Pak tu máme přímo k posouzení sám detektor lži. Na počátku byl přístroj, který už málem před sto lety měl na podkladě registrace tělesných změn určit, zda testovaný jedinec říká pravdu, anebo ne. Následovala všemožná vylepšení. Vzhledem k tomu, že přístroj snímal více údajů současně, začalo se mu také nejednou říkat "polygraf". Po druhé světové válce se nějakou dobu mělo za to, že by takto bylo možno testovat špiony ("rozvědčíky"); aby se prověřilo, zda náhodou neslouží i sledovanému nepříteli. Dosud se sice detektory lži používají v řadě států, ale spíše jen jako psychologický prostředek možného nátlaku, převážně v civilní sféře.

Nemělo by být přehlédnuto, že člověk se může okamžitě zpotit nebo může zblednout, anebo že může mít najednou srdce "v kalhotách" nebo "v krku", když je náhle šokován něčím příliš dramatickým. To ovšem může způsobit závažné obvinění, takové, které se přímo dotýká integrity osobnosti, její důvěryhodnosti, čestnosti, poctivosti. Automatický úlek --- s doprovodnými fyziologickými reakcemi --- neznamená zjevné přiznání viny. Kombinovat jakékoli věty se synchronizovaným sledováním např. tepu nebo krevního tlaku a dalších tělesných reakcí nemůže být důkazem ani pravdomluvnosti, ani lživé výpovědi testovaného.

Vzrušení nad možností uplatnit "detektor lži" jako možný vehikl testující pravdomluvnost prověřovaného bylo předčasné a nenáležité. Roku 2000 americký Nejvyšší soudní dvůr se usnesl, že výsledky "polygrafických" zjištění nebudou v hrdelních případech považovány za důkaz. V politických kauzách takovým důkazem také nejsou. Neměly by sloužit ani jako zástěrka pravdomluvnosti. Ani v ČR by se nemělo s detektory lži koketovat, i když nejde o hrdlo.