Původní článek poukazoval na fakt, že Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ) vydává časopis Myslivost, v němž překvapivě mnoho prostoru dostávají lidé, kteří svoji seberealizaci nacházejí v lovu zvířat pro zábavu, ať už jako myslivci, či jako poplatkoví lovci. Někteří dokonce barvitě líčí svoje bezprostřední emoce a prožívání při lovu, čímž dávají nahlédnout do zajímavých zákoutí jejich vlastní psychiky. Nebudu je zde znovu citovat, pro příklad uvedu pouze dva namátkové odkazy: Sibiřský obr a Na liškách .

Tento časopis hlavní české myslivecké organizace pak svým obsahem podporuje domněnku, že lovců z vášně je mezi myslivci mnoho a že mají nezanedbatelný vliv na českou myslivost jako celek a zájmům lovců je mnohé přizpůsobeno.

Luděk Králíček však převedl argumentaci jinam. Namísto debaty o tom, proč jeho organizace podporuje ve svém oficiálním časopise vydávání slaboduchých loveckých elaborátů je náhle řeč o tom, jak geniální myslivečtí inženýři udržují neschopnou přírodu alespoň při základních životních funkcích. Chápu, že člověku, který se domnívá, že "lov je odměnou za péči o zvěř", asi nic jiného nezbývalo. Na čem však stojí ona kouřová obhajoba myslivosti?

Prvním argumentem je tvrzení, že "díky myslivcům můžeme ještě dnes pozorovat v naší přírodě zvěř". To je pravda. Přesnější však je říct, že díky myslivcům není dnes často pro zvěř kam plivnout. Nejde totiž jen o to zachovat původní druhy zvěře, ale též udržet rovnováhu mezi zvěří a jejím okolím. Navzdory zdání dnes není u řady druhů problém v jejich hrozícím vyhynutí, ale naopak v udržování nepřirozeně vysokých stavů a z toho pramenící devastace okolní vegetace.

Ačkoli bylo přijetí mysliveckého zákona obecně považováno za vítězství myslivecké lobby nad zájmy ochrany přírody a vlastnických práv, nenajdeme v něm žádnou oporu pro Králíčkovo tvrzení, že "myslivost zjednodušeně řečeno je ... druhem zemědělské prvovýroby... a její bioprodukty jsou zvěřina, kůže a případně trofej". Primárním "produktem" myslivosti je totiž podle mysliveckého zákona především zachování druhů zvěře a udržování rovnováhy mezi zvěří a okolním ekosystémem, jak je patrné z § 3:

Regulace početních stavů zvěře je pak dalším zajímavým bodem. Mnoho myslivců se na toto ustanovení zákona odvolává stejně úlevně, jako pan Králíček. Nelze zde však nevidět zásadní rozpor: ve chvíli, kdy příroda sama reguluje početní stavy zvěře tím, že je dané území prostě schopno uživit jen určitou velikost populace, nařizuje zákon myslivcům zvěř přikrmovat. Tím se logicky spěje k situaci, kdy bude možno vítězoslavně zvolat, že se nám ty potvory, čert ví jak, už zase přemnožily a je potřeba vytáhnout kulovnice, než nám všechno sežerou. Přestože početní stavy lze regulovat i jinými metodami než lovem, právě lovecké řešení dostává průchod.

S tím souvisí fenomén šelem. Četné výzkumy a pozorování dokazují, že v krajině našeho typu jsou predátoři jako vlk či rys schopni sehrát velmi pozitivní úlohu a převzít na svá bedra mnoho regulačních funkcí, které dnes v potu tváře plní naši myslivci. Hysterie, s níž však nervová soustava mnoha myslivců reaguje na signál šelma je pak nepochopitelná jen do doby, než si uvědomíme, co přítomnost šelem v revíru znamená pro člověka, kterému je lov vším. Zvěř se necítí být vázána lejstry a kolky a houby se stará a nalajnované katastry honiteb. Pokud je někde větší výskyt predátorů, zvěř migruje jinam. Tato dynamika není nejmenším problémem z hlediska ekologické rovnováhy. Jako lovec bych však plival prach a broky, kdyby se zvěř z mojí honitby odstěhovala na dva roky do vedlejšího lesa.

