Shrnutí písemného vyjádření organizace European Roma Rights Center
pro Výbor OSN proti mučení při příležitosti jeho zkoumání, jak dodržuje Česká republika Konvenci proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům během svého 32. zasedání, 3.-21. května 2004
ohledně
nucené sterilizace romských žen v České republice

Tento dokument je shrnutím písemného vyjádření a dokumentace, které vypracovalo European Roma Rights Center (ERRC), mezinárodní právní organizace veřejného zájmu, která sleduje situaci Romů v Evropě a provádí primární výzkum týkající se obvinění, že dochází k vážnému porušování lidských práv, k otázce nucené sterilizace romských žen v České republice, která byla předložena Výboru OSN proti mučení ("Výboru") při příležitosti jeho zkoumání, jak ČR dodržuje Konvenci proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům ("Konvenci"), které se konalo na jejím 32. zasedání ve dnech 3. -- 21. května 2004.

Pro účely tohoto podání používá EERC výrazu "nucená sterilizace", čímž míní každou sterilizaci, která je provedena bez plně informovaného souhlasu, včetně sterilizací, provedených bez vůbec jakéhokoliv souhlasu. Zahrnuty do kategorie "nucená sterilizace" jsou případy, kdy lékařský personál nezískal souhlas žen před prováděním sterilizačních operací, stejně jako případy, kdy byl souhlas získán prostřednictvím nátlaku či za stresových podmínek, jako například během porodu či prostřednictvím poskytnutí nedostatečných či nepřesných informací. Jak se o tom zmiňujeme níže, nucené sterilizace jsou porušením mezinárodního práva.

V letech 1970 -- 1990 sterilizovala československá vláda romské ženy programově jako součást politiky, jejímž cílem bylo snížit "vysokou, nezdravou" porodnost romských žen. Tuto politiku odsoudila československá disidentská iniciativa Charta 77 a koncem osmdesátých let byla rozsáhlým způsobem zdokumentována disidenty Zbyňkem Andršem a Rubenem Pellarem ("Zpráva o zkoumání problematiky pohlavní sterilizace Romů v Československu, 1989, nepublikováno, v archivu EERC.) Organizace Human Rights Watch se zabývala touto otázkou v podrobné zprávě o situaci Romů v Československu, vydané v roce 1992. Zpráva dospěla k závěru, že tato praxe byla ukončena v polovině devadesátých let (Helsinki Watch, Struggling for Ethnic Identity Czechoslovakia's Endangered Gypsies, New York: Human Rights Watch, 1992) Určitý počet případů, v nichž došlo k nucené sterilizaci v roce 1990 nebo před tímto rokem v české části tehdejšího Československa byl nedávno také zdokumentován organizací ERRC. Trestní oznámení, které podali čeští a slovenští prokurátoři jménem sterilizovaných romských žen v obou republikách byla odložena v letech 1992 a 1993. Žádné romské ženě, sterilizované československými úřady, se nikdy nedostalo spravedlnosti či alespoň uznání na veřejnosti, že byly za komunismu systematickými oběťmi nespravedlnosti.

Během roku 2003 vyvstala podstatnou měrou do popředí otázka nucené sterilizace romských žen na Slovensku v období po roce 1990. (Viz např. Komisař pro lidská práva Rady Evropy: "Doporučení komisaře pro lidská práva týkající se určitých rysů zákona a praxe, týkající se sterilizace žen ve Slovenské republice, 17. října 2003.)

Ve světle podobností [mezi oběma republikami] a možné kontinuity v českém i slovenském zdravotnictví, a vzhledem k vážným a obdobným problémům rasismu v obou následnických státech bývalého Československa dospělo ERRC k závěru, že je důležité začít provádět výzkum v této věci i v České republice. Tak provedla ERRC během roku 2003 celou řadu výzkumných cest do České republiky s cílem zjistit, zda praxe nucených sterilizací pokračovala i po roce 1990 a zda pokračuje dodnes. Výsledky tohoto výzkumu naznačují, že existuje velmi vážný důvod pro znepokojení, že romské ženy v České republice byly a jsou až do současnosti podrobovány nucené sterilizaci a že romské ženy trpí v České republice vysokým rizikem toho, že budou podrobeny sterilizace bez plně informovaného souhlasu.

