27. 7. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
27. 7. 2004

K soužití Izraele a Palestiny je potřeba nových, umírněných vůdčích osobností

Všichni představitelé palestinské vlády ujišťují, že pokud Izrael vrátí území, okupovaná v roce 1967 a bude vytvořen svrchovaný palestinský stát, uzavřou s Izraelem mír. Dokonce s tím souhlasil i bývalý předák Hamásu Abdel Azíz Rantisi, na kterého izraelská strana spáchala 17. 4. 2004 atentát. Žádná arabská země nemá ve svých politických cílech lividaci Izraele, dokonce i sama OOP, o které pan Pavel Mareš neustále tvrdí, že to má ve svém programu, tak ta tento bod z něho dávno vyňala.

Vítám takové odezvy, ty jsou ku prospěchu, aby se zmíněný "monolog" proměnil v širší diskuzi k danému tématu a k vytříbení názorů. Je nesporné, že pan Urban se snaží v jeho článku o objektivitu. Přesto chci k tomuto článku upřesnit dost faktů.

Například pan Urban píše: "Odsoudit Pavla Mareše je snadné, pokud nemusíme odpovídat na otázku, jak si tedy Izrael má zajistit bezpečnost (tím nemyslím jenom izraelský stát)." V Českých novinách v článku z 21. 7. 2004 v článku "VS OSN rezolucí vyzvalo Izrael ke stržení bezpečnostní bariéry" je uvedeno, že: "EU také prosadila, aby bylo v rezoluci zmíněno, že stát má právo na ochranu svých obyvatel. Část rozhodnutí ICJ naznačovala, že na to sice jednotlivé země právo mají, ale pouze v případě, že jsou napadeny jiným státem, nikoli sebevražednými atentátníky." Dále je tam zmíněna další důležitá skutečnost: "Zástupci EU během intenzivních jednání s arabskými zástupci v minulých dnech dohodli, že text rezoluce bude také obsahovat odsouzení všech teroristických aktů či výzvu oběma znesvářeným stranám k dodržování mezinárodního mírového plánu známého pod názvem "cestovní mapa", který má vést ke vzniku palestinského státu a k soužití obou zemí." Kofi Annán na tiskové konferenci v newyorském sídle OSN řekl: "Izrael musí brát na zřetel rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu, který označil výstavbu zdi mezi Izraelem a palestinským územím za protiprávní a požaduje její částečné odstranění. Izrael by měl věnovat pozornost rozhodnutí soudu, i když není závazné. Toto rozhodnutí má morální váhu."

citováno podle ČTK z 21. 7. 2004, ceskenoviny.cz

Navzdory tomu opětně "Izrael tuto rezoluci ignoruje a hodlá pokračovat ve výstavbě bezpečnostní bariéry", podle zprávy ze stejného zdroje a stejného datumu to řekl Gissin agentuře Reuters krátce poté, co VS OSN přijalo rezoluci požadující po Izraeli, aby se podrobil rozhodnutí haagského Mezinárodního soudního dvora OSN (ICJ) a bezpečnostní bariéru zbořil. Podtrhl: "Výstavba plotu bude pokračovat. Izrael nezastaví její výstavbu či se nevzdá svého nezadatelného práva na sebeobranu." Pro přijetí rezoluce se vyslovilo 150 delegátů, proti šesti, 10 se hlasování zdrželo. Pro rezoluci hlasovalo mimo jiné všech 25 zemí Evropské unie. Proti se kromě Izraele postavily například Austrálie a zejména Spojené státy.

