Na rozdíl od předchozích vln, které formovaly americkou civilizaci od počátku jejího osídlování, je totiž ta nynější imigrace mnohem méně výzvou, je ve skutečnosti silnou hrozbou. "Současná mexická imigrace je v americké historii bezprecedentní," míní autor. Huntington neváhá použít ostrých slov a zničujících čísel, aby dokázal, že představa o Americe, o zemi "neomezených možností", která byla dosud pro mnoho národů a etnik symbolizována vysněnou sochou Svobody, je mylná. Amerika, píše Huntington, čelí totiž "demografické rekonkvistě", která může za krátkou dobu změnit charakter samotných Spojených států amerických. Kniha, kterou čtenář dostává do rukou, není tvořena pouze chladným analytickým zájmem o budoucnost rodné země, pro autora mnohem více: je gestem patriota. "Jako patriota se mne hluboce dotýká téma jednoty a síly mé země, založené na svobodě, rovnosti, justici a individuálních právech," píše v úvodu. Obava o ztrátu těchto hodnot vede autora k vášnivé obhajobě té podoby Ameriky, která se mu nezadržitelně ztrácí před očima. Autorovo přiznání je klíčem k pochopení síly, ale i slabosti knihy, která se stala ve Spojených státech amerických již nyní předmětem velmi ostré diskuse.

Krize identity

Pro porozumění obav, které vedou Huntingtona k ostrým závěrům, čím Amerika dnes je, stojí za to seznámit se s představami, z nichž vyplyne, jaká podle autora Amerika vůbec byla. Ústředním tématem knihy je obsáhlý popis vývoje samotné identity, s jejíž krizí jsou Američané konfrontováni vlastně od počátku. Jaké ale jsou základní rozměry té identity, kterou Huntington tolik obhajuje? Panorama, jež před námi autor předestírá je impozantní: na počátku byli osadníci, kteří měli víru. Jistě, přicházeli ze všech koutů světa, ale z počátku to byli především Angličané a puritáni, kteří si s sebou na vozech přiváželi vedle toho málo, co šlo naložit, také velký sen: byl to sen o nové zemi, kterou oni sami na nedozírných planinách, jež se před nimi rozprostírali, vystavějí k obrazu svému a boha, jemuž věřili.

První základní teze, o niž se Huntington opírá zní takto: Američané nejsou národ imigrantů, nýbrž osadníků. Zatímco imigranti z různých zemí a kultur se musí přizpůsobit většinové kultuře, do níž přicházejí, osadníci tuto kulturu přinášejí a rozvíjejí. Proto, argumentuje autor, stojí u kořenů americké kultury krédo, tvořené komponenty, jenž posléze utvořily étos samotné civilizace: iniciativnost, pracovitost a svobodymilovnost. Samotné krédo má silné náboženské zabarvení, neboť vyrůstá z podloží anglo-protestantské kultury, která vytržením do nového kontextu přerůstá téměř v mystickou dimenzi: byla to kultura "disidentství disentu", tedy mnohem radikální ve svém odmítání círekvních autorit, než samotné jádro protestantismu v Evropě. Huntington, s odkazem na předchozí literaturu, velmi impresivně líčí, že příjezd prvních osadníků měl povahu svého druhu příjezdu do "zaslíbené země", kde je možné uskutečnit téměř nemožné, tedy: "ráj na zemi". Zjednodušeně řečeno: Když se budeš modlit a hodně pracovat, dosáhneš spásy -- ještě za svého života.

Pozdější "univerzálnost" americké kultury má institucionální "tvrdé jádro" v anglické kultuře pozdního 16. a počátku 17. století, formulovaného v tudorovské ústavě, jež zakotvuje některé elementy, jako například koncept nejvyššího práva a omezené světské vlády, fúzi exekutivní, legislativní soudní, a rozdělení moci mezi institucemi a vládou, dvoukomorovou legislativu, ale i zodpovědnost legislativců vůči lokálním celkům či upřednostňování sebeobrany před stálou armádou. Příjezd imigrantů, které Huntington chronologicky široce vymezuje na 19. až pozdní 20. století (samotný termín imigrant vstupuje na scénu roku 1780), se již odehrál v rámci "procesu psychické represe", při níž nově příchozí přijali nejen krédo, ale i její stále silnější "amerikanizovanou" podobu -- a to všechno samozřejmě v angličtině, která pro mnohé nebyla, na rozdíl od prvních osadníků, mateřským jazykem.

Zde tedy vzniká základ vymezení, známý v angličtině jako WASP -- tedy kultura bílých (white) anglo-saských protestantů, jemuž se i přes konflikty, války a represe různého druhu, většina přizpůsobila. Pokud tomu tak nebylo - jako se to dělo například u Číňanů při výstavbě železnic, či v omezenější míře zpočátku také Němců, kteří se cítili být více osadníky, než imigranty - byli zkrátka ze společnosti vyloučeni. Ne sice tak brutálně jako se to stalo s původním indiánským obyvatelstvem, které bylo přímo vyhlazeno, ale instituce a moc v zemi byla v rukou právě těchto "křesťanských lidí". Občanství v časech plantáží nebylo pochopitelně dáno otrokům, ani ženám; diskriminace, segregace a rasismus, známé komponenty amerických dějin, měly za předchůdce etiku obyvatelstva, pro něž se zbraň stala stejně samozřejmá, jako války, který vzápětí vypukly (občanská, americko-mexická a další): bez evangelizace "zaslíbené země" by ale nevznikla ani její prvopočáteční jednota, ani liberálně-demokratický politický rámec.