Během výzkumu v roce 2003 zjistili výzkumníci ERRC, že mezi romskými ženami, které byly nuceně v nedávných letech v České republice nuceně sterilizovány, jsou tyto případy:

• Případy, kdy údajně nebyl před operací vůbec poskytnut souhlas, ani ústní ani písemnou formou
• Případy, kdy byl souhlas získán během porodu anebo krátce po porodu, během pokročilého stádia porodních bolestí, to znamená za okolností, kdy trpí matka velkými bolestmi a je ve velkém stresu;
• Případy, kdy, jak se zdá, byl poskytnut souhlas (i) na základě neporozumění použité terminologii (ii) poté, co byly poskytnuty zřejmě manipulativní informace a/nebo (iii) bez vysvětlení důsledků a/nebo možných vedlejších účinků sterilizace anebo adekvátních informací o alternativních metodách antikoncepce;
• Případy, kdy oficiální činitelé vyvíjeli nátlak na romské ženy, aby se nechaly sterilizovat, včetně využívání finančních pobídek anebo hrozeb, že jim budou odepřeny sociální dávky;
• Případy, kdy, jak se zdá, hrál otevřený rasový motiv určitou roli během jednání lékaře s pacientkou.

Nucená sterilizace je velmi vážnou formou porušování lidských práv. Násilná sterilizace je porušením integrity lidského těla obětí a může způsobit vážné psychické a emocionální škody. Kromě toho, nucená sterilizace omezuje či likviduje rozmnožovací schopnost ženy a činí tak, aniž by žena měla právo plně se podílem na rozhodnutí tak zjevného významu, jehož důsledky jsou v mnoha případech nezvratitelné.

Celá řada mezinárodních a regionálních zákonů a norem zakotvují zásadu, že je požadován plně informovaný souhlas v případě sterilizací i obdobně invazivních lékařských procedur. Deklarace na podporu práv pacientů v Evropě ("Deklarace práv pacienta") Světové zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že informovaný souhlas je podmínkou každého lékařského zákroku a poskytuje pacientovi právo odmítnout lékařský zásah anebo ho zastavit. (Regionální úřad pro Evropu, Světová zdravotnická organizace, WHO, , A Declaration on the Promotion of Patients' Rights in Europe, European Consultation on the Rights of Patients, Mar. 28-30, 1994, články 3.1--3.2, WHO Doc. EUR/ICP/HLE 121 (1994).) Deklarace práv pacienta shrnuje obsah a význam tohoto práva: Pacienti mají právo být plně informováni o svém zdravotním stavu, včetně lékařských faktů o jejich nemoci, o navrhovaných lékařských procedurách spolu s lékařským rizikem a prospěchem, plynoucím z každé procedury, o alternativách k navrhovaným procedurám, včetně následků neléčení, a o diagnóze, prognóze a pokroku léčení. (WHO, Declaration, čl. 2.2.)

Regionální právo a politika v Evropě dále ustavují zásadu informovaného souhlasu před jakýmkoliv lékařským zásahem. Evropská konvence na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti s přihlédnutím k aplikaci biologie a lékařství ("Evropská konvence o lidských právech a biolékařství") (European Treaty Series č. 164. ) konstatuje:

"zásah na poli zdravotnictví smí být pouze vykonán, pokud osoba, které se to týká, poskytla svobodně informovaný souhlas k tomuto zásahu. Tato osoba musí předem dostat příslušné informace ohledně účelu a podstaty zásahy i ohledně jeho následků a rizik". (Kapitola II Souhlas, čl. 5)

Česká republika ratifikovala tuto Konvenci dne 22. června 2001 a je součástí platného zákona v České republice od 1. října 2001.

Kromě toho, kapitola II Evropské konvence o lidských právech a biolékařství definuje normy pro otázky souhlasu a prohlašuje toto:

1. Všechny zásahy na poli zdravotnictví lze provádět pouze až poté, co osoba, které se to týká, k nim poskytla svobodný a informovaný souhlas.

2. Tato osoba musí dostat předem příslušné informace, týkající se účelu a druhu zásahu i jejích důsledku a rizik.

3. Tato osoba má právo svobodně zrušit svůj souhlas kdykoliv. (Tamtéž, čl. 5)

Charta základních práv Evropské unie také zaručuje právo "svobodného a informovaného souhlasu dotyčné osoby, které se to týká" na poli lékařství. (Charta základních práv Evropské unie, podepsaná a vyhlášená prezidenty Evropského parlamentu, Rady a Komise jménem jejich institucí dne 7. prosince 2000 v Nice, 2000 O.J. (C 364) 1 [dále "Charta základních práv"]).

Ve svých všeobecných připomínkách č. 20 v odstavci 7 Mezinárodní konvence o občanských a politických právech (ICCPR), která zakazuje mučení a kruté, nelidské či ponižující zacházení či tresty, konstatuje Výbor pro lidská práva OSN, že "Je vhodné v tomto smyslu zdůraznit, že článek 7 chrání zejména děti, žáky a pacienty ve školských a lékařských institucích." (44. zasedání Výboru pro lidská práva (1992), Všeobecné připomínky č. 20, odst. 5, Compilation of General Comments and General Recommendations adopted by Human Rights treaty bodies HRI/GEN/1/Rev.6 12 May 2003, ZDE). Další objasnění rozsahu článku 7 ve vztahu k nucené sterilizaci poskytl Výbor pro lidská práva ve svých Všeobecných připomínkách č. 28, kde požaduje, aby státy poskytly informace o opatřeních, jimiž se zabraňuje nucené sterilizaci. (Výbor pro lidská práva, 68. zasedání, (2000), všeobecné přípomínky č. 28, odst. 11.)

