Jako většina z vás (předpokládám, že tuto zpověď zřejmě nebudou číst západní čtenáři) jsem se narodil ve společnosti s poněkud jinými zákony. Tato společnost žádala, aby jí člověk odevzdal všechna svá vnější práva a za odměnu od něj převzala zodpovědnost za jeho materiální potřeby. Z pohledu přesvědčených demokratů, kteří staví na papíře deklarovaná práva osobnosti na první místo svého hodnotového žebříčku (což se v důsledku rovná postavit je i před potřebu fyzického přežití) byla tato vnucená dohoda svrchovaně ďábelská, a jistě existují lidé, kteří se, jak nedávno uvedl komentář Mladé fronty Dnes, "modlí v Bukurešti a Kyjevě za zesnulého Ronalda Reagana z vděčnosti, že jim přinesl svobodu." Pokud si ale (jak je dnes moderní) hrajeme na koláčovou statistiku, bylo by dobré si přiznat, že početně mnohem silnější, než přesvědčení demokraté, je ta skupina obyvatelstva, která na první místo žebříčku staví touhu po prostém fyzickém přežití. Znám ovšem i skupinu třetí, která staví na vrchol svých hodnot cosi, čemu se dá zjednodušeně říct vývoj a zklidnění duše. Počítám se k této skupině nikoliv s pýchou a radostí, ale spíše s trpným fatalismem.

Skupina, o které mluvíme, stojí totiž dost drasticky stranou veškerého denního společenského života. Přirovnám-li společnost k toku řeky, pak věci jako politika, ekonomický vývoj a módní trendy jsou ve zvolené metafoře bludnými víry na hladině toku, v jehož klidném a rovnoměrném proudu plují samotářští vodnáři potopeni vždy tak dlouho, dokud je přežití nenutí vyplavat a během několika vteřin nasát vzduch nutný na další pobyt pod vodou. Tzv. "normální člověk" (kterého, navzdory idejím přesvědčených demokratů, řadí má statistika z drtivé většiny do druhé, prostě přežívající skupiny) klouže po vodě skutečnosti jako vodoměrka v "dynamickém" vzduchu měnících se psaných a nepsaných zákonů a rychlých podprahových činů, zaměřených na co možná rychlé získání co největšího počtu "životních jistot".

Živlem klidnících se vodních podivínů je pak pomalu ale jistě se pohybující masa vody, pomalost sama, dlouhodobost mířící k tušení stálosti protínajících se protikladů. Jak svou početností, tak svými ideály jsou podivíni, které popisuji, zrcadlovým odrazem přesvědčených demokratů: zatímco přesvědčení demokrati se snaží z bdělého zacíleného myšlení a analýzy mas prvoplánových mělkých informací eliminovat jakoukoli iracionalitu cítění, vodnáři se snaží z homogenního proudu zkušenostmi zvládnuté intuice vybrat všechny zbytečné ostny myšlení.

V životě členů této samovolně vytvořené skupiny neexistují psané zákony, pouze nepsaný pocit zraňujícího falešného tónu, kterého je třeba se ve svých činech vyvarovat a v případě uklouznutí jej pečlivě odčinit. Je jasné, že v naší "in" a "dynamické" společnosti je příslušnost k těmto vodním loudům přímou vstupenkou do psychiatrických léčeben a do role "notorických blbů".

Mluvil jsem o určujícím zlomu nejen ve svém životě, kterým byla revoluce v roce 1989. Je zřejmě ještě příliš brzo na to, aby se mohlo beztrestně konstatovat, že dohoda mezi lidmi a minulým režimem měla také své stránky pozitivní a jaksi nechtěně harmonizující.To, že minulý režim lidem bez ptaní zajišťoval základní životní potřeby, a zároveň jim zamezoval se pohybovat ve výšinách světského rozhodování a tržního podnikání, mělo jeden vedlejší účinek: nebývalý počet lidí byl z nedostatku možnosti jiných činností nuceno se orientovat na svůj niterný život.

V souvislosti s úspěchem umělců a filosofů 60. let, kterým se v našich zeměpisných šířkách povedlo ochromit propagandistické umění (východní protějšek západního šoubyznysu), a tudíž i v následujících méně svobodných dobách "natlakovat ve vzduchu" dostatek relativního "harmonického zpomalení", se ve východní Evropě děly věci, které nebylo možné vidět nikde jinde na světě.

Před knihkupectvími stály fronty na knihy a divadla byla přeplněna, v každé průměrné vesnické, natož městské rodině se vyskytovaly domácí knihovny s desítkami toho nejlepšího ze světové literatury, diskotéky i černé MC-téky s reprezentativním výběrem staré i soudobé hudby jsou dodnes součástí sbírek každého průměrného středo-východoevropana.

Lidé se o víkendu a o dovolených stahovali blíž k přírodě, pocit tlaku shora provokoval sounáležitost a pocit vcítění. Byla to pověstná doba chalupářů a pábitelů, kterou ve svých pozdních dílech tak dokonale popsal Bohumil Hrabal, doba nucené beztřídnosti, v níž nikomu nešlo o světský úspěch, protože žádný neexistoval, pakliže jste nebyl defraudující zelinář se strýčkem na ÚV KSČ. Během této paradoxní harmonizace stisknuté společnosti došlo k dočasnému prolnutí dvou zbývajících skupin do skupiny vodnářských pábitelů, kteří tak měli dočasnou příležitost žít v nitru společnosti, neboť se na krátkou dobu stali dokonce jejím reprezentativním vzorkem. Tento stav však pominul ihned, jakmile stisk doby povolil.

