Perikopa dnešní neděle (Mt 5,20-26) je částí z takzvaného Kázní na hoře (Mt 5. -7. kapitola), jakéhosi Matoušem vytvořeného souboru hlavních myšlenek Ježíšova učení, jeho evangelia. Tématem celého "horského" kázání je - jak jinak - spravedlnost, základní pojem židokřesťanského smyslu života. V Kázání na Hoře podle Matouše Ježíš nejprve vysloví slavná "Blahoslavenství", mimo jiné i to o čistém srdci, které jsme slyšeli před kázáním. Potom ve slově o soli a světle Ježíš poví, že jeho etika je určená pro všechny ty, kdo chtějí vědomě jít jeho cestou (mají být solí a světlem), ale právě jen pro ně, není to návod na uspořádání státních zákonů (v tom se liší křesťanství od Islámu). A hned potom přichází dnešní perikopa, totiž téma lidské zášti a nenávisti, smíření a odpuštění.

Perikopa začíná slovy: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, k ničemu vaše nová víra není. Ježíšovi v té hojnější (kralický překlad) spravedlnosti nejde o kvantitu dosahování spravedlnosti, to jest na př. o požadavek na vyšší trestní sazby za porušení zákona, detailnější popis každého přestupku, či vyšší míru kontroly. Ježíšovi jde o jinou kvalitu.

Jde o zcela jiný pohled na řešení lidských konfliktů, než jaký představuje Mojžíšův a vlastně každý právní systém vycházející z pozitivisticky (kazuisticky) chápané spravedlnosti: toto pravidlo jsi přestoupil, poneseš za to tedy takový a takový trest. Z vlastní zkušenosti dobře víme, že takto pozitivisticky pojímané právo se, mírně řečeno, ne vždy potká se skutečnou spravedlností. Mistr Jan Hus v kázání na dnešní perikopu říká, že ježíšovská spravedlnost je "ctnost, jíž člověk dá každému, co na koho sluší. A že sluší bližního milovat jako sám sebe, přát mu všechno dobré a nečinit mu křivdu".

Kraličtí na několika místech překládají spravedlnost dokonce jako: mít právo na něco. Slyšíme zde nasměrování k tomu, čemu říkáme přirozené právo, totiž právo, které se více ohlíží po skutečné spravedlnosti, po duchu zákona, než po jeho liteře. Z těchto křesťanských pozic vychází i to, čemu dnes obecně říkáme lidská práva.

Perikopa dnešní neděle nás tak přivádí k tomu nejoriginálnějšímu a nejzákladnějšímu z naší křesťanské víry, totiž k ježíšovskému pojetí spravedlnosti, a smíření, které křesťané mají vnášet do svého světa, ve kterém žijí.

Od počátků člověčího rodu se lidé museli vypořádávat s problémem spravedlnosti. To znamená: jak správně spravovat společnost, jak to zařídit, aby lidé mohli spolu žít v míru, pokoji a jak lidské společenství ochránit před nenávistí, závistí, touhou pomstít se, jak ochránit lidský život, zdraví, a majetek. Ve všech kulturách to bylo ošetřeno souborem pravidel, tak zvaných zákonů. Když totiž šlo vše dobře, nebylo co řešit. Každý konal to, co měl, co mu tradice a nepsané zvyklosti společenství ukládaly. Zákony pak jsou od toho, aby řešily situace, když někdo ono normální konání poruší, když jde za normální konání. Od toho si lidé stanovili právě "zá-kony". Tedy pravidla, řešící situace za běžným konáním. Jen na okraj: současný neblahý trend v celé Evropě je vytvářet spíše "před-kony", pravidla, která se snaží předvídat snad každou myslitelnou situaci, ještě, než nastane.

Stojí zato přečíst si, jak tyto věci byly ošetřeny na počátku naší evropské kultury. V Mojžíšových knihách (např. Ex 21) ve SZ se podrobně popisuje, jak na takové krizové situace reagovat, a jak konkrétně to které provinění trestat. Takovým shrnutím onoho poměrně podrobného zákoníku je ono známé: "Oko za oko, zub za zub", což bylo mimochodem velice moudré a "pokrokové" ustanovení, které bránilo eskalující krevní mstě. Nebylo tedy možné ve starém Izraeli to, co je v lidské přirozenosti, totiž pomstít se za škodu a ještě si přidat: Zabil jsi mi dítě, tak já ti za to vyvraždím celou rodinu. Nebo: máš špatnou národnost, nebo špatnou politickou příslušnost, tak ti vyvlastníme majetek a vyžneme tě z města, ze země. Mojžíšův zákon směřoval vlastně stejným směrem, jako naše současné pozitivistické zákonodárství. Pamatoval na všechny eventuality, rozlišoval například mezi smrtelným napadením člověka do té doby mírumilovným zvířetem a napadením zvířetem, o kterém bylo známo, že je nebezpečné a majitel si na ně nedal pozor, tam byl trest o mnoho přísnější, atd. Mojžíšův zákon je opravdu poutavé čtení a vnímáme při něm, jak je ten náš právní řád tím mojžíšovským zákonodárstvím ovlivněn a jak nám vlastně ono židovské pozitivistické pojetí viny a trestu vyhovuje.