Jak odpor k šelmám, tak stanovování normovaných stavů zvěře nad schopnost lokality tuto zvěř uživit bez ničivého vlivu na vegetaci naznačuje, že při rozhodování má velký vliv snaha o zajištění dobrých loveckých podmínek.

Zásadním pokusem o dezerci od tématu je pak Králíčkův posun od lovu pro zábavu k lovu jako takovému. Lov bude existovat a bude mít jistě svoje opodstatnění i v našich podmínkách. Problémem však je to, že mnoho mysliveckých aktivit je logických pouze z hlediska lovu, nikoli z hlediska ekologické rovnováhy či kvality genofondu zvěře. Jak jsem již ukazoval, lovecké hledisko má v řešení biologických a ekologických otázek často absolutní prioritu. Jinými slovy, pokud lze něčeho dosáhnout lovem i bez něj, nakonec vždy dojde na střílení. Těžko v tom nevidět vliv těch, pro něž je lov zábavou. Problémem tedy není samotná existence lovu, ale jeho absolutní protěžování bez ohledu na další zájmy a hlediska. Není řeč o lovu jako takovém, ale o lovu pro zábavu.

Pokud je pro myslivce Králíčkova ražení "získání jakékoli silnější trofeje většinou odměnou k životnímu výročí", nezbývá než požadovat, aby tato jubilejní kratochvíle přestala požívat jakékoli státní ochrany a podpory. Pokud se tak nestane, můžeme analogicky například povolit řidičům, aby za milión kilometrů bez nehod dostal každý povolení přejet si svého kapitálního chodce. Následně pak navrhuji snížit limit na 50 tisíc km, neboť chodců je dostatek a touto jejich promyšlenou selekcí nedojde k žádným nevratným ekologickým škodám.

Častým opodstatněním nezbytnosti lovu je údajně význam trofeje pro určování kvality zvěře a jejího životního prostředí. Obávám se, že pokud někdo není schopen posoudit zvěř a její prostředí jinak než lovem a zkoumáním ostatků, trávil na myslivecké škole zbytečné roky a měl by rezignovat pro nekompetentnost. Kdo z myslivců vezme svého loveckého psa na prohlídku k veterináři, který neumí stanovit diagnózu jinak nežli pitvou?

Podivným argumentem je tvrzení, že "myslivost má za úkol uchovávání kulturních tradic". Co tato věta vlastně znamená, kromě toho, že se odkazuje na onu problematickou formulaci § 1 mysliveckého zákona ("Tento zákon upravuje státní podporu udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti") ? Co podstatného z české kultury by bylo vydáno v šanc inovacím, že stojí za to chránit to tímto zákonem ? Dokud tuto floskuli někdo věrohodně nepřevypráví vlastními slovy, je to nadále jen prázdná věta, jejímž cílem je pouze uměle zvedat morální význam myslivosti.

Demagogickou manipulací je Králíčkovo líčení kritiků myslivosti jako kverulantů z velkoměst, kteří snad nikdy neviděli ani živou slepici. Jeho svérázná teorie o odpůrcích lovu pro zábavu jako sociopatech, kteří svou patologickou příchylností ke zvířatům relaxují svoji neschopnost navazovat normální lidské vztahy je pouhý křečovitý žvást, pro který nenajde dostatek důkazů. Stejně jako pro svoji druhou fikci, že odpůrci lovu "téměř ze sta procent pocházejí z měst nad 50 000 obyvatel". Ze svojí praxe vím, že je to pustá lež, nicméně pokud se pan Králíček na tento tenký led pustil, jistě rád předloží důkazy.

Závěrečný pokus vylíčit odpůrce lovu pro zábavu jako chudé závistivce, kteří by sami tak rádi lovili po celém světě, ale protože na to nemají, tak aspoň pomlouvají zákony ctící lovce, je pak již jen smutnou salvou tradiční bolševické pseudoargumentace, pro niž má angličtina výstižné slovo bullshit.

Lov, navzdory tvrzení pana Králíčka, není pro novináře atraktivním tématem, je však užitečné se o něj zajímat. Je totiž patrné, že právě možnost lovit je určující v celé řadě mysliveckých aktivit, které se snaží být prezentovány jako nemající s lovem nic společného. Následkem toho pak myslivectví není citlivým způsobem hospodaření, ale především důmyslným systémem ochrany práva lovu.