Co se týče druhé intifády, dopodrobna jsou rozebány její příčiny v překladu článku z 21. 5. 2003 "Intifáda byla odpovědí na neuskutečněný mírový proces" kde v rozhovoru o své knize Palestina - Izrael, mír nebo rasová diskriminace na stanici Al-Jazeera hovořil dr. Marwan Bishara, palestinský spisovatel a profesor mezinárodních vztahů na Americké universitě v Paříži, s dr. Mustafou Barghouti, ředitelem Ústavu pro informace, zdravotní politiku a rozvoj v Ramalláhu. V žádném případě se nedá říci, že Palestinci nevědí co chtějí, jasně se k tomu ve zmíněném rozhovoru vyjádřili i oba debatující: "V dohodách šlo o to, aby se jednalo s Palestinci a jejich půdou jako o jednotnou geografickou součást. To, čeho jsme byli svědky v roce 1993, se mohlo pozitivně rozvíjet v mírový proces, zatímco Izrael místo stažení vojsk, pokračoval v novém způsobu nadvlády a nakonec za Baraka mírový proces definitivně ztroskotal. Izrael byl sám nerozhodný v postupu, vyměnilo se pět vlád, ale nakonec izraelská armáda byla vždy připravena bránit další osídlování a zrodil se nový druh rasové diskriminace. Palestinci po dohodách v Oslo zastavili boj, prakticky k němu byli donuceni, ale Izrael dál pokračoval v expanzivním osídlování. Postavil nových 87 osad a zvýšil plán osidlování o 60 % a začal s diskriminací Palestinců například ve vodním hospodářství, zmocnil se vodních zdrojů a povoluje Palestincům 50 m3 na osobu a rok, zatímco osadník má příděl 1450 m3, to znamená více jak 29x, intifáda tak byla reakcí na tuto situaci, byla lidovým povstáním." Dále: "Snažíme se, aby světové mínění neposuzovalo záležitost palestinského lidu tak, že to je střetnutí kvůli hranicím, není to boj mezi dvěma stranami, který potřebuje jen prostředníka k vyjednávání, musíme přesvědčit svět, že je to národní osvobozovací válka lidu, kterému bylo odňato právo na sebeurčení, které mají všechny národy, kromě palestinského národa, ten bojuje o toto jeho nejzákladnější právo a navíc proti apartheidu, kterému je vystaven. V zápase mezi námi a Izraelem od roku 1967 jde o jednu věc, zda budeme mít samostatný suverénní palestinský stát anebo jen samosprávu okleštěnou o pravomoce a pod izraelskou správou a nadvládou."

Všichni představitelé palestinské vlády ujišťují, že pokud Izrael vrátí území, okupovaná v roce 1967 a bude vytvořen svrchovaný palestinský stát, uzavřou s Izraelem mír. Dokonce s tím souhlasil i bývalý předák Hamásu Abdel Azíz Rantisi, na kterého izraelská strana spáchala 17.4. 2004 atentát, tato informace je uvedena v přeložené krátké zprávě v Britských listech dne 19. 6. 2003 s názvem Naděje pro Palestinu? Kolikátá už?: Abdel Aziz Rantisi v rozhovoru pro list izraelský list Ha'retz řekl, že boj bude ukončen, když Izrael zásadně změní svou politiku. Na otázku na řešení situace odpověděl, že jestli se Izrael stáhne na hranice z 4. června 1967 a vznikne samostatný palestinský stát, boj bude zastaven.

Žádná arabská země nemá ve svých politických cílech lividaci Izraele, dokonce i sama OOP, o které pan Pavel Mareš neustále tvrdí, že to má ve svém programu, tak ta tento bod z něho dávno vyňala.

Co se týká vystoupení Šarona na Chrámovou horu v Jeruzalémě, nebylo to tak jednoduché, jak si to autor článku představuje. Izrael začal pod mešitou Al Aqsa, nejposvátnějším místem muslimů v Palestině, hloubit tunel, aby dokázal, že pod ní jsou židovské archeologické památky. To byl samozřejmě zásah, pro muslimy naprosto nepřijatelný.

Pavel Urban píše: "Ostatně palestinští představitelé se nijak netají tím, že vyklizení okupovaných území má být pouze první krok. Dále by měla následovat restituce Palestinců uprchlých či vyhnaných v roce 1948. Nezdá se, že by tato politika narážela mezi obyčejnými Palestinci na nějaký viditelný nesouhlas. Lidsky se to dá pochopit, podobně jako v eventuálním případě sudetských Němců. Ale mír se na tom stavět nedá." V tom panu Urbanovi rozhodně oponuji. Situace Palestinců se nedá absolutně srovnávat se sudetskými Němci. Ti žili jako menšina na českém území, kdežto Palestinci žili na svém palestinském území, kde měli své domovy a veškerý majetek, o který při arabské válce v roce 1948 přišli. "Proti restitucím se nedá nic namítat" v překladu článku "Zamyšlení nad ženevskou iniciativou" to potvrzuje autor Hišám Al Duchan o reparacích, tak jak jsou uvedeny v "Ženevské listině" a poukazuje na to, že tomuto právu může svět porozumět a Izrael ho nemůže odmítnout.

Podrobnosti v češtině ZDE

Chci ještě poukázat na novou realitu k finační podpoře, o které Pavel Urban píše: "Teď proti němu stojí relativně malá skupina teroristů se širokým zázemím, která po svých arabských bratří nechce osvoboditelské armády, ale jen trochu petrodolarů a politické podpory. A tohle dostanou." Dříve palestinské sebevražedné útoky podporoval Irák v čele se Saddámem a Saudská Arábie, ale ta má teď sama velký problém s terorismem ve vlastní zemi, a tak je dávno přestala podporovat. A chci poukázat na to, že na začátku palestinské samosprávy i prezident Jásir Arafat tvrdě potíral islámské hnutí odporu Hamás. Jeho předáci prožili kromě mnoha let v izraelských věznicích, zrovna tak i v palestinských, mezi nimi to byl i Abdel Azíz Rantisi.

