Výjimečnost těchto specifických válečných konfliktů (toto pojmenování se mi jeví jako adekvátní) je z historického hlediska dána svou podstatou. Tou by měl být právě jakýsi konsenzus mezinárodního pléna v otázce dodržování či vybočování určité společnosti z platného hodnotového prostoru poměřované únosností situace z hlediska lidských práv. Druhou podmínkou účasti cizích vojsk na řešení takových konfliktů je reálná neschopnost postižené země nebo státu vypořádat se a zvládnout tuto situaci pomocí vlastních prostředků v co nejkratší době.

Tolik obecná zdůvodnění, protože není smyslem tohoto článku jakkoli posuzovat oprávněnost té či oné vojenské akce. Nasazení vojsk mezinárodní koalice v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Afghánistánu, Iráku nebo třeba v Somálsku či v Siera Leone má totiž i druhou stranu mince, a tou je bezesporu status mezinárodních armádních jednotek, resp. každého jejich člena.

Politická reprezentace má s prosazováním účasti "svých" vojáků na takových misích značné problémy. Ty mohou být samozřejmě vyvolány postojem opozičních stran, který je určován do jisté míry oportunismem a snahou využít takové kontroverzní situace k oslabení vládnoucích politických subjektů. Tento oportunismus však musí mít v něčem svou oporu, neboť sám o sobě by byl kontraproduktivní. Své opodstatnění nalézá ve značném, často většinovém nesouhlasu veřejnosti s angažovaností "jejich" vojáků v cizích konfliktech. To pak samozřejmě vede politickou scénu k dělení na část, která akceptuje konflikt a vzhledem k mezinárodním závazkům jej podporuje (vesměs vládní strany) a na část, která se snaží všemožně dokázat, že podstata konfliktu není slučitelná s nasazením vojenských jednotek cizích zemí, protože se jedná o vměšování do jejich záležitostí (vesměs opozice).

Samozřejmě, že velkou roli hraje třeba historická zkušenost některých zemí (Německo) nebo třeba spřízněnost s určitou stranou konfliktu (např. Rusko a jeho podpora Srbsku v době války na Balkáně).

Existuje však ještě jeden významný faktor, který je společný minimálně všem státům, praktikujícím jako formu státního zřízení demokratický model. Tímto faktorem je nutnost dodržovat demokratické rozhodování i v těch otázkách , o kterých bylo vždy lepší ve vypjatých situacích rozhodovat direktivně a bez ohledu na společenské mínění.

Všimli jste si, že pokaždé, když zahyne voják některé ze zemí zúčastněných na podobných konfliktech v rámci mezinárodní aliance, zdvihne se tomto státě vlna odporu k účasti na konfliktu a požadavek stáhnutí vojáků zpět nebo alespoň omezení jejich účasti v ohniscích bojů? Mimochodem, média se tomuto trendu skvěle přizpůsobila, což je vidět na tom, jak podávají zprávy o ztrátách lidských životů během konfliktu. Každý voják, který je zabit je brán jako konkrétní a citelná ztráta a teprve po něm přicházejí na řadu většinou naprosto bezejmenní civilisté, ačkoli jejich počet v moderních vojenských konfliktech často mnohonásobně překračuje množství těch, kteří zemřeli nasazeni ve zbrani. Nechci zde předkládat nějaká morbidní porovnání, ale není to snad podivná okolnost "mírových misí"?

Tato okolnost má své zjevné příčiny a já se chci pokusit je vyložit. Každý státní útvar má své bezpečnostní složky, které zajišťují jeho bezpečnost navenek i uvnitř (výjimečně, hlavně v případě miniaturních států s nulovou pravděpodobností ohrožení je tato bezpečnost zaručena aliancí s mocnějšími partnery, třeba s NATO:). Zárukou vnější bezpečnosti a zároveň jakousi mocenskou vizitkou je armáda. Ta má plnit svou povinnost tehdy, ocitne-li se země v nebezpečí vyvolaném jiným mocenským subjektem a pomineme-li možnost, že se sama stává možným nástrojem útočného záměru, pak je její aktivace možná pouze v případě ohrožení.

Armáda musí splňovat jednu zásadní podmínku -- aby byla opravdovou zárukou bezpečnosti, musí být schopna takřka okamžitého nasazení. To je poměrně logický požadavek, který nelze napadnout, chceme-li se v poměrně nebezpečném světě cítit bezpečně ( při pohledu na českou armádu doufám, že pokud dojde k útoku na ČR, pak bych prosil pouze chemickými a biologickými zbraněmi v souladu s tím, že naši chemici budou doma a nikoli na olympiádě).

