Já sám jsem byl celkem klidný, na přestup jsem měl ještě skoro dvě hodiny; zpoždění, s nímž letadlo ČSA přistálo, se mi nezdálo být významné. Nervozita ostatních cestujících mi byla o to divnější, že já sám jsem neměl dojem, že by se dělo něco mimořádného, všechno se zdálo být otázkou několika málo minut -- kolem fronty chodil mladý muž v uniformě, bral si od cestujících doklady a mluvil s nimi, takže to vypadalo, že některé drobnější záležitosti dokáže vyřešit operativně; ne všichni tedy budou muset čekat...

Když přišel ke mně, ukázal jsem mu pas a letenku s žádostí o palubní lístek. On si letenku vzal a odešel s ní do kanceláře, takže jsem si myslel, že se za chvíli vrátí s letenkou, doplněnou o palubní lístek. To se bohužel nestalo. Když jsem asi po hodinovém čekání konečně přišel na řadu, nevěřil jsem vlastním uším, když mi úřednice s celkem milým úsměvem sdělila, že mi právě uletělo letadlo. "Jak to, že uletělo, odlétá přece zhruba zhruba za hodinu?" "Když myslíte..." řekla, a gestem mi naznačila, že to tedy můžu zkusit stihnout.

Stále ještě jsem nechápal, proč bych letadlo neměl stihnout, hodina je přece dost dlouhá doba! Požádal jsem ji, zda by mi mohla vrátit letenku, kterou mi předtím ten mladý muž v uniformě odnesl do kanceláře. Přinesla ji a podala mi ji. Zeptal jsem se na palubní lístek a ona mi sdělila, že palubní lístek mi vydají na jiné přepážce. Nezdržoval jsem se vyptáváním, proč mě tedy nechali čekat zhruba hodinovou frontu, když přece ten mladý muž v uniformě musel vědět, že -- stejně jako většina ostatních cestujících -- spěchám na další spoj.

Proběhl jsem skleněnými dveřmi a nasedl do letištního autobusu, který mě měl dovést na terminál č. 1, z kterého mělo odlétat mé letadlo. Řidič černé barvy pleti rozhodně nikam nespěchal. Dokonce ve mě svou pomalostí vyvolával dojem, že se snad domnívá, že veze skupinku turistů na vyhlídkovou projížďku; úsměvem mi dával najevo, že se mým ťukáním na hodinové sklíčko v žádném případě nenechá nijak znervóznit. To už mi začínalo docházet, proč Francouzská spojka nemohla být jiná než francouzská a proč střecha, která spadla jen tak, sama od sebe, aniž by bylo zemětřesení, nemohla spadnout nikde jinde než tady.

K terminálu č. 1 jsme přijeli sotva dvacet minut před odletem a fronty, které jsem uviděl před sebou, mě konečně přivedly k poznání, že svůj spoj opravdu nestihnu.

Na informacích mi poradili, abych se obrátil na Air France; ta prý smluvně zastupuje ČSA a mohla by mi poskytnout odškodnění, vzhledem ke zpoždění, které letadlo z Prahy mělo. Jenomže na Air France mi řekli, že letadlo ČSA mělo zpoždění jen asi dvacet minut, a to je prý příliš málo na to, aby mi odškodnění poskytli. Bohužel, další letadlo poletí až za tři dny.

Zeptal jsem se tedy, zda si mohu alespoň vyzvednout svoje druhé zavazadlo, to, které se přepravuje v nákladním prostoru. Řekli mi, že to samozřejmě mohu, protože považovali za vyloučené, aby zavazadlo bylo naloženo bez příslušného zavazadlového lístku, který jsem měl u sebe. Jen prý si pro ně musím zajít na zavazadlovou službu. Na zavazadlové službě mi asi po dvouhodinovém marném hledání (opět s milým úsměvem) sdělili, že velmi litují, ale že zavazadlo bylo již naloženo a že si je tedy budu moci vyzvednout po svém příletu v cílové stanici. Takto obsloužen českými a francouzskými aeroliniemi a personálem pařížského letiště nezbylo mi tedy nic jiného než tři dny zůstat v Paříži, ve městě, ve kterém jsem do té doby nikdy nebyl, jehož jazyk neovládám, kde nikoho neznám a na které jsem nebyl v nejmenším zvědavý.

Po tři dny jsem si tedy prohlížel Paříž. K svému nemalému překvapení jsem zjistil, že ačkoliv jsem se o Paříž nebo o francouzskou kulturu vůbec nikdy vědomě nezajímal, většinu Paříže jaksi znám: Eifelova věž, Champs-Élysées, Norte-Dame, Vítězný oblouk... Dokonce jsem znal i některé menší ulice či uličky, resp. spisovatele, po nichž jsou tyto pojmenovány: Avenue Victor Hugo, Rue Balzac, Rue Anatole France... Paříž má zdá se výborný marketing, a mě napadlo, zda personál místního letiště není jeho součástí.

Tomu by nasvědčovala příhoda, která se mi stala při odletu:

Protože jsem neměl peněz nazbyt a protože jsem tři dny nechtěl zůstat hlady, k snídani jsem si čokoládový zákusek; myslel jsem si totiž, že jej mohu snadno sníst i na pokoji. Tohle řešení se ukázalo jako ne moc dobré: nenakrájený zákusek se špatně jedl. To mě přimělo k úvaze, že bych si mohl obstarat nůž. Kapesní nožík obvykle nosívám v tašce, před odletem jsem ho ale jistě vyndal, uvažoval jsem. Když jsem nad tím tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že si vlastně vůbec nepamatuji, že bych svůj kapesní nožík z tašky vyndával. Podíval jsem se tedy do ní a zjistil jsem neuvěřitelné: Byl bezpečně na svém místě! Doteď nechápu, jak to že ho letištní kontrola v Praze neobjevila!!

Další moje úvaha byla následující: Neobjevili-li můj kapesní nožík na Ruzyňském letišti v Praze, jak by ho mohli objevit na tomhle pařížském letišti Charlese de Gaulla! Na základě této úvahy jsem se tedy rozhodl ponechat si nožík v tašce. Bohužel, letištní úředníci se neřídili mou úvahou: Nožík bez nejmenších potíží našli, je tedy evidentní, že jejich neschopnost se týká jen určitých přesně definovaných oblastí. To, že nožík našli, je ovšem také to jediné pozitivní, co lze na jejich adresu říct, protože místo aby jej přiložili do zavazadlového prostoru, prostě mi jej bez náhrady zabavili. (V této souvislosti se nabízí otázka, která s tím, co popisuji, souvisí jen nepřímo, přesto by ale měla být položena: Mají letištní úředníci v Praze jiné detekční přístroje než ti v Paříži?)

Do Tchaj-peje, cíle své cesty, jsem dorazil sice s třídenním zpožděním, zato ze tří zahraničních studentů postgraduálního programu právnické fakulty místní univerzity stále ještě jako první a zadím taky jako jediný. Měl by prý přiletět ještě nějaký Američan, a taky kdosi z Francie. Nevím, co zdrželo toho Američana, proč ale včas nepřiletěl včas ten Francouz, to si dokážu snadno domyslet.

Tchaj-pej, 15.9. 2004