalingradu pomník i němečtí vojáci? Nebojovali snad statečně?"... Sebevražední atentátníci také morálně burcují a jde jim o ideu. I to je sebeobětování, jen nepřítel není náš, ale jejich a "ideu" také nesdílíme. Podstata je podobná, bývají organizováni.

Nicméně Filip Sklenář (nar.1978), který v časopisu Téma charakterizoval sám sebe slovy "autodidakt, anarchista a povaleč", zůstal zcela v zajetí současné oficiální propagandy, schválených hrdinů, puncovaných zloduchů a doporučených postojů. A nemá pravdu, když tvrdí, že Palachova oběť "byla zbytečným a prázdným gestem, které nikomu a ničemu neprospělo, které nebylo nutné, ani potřebné, ani prospěšné."

Oběť byla nepříjemná normalizátorům. Jeho hrob s nápisem "Marie Nováková" jen pár kroků od hlavního vchodu do Olšanských hřbitovů byl věčně obložen zapálenými svíčkami. Dnes je jeho oběť také užitečná, neboť se hodí ke kladení věnců a procítěným projevům jako vhodnému doplňku slavnostního přestříhávání pásek a jiných PR akcí. Známý Palach je dnes vhodnější než neznámý vojín. Jak nevzpomenout na Krylovu píseň: "...Co tady stojíte, zkoušíte vzdechnout...".

Jan Palach dal nejen příklad odvahy, ale přinejmenším pamětníci jeho činu pochopili to, k čemu on neměl příležitost- jak to bude s jeho obětí dál.

Jan Čulík soudí: "Dnešní mladí pragmatičtí Češi zjevně dosud nemají dostatečně hluboký emoční prožitek, aby porozuměli například Janu Patočkovi v jeho historické situaci. Jakpak by však asi dnešní čeští mladí lidé reagovali, kdyby ČR ohrozil nějaký Hitler a bylo nutno se vůči tomuto nebezpečí postavit se zbraní v ruce?"

To nevím, ale šmelinářů bývá víc než partyzánů. To oni nakonec vítězí. A ne všichni hrdinové se následně hodí.