Krize, na kterou klade Huntington v porovnání s heroickými počátky důraz, se týká ovšem pozvolné koroze tohoto lety budovaného, a posléze za univerzální vyhlášené a přijaté americké identity, na níž se podílely vedle Angličanů, Irů, Skotů, Dánů, Holanďanů, Skandinávců, ale i samozřejmě Francouzi, rozhodujícím způsobem Židé, stejně také posléze silně Italové, Poláci, Slováci, stejně jako Češi či Rakušané. Národ zocelený občanskou válkou, spojený v jednotě Spojených států amerických, čelí po dvou světových válkách nové invazi. Jestliže výše zmíněné, ale i mnohé jiné národy převzaly a ztotožnily se v čase s ideály, jenž strukturovaly americkou sílu, bylo to dáno v mnoha ohledech silnou motivací stát se Američany. Národní sebevědomí se podobalo národní konverzi, po níž znovuzrozený jedinec má šanci dosáhnout úspěchu a bohatství svou vlastní cestou: zde vzniká onen pověstný americký "způsob života": triumfující individualismus, ale stejnou mírou i patriotismus, na nějž se Huntington v úvodu odvolává.

Destrukce Ameriky

Jistě, a někteří kritikové to Huntingtonovi také vytýkají, je možné takové vymezení odmítnout, a připomenout, že každý národ či etnická skupina rozvinula svou vlastní (často velmi efektivní) síť a lobby, a ona mýtická heroičnost a patriotismus, byly jenom pokličkou na bublají "tavící pánvi" (tzv. melting pot), která nebyla ani "rajčatovou polévkou" s mnoha zajímavými ingrediencemi, jak se někdy píše, ale mnohem více "hlávkou zelí" či nějakým typem rozporcovaného salátu, který nikdy neztratil své "subnacionální" identity. Krize identity Ameriky, kterou Huntington v různých údobích popisuje, se ale dnes podle něj podobá cílené destrukci.

Děje se tak na několika úrovních, které útočí na základy amerického "tvrdého jádra". Konec 50. a počátek 60. let přinesl nové střety a nové výzvy: emancipační hnutí, boj proti rasové segregaci, ale i posilování statutu a vlivu rasových, etnických a kulturních uskupení, které podle Huntingtona i přes mnohé pozitivní aspekty, přinesl základy útoku na identitu amerického lidu. Posiluje také liberální křídlo amerických elit, které vidí v multikulturnosti a kosmopolitnosti, duálním či vícečetném občanství, afirmativních akcích, nové společenské impulzy. Huntington to ale takto nevidí. Druhá polovina 20. století také změnila podstatně etnické, rasové, kulturní a národnostní složení nových imigrantů, kteří se mnohem méně rekrutují z jiných kontinentů, než většinově z Evropy, jako na počátku. Zdaleka největší proporci vedle Asiatů tvoří Mexičané a šířeji Hispánci. Těm posledním věnuje celou jednu kapitolu, v níž vypočítává statisticky například obtíže čtyř mexických generací dosáhnout vyššího vzdělání, mluvit anglicky a přizpůsobit se podmínkám kultury, které jsou jim kulturně zvykově cizí.

Při multiplikaci čísel Huntingtonovi vychází, s odkazem na autority, že někdy v roce 2080 může dojít k odtržení jižní části Spojených států amerických, kde již nyní v mnoha státech a městech převládá mexická či hispánská populace, která nejen změnila k nepoznání jejich charakter, ale i kulturu a jazyk -- jímž se stále silněji stává španělština. Za příklady si bere státy jako Kalifornie, Floridu, města jako Los Angeles či Miami, které se stávají předpolím ke zmiňovanému "znovudobytí" ztracených území: Texas, Nové Mexico, Arizona, California, Nevada a Utah byly historicky mexické až do dvou válek (války o nezávislost, 1835-1836 a americko-mexické války, 1846-1848). Může se ale opravdu stát, že se jednoho dne bude takový stát jmenovat třeba Mexicofornia? Populační křivka Hispánců stoupá, a podíl bílé rasy klesá. Blíží se konec Ameriky?

Podobně jako již ve slavném bestselleru The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (Střet civilizací, Boj kultur a proměna světové řádu, 1996, česky Rybka Publishers 2001) jsou Huntingtonovy argumenty a popis zničující. Záběr a pečlivost, s jakou Huntington pracuje, se sice místy nevystříhá sebepotvrzujím hypotézám a důkazům, domnívám se ovšem, že metodologie tu zdaleka tolik nekulhá za fakty. Je vůbec zajímavé číst knihu od historika, která v člověku vyvolá mnohem více otazníků, než odpovědí: v tomto je Huntington sugestivní spisoval s výrazně silnou beletrizující schopností uhranout. Jaké je ale odpověď na výše položenou sugestivní otázku?

Amerika stojí na křižovatce

Podle Huntingtona jsou v zásadě tři možnosti, kudy jít: cestou kosmopolitní, imperiální či nacionální. Jakou cestou se Amerika dá, bude záležet na mnoha determinantech. Již dnes je svět americký a Amerika je světovou mocností číslo 1. Bude se pokoušet dominovat světu, či se od něj izolovat? Hrozba hispanizace, před níž Huntington varuje, může vyvolat silnou vlnu nevole, nenávisti a možná i válku. Jak podotkl jeden z kritiků (Enrique Krauze, "Identity Fanaticism", New Republic č.23, s. 28), jména mrtvých Američanů v Iráku jsou ovšem až nápadně mexická. Ze 678 amerických vojáků, zabitých v Iráku, jsou 82 s hispánským příjmením. Zda je smrt těchto původem hispánských či mexických mladých mužů výrazem jejich oddanosti americkému lidu, je jedna z otázek, jež zůstává i po přečtení této knihy velkým otazníkem.