Naděje vkládané do roků, které měly nastat po 17. listopadu 1989, byly přesto nesmírně ovlivněny tím, jakým směrem se ubíralo myšlení středoevropských národů, které měly během poslední několikasetleté historie maximálně dvě desítky let možnost věnovat se ryze světským záležitostem. Potřeba mocenského vybití sublimovala do kultury a pozornost se maximálně obrátila na základní duchovní život obyčejných lidí. Dokonce z nejvyšších míst československé revoluce '89 zazněly rané naděje na zrušení nadnárodních bojových uskupení, kultura pociťovala, že z ní padají okovy cenzury a materiální vize "nového socialistického člověka", obecně se věřilo, že hmotný životní standard bude rovnoměrně růst, takže se budeme lépe a lépe věnovat vlastnímu zušlechťování.

Ti, kdo čekali, že příklad "socialistického člověka" nahradí v nové ideologii příklad vnitřně svobodného člověka, vycházeli z chybného předpokladu, že na západě existuje systém podobný tomu, v němž jsme dosud žili, s jeho ideovými klasiky, kde Marxe a Lenina nahradí dejme tomu Ježíš Kristus a Mahátma Gándhí.

Zatímco zde se čtyřicet let žilo v závětří zprvu silně násilné a posléze klopotně se deformující diktatury, jedinou vládnoucí filosofií okolního světa se stal postmodernismus, jehož praktickou definicí je rčení, že vítězí ta filosofie, která se právě dá nejvýhodněji zpeněžit. V praxi: je úplně jedno, zda bude kanonenfutr či "hypermarketfutr" burcován myšlenkou, že jsme-li ve svých citech a životní síle deprivováni, zaručeně nám pomůže zakoupení životního generátoru značky Junkers, nebo že součtem křesťanství a demokracie je americký polní kurát Katz, který vojákům na mapě ukazuje země o nichž v životě neslyšeli, a které je nutno zbavit jejich zpátečnického stylu života v oblasti, jejíž jedinou zajímavostí je vysoká koncentrace nerostných zdrojů.

Vodnáři a pábitelé jsou samozřejmě už zase tam, kam patří: v psychiatrických léčebnách s diagnózou notorická blbost. Na mně osobně život udělal maličký pokus: vytáhl "vodníka" z vody a umístil ho tam, kde jsem se teoreticky mohl nejhladčeji dostat mezi státem uznané a ministerstvem kultury registrované novináře, kteří navíc žijí relativně pábitelsky; tak, jak žili jejich předchůdci před listopadem 1989 (většina z nich je ostatně přesně v té pozici, kde je rok 1989 zanechal).

Nepovedlo se, a to nejen proto, že na list, v němž jsem se snažil "socializovat" si ukazují rukou i ti, na něž si zase ukazuje rukou skutečně demokratický západní tisk. Ve chvíli, kdy špičkoví biologové při rovnoměrném hospodářském růstu odhadují životnost našeho druhu na pouhých sto let, kdy je očividně patrné, že jedna potrefená velmoc se stává prostředkem ke zničení jedné nemocné kultury, ve chvíli kdy je jedna polokoule ochromená existenciálním přejedením, zatímco druhé se nelze divit, že si ji za bochník chleba lze kdykoliv najmout k čemukoliv, se odmítám zabývat otázkami kosmetických nedostatků "demokratického" tisku.

Tušení komentátorů, kteří můj otevřený dopis uchopili jako výzvu, se, svým způsobem, ubíralo správným směrem. Problém jednoho zaměstnance Haló novin opravdu není jen problémem jednoho zaměstnance Haló novin. Říká velmi mnoho o modelu světa, který se tváří být nejlepším ze všech dosavadních, světa, v němž je zákonem deklarováno dokonce i právo na rodinu, vzdělání, světový názor a sebeuplatnění, ačkoliv drtivá většina lidí nemá právo ani na základní materiální potřeby, kterýžto jev se nezměnil co svět světem stojí, ale zlepšit to vydáním příslušného zákona je skutečně nápad až z naší osvícené doby.

Konečně: utrpení člověka, který aby psal a žil, musí psát buď jako stalinista, liberální gogeter ("jdi a vezmi"), placený německým velkokoncernem anebo klerikál, je proti většině utrpení, které můžeme na této Zeměkouli zaznamenat, skutečně směšným utrpením.

Už se těším, jaký posměch vzbudím konstatováním, že holocaust, obracení magnetických pólů Země, fenomén El niňo, 11. září 2001, stoupání napětí mezi fundamentalistickým křesťanstvím a islámem, globální oteplování, stále častější celosvětové masivní povodně a každým dnem narůstající válka "globální informační kultury" proti embryonálnímu vkusu člověka nejsou vzájemně izolovanými jevy.

Na to, že začíná být skutečně vážné globální dusno, je třeba zareagovat mnohem radikálnější změnou individuálního životního stylu, než odložit jedny noviny a uchopit druhé. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, o čem mě moje cesta do Haló novin (a pozdější vláčení mého jména po českých médiích) vlastně měla poučit. Pochopil jsem, že i přes Putim se dá dostat do Budějovic...