Zvláštní zpravodajka OSN o Násilí proti ženám poznamenává ve své zprávě z roku 1999 vypracované pro Hospodářský a sociální výbor OSN, že násilná sterilizace žen působí na ženu ničivě a znásilňuje její fyzickou integritu a bezpečnost. (Zpráva zvláštní zpravodajky o Násilí proti ženám, o jeho příčinách a následcích, Komise pro lidská práva, 55. zasedání, bod prozatímní agendy 12(a), odst. 51 Report of the Special Rapporteur on Violence against Women, its Causes and Consequences, U.N Doc. E/CN.4/1999/68/Add.4 ZDE, naposledy konzultováno 23. března 2004). Výbor pro odstranění diskriminace proti ženám ve svém všeobecném doporučení č. 19 ohledně násilí proti ženám poznamenal, že "Nucená sterilizace ... záporně ovlivňuje fyzické i duševní zdraví ženy a porušuje právo ženy rozhodovat o počtu a časovém rozmístění jejích dětí." (Výbor pro odstranění diskriminace vůči ženám (11. zasedání, 1992), všeobecné doporučení č. 19 o Násilí proti ženám, odst. 22, viz ZDE (naposledy konzultováno 23. března 2004).

Obdobně, Evropský soud pro lidská práva, v případu Y.F. versus Turecko (Evropský soud pro lidská práva, číslo žádosti 00024209/94), kdy byla žena násilím podrobena proti své vůli gynekologické prohlídce, rozhodl, že tělo každého člověka je součástí nejintimnějších rysů jeho soukromého života. Proto povinný, násilný či nucený lékařský zásah, i když je minimálního významu, může buýt porušením práva dané osoby na soukromí podle článku 8 o Evropské konvenci o lidských právech.

Vážnost nucené sterilizace jako útoku na tělesnou integritu ženy uznává i český zákon, který požaduje abyu "operace, které zasahují do rozmnožovacích schopností osob, kastrace, stereotaktické operace a operace, které se týkají transsexuálů, mohou být realizovány jen na základě žádosti dotyčné osoby a souhlasu komise odborníků, která se skládá z právníka, z alespoň dvou odborníků a dvou lékařů, kteří se na operaci nepodílejí." (Čl 27a (1), zákon 20/1966 Sb. 17. března 1966, "O péči o zdraví lidu".) V případech, zdokumentovaných ERRC, nebyly žádné z těchto záruk dodrženy.

V důsledku výše uvedeného argumentuje ERRC, že případy nucené sterilizace jsou porušením článku 1(1) a/nebo článku 16 této Konvence.

Ve svých závěrečných připomínkách k druhé periodické zprávě České republiky konstatoval Výbor proti mučení: "výbor je i nadále znepokojen pokračujícími incidenty diskriminace proti Romům, včetně diskriminace, páchané místními činiteli, a zejména zprávami o tom, že s příslušníky menšin zachází ponižujícím způsobem policie; i včetně dalších zpráv o násilných útocích proti Romům a o údajném selhávání policie a soudních úřadů, které neposkytují adekvátní ochranu a nevyšetřují a nestíhají takové trestné činy, stejně jako mírným zacházením s jejich pachateli." (Výbor proti mučení, šestadvacáté zasedání (30. dubna -- 18. května 2001) Závěrečné připomínky Výbory proti mučení: Česká republika. 14/05/2001. Para 113(b), viz: ZDE (naposledy konzultováno 20. března 2004), Výbor dále doporučil, aby česká vláda podnikla adekvátní kroky proti všem formám diskriminace. Ostatní mezinárodní monitorující instituce dospěly od nejnovějšího hodnocení České republiky Výborem proti mučení k obdobným závěrům ohledně plnění Konvence. (Viz např Výbor pro odstranění rasové diskriminace, třiašedesáté zasedání, (4.-22. srpna 2003) Závěrečné připomínky Výbory pro odstranění rasové diskriminace, 10/12/2003. CERD/C/63/CO/4 para 9, 11, 12,13,14 viz ZDE (naposledy konzultováno 12. dubna 2004).