Tato podmínka však vyžaduje velmi specifickou strukturu, povahu a organizaci armády ve formě, která je v kontrastu s demokratickým rozhodování; ani demokraticky založená společnost si nemůže dovolit demokraticky organizovanou armádu, i když je tato instituce jaksi samozřejmě za takovou považována. Armádní struktura je založena na přísné hierarchizaci , nepřekročitelných zákonech, které ve velké míře potlačují lidská práva (což je pochopitelné, neboť armáda se vlastně nachází ve stavu permanentního ohrožení, jelikož jen tak lze omezování lidských práv jejích příslušníků zdůvodnit), poslušnosti vůči nim a také na určité mechanizaci a algoritmizaci myšlení, což je podmínka rychlejší a efektivnější komunikace. Dá se říct, že všechny činnosti se provádějí podle modelových algoritmů a každá alternativa může být považována za porušení rozkazu či disciplíny. Prostě myslící voják je svým způsobem nežádoucí, neboť jeho myšlenky by ho mohli často dovést k závěru, že jeho činnost je naprosto absurdní. Toho se však armáda musí vyvarovat, pokud si chce zachovat velkou míru akceschopnosti.

V minulosti to nebyl velký problém. Autokratická či oligarchická společenská zřízení dovolovala omezovat osobní svobodu člověka nejen v armádě. Ta pak mohla počítat s tím, že člověk, který je pro armádní účely využitelný (tedy zejména muž ve věku kulminující fyzické zdatnosti) bude povinován podílet se na zabezpečení společenského útvaru tak, že se na určitou dobu vzdá svých práv a podřídí se odlišně koncipovaným zákonům armády. S postupující demokratizací společnosti se však takový požadavek začal jevit jako neoprávněný. To mělo za následek zkracování branné povinnosti, docházelo ke změnám poměrů mezi nadřízenými a podřízenými, objem práv se začal zvětšovat. Dá se říct, že demokratizace měla za následek proměnu armády v prapodivnou instituci, která sice musela zůstat bojeschopnou, ale její autonomie byla značně zredukována. To často velice těžce nesli její čelní představitelé, kteří takřka výhradně spojovali existenci armády se společenskou organizací, která jim poskytovala větší míru libovůle. H.Arendtová popisuje, jak se na pozadí Dreyfusovi aféry odehrával boj o moc, kdy se vysocí armádní představitelé zděšení z možné revize jejich staletí upevňovaných mocenských pozic, jakéhosi státu ve státě, snažili o vojensko-klerikální coup d'état, čímž by smetli třetí republiku a nastolili kýžený klid monarchie. Armáda vůbec často pomáhala při různých převratech a revolucích a byla k tomu tím nejvhodnějším nástrojem -- vždy připravena a přísně hierarchizována, takže stačila jen skupina mocných, často i jedinec, aby se celá mašinérie uvedla do chodu a nastolila nový režim; stočilo pohnout jedinou figurkou na šachovnici a celá hra najednou změnila pravidla. Je nutné dodat, že takto ustavená vláda nikdy nepřinesla demokratické zřízení.

Armáda se však nyní ocitá jako relikt dávné minulosti uprostřed demokratické společnosti a chce se po ní, aby si zachovala své vlastnosti a zároveň se vzdala veškeré moci, kterou od teď vykonávají volené orgány -- musí být zároveň mírná jako beránek a zlá jako vlk, tedy ve vhodný okamžik (mocenskou podřízenost armády velice přesně vystihují výše použité uvozovky).

Demokratické společnosti postmoderního typu (snažící se o co největší míru interního dodržování lidských práv) musely nutně toto schizma řešit. V situaci, kdy je odmítána jakákoli forma společenské diskriminace se armáda se svou brannou povinností jevila velice anachronicky. Jak ale docílit toho, aby armáda zůstala armádou a nedocházelo přitom k omezování osobní svobody? Jednoduše její profesionalizací. Profesionalizace armády znamená, že je naprosto eliminována prvotní nesvoboda rozhodování, která byla charakteristická pro brannou povinnost. Pokud někdo do profesionalizované armády vstoupí, činí tak ze svého rozhodnutí, aniž by byl nucen objektivními okolnostmi. K tomu, aby taková armáda mohla existovat a fungovat je však potřeba případné zájemce motivovat. To je zajištěno kompilátem různých odměn a zvýhodnění, která mají sociálně kompenzovat nevyhnutelné omezení svobody vyplývající z podmíněné armádní struktury. Z vojáka se stává zaměstnanec a jako zaměstnanec dostává za svou práci odměnu.