Podrobnosti jsou v přeloženém článku o jeho životě ZDE

Co se týká politické podpory, tak arabské země podporují odpor proti okupaci, ale žádná z nich (kromě zmíněného režimu v Iráku za Saddáma) nesympatizuje se sebevražednými útoky proti izraelským civilistům, politické špičky jsou si dobře vědomy toho, že civilizovaný svět tento způsob boje odmítá, zvláště pak v dnešní době tolik proklamované války proti terorismu.

Nakonec nezbývá než dodat, že věřím a jistě i nespočetně mnoho jak Palestinců tak všeobecně Arabů a i Izraelců, že za vlády Jásira Arafata a premiéra Ariela Šarona se žádný krok vpřed neudělá. Oba jsou zatíženi svou minulostí, Arafat je sice přesvědčen, že po 40 letech boje za palestinský stát musí pevně držet otěže veškerého rozhodování ve svých rukou, ale Šaron jako generál má dlouhou a temnou minulost, v které má na svědomí mnoho bojů a s tím spojeného zabíjení Palestinců. A od doby, co je premiérem, je jejich vražděním doslova posedlý. Oba jsou pak obviňováni z korupce. Tento konflikt se nevyřeší, dokud nepřijdou jiní představitelé, kteří budou umírněnější a přístupnější k vzájemným kompromisům.

                 
Obsah vydání       27. 7. 2004
27. 7. 2004 Zamyšlení nad filmem Fahrenheit 9/11 Jiří  Jírovec
26. 7. 2004 Návrh koaliční smlouvy
27. 7. 2004 Andrej Zvjagincev: Mlčení nad traumatem pater absconditus Jan  Čulík
27. 7. 2004 Jedna ruka netleská a Velká voda Jan  Čulík
27. 7. 2004 Britský "imperiální zájem" na Letní filmové škole Jan  Čulík
27. 7. 2004 Firmy v EU: Očakávanie zvýšenej spolupráce v programe americkej raketovej obrany
27. 7. 2004 Brutální spinning České televize a "bezpečnostních" expertů Petr  Baubín
27. 7. 2004 Lidský život je neustálá konfrontace s měnící se realitou Bohumil  Kartous
27. 7. 2004 9. thermidor druhého roku první Francouzské republiky Jiří  Nezval
27. 7. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 11. - 18. července 2004
27. 7. 2004 Hrubý domácí produkt Josef  Vít
27. 7. 2004 Nookracia Ladislav  Kováč
27. 7. 2004 USA: Demokraté rozhodují o možném prezidentovi Radek  Vogl
27. 7. 2004 Vzorec palestinské odmítavosti Yossi Klein Halevi
27. 7. 2004 K soužití Izraele a Palestiny je potřeba nových, umírněných vůdčích osobností Jana  Malá
27. 7. 2004 Athény 2004 -- Marathón a jak to vlastně bylo Jiří  Bakala
27. 7. 2004 Špidla: Nakupení nejrůznějších a spolu nesouvisejících myšlenek Richard  Vavřík
27. 7. 2004 Slovensko: Povinné náboženstvo porušuje ľudské práva Alexander  Rehák
27. 7. 2004 Kdo si na plánované stavbě Lidlu na Pražáku v Táboře vydělal?
26. 7. 2004 Vojtěch Jasný: Dítě, dobrodruh a filmař Jan  Čulík
26. 7. 2004 Börkur Gunnarsson: Každé dílo je "cizí". Každá osoba je "cizinec" Jan  Čulík
24. 7. 2004 Vrah anebo hrdina, bohužel jsme jedna rodina Štěpán  Kotrba
24. 7. 2004 Lex Mašín? Jan  Sýkora
26. 7. 2004 Je nejsvobodnějším médiem Internet? Pro koho? Štěpán  Kotrba
26. 7. 2004 Jsou neexistující "zemanovci" vlivní nebo bezvýznamní ? Ivan  David
26. 7. 2004 Eurovolby nebyly zelené Ondřej  Slačálek
27. 7. 2004 Írán cení na Středním východě zuby Miloš  Kaláb
1. 7. 2004 Hospodaření OSBL za červen 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů
27. 7. 2004 Jak obtížné je uniknout z prostředí jediného jazyka Jan  Čulík