Vzhledem k velmi vysoké míře protiromských sentimentů v České republice (podle jednoho nedávného průzkumu veřejného mínění by 79% Čechů nechtělo mít Romy za sousedy, viz Respekt, č. 1, ročník XV, 29.12.2003-4.1.2004), i vzhledem k dokumentaci ERRC, z níž, jak se zdá, vyplývá, že někteří lékaři se projevují protiromsky, a vzhledem i k tvrzení, že na pokojích v porodnicích dochází k rasové segregaci, není bohužel možné vyloučit, že v otázkách zdokumentovaných výše hrají určitou roli rasistické antipatie.

Závěrem, stejně jako v tolika oblastech týkajících se lidských práv ve věci Romů v České republice, úsilí upozornit na tuto otázky české úřady dosud nevyvolalo efektivní způsob vyšetřování těchto záležitostí, ani nedošlo k žádné podstatnější politické či soudní reakci. V květnu 2003 vyjádřila ERRC vládnímu zmocněnci ČR pro lidská práva Janu Jařabovi znepokojení, že zřejmě došlo k nucené sterilizaci romských žen v nemocnicích ve třech konkrétně jmenovaných českých městech. ERRC tehdy nesdělila jména obětí českým úřadům, protože jsme v prvních etapách vyšetřování k tomu od nich neobrželi souhlas. Zmocněnec Jařab, který je sám lékař a pracoval jako lékař v České republice, odpověděl ERRC podrobně, přiznal, že existuje problém absence informovaného souhlasu v českém zdravotnictví, avšak bagatelizoval rasový problém jako faktor. Zmocněnec také reagoval na znepokojení ERRC, že i když je možné vyšetřování ex officio, praktické překážky něco takového znemožňují. Při dalším praktickém výzkumu ERRC usilovala o u romských osob, kterých se to týká, o souhlas s tím, aby bylo jejich jméno předáno českým úřadům, a v některých případech tento souhlas získala. 16. února 2001 ERRC přeložila jména devíti žen, které prohlásily před českým ombudsmanem, že byly nuceně sterilizovány. ERRC také dala ombudsmanovi k dispozici svého primárního výzkumníka v této věci. Ombudsman sice provedl počáteční zjištění základních informací, avšak s výzkumníkem ERRC se dosud nespojil.

A konečně, nucená sterilizace byla obsažena na seznamu znepokojujících skutečností, předložených českému ministru práce a sociálních věcí panu Zdeňku Škromachovi v kontextu připomínek ERRC k otázkám, které ministerstvo identifikovalo v rámci procesů Evropské unie týkajících se sociální inkluzivity. Ministr Škromach odpověděl ERRCC dopisem datovaných 18. března 2004. Odmítl jím znepokojení ERRC, chybně v dopise uvedl, že "mnoho vašich výroků je založeno na výzkumu, prováděném pouze v jediné omezené lokalitě -- Ostravě, což je sám pro sebe specifický případ" a argumentoval, že "váš dopis obsahuje stereotypní a nepodložené formulace a informace, které vám nedovolují objektivně zhodnotit situaci v České republice." Ministr v dopise neuvádí, která ze znepokojení, vyjádřená ERRC, jsou podle jeho názoru založena na "stereotypních a nepodložených formulacích a informacích".

Doporučení:

Ve světle výše uvedeného ERRC požaduje, aby výbor nařídil českým úřadům jednat ve věci těchto doporučení:

• Nechť vytvoří nezávislou vyšetřovací komisi, která by vyšetřovala obvinění a stížnosti, týkající se nucené sterilizace. Nechť komise podrobně vyšetří případy, v nichž údajně došlo k nucené sterilizaci a ať zpřístupní -- a široce publikuje -- procedury pro ženy, které jsou přesvědčeny, že se staly obětí nucené sterilizace, aby tyto ženy mohly o tom informovat úřady. V rámci těchto procedur by mělo být zajištěno právo na soukromí i práva týkající se efektivní nápravy. Nechť je poskytnuta spravedlnost všem obětem nucené sterilizace, včetně těch, které byly nuceně sterilizovány za komunismu. Nechť se koná vyšetřování ex officio s cílem zjistit plný rozsah nucených sterilizací v období po pádu komunismu.
• Nechť je revidován interní právní řád v České republice tak, aby byl v souladu s mezinárodními normami na poli reprodukčních práv a aby poskytoval všechny nutné záruky k zajištění a absolutnímu respektování práva pacienta na plný a informovaný souhlas s procedurami, prováděnými lékařským personálem.
• Nechť je podporována kultura vyhledávání plného a informovaného souhlasu pro všechny relevantní lékařské procedury tím, že bude lékařským profesionálům i ostatním relevantním pracovníkům poskytováno rozsáhlé školení v této věci. Zároveň nechť se konají informační kampaně v relevantních sdělovacích prostředcích.
• Nechť je prováděn pravidelný dohled, aby usilovali všichni pracovníci zdravotnictví o nejvyšší úroveň souhlasu, když provádějí sterilizaci a další invazivní procedury.