A právě nasazení profesionálů je problémem moderních válečných konfliktů s účastí koaličních vojsk mezinárodních společenství. ČR se sice sama zapojila do těchto akcí ještě v době, kdy se o profesionalizaci ještě nepokoušela, ovšem stejně jako v případě ostatních účastníků si nemohla dovolit vysílat do těchto bojů vojáky, kteří si plní svou brannou povinnost, protože se nikdy nejednalo o konflikty, které by přímo ohrožovali národní bezpečnost, tudíž účast na nich nebyla nevyhnutelná. Tzn., že branci nepřicházejí v úvahu a jedinou možností jsou profesionálové, a to ještě na základě dobrovolného rozhodnutí. To však celou situaci a postavení vojáka vůči státu (svému zaměstnavateli) radikálně mění. Požadavek naprosté dobrovolnosti je výrazem vnesení demokratického prvku tam, kde dříve něco podobného nemělo místo. To dává tušit, že stát si vůbec není jist bezpodmínečnou účastí svých vojáků v dané misi. V určité extrémní situaci, kdy by se nenašel dostatek dobrovolníků (např. kdyby všichni chemici rozvázali s armádou pracovní poměr), kteří by se chtěli dané mise zúčastnit, by stát nemohl v podstatě nic dělat a musel by se stavem věcí smířit. Následkem by také nebylo ohrožení národní bezpečnosti, ale pouze mezinárodní ostuda.

Avšak i v případě, že existuje oboustranná (státní i individuální) vůle k účasti nelze předpokládat, že případné ztráty na zdraví a životech budou vnímány s adekvátně válečné situaci. Není totiž ohrožena národní bezpečnost a jen v takovém případě by bylo možné tvrdit, že jsou určité ztráty omluvitelné. Naopak, vojáci vykonávající tuto službu (ať už jsou to bojové jednotky nebo specialisté) jsou jednoznačně zaměstnanci a nikoli bojovníci a jsou tedy poměřováni stejným měřítkem, jako vykonavatelé ostatních profesí. A ať je určité zaměstnání sebevíc rizikové, tak žádné nesnese srovnání s cenou lidského života (pohybujeme-li se stále v demokratickém zřízení). Řečeno jinak, umírají-li ve válce vojáci, je to společností přijímáno jako nutný fakt, umírají-li však zaměstnanci, nedá se veřejně taková smrt nijak zdůvodnit. Každé zaměstnání je sice formou odměny zohledněno při svém výkonu, ovšem ani sebevětší finanční, materiální či sociální zvýhodnění samozřejmě nedokáže vyjádřit cenu lidského života. Z tohoto úhlu se pak jeví vojáci jako dobře ohodnocení a přesto nezaplatitelní zaměstnanci.

Z osobní zkušenosti (znám účastníky balkánských misí) vím, že tito vojáci nejeli chránit mír, ale přijali výhodnou pracovní nabídku. Zároveň však nikdo z nich nepovažoval těch pár set tisíc korun možného výdělku za přiměřené vyjádření hodnoty vlastního života. Ačkoli si bezesporu všechna rizika uvědomovali, nikoho z nich by asi vážně nenapadlo uvažovat o vlastní smrti. Jeli prostě za prací.

Armáda v postmoderní demokracii je institucí, která se nutně musela přizpůsobit společenské atmosféře. Její pracovněprávní povaze odpovídá i složení. V podstatě jen malé procento celkového počtu vojáků tvoří k boji určené jednotky. Velkou většinu tvoří administrativní, materiální, technická a logistická podpora nezbytná pro její fungování v době, kdy armáda již není závislá na disponibilitě lidským faktorem, ale na úrovni vědecko-technického vývoje. To je také důvod, proč armáda potřebuje stále větší míru sofistikace a odborné způsobilosti a méně hrubé bojové síly. Ta je sice stále potřebná, ale není už zdaleka rozhodující. Bojové jednotky tvoří poměrně nepočetné skupiny dlouhodobě připravovaných vojáků a z hlediska této exkluzivity je snahou armády postarat se výcvikem i jejich vybavením o co největší snížení rizik jejich možného ohrožení.

Není to ovšem jen ochrana investice. S rostoucí demokratizací a nepochybně také se snižující se společensky přípustnou mírou bídy se přímou úměrou zvyšuje i hodnota lidského života. Ať to zní jakkoli cynicky, je to tak. Proto je pro dnešní společnost daleko těžší přijít o vojáka než tomu bylo třeba před třiceti lety. Každý ztracený lidský život představuje pro takovou společnost nenahraditelnou ránu a dá se bez nadsázky říct, že udržení světového míru je limitujícím faktorem zachování společnosti blahobytu. V případě světového válečného konfliktu by za ni asi nikdo nebojoval. I když, reálně by to asi ani nebylo třeba.

Ještě o něčem tento stav vypovídá. Vypovídá o tom , že jsou sice na Zemi místa, kde roste hodnota lidského života, ovšem zároveň s tím se až neuvěřitelně zvětšuje rozdíl mezi nimi a teritorii zcela jiného světa, kde se dá koupit jinak úplně stejně hodnotný život za pár špinavých dolarů. Eufemisticky se to dá vyjádřit asi takto:

Při včerejších bojích přišel o život jeden americký voják a další dva byli zraněni. Zabito bylo také několik civilistů. Jejich počet nebyl upřesněn.