Jenže: křesťané uvěřili Ježíši Kristu, který přichází s něčím radikálně jiným, co navíc chce, aby tito křesťané vnášeli do společnosti. Přichází s požadavkem odpuštění a smíření, milosti a amnestie. Lidé si už před Ježíšem všimli, že sám Bůh je "dlouhoshovívavý a nanejvýš milostivý, plný slitování a milosrdenství". Například biblická povídka o Jonášovi, ze které je tento citát a kterou Židé čtou na svátek Jom kipur, vypráví o tomto nekonečném Božím milosrdenství. Lidé vnímali, že sám Bůh jedná nad rámec Mojžíšova zákona a na rozdíl od lidí neustále odpouští. Kolik už situací a vztahů, lidských i mezinárodních, lidsky neřešitelných (např. všechny války rodinné i mezinárodní), bylo zachráněno vlastně tak říkajíc: odjinud, shůry, od Pána Boha.

Zajímavé je, že když Pán Bůh odpouští nám, tak ono udílení milosti považujeme za velice rozumnou a příjemnou vlastnost Boží, která nám dává novou šanci. Pokud se odpouští druhým, vztekáme se jako ten Jonáš. Člověk vždy plane spravedlivým hněvem, když některý bližní klopýtne. Je třeba spravedlivý trest! Zavřít takového lumpa, až zčerná! Ukamenovat ho, ukřižovat, upálit, vyhnat ze země!

A tu přichází Ježíš a říká: Ano, je to tak, Bůh odpouští. Netrestá nás podle našich hříchů. Pokud by trestal, dávno by tu již lidstvo neexistovalo. Bůh dává svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé. Ale pokračuje: a tak, chcete-li být Božími dětmi, pak nejen přejte jeho odpuštění druhým, ale jako příjemci jeho odpuštění sami odpouštějte svým bližním také. Odpouštějte nad rámec obecné spravedlnosti. Jaksi navíc. Nesuďte, přestaňte nenávidět své nepřátele, odpusťte jim, dohodněte se se svými protivníky, nejednejte se zlými lidmi jejich prostředky, ale uhodí-li tě někdo, nevracej mu ránu, ale vydrž třeba i další, než bys začal odplácet stejnou mincí. Snažte se jednat s druhými tak, jak byste byli rádi, aby oni jednali s vámi. Opusťte vyváženost pravidla zub za zub a přihoďte na misky vah více milosti, vychylte váhy spravedlnosti víc k dobru, lásce a přátelství! Přestaňte planout spravedlivým hněvem a nevytrhávejte koukol ze pšenice, on si ten koukol vypleje Bůh jednou sám, a možná se pak budeme divit, kdo je a kdo není tím plevelem!

Ruku na srdce: i ten, kdo by rád následoval Ježíše, má s těmito a dalšími Ježíšovými požadavky, s touto poněkud bláznivou Ježíšovou představou spravedlnosti silné potíže. A i když jsme již tisíckrát slyšeli, že téma odpuštění je tématem u Ježíše základním, však proto je naším znakem kříž, skrze který nám všem je odpuštěno a je nám dána milost a amnestie, i když jsme to tisíckrát slyšeli, přesto se v nás všechno vždycky znovu bouří a volá: kam bychom přišli, takhle to nejde! A to ještě po něm přišel Pavel a další, a říkali, že máme brát viny druhých na sebe a brát druhé za sebe důstojnější, že máme trpělivě snášet křivdu, že máme být pokorní, máme umět jeden za druhého položit život atd atd... tomu se přeci nedá věřit?

Jenže, jak také čteme v Bibli, teprve tato ježíšovská víra přemáhá svět. Vnáší do něho seménka Boží milostivé vlády a proměňuje ho. Je to prostě tak: vyvážená, pouze pozitivistická spravedlnost moralistických farizeů podle principu oko za oko, jakkoli je nám vnitřně blízká, je k ničemu: ta přináší jen podezření a zlobu a staví kriminály a koncentráky a vyhání celé etnické skupiny z jejich domovů a rozrušuje rodiny, ničí přátelství, dělí národy, staví hradby, zavírá hranice, přináší strach, podezíravost, rasismus, xenofobii, je podhoubím totalitních režimů, a všech možných ideologií. Patnáct let po převratu jsme toho stále ještě plní a ne a ne se toho zbavit. Příklad posledních dní za všechny: Ozývá se celkem pochopitelné volání našich i světových autorit po tom, abychom obtížné lidi nezavírali do klecí, že se to ve světě okolo nás už pár let nedělá. Příznačné jsou naše většinové reakce: nám, pupku světa, nikdo nebude radit, koho do klece zavřít a koho ne! My si své klece nenecháme vzít!

Kristova spravedlnost, jakkoli ji neustále odmítáme, sjednocuje rodiny, přináší nové počátky v lidských vztazích, smiřuje generace, kontinenty, národy, rasy, jednotlivá náboženství. vnáší do společnosti novou radost, nové odpuštění.

Ono se to vlastně, to kristovské, ani nedá pořádně uzákonit. Jwe to vlastně neuchopitelné. Ono to buď v jednotlivých lidech - a jejich prostřednictvím v té či oné společnosti je, nebo není. Ani nazvat to všechno ježíšovské neumíme jinak, než jak tomu říkal sám Ježíš: čisté srdce. Čisté srdce je to, které vnáší do světa přátelství, slušnost, důvěru, které je nositelem té ježíšovské spravedlnosti. Nepřichází to samo, je třeba to pěstovat, kultivovat, je třeba vnášet do světa povědomí, že když ti přeji to, co ty mě, tak je to jen to samozřejmě jen to dobré.

To je zvěst dnešní perikopy: Blahoslavení ti, kdo mají čisté srdce!

Amen